Dárky jsou nakoupeny, většina i zabalena (když nechám stranou zítřejší návštěvu copy centra, kde potřebuju ještě něco vytisknout). Cukroví nemáme vyjma perníčků, který jsou na stromeček, protože já měkký prostě neumím. Dlužno podotknout, že jak jsem je pekla se záměrem na strom, tak nejsou ani tak betonový jako obvykle. Máme i perníkovou chalupu, na kterou jsem fakt hrdá.
Dneska jsme absolvovali nákup jídla a nebylo to nijak hrozný. Přece jen po štědrym dnu se o nás postarají babičky a dědečkové, takže se vlastně žádné velké nakupování nekonalo.
Zítra si maminka přijede pro děti, abysme lehce poklidili a dali si někde báječný oběd pěkně v klidu. A taky doveze krabičku cukroví. Část schovám, aby bylo na štědrovečerní stůl a zbytek bez ostychů sežereme, až si v úterý rozložíme gauč a budem se tu povalovat u pohádek, všichni pěkně na hromadě.
Těším se až půjdeme na NAŠÍ zahradu zapálit si prskavky a vyhlížet Ježíška. Těším se nadšení Čudlete ze stromu, neb na něj čeká už dva měsíce. A těším se i na to, že budem spolu jen my.
Všem Vám přeju krásné Vánoce a buďte hodný :-)
Zachráněný zub
Dopadlo to nad očekávání. Plné dvě hodiny s vyvráceným pantem, ale zub zůstal na svém místě. Když to doktor vyvrtal a já viděla tu šlupičku, která ze zubu zbyla a navíc mu chyběla jedna stěna, nebyla jsem moc optimista a zubař taky ne.. Nicméně povedlo se mu nasadit na tu trosku formu a zrekonstruoval mi to. Vyčistil m kanálky a zadělal provizorní plombou. Na konci ledna mi to kompletně dodělá. Juch.
Musim říct, že zubaře jsme vybrali dobře. Necítila jsem vůbec nic (když necháme stranou nepříjemný pocity, když vám někdo dává na zub svorku). Ještě tedy nemá úplně pevnou ruku (dvakrát mu poskočila vrtačka) a příště bych ocenila, kdyby šťastné a veselé neřešil s kolegama během zákroku, ale myslim si, že to se časem poddá. Jinak přístup i se sestrou perfektní. Aspoň že tak, když tam budu pečená vařená.
Musim říct, že zubaře jsme vybrali dobře. Necítila jsem vůbec nic (když necháme stranou nepříjemný pocity, když vám někdo dává na zub svorku). Ještě tedy nemá úplně pevnou ruku (dvakrát mu poskočila vrtačka) a příště bych ocenila, kdyby šťastné a veselé neřešil s kolegama během zákroku, ale myslim si, že to se časem poddá. Jinak přístup i se sestrou perfektní. Aspoň že tak, když tam budu pečená vařená.
Nový zubař
Po pár letech poplácávání po zádech, jak mám bezproblémový zuby, jsem změnila zubaře a nestačím se divit.
Nevím jestli to je způsobeno laxností minulého zubaře, nebo posledním porodem, ale zubař si mne ruce a těší se na předvánoční výdělek. Já se na dnešní DVĚ HODINY, který si na mě rezervoval těším o něco méně. Obzvláště po konstatování - tady tu dáseň musíme rozříznout...
Pětka co dělala problémy těsně před Pizejsovou bude muset ven (ano měla jsem s ní jít dřív, asi). Nádhera. Měla jsem Ježíškovi psát o zub. O počtu kazů psát nemůžu, když je doktor diktoval, radši jsem ani nepočítala. Přitom jsem na preventivce byla v únoru. Já vím, není to půl rok, ale že by se mi tolik zkazily zuby?
Mám vztek na zubaře, kterej na to sral a asi i na sebe, že jsem nešla dřív (i když si myslím, že by to nic nezměnilo). Tak si tu pofňukám, protože muž i Gymplačka už všechny moje nářky slyšeli a půjdu něco dělat, aby nestrávila den očekáváním druhé hodiny. Juch.
Nevím jestli to je způsobeno laxností minulého zubaře, nebo posledním porodem, ale zubař si mne ruce a těší se na předvánoční výdělek. Já se na dnešní DVĚ HODINY, který si na mě rezervoval těším o něco méně. Obzvláště po konstatování - tady tu dáseň musíme rozříznout...
Pětka co dělala problémy těsně před Pizejsovou bude muset ven (ano měla jsem s ní jít dřív, asi). Nádhera. Měla jsem Ježíškovi psát o zub. O počtu kazů psát nemůžu, když je doktor diktoval, radši jsem ani nepočítala. Přitom jsem na preventivce byla v únoru. Já vím, není to půl rok, ale že by se mi tolik zkazily zuby?
Mám vztek na zubaře, kterej na to sral a asi i na sebe, že jsem nešla dřív (i když si myslím, že by to nic nezměnilo). Tak si tu pofňukám, protože muž i Gymplačka už všechny moje nářky slyšeli a půjdu něco dělat, aby nestrávila den očekáváním druhé hodiny. Juch.
Vánoce Vánoce
Loni jsem pekla odpůlky listopadu. Letos jsem ještě nezadělala.Věnec nemáme. Jediný co by naznačovalo, že víme o existenci Vánoc je JEDNO vyzdobené okno, ozdobené barborky ve váze a adventní kalendář, ze kterýho se pomalu stávají trosky.
Na druhou stranu, mám za sebou značnou část generálního úklidu, neb v pátek se budeme účastnit Gymplaččinýho plesání a potřebuju hlídat Pizejsku. Los padl na Drbnu, ale jelikož nedostala svoje krycí jméno náhodou a její záběr, KDE co vyblije je opravdu ohromující, bylo nutné umírnit stěhovací chaos a tak. Mohlo by mi to být jedno, ale že by si široko daleko museli povídat babky o tom, že mám na okně stále primalex (ano, umyla jsem to okno) a komoda neni vidět, protože na ni odkládáme kde co, od šroubků a matek po sladkosti od mikuláše, který chci dítěti zapřít. To že mi prolustruje nejspíš skříně a proleze barák od sklepa po půdu je holt daň zato, že vím, že o dítku bude dobře postaráno.
Vybírám poslední dárky, který jsou třeba z netu. V první řadě fotokalendáře pro mužovo rodiče. Považuju je za strašnej kýč, ale jim udělaji radost. Našim nechám udělat pět fotek do rámečku. Pizejsce bych chtěla objednat kočárek, kterej ještě zvažuju, protože místa nemáme nazbyt a nejradši bych to nechala až k narozkám, ale co jí sakra dáme pod větev, aby Čudlík neřekl?
Když jsme v září kupovali dar Čudlovi, netušili jsme, že jsme pořídili letošní vánoční hit. Takže budeme mít pravé reklamní Vánoce, neb pod stromem bude auto na dálkový ovládání, který "stáče i do bazénu maminto".
Juch.
Na druhou stranu, mám za sebou značnou část generálního úklidu, neb v pátek se budeme účastnit Gymplaččinýho plesání a potřebuju hlídat Pizejsku. Los padl na Drbnu, ale jelikož nedostala svoje krycí jméno náhodou a její záběr, KDE co vyblije je opravdu ohromující, bylo nutné umírnit stěhovací chaos a tak. Mohlo by mi to být jedno, ale že by si široko daleko museli povídat babky o tom, že mám na okně stále primalex (ano, umyla jsem to okno) a komoda neni vidět, protože na ni odkládáme kde co, od šroubků a matek po sladkosti od mikuláše, který chci dítěti zapřít. To že mi prolustruje nejspíš skříně a proleze barák od sklepa po půdu je holt daň zato, že vím, že o dítku bude dobře postaráno.
Vybírám poslední dárky, který jsou třeba z netu. V první řadě fotokalendáře pro mužovo rodiče. Považuju je za strašnej kýč, ale jim udělaji radost. Našim nechám udělat pět fotek do rámečku. Pizejsce bych chtěla objednat kočárek, kterej ještě zvažuju, protože místa nemáme nazbyt a nejradši bych to nechala až k narozkám, ale co jí sakra dáme pod větev, aby Čudlík neřekl?
Když jsme v září kupovali dar Čudlovi, netušili jsme, že jsme pořídili letošní vánoční hit. Takže budeme mít pravé reklamní Vánoce, neb pod stromem bude auto na dálkový ovládání, který "stáče i do bazénu maminto".
Juch.
Horké chvilky
Včera jsem spáchala hurá akci Ikea. Bylo potřeba vrátit věci, který jsme nepotřebovali a nakoupit pár drobností.
Po cestě domů mi nějaký milý pán připravil perný chvilky. Na dvouproudovce jsem dojela auto v levym pruhu, nikde nikdo, najela jsem si k prostředku, aby pochopil, že by se měl zařadit vpravo. Nic. Inu, tak příště.
Jel podivně, jakmile jsme překročili osmdesát, přibrzdil na padesát. Před Benešovem jsem ho zkusila předjet znovu. Drze jsem na něj dokonce blikla dálkovýma, odměnou mi bylo brzdový světlo. Inu dobrá.
Provoz zhoustl a my jeli stále podivně, auto si udržovalo cca 50 metrů odstup od aut před sebou a vlekli jsme se maximálně šedesátkou a začali jsme dělat kolonu. Před Voticema jsme přidali na stodeset. Juch.
Následovalo však rudo předemnou, (podotýkám, že před pánem stále těch 50 metrů místa) začala jsem taky přibržďovat, když mi došlo, že on nepřibržďuje, ale regulérně zastavuje. Můj plechový koník má ovšem o tunu víc, než pelech onoho pána.Ve zpětnym zrcátku se rychle přibližovaly světla kamionu. O hmotnosti plechovýho oře co mi funěl na kufr tedy netřeba polemizovat. V protisměru hustý provoz. Kamion vyhodil výstražný, protože tušil, že bude veselo. Já se začala regulérně bát. Rychle jsem obhlídla škarpu, nebylo to nejhorší. Nezbyla jiná možnost než hup do ní. Nacpali jsme se úplně doprava, jeli jsem dost na křivo, ale ustáli jsme to. Auto před námi přidalo a bylo v prachu.
Ve Voticích jsem zastavila u Lidl a řvala jsem jak želva. Bojila jsem se strašně.
Po cestě domů mi nějaký milý pán připravil perný chvilky. Na dvouproudovce jsem dojela auto v levym pruhu, nikde nikdo, najela jsem si k prostředku, aby pochopil, že by se měl zařadit vpravo. Nic. Inu, tak příště.
Jel podivně, jakmile jsme překročili osmdesát, přibrzdil na padesát. Před Benešovem jsem ho zkusila předjet znovu. Drze jsem na něj dokonce blikla dálkovýma, odměnou mi bylo brzdový světlo. Inu dobrá.
Provoz zhoustl a my jeli stále podivně, auto si udržovalo cca 50 metrů odstup od aut před sebou a vlekli jsme se maximálně šedesátkou a začali jsme dělat kolonu. Před Voticema jsme přidali na stodeset. Juch.
Následovalo však rudo předemnou, (podotýkám, že před pánem stále těch 50 metrů místa) začala jsem taky přibržďovat, když mi došlo, že on nepřibržďuje, ale regulérně zastavuje. Můj plechový koník má ovšem o tunu víc, než pelech onoho pána.Ve zpětnym zrcátku se rychle přibližovaly světla kamionu. O hmotnosti plechovýho oře co mi funěl na kufr tedy netřeba polemizovat. V protisměru hustý provoz. Kamion vyhodil výstražný, protože tušil, že bude veselo. Já se začala regulérně bát. Rychle jsem obhlídla škarpu, nebylo to nejhorší. Nezbyla jiná možnost než hup do ní. Nacpali jsme se úplně doprava, jeli jsem dost na křivo, ale ustáli jsme to. Auto před námi přidalo a bylo v prachu.
Ve Voticích jsem zastavila u Lidl a řvala jsem jak želva. Bojila jsem se strašně.
Zdravé cukroví
Už před dvěma týdnama jsem pokukovala po kurzech vaření s tématem obiloviny, jenže vzhledem ke všednímu dni nebylo reálné se na čtyři hodiny zbavit dětí. Takže páteční odpolední kurz jsem si nenechala utéct. Tématem bylo zdravé cukroví s tělu prospěšnými cukry. Sladké pro mě nebylo úplně lákavé, ale brala jsem to i jako útěk od dětí, takže jsem šla.
Bylo to zajímavé o tom žádná. Hlavně z hlediska povídání o zdravých cukrech, protože cukroví samo o sobě mě moc nenadchlo. Většina těst byla předpřipravená a uplácat z nich nějaký tvar mi nepřišlo nijak zásadní k učení. Dělali jsme dvě polevy - respektive přihlíželi jsme, a z toho se lektorce jedna drcla (já vím, stane se, ale i tak... )
Určitě kurz obohatí náš letošní vánoční stůl, ale měl rezervy, špinavou práci za nás udělali jiní, těsta byla hotová a ohřívání obstarala lektorka. Na nás zbylo akorát nakrájet sušené ovoce do marokánek, jinak jsme většinu času jen koukali, ocenila bych, kdyby to bylo opačně a lektorka jen koukala pod ruce nám. Ale tak snad příště
Bylo to zajímavé o tom žádná. Hlavně z hlediska povídání o zdravých cukrech, protože cukroví samo o sobě mě moc nenadchlo. Většina těst byla předpřipravená a uplácat z nich nějaký tvar mi nepřišlo nijak zásadní k učení. Dělali jsme dvě polevy - respektive přihlíželi jsme, a z toho se lektorce jedna drcla (já vím, stane se, ale i tak... )
Určitě kurz obohatí náš letošní vánoční stůl, ale měl rezervy, špinavou práci za nás udělali jiní, těsta byla hotová a ohřívání obstarala lektorka. Na nás zbylo akorát nakrájet sušené ovoce do marokánek, jinak jsme většinu času jen koukali, ocenila bych, kdyby to bylo opačně a lektorka jen koukala pod ruce nám. Ale tak snad příště
A tady to taky uřezám
Před dvěma týdnama jsme se sbalili a vyrazili k Dědovi, aby mužská část rodiny vybila energii v lese. Čudle týden dopředu mluvilo o tom jak bude se Starym dědou řezat stromy motorovou pilou. Chtěl "uřezat" každej strom, kterej jsme kde potkali a jen těžko se mi vysvětlovalo, že takhle to nefunguje.
V lese pak dítko sbalilo pilu (nikoli motorovou) a poodešlo od zbytku výpravy. Asi dvacet minut o něm nikdo nevěděl, když se ozvalo zavrzání a prásk a dítko hrdě máchalo pilou nad čerstvě uříznutým stromem. Mluví o tom dodneška a z celé duše touží po vlastní motorové pile. trochu se obávám co z něj bude, ekologové by s něj radost neměli.
V lese pak dítko sbalilo pilu (nikoli motorovou) a poodešlo od zbytku výpravy. Asi dvacet minut o něm nikdo nevěděl, když se ozvalo zavrzání a prásk a dítko hrdě máchalo pilou nad čerstvě uříznutým stromem. Mluví o tom dodneška a z celé duše touží po vlastní motorové pile. trochu se obávám co z něj bude, ekologové by s něj radost neměli.
Taková malá KRIZIČKA
Všechno jde od desíti k pěti (aspoň, že ne od pěti k nule, pořád zbývá manipulační prostor), mám pocit, že selhávám na všech frontách.
Čudle mi skáče po hlavě, neb v téhle zimě je nereálný strávit půlku dne venku, takže energie se hromadí... Kdyby strčil prsty do zásuvky, mohl by dodávat do sítě. Pizejsová řve, řve a už jsem říkala, že řve? Hledám všechny možný příčiny a nenacházím lautr nic.
Chodíme dvakrát týdně do bazénu, tak to je aspoň nějaká záruka, že ten den budou do půlnoci oba spát. Po půlnoci děj se vůle koho chceš.
S mužem si jdem po krku, kvůli naprostým banalitám a je to strašně únavný. Pro všechny. Ale momentálně nemám ponětí, co udělat pro to, aby se to porovnalo.
Doma bordel, balkonový okno stále od primalexu (já vím, já vím) a já neschopná cokoliv udělat. Potřebovala bych asi proplesknout, abych začala fungovat. Ach jo.
Čudle mi skáče po hlavě, neb v téhle zimě je nereálný strávit půlku dne venku, takže energie se hromadí... Kdyby strčil prsty do zásuvky, mohl by dodávat do sítě. Pizejsová řve, řve a už jsem říkala, že řve? Hledám všechny možný příčiny a nenacházím lautr nic.
Chodíme dvakrát týdně do bazénu, tak to je aspoň nějaká záruka, že ten den budou do půlnoci oba spát. Po půlnoci děj se vůle koho chceš.
S mužem si jdem po krku, kvůli naprostým banalitám a je to strašně únavný. Pro všechny. Ale momentálně nemám ponětí, co udělat pro to, aby se to porovnalo.
Doma bordel, balkonový okno stále od primalexu (já vím, já vím) a já neschopná cokoliv udělat. Potřebovala bych asi proplesknout, abych začala fungovat. Ach jo.
Hvězdička
Krájela jsem jablka na přesnídávku, když mě napadlo..
- Pojď Čudlí, něco ti ukážu.
Slavnostně jsem rozkrojila jablko na hvězdičku.
- Koukej, hvězdička, ta je krásná viď?
Dítko se na mě nedůvěřivě podívalo.
- A teď chci sluníčko a mrak!
- Pojď Čudlí, něco ti ukážu.
Slavnostně jsem rozkrojila jablko na hvězdičku.
- Koukej, hvězdička, ta je krásná viď?
Dítko se na mě nedůvěřivě podívalo.
- A teď chci sluníčko a mrak!
Dudlík II
Bylo to mnohem rychlejší, než jsem čekala. To, že je v dudlíku díra, jsem věděla už nějakou chvíli. Ale že to vezme tak rychlej konec..
V pátek jsme spali u Dědy, když dudlík zcela neočekávaně zvětšil svojí díru asi třikrát. Následkem toho, že už prostě nešel dudlat, ho dítko rvalo tak vehementně, až mu prostě urvalo celou tu velkou hlavu a bylo. Ano měla jsem v záloze novej. Pizejsová držela v každej ruce jeden, střídavě si je rvala do pusy a s řevem je zas plivala. Když konečně usnula, byla noc bez problémů. A zatím to tak zůstalo. Usínání je horší než bývalo, ale zabírá minuta nebo dvě hlazení po vlasech a spí. Přes den usíná bez problémů a v noci po kojení je to taky dobrý. Jen to první večerní usnutí je horší.
V pátek jsme spali u Dědy, když dudlík zcela neočekávaně zvětšil svojí díru asi třikrát. Následkem toho, že už prostě nešel dudlat, ho dítko rvalo tak vehementně, až mu prostě urvalo celou tu velkou hlavu a bylo. Ano měla jsem v záloze novej. Pizejsová držela v každej ruce jeden, střídavě si je rvala do pusy a s řevem je zas plivala. Když konečně usnula, byla noc bez problémů. A zatím to tak zůstalo. Usínání je horší než bývalo, ale zabírá minuta nebo dvě hlazení po vlasech a spí. Přes den usíná bez problémů a v noci po kojení je to taky dobrý. Jen to první večerní usnutí je horší.
Dudlík
Momentálně se nacházím ve fázi, kdy se utvrzuju v tom, že je na čase vzít Pizejsový dudlík, dokud nebudu pevně rozhodnutá, nebudu to na ni zkoušet, poznala by to, příšera. Nicméně v posledním týdnu mě v tom utvrzou děti kolem. Nějak často jsem potkávala krásně načančané holčičky ve věku minimálně tří let s dudlíkekm v papuli a dvakrát mě šokoval (asi ten samý) chlapeček, kterýmu byly určitě čtyři roky. V první řadě mi spadla čelist, že sedí na kočáru a hned vzápětí, když jsem si všimla, že cucá flašku s mlíkem.
Takže počítám, že až pojede příští víkend Čudle pryč, proběhne akce sbohem dudlíku. Ono už je stejně na čase, od narození tahá jeden jediný a ten podle toho taky vypadá a pak.. strašeji mě ty holčičky v kozačkách, krásných šatech a kabátech a s cumlem v puse.
Takže počítám, že až pojede příští víkend Čudle pryč, proběhne akce sbohem dudlíku. Ono už je stejně na čase, od narození tahá jeden jediný a ten podle toho taky vypadá a pak.. strašeji mě ty holčičky v kozačkách, krásných šatech a kabátech a s cumlem v puse.
Solné lázně
Minulé sváteční pondělí jsme si s mužem ukradli pro sebe. Je to teď hodně náročný. Stěhování, příbuzenský vztahy, nemocný děti, dodělávky na baráku a máme toho v poslední době nějak dost a začíná se to na nás podepisovat.
V neděli jsme sbalila Čudleti batoh a odvezla ho k dědovi tady. Druhý dítko jsme udali u našich a vyrazili jsme se vykoupat do Gmundu. Nejdřív jsme pochodili po pár obchodech a pak hurá do solných lázní.
Zaplatili jsme si i saunu a byl to moc dobrej tah. Nejlepší byla lesní sauna, kde jsme chytli i program - medovou saunu. Nejdřív jsem měla trochu obavu, že ze sebe ten med nedostanem a půjdem domu ulepený, ale ukázalo se to jako liché, neb med se vsákl prakticky dřív než jsme vylezli ven. Navíc jsme tam byli v super čas. Lesní sauna je na kopečku s výhledem na jezero a akorát jsme chytili západ slunce.
Moc mě potěšilo, že tam nemají problém s miminama jako u nás, takže si rozhodně brzy uděláme výlet všichni, protože zázemí pro děti je výborný a teplá voda se bude určitě líbit i Pizejsový.
V neděli jsme sbalila Čudleti batoh a odvezla ho k dědovi tady. Druhý dítko jsme udali u našich a vyrazili jsme se vykoupat do Gmundu. Nejdřív jsme pochodili po pár obchodech a pak hurá do solných lázní.
Zaplatili jsme si i saunu a byl to moc dobrej tah. Nejlepší byla lesní sauna, kde jsme chytli i program - medovou saunu. Nejdřív jsem měla trochu obavu, že ze sebe ten med nedostanem a půjdem domu ulepený, ale ukázalo se to jako liché, neb med se vsákl prakticky dřív než jsme vylezli ven. Navíc jsme tam byli v super čas. Lesní sauna je na kopečku s výhledem na jezero a akorát jsme chytili západ slunce.
Moc mě potěšilo, že tam nemají problém s miminama jako u nás, takže si rozhodně brzy uděláme výlet všichni, protože zázemí pro děti je výborný a teplá voda se bude určitě líbit i Pizejsový.
Pan Ofce
Bez chlupu tři roky, kdy PA řekla: když se budete snažit, bude mít hezký datum narození. Bylo mi to fuk a přesto jsem se zeptala, kolik času zbývá. Při odpovědi dvacet minut jsem se kysele ušklíbla. Nicméně jsme to stihli. Dvě minuty před půlnocí, ale stihli.
Už si vůbec nepamatuju jaký to bylo ho nemít, mám pocit, že je s náma odevždkycky. Někdy bych zabila. Někdy bych ho láskou snědla. Každej večer, když mě v posteli pevně obejme kolem krku, jsou všechny denní hříchy smazány.
Akorát už je tááák velikej a neskladnej na pochování a vůbec - utíká to.
Už si vůbec nepamatuju jaký to bylo ho nemít, mám pocit, že je s náma odevždkycky. Někdy bych zabila. Někdy bych ho láskou snědla. Každej večer, když mě v posteli pevně obejme kolem krku, jsou všechny denní hříchy smazány.
Akorát už je tááák velikej a neskladnej na pochování a vůbec - utíká to.
Jako já se fakt snažim. Nedělám cavyky. Kdykoliv to jde, dítko zapůjčím (což je zhruba obden a myslim si, že je to až kam). Nic nekomentuju (ač se mi někdy otvírá kudla v kapse). Jsem vlídná, milá, usmívám se...
Ale kurva, já mám jenom jednu trpělivost a až to přeteče, tak se šprajcnu a bude po ptákách.
Nechci furt rozebírat PROČ jsme se odstěhovali, to se totiž tak stává, že děti vylítnou z hnízda. Nechi diskutovat ani o tom, že máme povolat firmu, aby dokončila rekostrukci a my se tak VRÁTILI do hotovýho. A co mi fakt hejbe žlučí je, když mi někdo podsouvá, že VĚDOMĚ způsobuju, že moje dítě neni šťastné. Jako tady prrr, to je sakra tenkej led. Ano, dítě je u dědy šťastné, ale to je i u mýho Dědy nebo mých rodičů a přesto se k nim nestěhujeme. Tenhle nátlak přes dítě se mi nelíbí a to jakože hodně. Mantra je zatím stále stejná - milá, vlídná, usměvavá, ale aby se jednoho hezkého dne ucho neutrhlo.
Ale kurva, já mám jenom jednu trpělivost a až to přeteče, tak se šprajcnu a bude po ptákách.
Nechci furt rozebírat PROČ jsme se odstěhovali, to se totiž tak stává, že děti vylítnou z hnízda. Nechi diskutovat ani o tom, že máme povolat firmu, aby dokončila rekostrukci a my se tak VRÁTILI do hotovýho. A co mi fakt hejbe žlučí je, když mi někdo podsouvá, že VĚDOMĚ způsobuju, že moje dítě neni šťastné. Jako tady prrr, to je sakra tenkej led. Ano, dítě je u dědy šťastné, ale to je i u mýho Dědy nebo mých rodičů a přesto se k nim nestěhujeme. Tenhle nátlak přes dítě se mi nelíbí a to jakože hodně. Mantra je zatím stále stejná - milá, vlídná, usměvavá, ale aby se jednoho hezkého dne ucho neutrhlo.
Podzimní radovánky
Někdo si užívá posledních teplých podzimních dní venku. My si užíváme doma. Máme vlastní zdroj tepla - Pizejsová natápí na 39 a půl a Čudle si opět pořídilo krásnou a báječnou laryngitidu. V úterý v noci ho muž našel v chodbě na zemi, kde klečel a lapal po dechu a evidentně byl na cestě za náma do ložnice, ještěže ho muž slyšel.
Asi nás zase čeká ftipná zima, jenom doufám, že podobný laryngitický záchvaty nebude mít i Pizejsová, protože mě to dává strašně zabrat. Nikdy si na to nezvyknu a vychyluju okamžitě jakmile dítě typicky zakašle. Jestli to budou mít oba, tak mě zcela jistě odvezou někam s nervama.
Asi nás zase čeká ftipná zima, jenom doufám, že podobný laryngitický záchvaty nebude mít i Pizejsová, protože mě to dává strašně zabrat. Nikdy si na to nezvyknu a vychyluju okamžitě jakmile dítě typicky zakašle. Jestli to budou mít oba, tak mě zcela jistě odvezou někam s nervama.
Tříletá prohlídka
Čudle bylo dnes u doktora. Sestra ho posadila na lavici, vzala tabuli na kontrolu očí a instruovala dítko z opačné strany ordinace.
- Přikrej si jedno očíčku ručičkou. Taaak, správně a teď mi řekni co je tohle za obrázek.
Čudle ze sebe vyrazilo nucené HAHA
- No hezky se podívej, co to je?
- HAHA
- Koukni, co je tady namalovanýho?
Dítko přestalo sledovat obrázek, zvedlo oči k sestře a otrávěně proneslo
- Přece domeček, tys to nepoznala?!
Po výbuchu smíchu se dítko přísně podívalo na doktora i sestru.
- Moc se nesmějte, vy dva!
A jinak má 104 cm a 17 kg.
- Přikrej si jedno očíčku ručičkou. Taaak, správně a teď mi řekni co je tohle za obrázek.
Čudle ze sebe vyrazilo nucené HAHA
- No hezky se podívej, co to je?
- HAHA
- Koukni, co je tady namalovanýho?
Dítko přestalo sledovat obrázek, zvedlo oči k sestře a otrávěně proneslo
- Přece domeček, tys to nepoznala?!
Po výbuchu smíchu se dítko přísně podívalo na doktora i sestru.
- Moc se nesmějte, vy dva!
A jinak má 104 cm a 17 kg.
Doma
První spot z nového domova. Jsem relativně zabydlený. Chybí nám kuchyně, nemáme kde vařit, nemáme dřez, zatím tu stojí jen torzo linky, ale ničemu to nevadí, beru to jako drobnost.
Přestěhovali jsme většinu věcí a rádi bysme to dorazili o víkendu, kdy nebude Čudle doma. Snad už bude i ta linka, abysme nastěhovali kuchyň a bude.
Prakticky hotová je trucovna/prádelna, definitivně je hotová i koupelna. V ložnici vládne chaos a spoustu hadrů, který čekaji na uklizení. Dětský pokoj čeká na poslední šuple v komodě a v kuchyňoobýváků je nedodělků o něco víc - poličky, regály, pc a další drobnosti.
První noc byla bouřlivá. Čudle nechtělo být v pokojíku samo, ale ani nechtělo spát s náma, takže většinu noci jsem chodila od Čudlete k Pizejsový, chvíli jsem spala tam a chvíli tam, až mě muž vysvobodil kolem páté, kdy si lehl k Čudleti on. Následně tam spolu vydrželi spát do půl desáté.
Snad se mu dneska bude spát líp.
Přestěhovali jsme většinu věcí a rádi bysme to dorazili o víkendu, kdy nebude Čudle doma. Snad už bude i ta linka, abysme nastěhovali kuchyň a bude.
Prakticky hotová je trucovna/prádelna, definitivně je hotová i koupelna. V ložnici vládne chaos a spoustu hadrů, který čekaji na uklizení. Dětský pokoj čeká na poslední šuple v komodě a v kuchyňoobýváků je nedodělků o něco víc - poličky, regály, pc a další drobnosti.
První noc byla bouřlivá. Čudle nechtělo být v pokojíku samo, ale ani nechtělo spát s náma, takže většinu noci jsem chodila od Čudlete k Pizejsový, chvíli jsem spala tam a chvíli tam, až mě muž vysvobodil kolem páté, kdy si lehl k Čudleti on. Následně tam spolu vydrželi spát do půl desáté.
Snad se mu dneska bude spát líp.
Balíme a vybalujem
Balím, abych o 200 metrů dál zase vybalovala, všude bedny a neustálé konstatování "musíme koupit". Dneska jsem pořídili Čudleti do pokojíku dvě skříňky na oblečení, stůl k nouzovému počítači do obýváku a jednu takovou hadrovou skříň na půdu na obleky a svátečení kusy, který nosíme jednou za rok
Máme prakticky nastěhovanou koupelnu, zbývají kousky, který ještě potřebujem tady. Nového bydlení se už dočkala moje milovaná prehistorická komoda od Dědy, pračka, myčka a gauč, kterej jsme nastěhovali dolů, aby bylo kde sedět ve špinavym, neb nahoru pořídíme gauč nový. Veškerý oblečení už je pryč, nechala jsem tu jen pár kousků, myslela jsem na Pizejsovou, ale na Čudle jsem zapomněla, takže jsem zvědavá, co si zítra obleče. I když ono je to jasný, neb dítko chodí trvale v montérkách a když je potřebuju vyprat, rve je z něj skoro násilím.
Z budoucí kuchyně jsme udělali prádelnu/mojí trucovnu. Nahoře není místo na pračku a ani přípojka, takže zůstala v přízemí, spolu s šicím strojem a paní Netopejrkou a taky regálama s knížkama a mužovo pracovním oblečením. Zatím jsem ji z poloviny vytřela a připravila jsem stůl, aby se tam stoji pěkně bydlelo.
Celkově se musí spodek dovytřít, jasně určit, kde se sundavají boty (ano, přijde chvíle pro pantofle, který jsem dneska koupila), musí se koupit botník a věšák (ano, opět "musíme koupit") a pak vysaju schodiště.
Jak jsem spílala indukci tak co? Aaano, budu ji mít znovu. Jsem nadšená, ale darovanýmu koni na zuby nekoukej. Náš vodák nám chystal zapojení na dřez a myčku a když si muž posteskl, že musíme koupit plotýnku, konstatoval, že si pořizoval indukční nádobí a dostal zdarma dvouplotýnku, takže už se mooooc těším.
Je toho tolik, co je třeba udělat. S dětma za zády to jde samozřejmě skvěle a muži se stále zvonícím telefonem a odbíháním naproti do kanceláře to jde obdobně. Ale i tak to utíká a blíží se to mílovými kroky. O víkendu jede Čudel pryč, takže bysme to mohli dorazit a douklidit, ten chaos, co v novém doma vládne.
Zítra dopoledne čeká Čudlíka s mužem logopedie, já snad mezitím nakoupím na trhu nějaký jídlo na uskladnění, případně na zpracování na zimu. (Ano jablková přesnídávka mi leze i ušima, neb jsem za poslední dva dny v mezičase zpracovala bednu jablek.) A nejen na zimu, ukázalo se, že Pizejsové chutná doma vařený (pochlebuje mi) a tak bych se ráda zásobila dýní, pastiňákem, brokolicí, kvetákem a podobnejma dobrotama.
Následně nastěhuju další část oblečení (je to nekonečný), muž připojí myčku a částečně zprovozní kuchyňskou linku a já dodělám tu trucovnu/prádelnu. Při troše štěstí zítra nastěhujeme postele a muž se na svoje třicetiny probudí ve vlastním domě. Dvakrát juch.
Máme prakticky nastěhovanou koupelnu, zbývají kousky, který ještě potřebujem tady. Nového bydlení se už dočkala moje milovaná prehistorická komoda od Dědy, pračka, myčka a gauč, kterej jsme nastěhovali dolů, aby bylo kde sedět ve špinavym, neb nahoru pořídíme gauč nový. Veškerý oblečení už je pryč, nechala jsem tu jen pár kousků, myslela jsem na Pizejsovou, ale na Čudle jsem zapomněla, takže jsem zvědavá, co si zítra obleče. I když ono je to jasný, neb dítko chodí trvale v montérkách a když je potřebuju vyprat, rve je z něj skoro násilím.
Z budoucí kuchyně jsme udělali prádelnu/mojí trucovnu. Nahoře není místo na pračku a ani přípojka, takže zůstala v přízemí, spolu s šicím strojem a paní Netopejrkou a taky regálama s knížkama a mužovo pracovním oblečením. Zatím jsem ji z poloviny vytřela a připravila jsem stůl, aby se tam stoji pěkně bydlelo.
Celkově se musí spodek dovytřít, jasně určit, kde se sundavají boty (ano, přijde chvíle pro pantofle, který jsem dneska koupila), musí se koupit botník a věšák (ano, opět "musíme koupit") a pak vysaju schodiště.
Jak jsem spílala indukci tak co? Aaano, budu ji mít znovu. Jsem nadšená, ale darovanýmu koni na zuby nekoukej. Náš vodák nám chystal zapojení na dřez a myčku a když si muž posteskl, že musíme koupit plotýnku, konstatoval, že si pořizoval indukční nádobí a dostal zdarma dvouplotýnku, takže už se mooooc těším.
Je toho tolik, co je třeba udělat. S dětma za zády to jde samozřejmě skvěle a muži se stále zvonícím telefonem a odbíháním naproti do kanceláře to jde obdobně. Ale i tak to utíká a blíží se to mílovými kroky. O víkendu jede Čudel pryč, takže bysme to mohli dorazit a douklidit, ten chaos, co v novém doma vládne.
Zítra dopoledne čeká Čudlíka s mužem logopedie, já snad mezitím nakoupím na trhu nějaký jídlo na uskladnění, případně na zpracování na zimu. (Ano jablková přesnídávka mi leze i ušima, neb jsem za poslední dva dny v mezičase zpracovala bednu jablek.) A nejen na zimu, ukázalo se, že Pizejsové chutná doma vařený (pochlebuje mi) a tak bych se ráda zásobila dýní, pastiňákem, brokolicí, kvetákem a podobnejma dobrotama.
Následně nastěhuju další část oblečení (je to nekonečný), muž připojí myčku a částečně zprovozní kuchyňskou linku a já dodělám tu trucovnu/prádelnu. Při troše štěstí zítra nastěhujeme postele a muž se na svoje třicetiny probudí ve vlastním domě. Dvakrát juch.
Pizejsová
Mimino se nám mění v holčičku s názorem. Nemůžu říct, že by rostla jako z vody, je totiž maličká, nebo mi to možná jen připadá ve srovnání s megamiminem Čudlem. Ztrácí na něj 5kg a 10 cm.
Už nějakou chvíli se plazí. Velice hbitě se dosune, kam potřebuje a cpe do papule cokoliv, co skýtá jen kapku nějakýho adrenalinu. Na klasický lezení na kolenou to zatím nevypadá, hlavně proto, že to nepotřebuje, neb plazení je dostačující.
Zprvu to vypadalo, že jí jídlo nebude moc vonět. Jak moc jsem se přepočítala.. Naše dvě milé děti nás velice brzy sežerou. Malá milá v pohodě spráskne skleničku o obsahu 250g a zplna hrdla to zapije dávkou mléka. Sní talíř kaše a celou misku přesnídávky s pár piškotama. Takže ji krotím, neb mi to nepřijde úplně normální. Jakmile se však vzdálím s jídelní miskou, okamžitě řve jako turek.
Začalo nám období dítěte s pohankovou krustou, neb ty naslintaný křupky se strašně nerady pouštěji. Čehokoliv. Ať už jde o tvář dítěte nebo moje tričko.
Často s úsměvem sleduju vztah, kterej se rodí mezi sourozencema. Jak by ji Čudel nedal (Gymplačko, polož ji zpátky do kočáru, ta je naše a my ji máme rádi) a jak ona na něm visí a hledá ho jakmile není doma. Nedělám si iluze, že by nepřišel den, kdy se budou rakvit a bude stříkat krev, ale zatím je to fajn. Někdy Pizejsová leze kam nemá a ožírá co nemá a Čudle ji většinou po vzoru maminky chytne za nohy a popotáhne zpátky případně ji OPATRNĚ dvakrát převalí. Zatím ale převládají situace, kdy si k ní lehne na zem, hladí ji a směje se tomu, že se mu mimino pokouší vyškrábat oči a vyrvat všechny vlasy. Když jsem ji jednou okřikla, Čudle se na mě káravě podíval a povídá - ale maminto, ona je ještě malá, nekřič na ni. Takže tak.
Máme za sebou první letecký ráno z postele dolů. Prostě jsem spala a Pizejsice ne.
Ono teď je to se spanim teď dost na houby. Má rýmu, špatně se jí spí, do toho asi zuby nebo kýho čerta a noce jsou tááák krátký. O půlnoci jdu spát, dvakrát vstávám k miminu jednou k Čudleti, kolem sedmé je Pizejsová vzhůru, aby se v devět vystřídala s Čudletem, který právě vstává. Děti se rozhodly, že mě budou udržovat ve stavu bdělosti. Poslední dva týdny spím denně čtyři až pět hodin. Juch.
Ale i tak si to užívám, jsem spokojená a šťastná. Sice se přede mnou hrne spoustu práce k udělání a všemožných restů, ale práce nikam neuteče.
Už nějakou chvíli se plazí. Velice hbitě se dosune, kam potřebuje a cpe do papule cokoliv, co skýtá jen kapku nějakýho adrenalinu. Na klasický lezení na kolenou to zatím nevypadá, hlavně proto, že to nepotřebuje, neb plazení je dostačující.
Zprvu to vypadalo, že jí jídlo nebude moc vonět. Jak moc jsem se přepočítala.. Naše dvě milé děti nás velice brzy sežerou. Malá milá v pohodě spráskne skleničku o obsahu 250g a zplna hrdla to zapije dávkou mléka. Sní talíř kaše a celou misku přesnídávky s pár piškotama. Takže ji krotím, neb mi to nepřijde úplně normální. Jakmile se však vzdálím s jídelní miskou, okamžitě řve jako turek.
Začalo nám období dítěte s pohankovou krustou, neb ty naslintaný křupky se strašně nerady pouštěji. Čehokoliv. Ať už jde o tvář dítěte nebo moje tričko.
Často s úsměvem sleduju vztah, kterej se rodí mezi sourozencema. Jak by ji Čudel nedal (Gymplačko, polož ji zpátky do kočáru, ta je naše a my ji máme rádi) a jak ona na něm visí a hledá ho jakmile není doma. Nedělám si iluze, že by nepřišel den, kdy se budou rakvit a bude stříkat krev, ale zatím je to fajn. Někdy Pizejsová leze kam nemá a ožírá co nemá a Čudle ji většinou po vzoru maminky chytne za nohy a popotáhne zpátky případně ji OPATRNĚ dvakrát převalí. Zatím ale převládají situace, kdy si k ní lehne na zem, hladí ji a směje se tomu, že se mu mimino pokouší vyškrábat oči a vyrvat všechny vlasy. Když jsem ji jednou okřikla, Čudle se na mě káravě podíval a povídá - ale maminto, ona je ještě malá, nekřič na ni. Takže tak.
Máme za sebou první letecký ráno z postele dolů. Prostě jsem spala a Pizejsice ne.
Ono teď je to se spanim teď dost na houby. Má rýmu, špatně se jí spí, do toho asi zuby nebo kýho čerta a noce jsou tááák krátký. O půlnoci jdu spát, dvakrát vstávám k miminu jednou k Čudleti, kolem sedmé je Pizejsová vzhůru, aby se v devět vystřídala s Čudletem, který právě vstává. Děti se rozhodly, že mě budou udržovat ve stavu bdělosti. Poslední dva týdny spím denně čtyři až pět hodin. Juch.
Ale i tak si to užívám, jsem spokojená a šťastná. Sice se přede mnou hrne spoustu práce k udělání a všemožných restů, ale práce nikam neuteče.
Trochu smutno
Asi přichází období litování.
Když jsem odpoledne drhla vyblitý světlezelený dlaždičky, myslela jsem na na to jak jsme vybírali ty naše krásný ve třech odstínech šedý. Pravda, vydrbat celou novou koupelnu trvá stejně dlouho, jako vydrbat náš sprchový kout, protože plochu mají stejnou.
Večer se Čudle koupal a myslela jsem na to, že má útrum s tím, že mu pustím vodu a on se může sám cachtat a hrát si a má rozběh. Myslela jsem i na to jak jsem poctivě otlapkávala dětský ručičky na zeď v koupelně a teď tam jsou a jsou mi k ničemu, až mi to skoro vehnalo slzy do očí.
Včera jsme zakoupili lino a složitě jsme poskládali nábytek a vybavení v kuchyni. Je to miniprostor. Dokonce tak mini, že budu vlastnit jen dvouplotýnku (ono se toho moc nezmění, protože máme sice čtyři plotýnky, ale dvě stejně nefungujou - ať mi ještě někdo přijde s indukcí) a maličký dřez.
Muž včera poskládal skříň. Musím říct, že mě zklamala. Ikea má většinou věci domyšlené, systém Algot je ovšem katastrofa. Ano pěkný jednoduchý, ale tááák vachrlatý, konzole se pod košíkama mrskaji na všechny strany, někdy vypadávaji, drží to na dobrý slovo. Sestavili jsme jen to co nutně potřebujeme a zbytek s díky vrátíme.
Dneska nás čeká pokládka lina, vodák zapojí myčku a já nejspíš nastěhuju nějaký oblečení do skříní, při dobrý vůli navrtáme kuchyňský případně koupelnový skříňky.
Když jsem odpoledne drhla vyblitý světlezelený dlaždičky, myslela jsem na na to jak jsme vybírali ty naše krásný ve třech odstínech šedý. Pravda, vydrbat celou novou koupelnu trvá stejně dlouho, jako vydrbat náš sprchový kout, protože plochu mají stejnou.
Večer se Čudle koupal a myslela jsem na to, že má útrum s tím, že mu pustím vodu a on se může sám cachtat a hrát si a má rozběh. Myslela jsem i na to jak jsem poctivě otlapkávala dětský ručičky na zeď v koupelně a teď tam jsou a jsou mi k ničemu, až mi to skoro vehnalo slzy do očí.
Včera jsme zakoupili lino a složitě jsme poskládali nábytek a vybavení v kuchyni. Je to miniprostor. Dokonce tak mini, že budu vlastnit jen dvouplotýnku (ono se toho moc nezmění, protože máme sice čtyři plotýnky, ale dvě stejně nefungujou - ať mi ještě někdo přijde s indukcí) a maličký dřez.
Muž včera poskládal skříň. Musím říct, že mě zklamala. Ikea má většinou věci domyšlené, systém Algot je ovšem katastrofa. Ano pěkný jednoduchý, ale tááák vachrlatý, konzole se pod košíkama mrskaji na všechny strany, někdy vypadávaji, drží to na dobrý slovo. Sestavili jsme jen to co nutně potřebujeme a zbytek s díky vrátíme.
Dneska nás čeká pokládka lina, vodák zapojí myčku a já nejspíš nastěhuju nějaký oblečení do skříní, při dobrý vůli navrtáme kuchyňský případně koupelnový skříňky.
První noc v novém domě
Tak se to pěkně sešlo. Muž o víkendu předčasně oslavil třicetiny (ano, je strašně starej) a protože jsme nenašli vhodnější místo k oslavě než náš nový dům, nastěhovali jsme provizorní spaní a poprvé jsme spali doma. Noc byla vskutku krátká. Naspala jsem celý Pizejsovou přerušovaný tři a půl hodiny, což po předchozí noci, kdy jsem spala dokonce čtyři nebyla žádný sláva, ale přesto jsem vstávala vcelku vyspaná.
Máme položené koberce a z větší části vymalovaný kuchyňoobývák. Zítra chci uklidit koupelnu a ráda bych do ní sestavila skříňky, který jsem nakoupila v úterní hurá akci v Ikea. Ne že bysme za koupelnový nábytek před dvěma rokama nedali dva průměrný platy, ale naše nová koupelna nám svojí velikostí (spíš asi maličkostí) neumožní umístit ani jeden původní kus. Ale tak do budoucna budou koupelny stejně dvě, tak už jsem vybavený.
Dovezla jsem si taky regály místo skříní, protože s našema vestavnýma se nejspíš rozloučíme. A koupila jsem spoustu jiných věcí. Tentokrát jsem se ovšem přesně držela seznamu, protože je potřeba pořídit tolik věcí, že člověk nestačí vytahovat peněženku.
Těším se. Přesto na mě chvílema padá splín, protože když vidím tu práci, ty investice, který jsme udělali, protože jsem si mysleli, že je to "nafurt". Všechno co jsme si pořizovali jsme vybírali srdcem, nikoli peněženkou a můžem se jít tak maximálně klouzat, protože jsou to většinou věci nepřenosný (podlahy, okna, obklady, zateplení..). Já vím jde o materiální věci, ale i tak. Na půdě se udělala spoustu práce, už je tam prakticky nachystaná ložnice, střešní okno jsme do ní nechali dát teď na jaře. Kdybysme neinvestovali sem, ale rovnou do nového, mohly by už být zaplacené tak dvě třetiny domu. Místo toho je nechutná suma v háji a my máme na krku hypotéku. Juch. Já vim, když jde o prachy, jde o hovno, ale nemůžu říct, že mě to nesere.
Máme položené koberce a z větší části vymalovaný kuchyňoobývák. Zítra chci uklidit koupelnu a ráda bych do ní sestavila skříňky, který jsem nakoupila v úterní hurá akci v Ikea. Ne že bysme za koupelnový nábytek před dvěma rokama nedali dva průměrný platy, ale naše nová koupelna nám svojí velikostí (spíš asi maličkostí) neumožní umístit ani jeden původní kus. Ale tak do budoucna budou koupelny stejně dvě, tak už jsem vybavený.
Dovezla jsem si taky regály místo skříní, protože s našema vestavnýma se nejspíš rozloučíme. A koupila jsem spoustu jiných věcí. Tentokrát jsem se ovšem přesně držela seznamu, protože je potřeba pořídit tolik věcí, že člověk nestačí vytahovat peněženku.
Těším se. Přesto na mě chvílema padá splín, protože když vidím tu práci, ty investice, který jsme udělali, protože jsem si mysleli, že je to "nafurt". Všechno co jsme si pořizovali jsme vybírali srdcem, nikoli peněženkou a můžem se jít tak maximálně klouzat, protože jsou to většinou věci nepřenosný (podlahy, okna, obklady, zateplení..). Já vím jde o materiální věci, ale i tak. Na půdě se udělala spoustu práce, už je tam prakticky nachystaná ložnice, střešní okno jsme do ní nechali dát teď na jaře. Kdybysme neinvestovali sem, ale rovnou do nového, mohly by už být zaplacené tak dvě třetiny domu. Místo toho je nechutná suma v háji a my máme na krku hypotéku. Juch. Já vim, když jde o prachy, jde o hovno, ale nemůžu říct, že mě to nesere.
Čudle si natáhne na hlavu černou deku. Zakopne a skácí se k zemi.
- Myslím, že jsem měl pravdu, to nebyl dobrý nápad.
Děda tlačí Čudle roksorem na šlapacim traktoru, najedou do kolejí od auta a moc jim to nejede.
- Zabeeer starej Dědoo, ty to dokážeš.
Lezu přes krámy do kufru auta, abych vylovila čudlí kolo. Dalo mi to značnou práci.
- Vidíš maminko jaká jsi šikovná holčička.
Vysadili jsme Gymplačku před barákem.
- Kdo to byl maminko?
- No, kdo myslíš, že to byl?
- Gymplačka.
- No vidíš, teta Gymplačka.
- Jenom Gymplačka, ne teta.
- Čudlí Gymplačka je tvoje teta.
- Ne, jenom Gymplačka, já se tady s tebou nebudu dohadovat.
Dítko si obouvá boty.
- Pomůžeš mi maminko?
Kleknu si a cpu mu nohu do sandálu.
- Ty to dokážeš maminko, je to týmová práce!
- Myslím, že jsem měl pravdu, to nebyl dobrý nápad.
Děda tlačí Čudle roksorem na šlapacim traktoru, najedou do kolejí od auta a moc jim to nejede.
- Zabeeer starej Dědoo, ty to dokážeš.
Lezu přes krámy do kufru auta, abych vylovila čudlí kolo. Dalo mi to značnou práci.
- Vidíš maminko jaká jsi šikovná holčička.
Vysadili jsme Gymplačku před barákem.
- Kdo to byl maminko?
- No, kdo myslíš, že to byl?
- Gymplačka.
- No vidíš, teta Gymplačka.
- Jenom Gymplačka, ne teta.
- Čudlí Gymplačka je tvoje teta.
- Ne, jenom Gymplačka, já se tady s tebou nebudu dohadovat.
Dítko si obouvá boty.
- Pomůžeš mi maminko?
Kleknu si a cpu mu nohu do sandálu.
- Ty to dokážeš maminko, je to týmová práce!
Rudá záclona
Zatímco my byli na dovolené a moji rodiče s Dědou dělali u nás na baráku, odchytil je tam mužův otec, aby je seřval na dvě doby, že oni můžou za to, že se stěhujeme a kdesi cosi. Můj Děda tomu nasadil korunu, neb kostatoval, že děti jsou nejlepší aspoň 20 km od rodnýho domu.
Muži to říct nemůžu, to je jasný, protože si myslím, že odcházet rozhádaný do krve není správný. Ale teda nasraná sem pěkně, to zas jo.
Když se muž s tátou pohádal v polovině srpna, bylo to hodně hnusný a následně se obcházeli obloukem. Deset dní jsem chodila a ponoukala, aby to urovnal, aby si to vyřikali. Nakonec jsem ho udolala a dostali to do mezí slušnosti. Samozřejmě se to otočilo proti mě. Slovy mužova otce - "někdo proti mě poštval vlastního syna". Ten někdo jsem samozřejmě já a potažmo moji rodiče.
Já chápu, že táta kope kolem sebe. Odchází mu z baráku jediný vymodlený dítě, který s sebou navíc bere vnoučata, na kterých on visí, protože v něm stále je nenaplněná touha po třech vlastních dětech. Jsem schovívavá, snažím se s ním mluvit jako dřív. Zastávám se ho před mužem a odměnou mi je to, že řve na moje rodiče. Tak to PRR. Ať jsou naši jaký chtěji, nadávat na ně můžu jen já, případně si můžeme notovat se ségrou, ale nikdo cizí mi na ně sahat nebude a už vůbec ne neprávem. Je ubohý na ně shazovat to, že muž i jeho otec jsou paličáci a ani jeden neustoupí, tudíž těžko se dohodnout na kompromisu.
Takže už se nezastávám a nesnažím se být za dobře. Prostě budu mlčet a vyhlížet konec týdne, kdy by mělo začít docházet ke stěhovacím manévrům.
Muži to říct nemůžu, to je jasný, protože si myslím, že odcházet rozhádaný do krve není správný. Ale teda nasraná sem pěkně, to zas jo.
Když se muž s tátou pohádal v polovině srpna, bylo to hodně hnusný a následně se obcházeli obloukem. Deset dní jsem chodila a ponoukala, aby to urovnal, aby si to vyřikali. Nakonec jsem ho udolala a dostali to do mezí slušnosti. Samozřejmě se to otočilo proti mě. Slovy mužova otce - "někdo proti mě poštval vlastního syna". Ten někdo jsem samozřejmě já a potažmo moji rodiče.
Já chápu, že táta kope kolem sebe. Odchází mu z baráku jediný vymodlený dítě, který s sebou navíc bere vnoučata, na kterých on visí, protože v něm stále je nenaplněná touha po třech vlastních dětech. Jsem schovívavá, snažím se s ním mluvit jako dřív. Zastávám se ho před mužem a odměnou mi je to, že řve na moje rodiče. Tak to PRR. Ať jsou naši jaký chtěji, nadávat na ně můžu jen já, případně si můžeme notovat se ségrou, ale nikdo cizí mi na ně sahat nebude a už vůbec ne neprávem. Je ubohý na ně shazovat to, že muž i jeho otec jsou paličáci a ani jeden neustoupí, tudíž těžko se dohodnout na kompromisu.
Takže už se nezastávám a nesnažím se být za dobře. Prostě budu mlčet a vyhlížet konec týdne, kdy by mělo začít docházet ke stěhovacím manévrům.
Školka
Rozhodla jsem se ráz na ráz. Zavolala jsem do mateřskýho centra, který tu třikrát týdně provozuje cosi jako miniškolku a zamluvila jsem Čudleti na pátek místo.
Ve čtvrtek jsme společně všechno nachystali, k obědu s sebou si poručil květákový karbanátky, sbalil si holiny a v pátek ráno jsem ho v půl osmé budila (po hodně dlouhý době zase vím, jak tenhle čas vypadá na hodinách). Uznávám měla jsem trochu obavu, protože Čudle dětem moc neholduje.
Nicméně dopadlo to nadočekávání.
"Čudlí, tak já jdu ahoj."
"Čau a hlavně mi tu nech ty holinky."
Vzpomněl si na mě prý kolem poledne, protože začali chodit rodiče pro děti a prej je strašnej komediant.
Další kolo bude ve středu. Juch. I když juch. Už je tááák strašně velikej.
Ve čtvrtek jsme společně všechno nachystali, k obědu s sebou si poručil květákový karbanátky, sbalil si holiny a v pátek ráno jsem ho v půl osmé budila (po hodně dlouhý době zase vím, jak tenhle čas vypadá na hodinách). Uznávám měla jsem trochu obavu, protože Čudle dětem moc neholduje.
Nicméně dopadlo to nadočekávání.
"Čudlí, tak já jdu ahoj."
"Čau a hlavně mi tu nech ty holinky."
Vzpomněl si na mě prý kolem poledne, protože začali chodit rodiče pro děti a prej je strašnej komediant.
Další kolo bude ve středu. Juch. I když juch. Už je tááák strašně velikej.
Pro odlehčení
Gymplačka přitáhla kolem čtvrté ranní společensky velmi unavena. Ráno byla zelená jak sedma. Sem tam se přitulila k záchodový míse a nakonec si vzala kýbl a usadila se na terase. Čudle jí bylo stále v patách.
Seděli si tak na dece, když Gymplačka zanořila hlavu do kýblu. Čudle ji pohoršeně sledovalo.
"Gymplačko?! proč to pliváš?? proč si to jedla, když to potom pliváš?!"
Seděli si tak na dece, když Gymplačka zanořila hlavu do kýblu. Čudle ji pohoršeně sledovalo.
"Gymplačko?! proč to pliváš?? proč si to jedla, když to potom pliváš?!"
Lehce se nedaří
Bytem vládnou soply, protivná nálada a všudypřítomný hromady prádla, který nemůžu vyprat, neb nemám kde sušit.
Děti se rozhodly, že budem hrát na lazaret. Je to otravný, oba sopleji a aby se neřeklo, tak symbolicky kašlou. Pizejsová huláká jak na lesy, jen spatří odsavačku. Čudle odmítá pochopit, že je kosa a těžko bude nastydlej chodit v kraťasech a tílku. O tom, že by se napil teplýho čaje si můžu nechat jen zdát (a to mám za to, že jsem ho od mimina učila pít vodu).
Oba jsou protivný a pofňukávaji, samozřejmě jen do doby než najdou nějakou záškodnickou činnost. Jako třeba ožírání adaptéru od noťase (pizejsová), v tomhle případě trvalo ticho jen do momentu, než dostala pecku, pak řvala jak turek. Nebo malování modelínou na jídelní lavici (sem ti to tady namalovat, maminto). To maji pak elánu na rozdávání.
Dneska jsem hodlala využít toho, že nemůžem ven a slavnostně jsem snosila z půdy a ze skříní všechno oblečení po dětech, že to jako dovleču na blešák a prodám. Všechno jsem poctivě přetřídila, olepila cedulkama s velikostí a cenou, narovnala do obrovskýho kufru a následně jsem zjistila, že místa na blešáku jsou už MĚSÍC beznadějně plný. Prej přijďte si na jaře. Co budu dělat na jaře s kufrem zimního oblečení mi pani ovšem neporadila.
Napsala bych, že mi přetejká koš na špinavý prádlo, ale neni to ten správnej výraz, protože špinavých hadrů je tolik, že co jsme se vrátili z dovolený, nikdo se ani nepokouší koš pod haldou hadrů hledat. O tom jak báječně schne prádlo, když od pondělí leje si povíme příště.
Děti se rozhodly, že budem hrát na lazaret. Je to otravný, oba sopleji a aby se neřeklo, tak symbolicky kašlou. Pizejsová huláká jak na lesy, jen spatří odsavačku. Čudle odmítá pochopit, že je kosa a těžko bude nastydlej chodit v kraťasech a tílku. O tom, že by se napil teplýho čaje si můžu nechat jen zdát (a to mám za to, že jsem ho od mimina učila pít vodu).
Oba jsou protivný a pofňukávaji, samozřejmě jen do doby než najdou nějakou záškodnickou činnost. Jako třeba ožírání adaptéru od noťase (pizejsová), v tomhle případě trvalo ticho jen do momentu, než dostala pecku, pak řvala jak turek. Nebo malování modelínou na jídelní lavici (sem ti to tady namalovat, maminto). To maji pak elánu na rozdávání.
Dneska jsem hodlala využít toho, že nemůžem ven a slavnostně jsem snosila z půdy a ze skříní všechno oblečení po dětech, že to jako dovleču na blešák a prodám. Všechno jsem poctivě přetřídila, olepila cedulkama s velikostí a cenou, narovnala do obrovskýho kufru a následně jsem zjistila, že místa na blešáku jsou už MĚSÍC beznadějně plný. Prej přijďte si na jaře. Co budu dělat na jaře s kufrem zimního oblečení mi pani ovšem neporadila.
Napsala bych, že mi přetejká koš na špinavý prádlo, ale neni to ten správnej výraz, protože špinavých hadrů je tolik, že co jsme se vrátili z dovolený, nikdo se ani nepokouší koš pod haldou hadrů hledat. O tom jak báječně schne prádlo, když od pondělí leje si povíme příště.
Zklamání
Jsem parchant nevděčnej.
Domluva zněla vyštukovat dvě místnosti a když se to stihne i odkládací kamrlík. Nic víc.
Ložnice je vyštukovaná, vyjma stropu, kterej se měl rozfilcovat. V kuchyňoobýváku je štuklá asi třetina nejmenší stěny. Zato je vybílený schodiště, opravená zeď v chodbě pod oknem a opravený a navápnovaný stěny v chlívě, kterej přijde na jaře zbourat.
Ano, já vím, chtěli nám pomoct. Ale to je mi vcelku k hovnu. Protože do chlíva ani chodby se stěhovat nebudem. Myslela jsem, že bude prostě hotovo a ne že budem zvažovat, co budem dělat se stropem, kterej se nám tak akorát lepí na váleček. O stěně ošetřený skalicí proti plísni ani nemuvim, protože tu debilní tyrkysovou neschovaly ani dva nátěry bílý a dva barevný.
Jsem prostě zklamaná a asi i trochu naštvaná, protože ve finále máme víc práce, než kdybysme na to prostě objednali zedníka.
Domluva zněla vyštukovat dvě místnosti a když se to stihne i odkládací kamrlík. Nic víc.
Ložnice je vyštukovaná, vyjma stropu, kterej se měl rozfilcovat. V kuchyňoobýváku je štuklá asi třetina nejmenší stěny. Zato je vybílený schodiště, opravená zeď v chodbě pod oknem a opravený a navápnovaný stěny v chlívě, kterej přijde na jaře zbourat.
Ano, já vím, chtěli nám pomoct. Ale to je mi vcelku k hovnu. Protože do chlíva ani chodby se stěhovat nebudem. Myslela jsem, že bude prostě hotovo a ne že budem zvažovat, co budem dělat se stropem, kterej se nám tak akorát lepí na váleček. O stěně ošetřený skalicí proti plísni ani nemuvim, protože tu debilní tyrkysovou neschovaly ani dva nátěry bílý a dva barevný.
Jsem prostě zklamaná a asi i trochu naštvaná, protože ve finále máme víc práce, než kdybysme na to prostě objednali zedníka.
chvátám, chvátám..
Dneska jsem slavnostně nakoupila zahradnický nářadí. Zahrada posekána, půlka záhonu hotová, druhá počká, než mi tatínek doveze překlady místo obrubníku. Pak zasadíme jahody od Dědy a nechám se poučit kam a kdy mám zasadit meruňku a angrešt. Taky bude třeba ukrást si rebárbru a kus malin a aby se neřeklo, zasadím i tulipány. Juch.
Dneska přišel eoňák, aby nám zapnul elektriku. Včera jsme v Siku zakoupili velice provizorní kuchyň, neb momentálně hodláme obývat první patro a budoucí kuchyně "nafurt" bude dole. Tatínek dneska obhlídnul situaci, já zítra zaigelituju podlahy (parket by mi bylo líto) a když děti daj, tak i třeba něco oškrabu, abych taky přiložila ruku k dílu.
Pendlujeme sem a tam, teda spíš takhle - ráno vyrazíme a když se večer vrátíme, řeším resty doma a k tomu sepisuju seznamy, co musíme sbalit a co je třeba ještě vyprat, co dokoupíme a co půjčíme od našich, abysme mohli v pátek odjet.
Moje ambice pobalit prvních pár beden, který na mě koukaji z chodby, se ukázaly jako liché, neb to nemůžu nikdy stihnout. Však ono to nikam neuteče.
Vzniká nám trochu problém se skříněma, protože vlastníme celkem dvě a obě jsou vestavěný. Nový se nám kupovat nechce, protože dispozice prvního patra určitě není definitivní. Zvažujeme, že skříń z ložnice rozmontujeme a holt vezmem s sebou. Nu uvidíme.
Dneska přišel eoňák, aby nám zapnul elektriku. Včera jsme v Siku zakoupili velice provizorní kuchyň, neb momentálně hodláme obývat první patro a budoucí kuchyně "nafurt" bude dole. Tatínek dneska obhlídnul situaci, já zítra zaigelituju podlahy (parket by mi bylo líto) a když děti daj, tak i třeba něco oškrabu, abych taky přiložila ruku k dílu.
Pendlujeme sem a tam, teda spíš takhle - ráno vyrazíme a když se večer vrátíme, řeším resty doma a k tomu sepisuju seznamy, co musíme sbalit a co je třeba ještě vyprat, co dokoupíme a co půjčíme od našich, abysme mohli v pátek odjet.
Moje ambice pobalit prvních pár beden, který na mě koukaji z chodby, se ukázaly jako liché, neb to nemůžu nikdy stihnout. Však ono to nikam neuteče.
Vzniká nám trochu problém se skříněma, protože vlastníme celkem dvě a obě jsou vestavěný. Nový se nám kupovat nechce, protože dispozice prvního patra určitě není definitivní. Zvažujeme, že skříń z ložnice rozmontujeme a holt vezmem s sebou. Nu uvidíme.
Pan Dům podruhé
Jsem votrava votravná. Ale ZÍTRA už zítra. Přijede pán s paní majitelkou, podepíšeme papíry, požádáme na katastru. Juch.
Já se tak strašně moc těšim a plánuju a těšim se na zahradu a vůbec na všechno. Připadám si jak děcko před Vánoci a stojí mě strašný úsilí s tím pořád dokola neotravovat okolí.
Předpokládám, že vzhledem k tomu, že paní tu už nějakou chvíli nebydlí a dům je vystěhovaný, tak nebude mít problém s tím, že začneme pomalu škrábat zdi, posečeme zahrádku, porazíme ty dvě nepěkný túje a speciálně já se tam budu chodit kochat ještě dřív, než bude hotový přepis nemovitosti.
Myslim, že zítra se budu od brzkého rána převalovat v posteli a nebudu moct dospat.
Já se tak strašně moc těšim a plánuju a těšim se na zahradu a vůbec na všechno. Připadám si jak děcko před Vánoci a stojí mě strašný úsilí s tím pořád dokola neotravovat okolí.
Předpokládám, že vzhledem k tomu, že paní tu už nějakou chvíli nebydlí a dům je vystěhovaný, tak nebude mít problém s tím, že začneme pomalu škrábat zdi, posečeme zahrádku, porazíme ty dvě nepěkný túje a speciálně já se tam budu chodit kochat ještě dřív, než bude hotový přepis nemovitosti.
Myslim, že zítra se budu od brzkého rána převalovat v posteli a nebudu moct dospat.
Září na krku
Letos jsem se probudila poměrně včas. Okukuju kroužky kam upíšu Čudle, dohodla jsem se s mužem, že bude jezdit s Pizejsovou plavat a dokonce to všechno zjišťuju v předstihu a ne jako loni, kdy jsem se probrala v půlce září a kroužky byly v plnym proudu.
Konečně jsem taky došla do cestovky a vybrala a zaplatila jsem dovolenou. Původní plán - toskánsko, vzal bohužel za své, neb jsme trochu nepočítali s koupí domu a tudíž ani s tím, že budem muset dát na hromadu 250 tisíc, abysme dostali hypotéku. Plán se tak změnil na - hlavně moře, neb můj i Gymplačky ekzem si žádá slanou vodu ideálně každý rok. Takže ano čeká nás ohraný a okoukaný sever Itálie, ale co, lepší než drátem do oka.
Navíc, když všechno kolem domu půjde bez potíží (a že už se nemá prakticky co podělat), tak než se odjedem dovolenkovat, odevzdám klíče od domu Tatínkovi a Dědovi a než se vrátíme, tak nám to vyštukujou a my budem vybalovat už v novém. Juch. Těším se tolik, že to nedokážu ani popsat. Vždycky když laboruju, co kde uděláme a kam co umístíme, cítím úplně hmatatelný štěstí.
Konečně jsem taky došla do cestovky a vybrala a zaplatila jsem dovolenou. Původní plán - toskánsko, vzal bohužel za své, neb jsme trochu nepočítali s koupí domu a tudíž ani s tím, že budem muset dát na hromadu 250 tisíc, abysme dostali hypotéku. Plán se tak změnil na - hlavně moře, neb můj i Gymplačky ekzem si žádá slanou vodu ideálně každý rok. Takže ano čeká nás ohraný a okoukaný sever Itálie, ale co, lepší než drátem do oka.
Navíc, když všechno kolem domu půjde bez potíží (a že už se nemá prakticky co podělat), tak než se odjedem dovolenkovat, odevzdám klíče od domu Tatínkovi a Dědovi a než se vrátíme, tak nám to vyštukujou a my budem vybalovat už v novém. Juch. Těším se tolik, že to nedokážu ani popsat. Vždycky když laboruju, co kde uděláme a kam co umístíme, cítím úplně hmatatelný štěstí.
Pan Dům
Není to tak dlouho, co jsme Quanti záviděla chystané stěhování a nakonec budem přestěhovaný dřív než ona. Názor se s názorem sešel, roztočil se kolotoč hádek a sporů a nazrál čas, abysme se sbalili.
Nejvíc budu plakat pro koupelnu, protože ji miluju, protože je mnohem praktičtější než jsme čekali, protože takovýhle velkorysý prostor na koupelnu mít nebudeme, protože je maximálně baby friendly, protože prostě proto.
Utopili jsme tu některý iluze, prožili chvíle sladký i bolavý, rozrostli jsme se o jednoho králíka a dvě malý příšerky a vůbec.
V uplynulých dvou týdnech jsme prošli sedm domů. Některé byly na spadnutí. Některé byly horší a některé lepší. Některé se nám líbily srdcem, ale rozum byl proti. Až přišel Pan Dům. Když jsme viděli vstupní halu s krásným schodištěm, velké prostory a zahrádku tak akorát pro děti, ale ne se strhat, bylo jasno. Tady je náš domov. Zhruba třista metrů od naše současného bydliště a úplně malý kousek od mužovi práce. Chvílema nemůžu uvěřit tomu, že jsme naše doma objevili tak blízko a tak rychle.
Tragedii kolem realitky, která to vyřizuje a snaží se nás ochcat na každym kroku popisovat nebudu. Muž z toho šílí, neb realitka je od Olomouce a tak stále telefonuje a obíhá našeho právníka, katastr a banku kvůli hypotéce plus samozřejmě jeho práce. Dokolečka dokola.
Ale už se to snad blíží. Jako první sbalím zebří obraz z Ikea a pověsím ho na to nádherný schodiště.
Nejvíc budu plakat pro koupelnu, protože ji miluju, protože je mnohem praktičtější než jsme čekali, protože takovýhle velkorysý prostor na koupelnu mít nebudeme, protože je maximálně baby friendly, protože prostě proto.
Utopili jsme tu některý iluze, prožili chvíle sladký i bolavý, rozrostli jsme se o jednoho králíka a dvě malý příšerky a vůbec.
V uplynulých dvou týdnech jsme prošli sedm domů. Některé byly na spadnutí. Některé byly horší a některé lepší. Některé se nám líbily srdcem, ale rozum byl proti. Až přišel Pan Dům. Když jsme viděli vstupní halu s krásným schodištěm, velké prostory a zahrádku tak akorát pro děti, ale ne se strhat, bylo jasno. Tady je náš domov. Zhruba třista metrů od naše současného bydliště a úplně malý kousek od mužovi práce. Chvílema nemůžu uvěřit tomu, že jsme naše doma objevili tak blízko a tak rychle.
Tragedii kolem realitky, která to vyřizuje a snaží se nás ochcat na každym kroku popisovat nebudu. Muž z toho šílí, neb realitka je od Olomouce a tak stále telefonuje a obíhá našeho právníka, katastr a banku kvůli hypotéce plus samozřejmě jeho práce. Dokolečka dokola.
Ale už se to snad blíží. Jako první sbalím zebří obraz z Ikea a pověsím ho na to nádherný schodiště.
Po vodě
Neutopili jsme se. Čudle si užilo tři dny lodi a Pizejsový to bylo celý fuk.
Berounka neni úplně friendly co se týče popojíždění autem s Čeňkem v patách. Chvílema jsem se modlila (ježiši ať už jsou ty serpentiny za náma). Chvílema jsem prosila (Čeněčku pojeď, nenech nás tady). A chvílema jsem prostě nadávala, čímž jsem utvrdila Čudle v tom, že TURVA je moc hezký slovo.
Při cestě do Račic opustila Čeňka neznámo kde poklice. Možná když jsem udělala velice moudře rychlou myšku v rámci záchrany veverky na silnici.
Do ztrát započítávám i kopací merunu a dvě skleničky. Z jedný nám nějaký dobrák nechal střepy a druhou nejspíš nutně potřeboval k vyšším cílům.
Pobouřkový den jsme strávili v plzeňské zoo. Čudle bylo nadšené.
- Čudlí dívej, medvěď se koupe.
- Maminto, to je vejitej taktor. A vzadu má pčipojenej vozejt a veze větvě. Toutej maminto má plnej vozejt větví.
Když to nebyl traktor, tak pracoval pán s lopatou, kladivem a vím já čim ještě. Netroufám si tvrdit, že miláček vůbec nějaký zvíře viděl.
A jinak nic. Povalovali jsme se a užívali si, že jsme spolu.
Berounka neni úplně friendly co se týče popojíždění autem s Čeňkem v patách. Chvílema jsem se modlila (ježiši ať už jsou ty serpentiny za náma). Chvílema jsem prosila (Čeněčku pojeď, nenech nás tady). A chvílema jsem prostě nadávala, čímž jsem utvrdila Čudle v tom, že TURVA je moc hezký slovo.
Při cestě do Račic opustila Čeňka neznámo kde poklice. Možná když jsem udělala velice moudře rychlou myšku v rámci záchrany veverky na silnici.
Do ztrát započítávám i kopací merunu a dvě skleničky. Z jedný nám nějaký dobrák nechal střepy a druhou nejspíš nutně potřeboval k vyšším cílům.
Pobouřkový den jsme strávili v plzeňské zoo. Čudle bylo nadšené.
- Čudlí dívej, medvěď se koupe.
- Maminto, to je vejitej taktor. A vzadu má pčipojenej vozejt a veze větvě. Toutej maminto má plnej vozejt větví.
Když to nebyl traktor, tak pracoval pán s lopatou, kladivem a vím já čim ještě. Netroufám si tvrdit, že miláček vůbec nějaký zvíře viděl.
A jinak nic. Povalovali jsme se a užívali si, že jsme spolu.
Pětadvacet
Tak jsem úspěšně oslavila pětadvacet. Pizejsová mi na znamení bouřlivé oslavy posrala tričko. Juch.
Poseděli jsme na terase, snědli hromadu lososa, kterýho mi paní na sádkách prodala ještě půlhodiny po zavíračce (moc děkuju) a dorazili jsme se výborným dortem z rukou Gymplačky a Kadeřnice.
Čudle dostalo skleničku na šampus jako všichni a neustále chtělo ťukat. "Co kdybychom si tukli maminto? Co tomu řikáš?"
Od Gymplačky jsem dostala bednu ÚJV (Helenka Součková ví) plnou všelijakých sladkostí od čokolády po lízátko, ale hlavně se spisem o mě. Naplnila ho fotkama a vzpomínkama, na školku na školu, na učitele, na naše drahý rodičové, výlety a vůbec, až jsem slzu zamáčkala.
Dopoledne jsem vlezla do knihkupectví, abych okoukla knížku Den bez masa a nakonec jsem ji tam nechala a místo ní jsem domů dotáhla dvě jiné a jako bonus jsem si koupila Poťouší pexaso. Zatím se na něj chodím jen dívat, ale určitě přijde doba, kdy ho vystřihám a pak budu Muže nutit, aby ho se mnou hrál (ďábelský smích), což on považuje za mučení prvního stupně.
Poseděli jsme na terase, snědli hromadu lososa, kterýho mi paní na sádkách prodala ještě půlhodiny po zavíračce (moc děkuju) a dorazili jsme se výborným dortem z rukou Gymplačky a Kadeřnice.
Čudle dostalo skleničku na šampus jako všichni a neustále chtělo ťukat. "Co kdybychom si tukli maminto? Co tomu řikáš?"
Od Gymplačky jsem dostala bednu ÚJV (Helenka Součková ví) plnou všelijakých sladkostí od čokolády po lízátko, ale hlavně se spisem o mě. Naplnila ho fotkama a vzpomínkama, na školku na školu, na učitele, na naše drahý rodičové, výlety a vůbec, až jsem slzu zamáčkala.
Dopoledne jsem vlezla do knihkupectví, abych okoukla knížku Den bez masa a nakonec jsem ji tam nechala a místo ní jsem domů dotáhla dvě jiné a jako bonus jsem si koupila Poťouší pexaso. Zatím se na něj chodím jen dívat, ale určitě přijde doba, kdy ho vystřihám a pak budu Muže nutit, aby ho se mnou hrál (ďábelský smích), což on považuje za mučení prvního stupně.
Lazaret
Přišel parný týden a vypadá to, že my ho strávíme doma. Čudle má hnusnou reakci na čtvrtou hexu a Pizejsová si pořídila zánět spojivek. Ani nevím z čeho mám větší radost. Díky slečně Nateklý Oko neni úplně jasný, co bude příští tejden s Berounkou. Máme jet ještě s jednim miminem a nerada bych to šířila.
Oba momentálně spěji a já bych měla čas udělat tolik věcí, ale nic mě netěší a asi bych byla radši, kdyby mi tu skákali po hlavě.
Oba momentálně spěji a já bych měla čas udělat tolik věcí, ale nic mě netěší a asi bych byla radši, kdyby mi tu skákali po hlavě.
Postel
Dnešní noc byla plná vášní. Chvíli s Pizejsovou (nejspíš daň za česnekovou bagetu), chvíli s Čudletem. Až jsem to o pátý vzdala, protože lozit z postele do postele, podávat dudlík, chlácholit ze sna řvoucí Čudle a otvírat a zavírat okno, mi nepřijde jako úplně ideální náplň noci. Mimino jsem uložila v obýváku, kde samozřejmě hned usnulo a já počumuju po netu a chystám články na blog, neb na to přes den nějak není klidu.
Včera jsme měli v plánu kinematograf, ale nakonec jsme usoudili, že je to příliš pozdě, takže jsme si na náměstí dali skvělou večeři a pak procházku domů. Čudle ještě vydyndalo na chvíli kolo a pak už obvyklý kolečko, sprcha, zuby, pohádka, postel. S usínáním je to teď dost slabý. Protože - "maminko, nechci tady být sám". A tak zatím uspávám a kuju pikle, kudy na něj. Aspoň že mimino usíná samo.
Jsme si bláhově mysleli, že když budeme mít velkou postel, musíme se na ni poskládat. Jakmile naší "dva na dva" zabere Čudle, vejde se k němu jeden dospělák, což je obvykle Podnikatel. Většinou to vychází, že se chlapeček stěhuje k nám a Pizejsová chce jíst, takže se s prckem vystřídám v dětský posteli. Nevík, kdo nám nakukal, že dětská postel o velikosti 170 cm je akorát, ale líbala bych mu ruce, protože mi zbejvá celej cenťák rezerva. Juch.
Na jednu stranu se těšim až se to ustálí a hadi budou spát u sebe. Ale zatím mě mnohem víc těší, když spěji oba vedle mě, stulený hlavama k sobě a oba chrápou :-)
Včera jsme měli v plánu kinematograf, ale nakonec jsme usoudili, že je to příliš pozdě, takže jsme si na náměstí dali skvělou večeři a pak procházku domů. Čudle ještě vydyndalo na chvíli kolo a pak už obvyklý kolečko, sprcha, zuby, pohádka, postel. S usínáním je to teď dost slabý. Protože - "maminko, nechci tady být sám". A tak zatím uspávám a kuju pikle, kudy na něj. Aspoň že mimino usíná samo.
Jsme si bláhově mysleli, že když budeme mít velkou postel, musíme se na ni poskládat. Jakmile naší "dva na dva" zabere Čudle, vejde se k němu jeden dospělák, což je obvykle Podnikatel. Většinou to vychází, že se chlapeček stěhuje k nám a Pizejsová chce jíst, takže se s prckem vystřídám v dětský posteli. Nevík, kdo nám nakukal, že dětská postel o velikosti 170 cm je akorát, ale líbala bych mu ruce, protože mi zbejvá celej cenťák rezerva. Juch.
Na jednu stranu se těšim až se to ustálí a hadi budou spát u sebe. Ale zatím mě mnohem víc těší, když spěji oba vedle mě, stulený hlavama k sobě a oba chrápou :-)
Letně výletně
Pořád couráme, chvíli neposedíme. Pizejsová z toho neni nijak odvařená. Po příjezdu domů se radostně rochní ve svojí posteli a klidně na tři čtyři hodiny zalomí. Trochu jsem na to vyzrála tím, že ji na cestách ukládám do korby od kočáru.
Byli jsme na pár dní v Praze. Cestou tam jsem absolvovala část trasy s Čudletem vlakem. Po prvotním šoku z toho, že ve vlaku se nemusí nutně sedět, a že se tam může i chodit, byl nadšen. Dokonce tolik, že to musel zavolat babičce.
- Babito, jedu vatem do Benešova, sou tady veitý stomy. Já sem se bál a maminta žitala, že se ve vatu může chodit a už sem se nebál. A byl tady bagl a nakládal do tý tatvy velitý tameny a couval tam pását. A jeli jsme tulenem a maminta žitala, že nemůžu toutat z otna a musim zalízt.
Z prahy jsme vyráželi na výlety. Okoukli jsme Ameriku, Křivoklát, kde se zrovna točila nějaká ruská pohádka, a po cestě domů Lešanský armádní muzeum. Pár dní jsme pobyli doma a už jsme opět balili, abysme vyrazili, jako každej rok, vstříc suchdolským pískovnám. Hezky pod stan do kempu v lese. Čudle tam před dvěma rokama spásal šišky a jehličí.
V neděli jsme přijeli a nabíráme síly na vodu. Za dva týdny nás čeká Berounka. Mezitím bych ráda stihla nějaký výlet do Práglu, možná ZOO nebo něco jiného pro Čudle atraktivního. Nu uvidíme.
Byli jsme na pár dní v Praze. Cestou tam jsem absolvovala část trasy s Čudletem vlakem. Po prvotním šoku z toho, že ve vlaku se nemusí nutně sedět, a že se tam může i chodit, byl nadšen. Dokonce tolik, že to musel zavolat babičce.
- Babito, jedu vatem do Benešova, sou tady veitý stomy. Já sem se bál a maminta žitala, že se ve vatu může chodit a už sem se nebál. A byl tady bagl a nakládal do tý tatvy velitý tameny a couval tam pását. A jeli jsme tulenem a maminta žitala, že nemůžu toutat z otna a musim zalízt.
Z prahy jsme vyráželi na výlety. Okoukli jsme Ameriku, Křivoklát, kde se zrovna točila nějaká ruská pohádka, a po cestě domů Lešanský armádní muzeum. Pár dní jsme pobyli doma a už jsme opět balili, abysme vyrazili, jako každej rok, vstříc suchdolským pískovnám. Hezky pod stan do kempu v lese. Čudle tam před dvěma rokama spásal šišky a jehličí.
V neděli jsme přijeli a nabíráme síly na vodu. Za dva týdny nás čeká Berounka. Mezitím bych ráda stihla nějaký výlet do Práglu, možná ZOO nebo něco jiného pro Čudle atraktivního. Nu uvidíme.
hadry, Hadry, HADRY
Fšude se hromadí dětský oblečení a já ho mám tak akorát po krk.
Nenávidim návštěvy, neb dostáváme hadry. Asi jsem vybíravá, ale 90% toho co naše děti kdy dostaly, nikdy neměly na sobě a ani mít nebudou.
Jsem alergická na Cars, Spidermana, Pokémony a jiný číčoviny. Nesnášim obrázky rozradostněnejch zvířátek, dementně čumících jelenů/medvědů/koček, oflitrovaných motýlků, laškovně pomrkávajících aut/traktorů popřípadě kytek nebo jakýkoliv jiný havěti. Všechno tak cůůl a lesklý a boží a blejskavý.
Další kapitolou je, když náš nebohý chlapeček dostane prokazatelně dívčí oblečení (botičky od větví s roztomiloučkejma kytičkama, který spadly do bedny flitrů, ano jsou zelený tudíž jistě klučičí, stejně tak světle modrá mikina, která má přes celej hrudník vyvedenou asifrajersky oblečenou děfčici s nápisem cool girl, doplněno zebřími pruhy vyvedenými ve flitrové stříbrné). Nejdřív jsme to přehlíželi a jemně jsme upozorňovali, že naše dítě disponuje jistým orgánem, díky nemuž mu bude zapovězeno lézt do holčičích šaten. Nepomohlo to. Dnes můj muž velice laskavě řekne: "Naše dítě neni buzna a tohle nosit nebude." O růžových, volánkových a jinak sladce holčičích kusech mlčím. Dávám je do tašky a pašuju kamarádce, která se ve svojí sladký růžový holčičce vyžívá.
Další problém je "než koupit malý, koupíme radši obrovský". Kdyžtak se to přece ohrne. Jako ohrnovat rukávy tři roky, než dítě doroste do oné velikosti.. to radši ohrnu nos. Jasně, půda je veliká, tam to klidně můžu skladovat, placu je dost. Taky je mi ovšem jasný, že jednoho krásnýho dne, zhruba v době, kdy se bude Čudle chystat do tanečních, sundám ty věci z půdy a budu si řikat "hmm, to dostal když mu byly dva, kdybych si na to bejvala vzpomněla, když potřeboval tepláky ve druhý třídě na tělocvik.. " Takže do beden "k prodeji" balim i věci, který ještě ani Čudle nenosilo. Na jednu stranu je mi to líto, na druhou si říkám, že nejsme skladiště oblečení, který jim stejně nedám, protože se mi prostě nelíbí. Takhle to aspoň někdo využije a já můžu investovat do věcí, o který fakt stojim.
Už se těšim na podzim na blešák, až tam to haraburdí dotáhnu.
Nenávidim návštěvy, neb dostáváme hadry. Asi jsem vybíravá, ale 90% toho co naše děti kdy dostaly, nikdy neměly na sobě a ani mít nebudou.
Jsem alergická na Cars, Spidermana, Pokémony a jiný číčoviny. Nesnášim obrázky rozradostněnejch zvířátek, dementně čumících jelenů/medvědů/koček, oflitrovaných motýlků, laškovně pomrkávajících aut/traktorů popřípadě kytek nebo jakýkoliv jiný havěti. Všechno tak cůůl a lesklý a boží a blejskavý.
Další kapitolou je, když náš nebohý chlapeček dostane prokazatelně dívčí oblečení (botičky od větví s roztomiloučkejma kytičkama, který spadly do bedny flitrů, ano jsou zelený tudíž jistě klučičí, stejně tak světle modrá mikina, která má přes celej hrudník vyvedenou asifrajersky oblečenou děfčici s nápisem cool girl, doplněno zebřími pruhy vyvedenými ve flitrové stříbrné). Nejdřív jsme to přehlíželi a jemně jsme upozorňovali, že naše dítě disponuje jistým orgánem, díky nemuž mu bude zapovězeno lézt do holčičích šaten. Nepomohlo to. Dnes můj muž velice laskavě řekne: "Naše dítě neni buzna a tohle nosit nebude." O růžových, volánkových a jinak sladce holčičích kusech mlčím. Dávám je do tašky a pašuju kamarádce, která se ve svojí sladký růžový holčičce vyžívá.
Další problém je "než koupit malý, koupíme radši obrovský". Kdyžtak se to přece ohrne. Jako ohrnovat rukávy tři roky, než dítě doroste do oné velikosti.. to radši ohrnu nos. Jasně, půda je veliká, tam to klidně můžu skladovat, placu je dost. Taky je mi ovšem jasný, že jednoho krásnýho dne, zhruba v době, kdy se bude Čudle chystat do tanečních, sundám ty věci z půdy a budu si řikat "hmm, to dostal když mu byly dva, kdybych si na to bejvala vzpomněla, když potřeboval tepláky ve druhý třídě na tělocvik.. " Takže do beden "k prodeji" balim i věci, který ještě ani Čudle nenosilo. Na jednu stranu je mi to líto, na druhou si říkám, že nejsme skladiště oblečení, který jim stejně nedám, protože se mi prostě nelíbí. Takhle to aspoň někdo využije a já můžu investovat do věcí, o který fakt stojim.
Už se těšim na podzim na blešák, až tam to haraburdí dotáhnu.
Vrchlabí
V pátek jsme spakovali a odfrčeli směr Vrchlabí. Cesta byla úmorná. Hlavně teda proto, že jsme si vychutnali pražský kolony. Za hodinu a půl jsme ujeli celých 11 km a na místo jsme dorazili chvíli před desátou.
Vyspaný Čudle řádilo do půl jedné jak černá ruka. Nakonec zaplul k tatínkovi do postele a usnul.
V sobotu byla v plánu Krakonošova desítka. Dvě ženský, dvě mimina, dva kočáry, jedno Čudle na kole a můj muž. Paní, která nám na startu tvrdila, že po žlutý to bude s kočárem v pohodě by nezasloužila ani pětadvacet na prdel. Zasloužila by jednoduše rozbít hubu. První dva kiláky byly v pohodě. Následující čtyři byly krutý stoupání. S tím jsme díky názvu krakonošova počítali. S čím ovšem nikdo z nás nepočítal byl stav cesty. Vodou vymletý koryto, spoustu kamení. Muž vláčel náš kočár s Pizejsovou, Čudlí kolo a kamarádky tašku z kočáru, ve který měla snad i skládací postýlku. Já jsem se s kamarádkou střídala o její dítě a kočár. Funěli jsme všichni a kopec nebral konce. Pozitivní bylo, že cesta byla lesem, takže na nás nepařilo. Lidi co šli ze shora na nás schovívavě vejrali. Jednak věděli, co nás ještě čeká a pak si nebyli jistý jestli jsme duševně v pořádku. Posledních asi 300 metrů bylo naprosto nesjízdných, takže muž vzal nad hlavu jeden kočár a následně i druhý a "jednoduše" je tam vynesl.
Pak už přišla příjemná rovinka a už na nás mávalo Strážné a hlavně hospoda. Šest kiláků jsme šli přes tři a půl hodiny. Poseděli jsme, popili a vyrazili na zbývající 4km zase dolů. Cesta byla báječná. Pohodová asfaltka. Žádný kameny, kořeny, skály. Nic. Škoda, že nám to pani neřekla na startu, že červená je luxusní, protože směr trasy byl volitelný.
Nicméně Čudle statečně ušlo celých deset kilometrů a část jelo na kole. Nechtěl nést a nijak neprotestoval. Měl teda omodralý kotníky (a stále má), ale zvládl to naprosto v pohodě.
V neděli jsme strávili většinu dne na letišti. Čudle bylo fascinováno, jak jedno letadlo táhne druhý na provaze. Pak se pokoušel táhnout sám letadlo na provaze, ale nebylo to úplně ono.
Po cestě jsme zastavili v Kersku v Hájence na večeři, nehorázně jsme se nacpali skvělym jídlem a tradá domů.
Vyspaný Čudle řádilo do půl jedné jak černá ruka. Nakonec zaplul k tatínkovi do postele a usnul.
V sobotu byla v plánu Krakonošova desítka. Dvě ženský, dvě mimina, dva kočáry, jedno Čudle na kole a můj muž. Paní, která nám na startu tvrdila, že po žlutý to bude s kočárem v pohodě by nezasloužila ani pětadvacet na prdel. Zasloužila by jednoduše rozbít hubu. První dva kiláky byly v pohodě. Následující čtyři byly krutý stoupání. S tím jsme díky názvu krakonošova počítali. S čím ovšem nikdo z nás nepočítal byl stav cesty. Vodou vymletý koryto, spoustu kamení. Muž vláčel náš kočár s Pizejsovou, Čudlí kolo a kamarádky tašku z kočáru, ve který měla snad i skládací postýlku. Já jsem se s kamarádkou střídala o její dítě a kočár. Funěli jsme všichni a kopec nebral konce. Pozitivní bylo, že cesta byla lesem, takže na nás nepařilo. Lidi co šli ze shora na nás schovívavě vejrali. Jednak věděli, co nás ještě čeká a pak si nebyli jistý jestli jsme duševně v pořádku. Posledních asi 300 metrů bylo naprosto nesjízdných, takže muž vzal nad hlavu jeden kočár a následně i druhý a "jednoduše" je tam vynesl.
Pak už přišla příjemná rovinka a už na nás mávalo Strážné a hlavně hospoda. Šest kiláků jsme šli přes tři a půl hodiny. Poseděli jsme, popili a vyrazili na zbývající 4km zase dolů. Cesta byla báječná. Pohodová asfaltka. Žádný kameny, kořeny, skály. Nic. Škoda, že nám to pani neřekla na startu, že červená je luxusní, protože směr trasy byl volitelný.
Nicméně Čudle statečně ušlo celých deset kilometrů a část jelo na kole. Nechtěl nést a nijak neprotestoval. Měl teda omodralý kotníky (a stále má), ale zvládl to naprosto v pohodě.
V neděli jsme strávili většinu dne na letišti. Čudle bylo fascinováno, jak jedno letadlo táhne druhý na provaze. Pak se pokoušel táhnout sám letadlo na provaze, ale nebylo to úplně ono.
Po cestě jsme zastavili v Kersku v Hájence na večeři, nehorázně jsme se nacpali skvělym jídlem a tradá domů.
Drbna
Drbna je v nemocnici. Je to od nás ošklivý, moc ošklivý a jsme hyeny, ale s radostí jsme se s Gymplačkou nakvartýrovali k Dědovi. Gymplačku tu dokonce po několika letech i spí. Dobře se tu dýchá, nikoho neotravujeme. Nikdo nemá blbý poznámky o délce pobytu, když jsem dotáhla velkej kufr (protože se dvěma dětma prostě jezdim s obr kufrem nezávisle na tom, jestli jedu na dva dny nebo dva týdny).
Jsem moc ráda, že tu Děda nezůstal sám, když se s babičkou rozvedli, ale je něco jinýho jezdit k vlastní babičce, která vás vždycky ráda vidí a jezdit k "cizí" pani, která si v baráku, kde jste vyrostli a kterej milujete zařídila vlastní domácnost a neni jí úplně po chuti, když přijedete.
Vždycky si říkám, že mi může vlézt na záda, protože já přece jedu za Dědou a to, že ona se sem k nám samovolně nacpala (doslova nacpala) není můj problém, tak nechť se s tím pere nějak ona. Blbý je, že Drbna je hodně falešnej člověk a ze všech dělá blbečky. Je doslova kam vítr tam plášť. Jednomu do očí tvrdí, že A a když přijde někdo jinej tvrdí mu, že B.
Neni to tak dávno, co mi zavřela děcko do zhasnutýho (což jsem nevěděla) špajzu. Kojila jsem na druhej straně baráku a idiotsky jsem si myslela, že ho zavřela a okamžitě ho zas pustí. Než jsem přeběhla barák vyslechla jsem si pláč dítěte a to jak ona se pochechtává a říká dítku, že dveře se zasekly ona musí zavolat opraváře. Dítě z toho bylo špatný celej den a já jsem nasraná ještě dneska.
Takže teď si to tu v klidu užíváme, je nám tu dobře a hlavně - jsme tu vítaný.
Jsem moc ráda, že tu Děda nezůstal sám, když se s babičkou rozvedli, ale je něco jinýho jezdit k vlastní babičce, která vás vždycky ráda vidí a jezdit k "cizí" pani, která si v baráku, kde jste vyrostli a kterej milujete zařídila vlastní domácnost a neni jí úplně po chuti, když přijedete.
Vždycky si říkám, že mi může vlézt na záda, protože já přece jedu za Dědou a to, že ona se sem k nám samovolně nacpala (doslova nacpala) není můj problém, tak nechť se s tím pere nějak ona. Blbý je, že Drbna je hodně falešnej člověk a ze všech dělá blbečky. Je doslova kam vítr tam plášť. Jednomu do očí tvrdí, že A a když přijde někdo jinej tvrdí mu, že B.
Neni to tak dávno, co mi zavřela děcko do zhasnutýho (což jsem nevěděla) špajzu. Kojila jsem na druhej straně baráku a idiotsky jsem si myslela, že ho zavřela a okamžitě ho zas pustí. Než jsem přeběhla barák vyslechla jsem si pláč dítěte a to jak ona se pochechtává a říká dítku, že dveře se zasekly ona musí zavolat opraváře. Dítě z toho bylo špatný celej den a já jsem nasraná ještě dneska.
Takže teď si to tu v klidu užíváme, je nám tu dobře a hlavně - jsme tu vítaný.
Nosim černý brejle
Ještě teda ne, ale zejtra si je vyzvednu.
Včera jsem jela domů z bruslí a zjistila jsem, že potřebuju brejle a to jakože hned, neb se sama se sebou bojim v autě. Dneska jsem využila toho, že Čudle má zpívání s tatínkem a vyrazila jsem do optiky. Vybrala jsem si silný obroučky, zepředu černý zezadu modrý. Pán mi naměřil stejně dioptrií jako doktorka před asi sedmi lety, docela mě potěšilo, že se to nezhoršuje.
Ráno budou krásky moje hotový, tak se na ně těším. Vezmu s sebou i moje starý brejle a třeba jim pán dokáže spravit tu vyrvanou nohu zalepenou elektrikářskou páskou.
Včera jsem jela domů z bruslí a zjistila jsem, že potřebuju brejle a to jakože hned, neb se sama se sebou bojim v autě. Dneska jsem využila toho, že Čudle má zpívání s tatínkem a vyrazila jsem do optiky. Vybrala jsem si silný obroučky, zepředu černý zezadu modrý. Pán mi naměřil stejně dioptrií jako doktorka před asi sedmi lety, docela mě potěšilo, že se to nezhoršuje.
Ráno budou krásky moje hotový, tak se na ně těším. Vezmu s sebou i moje starý brejle a třeba jim pán dokáže spravit tu vyrvanou nohu zalepenou elektrikářskou páskou.
Tři měsíce
Pizejsová rozhodně nebude obryně. Na Čudle (v jejím věku) momentálně ztrácí dvě a půl kila a sedm cenťáků. Momentální skóre malý slečny 5320g a 60cm. V šuplíku je stále aktuální velikost 62 a asi jen tak nepřesedláme.
Je lemra. Pást králíky moc nechce. Mnohem radši se na někoho žulí tak dlouho, dokud dotyčný tu roztomilou holčičku nezvedne... vychcánek. Prej po mamince. By mě zajímalo po který.
Vypadá to, že se nakazila rodinným stylem spaní. Nikdo neumíme spát jinak než na břiše. Včera jsem ji nakojila a nechala ležet na zádech, než jsem se došla napít, ležela na břiše s vystrčenym zadkem a tvářila se, že takhle spí ode vždycky. Vůbec je to spaní dobrý, Pizejsová spí čtyři až pět hodin v tahu. Aby to nebylo jen tak, tak samozřejmě uprostřed týhle doby se budí Čudle, protože ho ve spaní honí bůhví co. Ale jsem ráda, za velkou postel, je to báječný, když se tam válíme všichni.
Vypadá to, že Pizejs bude společenská stejně jako Čudle (což po mně nemá ani jeden) a stejně vodomilná. Největší štěstí je napuštěná velká vana.
Stále ještě tahá dudlík a co hůř - pořád si drží jeho okraj dvěma prstama a neustále si ho vytahuje z papule, což přivádí Muže k šílenství a nás oba na myšlenku zakoupit veeelký kolo izolepy.
Nedávno objevila nohy. Hlavně teda kalhoty na nich. Když si nevytahuje dudlík s tlamičky, drží se za kalhoty na holeních a zvedá si nohy bůhví kam. Celkově jí poloha s nohama do vingle vyhovuje.
Dneska jsem jí na kontrole vyhandlovala pozměněnej očkovací kalendář, tak jsem za to ráda, že to do ní nebudou rvát horem dolem a na litry. Zatím zůstává bez píchance. Všichni se pořád ptaji co bude s naušnicema, ale v tomhle směru zůstane dítko bez zásahu, dokud si samo neřekne.
Toť vše. Chvílema si říkám, že mi to úplně mrňavý mimino zas uteklo mezi prstama.
Je lemra. Pást králíky moc nechce. Mnohem radši se na někoho žulí tak dlouho, dokud dotyčný tu roztomilou holčičku nezvedne... vychcánek. Prej po mamince. By mě zajímalo po který.
Vypadá to, že se nakazila rodinným stylem spaní. Nikdo neumíme spát jinak než na břiše. Včera jsem ji nakojila a nechala ležet na zádech, než jsem se došla napít, ležela na břiše s vystrčenym zadkem a tvářila se, že takhle spí ode vždycky. Vůbec je to spaní dobrý, Pizejsová spí čtyři až pět hodin v tahu. Aby to nebylo jen tak, tak samozřejmě uprostřed týhle doby se budí Čudle, protože ho ve spaní honí bůhví co. Ale jsem ráda, za velkou postel, je to báječný, když se tam válíme všichni.
Vypadá to, že Pizejs bude společenská stejně jako Čudle (což po mně nemá ani jeden) a stejně vodomilná. Největší štěstí je napuštěná velká vana.
Stále ještě tahá dudlík a co hůř - pořád si drží jeho okraj dvěma prstama a neustále si ho vytahuje z papule, což přivádí Muže k šílenství a nás oba na myšlenku zakoupit veeelký kolo izolepy.
Nedávno objevila nohy. Hlavně teda kalhoty na nich. Když si nevytahuje dudlík s tlamičky, drží se za kalhoty na holeních a zvedá si nohy bůhví kam. Celkově jí poloha s nohama do vingle vyhovuje.
Dneska jsem jí na kontrole vyhandlovala pozměněnej očkovací kalendář, tak jsem za to ráda, že to do ní nebudou rvát horem dolem a na litry. Zatím zůstává bez píchance. Všichni se pořád ptaji co bude s naušnicema, ale v tomhle směru zůstane dítko bez zásahu, dokud si samo neřekne.
Toť vše. Chvílema si říkám, že mi to úplně mrňavý mimino zas uteklo mezi prstama.
Kovářova kobyla
Sice nejsem kobyla žádnýho kováře, ale bosa asi taky budu chodit. Už měsíc se pokoušim sehnat celoroční boty, neb moje odešly do koženýho nebe. No, popravdě - hodila jsem je do popelnice. Nic to ovšem nemění na tom, že nemám v čem chodit. Bohužel nepatřím k těm, kteří maji plnej botník. Momentálně vlastním celkem osm párů bot (včetně pantoflích i zimních) plus jedny nádherný dřeváky, který jsou pro mě nenositelný, ale jsou po prababi a já je nemůžu vyhodit.
Navíc jsem sebrala odvahu a vyhodila jsem moje nejoblíbenější boty, který se už rozpadaly, ale já je milovala. Takže teď potřebuju nějaký náhradníky. Ráda bych opět od Ejectu, protože jsem s nima po všech stránkách spokojená, ale nějak nemůžu vybrat ty pravý a navíc jejich cena docela pokročila od té doby, co jsem kupovala ty poslední.
Včera jsem byla obejít obchody, ale je to mizérie. Když už měli boty, co by se mi typově líbily, tak se mi paní prodavačka vysmála, že celoroční boty budou nejdřív v září. V čem mám chodit do tý doby, to mi neporadila.
Juch. Botám zdar.
Navíc jsem sebrala odvahu a vyhodila jsem moje nejoblíbenější boty, který se už rozpadaly, ale já je milovala. Takže teď potřebuju nějaký náhradníky. Ráda bych opět od Ejectu, protože jsem s nima po všech stránkách spokojená, ale nějak nemůžu vybrat ty pravý a navíc jejich cena docela pokročila od té doby, co jsem kupovala ty poslední.
Včera jsem byla obejít obchody, ale je to mizérie. Když už měli boty, co by se mi typově líbily, tak se mi paní prodavačka vysmála, že celoroční boty budou nejdřív v září. V čem mám chodit do tý doby, to mi neporadila.
Juch. Botám zdar.
Svatební veselí
V sobotu jsme absolvovali akci svatba. Nikoli však vlastní. Bylo to vcelku na rychlo a všechno šitý horkou jehlou. Většina hostů byla nedůvěřivých (my mezi nimi) a čekala, co e z toho vlastně vyvrbí. Všechno bylo polovičaté. Skoro bych tvrdila, že kdyby se vzali někde v klidu a sami a pak sezvali kamarády na nějakou zahradní párty, bylo by to lepší. Takhle se přejíždělo autama sem a tam, nikdo pořádně nevěděl co se bude dít, na jednu stranu chtěli novomanželé klasiku s (pro mě) podivnejma hrama a (asi)zvykama a na druhou stranu si nezajistili nikoho, kdo by to nějak organizoval a vlastně se k tomu ani sami moc neměli.
Nicméně, užili jsme si to. Pizejsová nejdřív všechny okouzlovala řechtánim a tim jak je strašně hodná (pche) a následně podřimovala v přenosce. Čudle vytřel podlahu téměř všude mimo pod stolama, neb tam zásadně nikdy neleze. Požral trochu guláše a usadil se u misky cukrovim, dokud ji nevymetl. Před každym kouskem se začal uculovat, házel na mě poťouchlej kukuč a mazlivě opakoval "maminto?" když jsem kývla, nacpal si celej kus do pusy, nehledě na jeho velikost a v případě koláčků i dusivost. Pak měl slzy v očích a dech na krajíčku. Když konečně polkl a otřel si slzy, nahodil spiklenecký úsměv a pronesl "maminto?", aby mohl znovu opakovat výše uvedené.
V půl deváté začali konečně hrát. Původný plán sice zněl, že nejdýl v půl devété pojedem domů, ale o tanec jsme dítko ochudit nemohli. Skákal, tancoval a zpíval ("DEEECIN QVÍÍÍ"). Občas si mě našel, protože "maminto nabumbej mě". Až pak přišel v půl desáté, aby mi řekl "pojedeme domu, sem unavenej". A tak jsme pobalili fidlátka a vyrazili ku domovu.
Nicméně, užili jsme si to. Pizejsová nejdřív všechny okouzlovala řechtánim a tim jak je strašně hodná (pche) a následně podřimovala v přenosce. Čudle vytřel podlahu téměř všude mimo pod stolama, neb tam zásadně nikdy neleze. Požral trochu guláše a usadil se u misky cukrovim, dokud ji nevymetl. Před každym kouskem se začal uculovat, házel na mě poťouchlej kukuč a mazlivě opakoval "maminto?" když jsem kývla, nacpal si celej kus do pusy, nehledě na jeho velikost a v případě koláčků i dusivost. Pak měl slzy v očích a dech na krajíčku. Když konečně polkl a otřel si slzy, nahodil spiklenecký úsměv a pronesl "maminto?", aby mohl znovu opakovat výše uvedené.
V půl deváté začali konečně hrát. Původný plán sice zněl, že nejdýl v půl devété pojedem domů, ale o tanec jsme dítko ochudit nemohli. Skákal, tancoval a zpíval ("DEEECIN QVÍÍÍ"). Občas si mě našel, protože "maminto nabumbej mě". Až pak přišel v půl desáté, aby mi řekl "pojedeme domu, sem unavenej". A tak jsme pobalili fidlátka a vyrazili ku domovu.
O čtyřkolých miláčcích
Před měsícem přibyla do vozovýho parku nová ovečka. Opět červená, opět škodovka a pro tentokát Roomster. Když jsem ho, já ozmazlenec ze Sharana, jela projet děsily mě mrňavý okna a mizernej výhled na všechny strany (ale to mě děsí u všech "normálních" aut) a taky ten nedefinovatelnej smrad novýho auta. Ale jinak se řídí příjemně a všechno je na dosah ruky.
A teď úbytky. Začátkem minulýho týdne se odstěhovala dodávka kamsi k Plzni. Poslední půl rok jezdila akorát když si ji chtěl někdo půjčit a platit auto kvůli půjčování je dost na pytel. Bude se mi po ní stýskat, zažili jsme s ní báječný léto, vodu a vůbec.
Na konci týdne si přijel pán pro Karkulku. Do města na parkování byla veliká a na popojíždění i hodně žravá, takže jsme jí dali pusu na čumák a odfrčela. Ale zůstane bydlet u nás ve městě, akorát na druhym konci, tak ji snad budem potkávat.
A teď úbytky. Začátkem minulýho týdne se odstěhovala dodávka kamsi k Plzni. Poslední půl rok jezdila akorát když si ji chtěl někdo půjčit a platit auto kvůli půjčování je dost na pytel. Bude se mi po ní stýskat, zažili jsme s ní báječný léto, vodu a vůbec.
Na konci týdne si přijel pán pro Karkulku. Do města na parkování byla veliká a na popojíždění i hodně žravá, takže jsme jí dali pusu na čumák a odfrčela. Ale zůstane bydlet u nás ve městě, akorát na druhym konci, tak ji snad budem potkávat.
Poslední návrat
Cimický. Knížka, po který bych sama od sebe nesáhla. Podstrčil mi ji Facebook a já jsem moc ráda. Strávila jsem s ní jeden večer a už dlouho mě nic tak příjemně nepohladilo po duši.
Začátek nebyl můj šálek čaje, ale jen proto, že nemám ráda knížky, ve kterých běží dvě zprvu nesouvisející dějový linie a to tak, že se po kapitolách střídají. Příběh doktora jdoucího do penze a malého kluka z mizerný rodiny je místy dojemný. Perfektně vystihuje dětskou bezelstnost, bezstarostnost a oddanost, přičemž na straně druhé stojí starý moudrý doktor, který má tak trochu lidí až po krk.
Knížka by se ovšem obešla bez závěru. Celou dobu si totiž poklidně plyne a nakonec přijde úplně zbytečný drama. Kdyby příběh skončil o pár stránek dřív, jistě by mu to na atraktivitě neubralo.
Ale i tak je to jedna z knížek, ke který se určitě vrátím.
Začátek nebyl můj šálek čaje, ale jen proto, že nemám ráda knížky, ve kterých běží dvě zprvu nesouvisející dějový linie a to tak, že se po kapitolách střídají. Příběh doktora jdoucího do penze a malého kluka z mizerný rodiny je místy dojemný. Perfektně vystihuje dětskou bezelstnost, bezstarostnost a oddanost, přičemž na straně druhé stojí starý moudrý doktor, který má tak trochu lidí až po krk.
Knížka by se ovšem obešla bez závěru. Celou dobu si totiž poklidně plyne a nakonec přijde úplně zbytečný drama. Kdyby příběh skončil o pár stránek dřív, jistě by mu to na atraktivitě neubralo.
Ale i tak je to jedna z knížek, ke který se určitě vrátím.
Bezmoc. Můžu jen čekat až zavolá. A modlit se, aby zavolala dřív než bude pozdě. Leží mi to v hlavě. Převracím to sem a tam a čekám. Přemýšlím, co všechno nabídnout. Primárně asi rameno a uši. Sekundárně cokoliv, o co si řekne. Nemůžu ji tlačit. Nemůžu rozhodovat za ni. Přitom bych tak ráda. Takže čekám. Nosim telefon sem a tam, kdyby náhodou. Na druhou stranu se modlim, aby neměla důvod volat. Vim, že až uvidím její číslo na displeji, zvedne se mi tep na dvojnásobek a ona přitom bude nejspíš volat proto, abysme se domluvili, kdy pojedem do ZOO.
Moc si přeju, aby to dopadlo dobře a hlavně co nejrychleji, protože tohle čekání je neskutečný.
Moc si přeju, aby to dopadlo dobře a hlavně co nejrychleji, protože tohle čekání je neskutečný.
Volný víkend
Ve čtvrtek nás do neděle opustilo Čudle. Říkala jsem si jak v klidu vyžehlim, uklidim a udělám tisíc věcí. Pche. Jako první jsem v obýváku rozbordelila šicí stoj. Dorazila jsem rok rozdělanou kabelku. Gymplačce jsem ušila penál (ještě musim koupit čokoládu, abych ho naplnila), aby se jí v pondělí lépe maturovalo a Tatínkovi jsem zašila gatě, co na to už měsíc čekaly. Ještě bych potřebovala zašít Gymplačce kalhoty, nastříhat dětem na klobouky a sobě na košíko-krabičku na kapsle do kafomatu. Mám v plánu i střihnout Čudleti batoh a samozřejmě i ten úklid, žehlení, vytřídění zimních věcí a ... seznam je dlouhej, ale práce ještě nikdy nikam neutekla.
Takže dokojim, obleču Pizejsovou, sebe a pomalu se přesuneme na bowling, kde máme zamluvenou dráhu. Večer mě třeba osvítí a já ještě něco málo udělám(nebo taky ne). Minimálně bych měla střihnout klobouk Čudleti, neb Prčice jsou už příští víkend, tak aby měl co na šišku.
Takže dokojim, obleču Pizejsovou, sebe a pomalu se přesuneme na bowling, kde máme zamluvenou dráhu. Večer mě třeba osvítí a já ještě něco málo udělám
Pan K.
Ježíšek usoudil, že v rámci úspor mi pořídí Kindla. A taky trochu z vypočítavosti, protože jakej dárek může bejt lepší a jednodušší, než kredit na knížky.
A tak jsem zase začala číst. Někdy po troškách. Někdy do toho spadnu a vezmu knížku naráz. Moje čtyřměsíční bilance čítá 11 knížek. Což je krutej podprůměr od dob, kdy jsem četla všechno, co se mi dostalo pod ruku, ale nadruhou stranu je to mnohem lepší než za poslední dva roky. Hned z kraje jsem zakoupila Deavera, můj tradiční vánoční dárek. Následně jsem skoupila celýho Nesba a teď většinou vybíram podle akcí, protože na mě momentálně čeká 8 nepřečtených kousků. Musím přijít na nějaký systém třídění, abych se v tom za chvíli vyznala. Nejspíš podle názvů. Ty si většinou pamatuju, s autorama je to horší.
Momentálně moje čtení rovná se kojení, takže oceňuju, že k otáčení stránek nepotřebuju dvě ruce, a že čtečka neni tak těžká jako knížka a nemá ostrý rohy, protože když mi naposledy během kojení vypadnul při psaní sms telefon z ruky a fláknul Pizejsovou po hlavě, docela řvala. Kdyby to byla knížka, asi by byla potěšená ještě o něco míň.
Další podstatnou výhodou je, že když někam jedem, nemusim odhadovat, kolik toho přečtu a podle toho sebou vláčet knížky, protože většinou spolehlivě funguje murphyho zákon - vezu-li jednu knížku, přečtu ji po cestě a pak se nudim, vezu-li tašku knížek, nedostanu se ani na pátou stranu první.
Prostě je to celý dobrý :-) Jediný trošku hloupý je, že když je Kindle v obalu, strašně blbě se mačká na pravý straně tlačítko pro další stranu, ale tak dá se zvyknout i na levou.
A tak jsem zase začala číst. Někdy po troškách. Někdy do toho spadnu a vezmu knížku naráz. Moje čtyřměsíční bilance čítá 11 knížek. Což je krutej podprůměr od dob, kdy jsem četla všechno, co se mi dostalo pod ruku, ale nadruhou stranu je to mnohem lepší než za poslední dva roky. Hned z kraje jsem zakoupila Deavera, můj tradiční vánoční dárek. Následně jsem skoupila celýho Nesba a teď většinou vybíram podle akcí, protože na mě momentálně čeká 8 nepřečtených kousků. Musím přijít na nějaký systém třídění, abych se v tom za chvíli vyznala. Nejspíš podle názvů. Ty si většinou pamatuju, s autorama je to horší.
Momentálně moje čtení rovná se kojení, takže oceňuju, že k otáčení stránek nepotřebuju dvě ruce, a že čtečka neni tak těžká jako knížka a nemá ostrý rohy, protože když mi naposledy během kojení vypadnul při psaní sms telefon z ruky a fláknul Pizejsovou po hlavě, docela řvala. Kdyby to byla knížka, asi by byla potěšená ještě o něco míň.
Další podstatnou výhodou je, že když někam jedem, nemusim odhadovat, kolik toho přečtu a podle toho sebou vláčet knížky, protože většinou spolehlivě funguje murphyho zákon - vezu-li jednu knížku, přečtu ji po cestě a pak se nudim, vezu-li tašku knížek, nedostanu se ani na pátou stranu první.
Prostě je to celý dobrý :-) Jediný trošku hloupý je, že když je Kindle v obalu, strašně blbě se mačká na pravý straně tlačítko pro další stranu, ale tak dá se zvyknout i na levou.
Minulý týden
Máme za sebou našvihlý týden. A bylo nám ho třeba.
Od úterka do čtvrtka jsem byla s dětma u Dědy. Bylo to báječný. Hřálo mě u srdce, když jsem sledovala malýho a velkýho, jak spolu pracujou. Doma vstává Čudle prakticky poslední. U Dědy jsem rozloupla v osm oči, postel vedle mě prázdná a dítko na dvoře v trenkách a tričku stlouká s Dědou přístřešek na dřevo. Celý tři dny jsem o něm nevěděla, jen se vždycky přišli najíst. V devět hodin večer se vrátili a dítko padlo do postele jak podťatý.
V pátek jsme vyrazili všichni směr Plzeň a Majáles. Poseděli jsme, poslechli Tleskače, Čudle okusilo všechny kašny a hulákalo do rytmu hudby.
V sobotu jsme se přesunuli zase blíž k domovu a předčasně jsme oslavili čarodky. Čudle bylo jak na speedu, lítal, jezdil na kole, zpíval u kytary, tančil a bavil všechny kolem sebe. V půl jedenácté jsem zanechala Muže svému osudu ( a sudu piva) a jely jsme s dětma domů.
Odpočinuli jsme si všichni a konečně jsme strávili trochu víc času pohromadě. Juch.
Od úterka do čtvrtka jsem byla s dětma u Dědy. Bylo to báječný. Hřálo mě u srdce, když jsem sledovala malýho a velkýho, jak spolu pracujou. Doma vstává Čudle prakticky poslední. U Dědy jsem rozloupla v osm oči, postel vedle mě prázdná a dítko na dvoře v trenkách a tričku stlouká s Dědou přístřešek na dřevo. Celý tři dny jsem o něm nevěděla, jen se vždycky přišli najíst. V devět hodin večer se vrátili a dítko padlo do postele jak podťatý.
V pátek jsme vyrazili všichni směr Plzeň a Majáles. Poseděli jsme, poslechli Tleskače, Čudle okusilo všechny kašny a hulákalo do rytmu hudby.
V sobotu jsme se přesunuli zase blíž k domovu a předčasně jsme oslavili čarodky. Čudle bylo jak na speedu, lítal, jezdil na kole, zpíval u kytary, tančil a bavil všechny kolem sebe. V půl jedenácté jsem zanechala Muže svému osudu ( a sudu piva) a jely jsme s dětma domů.
Odpočinuli jsme si všichni a konečně jsme strávili trochu víc času pohromadě. Juch.
Lovecká sezona
Jako lovená zvěř. Přesně tak se cítím. Kličkuju. Utíkám. Schovávám se. Nic nepomáhá.
Nechci utíkat z domova. Ani vlastně už nemám pořádně kam utíkat, kde se schovat. Všude jsem jak pod lampou veřejnýho osvětlení. Vždy řádně viditelná a na mušce.
Chtěla bych nás zavřít do bubliny a užívat si dětí, procházek, ale i toho, že jsme jen obyčejně doma. Nemuset se nikomu zpovídat a neřešit, kdy a co bude za hodinu..
Chtěla bych, aby skončila lovecká sezona.
Nechci utíkat z domova. Ani vlastně už nemám pořádně kam utíkat, kde se schovat. Všude jsem jak pod lampou veřejnýho osvětlení. Vždy řádně viditelná a na mušce.
Chtěla bych nás zavřít do bubliny a užívat si dětí, procházek, ale i toho, že jsme jen obyčejně doma. Nemuset se nikomu zpovídat a neřešit, kdy a co bude za hodinu..
Chtěla bych, aby skončila lovecká sezona.
Pestrá strava
Ať mi někdo ještě chvíli vypráví o pestrý stravě kojících matek a správnej výživě, dostatku vitamínů a kýho čerta eště. Viděli repsektive slyšeli tihle odborníci řvát plně kojený dítě matky, která se stravuje zdravě??
Pchee. Hodně ovoce a zeleniny. Ale jistěže. Když nedej bože pozřu jeden CELEJ kus ovoce, dítě to bere jako přemíru cukru a řičí. Ze zeleniny je akceptovatelná mrkev a mrkev a nebo mrkev. Když zavřu obě oči můžu si dát i dvě průsvitný kolečka okurky. Juch.
Standardně nadýmavý věci nechám úplně stranou. Cibule, česnek, květák, soja, čočka, zelí, čerstvý a celozrný pečivo, vejce a podobný věci.
Největší kámen úrazu ovšem přichází teprve teď. Je to asi deset dní, co jsem zjistila, že největší bugr dělaji mléčný výrobky. Mlátila bych hlavou do zdi. Kde je odpolední tvaroh k svačině?? Jogurt k snídani? A co nejhůř. SEJRY. Když už si k obědu uvařim ty ubohý těstoviny se šunkou a tymiánem, tak si na ně nemůžu dát ani pár hoblinek parmezanu. Ani nic. Sladkou noc nám totiž zajistí i hlt mlíka. Bych do toho kopla.
Ať mi ještě chvíli někdo vypráví, co bych měla a neměla a hlavne o tej PESTROSTI a dostatku VITAMÍNŮ. To mě totiž dokáže nasrat nejvíc. Ono neni divu, že ve třech měsících věku dítěte matkám padaji vlasy. Spíš se divim, že jim neslejzaji i nehty.
Pchee. Hodně ovoce a zeleniny. Ale jistěže. Když nedej bože pozřu jeden CELEJ kus ovoce, dítě to bere jako přemíru cukru a řičí. Ze zeleniny je akceptovatelná mrkev a mrkev a nebo mrkev. Když zavřu obě oči můžu si dát i dvě průsvitný kolečka okurky. Juch.
Standardně nadýmavý věci nechám úplně stranou. Cibule, česnek, květák, soja, čočka, zelí, čerstvý a celozrný pečivo, vejce a podobný věci.
Největší kámen úrazu ovšem přichází teprve teď. Je to asi deset dní, co jsem zjistila, že největší bugr dělaji mléčný výrobky. Mlátila bych hlavou do zdi. Kde je odpolední tvaroh k svačině?? Jogurt k snídani? A co nejhůř. SEJRY. Když už si k obědu uvařim ty ubohý těstoviny se šunkou a tymiánem, tak si na ně nemůžu dát ani pár hoblinek parmezanu. Ani nic. Sladkou noc nám totiž zajistí i hlt mlíka. Bych do toho kopla.
Ať mi ještě chvíli někdo vypráví, co bych měla a neměla a hlavne o tej PESTROSTI a dostatku VITAMÍNŮ. To mě totiž dokáže nasrat nejvíc. Ono neni divu, že ve třech měsících věku dítěte matkám padaji vlasy. Spíš se divim, že jim neslejzaji i nehty.
Že by knihomolka?
KONEC EXHIBICE
Holčičí víkend
V pátek jsme s Pizejsovou a Gymplačkou zamávaly mužský části rodiny a vyrazily jsme vstříc holčičímu víkendu na Vysočině.
Užily jsme si to báječně. Slečna mimin se hned první noc rozhodla, že se řádně vyspíme a chrupala od půlnoci téměř do sedmi a po snídani pokračovala. Juch. Na sobotu jsme naplánovaly procházku po místních krásách. Čítala pěkných 19 km z toho půlka stoupání a jako bonus bahno po kotníky, velký šutry na úzkých lesních cestách a jiný lahůdky, který zřejmě testovaly, kolik toho náš kočár vydrží. A vydržel a Pizejsová zařezávala ani nemukla. Zato my toho měly plný kecky.
V neděli byl v původním plánu Veselý kopec, ale bohužel otvírá až ke konci dubna, takže jsme vzaly za vděk hřebčínem ve Slatiňanech. Gymplačka tam značně ožila, koně jí evidentně hodně chybí.
A pak už hurá domů. Bylo to skvělý a navíc jsme měli štěstí na samý báječný lidi. Pan domácí v penzionu byl super, jeho žena výborně vařila, v obchodech byli milí, dokonce i pán co vybíral parkovný se usmíval.
Snad si to brzo zopakujem.
Užily jsme si to báječně. Slečna mimin se hned první noc rozhodla, že se řádně vyspíme a chrupala od půlnoci téměř do sedmi a po snídani pokračovala. Juch. Na sobotu jsme naplánovaly procházku po místních krásách. Čítala pěkných 19 km z toho půlka stoupání a jako bonus bahno po kotníky, velký šutry na úzkých lesních cestách a jiný lahůdky, který zřejmě testovaly, kolik toho náš kočár vydrží. A vydržel a Pizejsová zařezávala ani nemukla. Zato my toho měly plný kecky.
V neděli byl v původním plánu Veselý kopec, ale bohužel otvírá až ke konci dubna, takže jsme vzaly za vděk hřebčínem ve Slatiňanech. Gymplačka tam značně ožila, koně jí evidentně hodně chybí.
A pak už hurá domů. Bylo to skvělý a navíc jsme měli štěstí na samý báječný lidi. Pan domácí v penzionu byl super, jeho žena výborně vařila, v obchodech byli milí, dokonce i pán co vybíral parkovný se usmíval.
Snad si to brzo zopakujem.
Vyhlídnu si hezký pevný trám..
Pro ilustraci naší rodiné pohody během posledního týdne perfektně postačuje obrázek z velikonočního pondělí.
V jedenáct večer se v rámci zachování svojí svobody na následujících 10 let zvednu a urychleně mizím z obýváku, kde hystericky řičí mimino a na gauči sedí batole a stále dokola opakuje - ale maminto, místo toho, aby už dvě hodiny spalo. Třísknu za sebou dveřma v koupelně. Za chvíli přišel muž.
- Ty oprátky, uvaž prosím dvě.
V jedenáct večer se v rámci zachování svojí svobody na následujících 10 let zvednu a urychleně mizím z obýváku, kde hystericky řičí mimino a na gauči sedí batole a stále dokola opakuje - ale maminto, místo toho, aby už dvě hodiny spalo. Třísknu za sebou dveřma v koupelně. Za chvíli přišel muž.
- Ty oprátky, uvaž prosím dvě.
Předsevzetí do dalšího týdne
Budu chodit spát konečně dřív než po půlnoci. Ideálně nejdýl v jedenáct.
Udělám aspoň třetinu papírů.
Udělám aspoň třetinu papírů.
Po skoro roce
Když jsem si včera natahovala zimní běhací kalhoty, zaplavila mě vlna štěstí. Stejná jako když z bedny na půdě vytahajute poklady z dětství, o kterých jste si mysleli, že už jsou dávno ztracený. Jako když otevřete prastarou knížku, ze který vám četla babička, když se vám nechtělo spát. Na rtech se mi automaticky usadil úsměv.
Pizejsová v kočáře dudlala a já nasadila sluchátka. První tóny běhacího mixu mi roztáhly koutky ještě o něco víc. Běžela jsem a usmívala se jak debil a lidi vejrali. Chyběla mi ta divná vůně řeky, známý záchytný body, kde mám odměřený kilometry, oblíbený poklop od kanálu, kde se otáčim, když chci krátkou trasu. Nejvíc mi ovšem chyběly ty chvíle, kdy po mně nikdo nic nechce a já mám prostor utřepat si myšlenky.
Běhání zdar.
Pizejsová v kočáře dudlala a já nasadila sluchátka. První tóny běhacího mixu mi roztáhly koutky ještě o něco víc. Běžela jsem a usmívala se jak debil a lidi vejrali. Chyběla mi ta divná vůně řeky, známý záchytný body, kde mám odměřený kilometry, oblíbený poklop od kanálu, kde se otáčim, když chci krátkou trasu. Nejvíc mi ovšem chyběly ty chvíle, kdy po mně nikdo nic nechce a já mám prostor utřepat si myšlenky.
Běhání zdar.
Je to v pr.. čudu
Čudle se naučilo obrat "je to v prdeli". Vcelku rychle si přivyklo, že to se neříká a říká se "je to v čudu". V týdnu mi ovšem vyprávěl pohádku o komínu, kterej zboural bagr a ten komín spadl na auto a bylo to ... a jen ze rtů odezírám ja neslyšně říká "v prdeli".
"Čudli, co jsi říkal?"
"Že to bylo v čudu, maminto".
"Čudli, co jsi říkal?"
"Že to bylo v čudu, maminto".
Pizejsová 6 týdnů
Je potřeba nezanedbat Pizejsovou.
Roste tak, až se bojim co z ní bude a trochu se i bojim, že budu se svýma bezmála 170cm nejmenší člen rodiny, neb Čudle momentálně vypadá na 4 roky a naše malá milá tak na 6 měsíců.
Je vcelku hodným miminem. Když má dobrou noc spí pět hodin v kuse, když blbou spí "jen" tři, standard jsou čtyři, což by byla slast, kdyby uprostřed toho času nevstávalo Čudle na záchod, ale co už.
Dudlík je kámoš náš. Od porodnice, kdy jsem jí ho vrazila, neb mlíko nebylo a ona vzhledem ke svojí velikosti toužila stále po jídle a stav mých prsou začal být lehce na nic, ho nevyndala z pusy. Nenesu to moc dobře. Hlavně proto, že já na tajňačku dudlala v posteli ještě v devíti desíti letech a nerada bych, aby se historie opakovala. Pozitivní je aspoň to, že usne, vyflusne ho a víc ho nepotřebuje.
Je nasraná. Stále a pořád. Tváří se jako bůh pomsty. Koneckonců s nasranym výrazem se narodila, když mi ji dali koukala na mě stylem - okamžitě mě tam vraťtě, ale OKAMŽITĚ!! a zůstalo jí to. Čudle mělo aspoň takový ty novorozenecký usměvavý tiky, ona ani tím nedisponuje. I když už se začíná semotamo usmívat, ale jen na tatínka a směje se hlavně očima.
Zprvu to vypadalo, že voda a koupání jí moc vonět nebude. Ovšem od té doby, co jí napouštím velkou vanu, vzala mě i vodu na milost a skoro bych i tvrdila, že se jí tam líbí.
V posledním týdnu přestala být tupě civícím miminem slepě otvírajícím kušnu jakmile se přiblíží cokoliv byť jen vzdáleně podobné bradavce a začala sledovat i jiný věci. Nejvíc ji baví Čudle a plyšová srna s obrovskýma očima. A další oblíbenou akcí je pasení koní, vydrží minutu dvě, než ji těžká hlava přemůže.
Co se koexistence s Čudlem týče, tak zatím je to v cajku, neb Pizejsová potřebuje jen nakojit a přebalit, až bude vyžadovat nějakou pozornost, bude asi hůř. Zatím ji chodí hladit, pusinkovat, cpe jí dudlík a hlásí když řve. No hlásí. Je z toho trošku na nerva. Tuhle jsem jen vyskočila za mužem do kanclu z auta, protože oba spali, jenže ona začala řvát jeho vzbudila a když jsem šla k autu řičeli oba tak, že div lidi nelezli z oken. Nicméně najít hranici, abych mimino uchránila před batoletem a zároveň batole nemělo pocit, že ho odstrkuju, je zatraceně těžký.
Roste tak, až se bojim co z ní bude a trochu se i bojim, že budu se svýma bezmála 170cm nejmenší člen rodiny, neb Čudle momentálně vypadá na 4 roky a naše malá milá tak na 6 měsíců.
Je vcelku hodným miminem. Když má dobrou noc spí pět hodin v kuse, když blbou spí "jen" tři, standard jsou čtyři, což by byla slast, kdyby uprostřed toho času nevstávalo Čudle na záchod, ale co už.
Dudlík je kámoš náš. Od porodnice, kdy jsem jí ho vrazila, neb mlíko nebylo a ona vzhledem ke svojí velikosti toužila stále po jídle a stav mých prsou začal být lehce na nic, ho nevyndala z pusy. Nenesu to moc dobře. Hlavně proto, že já na tajňačku dudlala v posteli ještě v devíti desíti letech a nerada bych, aby se historie opakovala. Pozitivní je aspoň to, že usne, vyflusne ho a víc ho nepotřebuje.
Je nasraná. Stále a pořád. Tváří se jako bůh pomsty. Koneckonců s nasranym výrazem se narodila, když mi ji dali koukala na mě stylem - okamžitě mě tam vraťtě, ale OKAMŽITĚ!! a zůstalo jí to. Čudle mělo aspoň takový ty novorozenecký usměvavý tiky, ona ani tím nedisponuje. I když už se začíná semotamo usmívat, ale jen na tatínka a směje se hlavně očima.
Zprvu to vypadalo, že voda a koupání jí moc vonět nebude. Ovšem od té doby, co jí napouštím velkou vanu, vzala mě i vodu na milost a skoro bych i tvrdila, že se jí tam líbí.
V posledním týdnu přestala být tupě civícím miminem slepě otvírajícím kušnu jakmile se přiblíží cokoliv byť jen vzdáleně podobné bradavce a začala sledovat i jiný věci. Nejvíc ji baví Čudle a plyšová srna s obrovskýma očima. A další oblíbenou akcí je pasení koní, vydrží minutu dvě, než ji těžká hlava přemůže.
Co se koexistence s Čudlem týče, tak zatím je to v cajku, neb Pizejsová potřebuje jen nakojit a přebalit, až bude vyžadovat nějakou pozornost, bude asi hůř. Zatím ji chodí hladit, pusinkovat, cpe jí dudlík a hlásí když řve. No hlásí. Je z toho trošku na nerva. Tuhle jsem jen vyskočila za mužem do kanclu z auta, protože oba spali, jenže ona začala řvát jeho vzbudila a když jsem šla k autu řičeli oba tak, že div lidi nelezli z oken. Nicméně najít hranici, abych mimino uchránila před batoletem a zároveň batole nemělo pocit, že ho odstrkuju, je zatraceně těžký.
Silnice třeste se
Gymplačka je řidič. Juch.
Testy na plnej a od řízení všechny ostatní vyhodili, jen ona prošla. Mám fakt radost. Byla z toho hodně na nerva, protože instruktor na ni dost řval a paradoxně čím víc jízd měla za sebou tím hůř jezdila. V druhý třetině kurzu nebyla schopná se ani rozjet, jakej z toho měla bojar, ale nakonec to klaplo. Juchuu.
Testy na plnej a od řízení všechny ostatní vyhodili, jen ona prošla. Mám fakt radost. Byla z toho hodně na nerva, protože instruktor na ni dost řval a paradoxně čím víc jízd měla za sebou tím hůř jezdila. V druhý třetině kurzu nebyla schopná se ani rozjet, jakej z toho měla bojar, ale nakonec to klaplo. Juchuu.
Knížka pro Lucinku
Mám modrou. Milovala jsem ji a Čudle ji miluje už teď. Pak jsem se dozvěděla, že existuje ještě jeden díl. Dva roky jsem tápala a hledala a knížka prostě k nesehnání. Když už ji někdo pustil z rodinné knihovny, jen se po ní zaprášilo.
Až teď. Někoho moudře napadlo, že když je knížka tolik žádaná a milovaná, že by bylo příhodno udělat nové vydání. Už ji mám objednanou a těšíme se.
Ale i tak, kdyby se náhodou někomu povalovala ta stará růžová a nijak extra by jí nepotřeboval, ráda ji ubytuju. Knihovnu mám velkou, nebyla by utiskovaná, prach v knihovně utírám jednou za měsíc, pravidelně větrám... Bylo by jí u nás moc dobře.
Btw jakou máte milovanou dětskou knížku vy?
Až teď. Někoho moudře napadlo, že když je knížka tolik žádaná a milovaná, že by bylo příhodno udělat nové vydání. Už ji mám objednanou a těšíme se.
Ale i tak, kdyby se náhodou někomu povalovala ta stará růžová a nijak extra by jí nepotřeboval, ráda ji ubytuju. Knihovnu mám velkou, nebyla by utiskovaná, prach v knihovně utírám jednou za měsíc, pravidelně větrám... Bylo by jí u nás moc dobře.
Btw jakou máte milovanou dětskou knížku vy?
Výkřik
Proč, když paní dojde na prodejnu, tam zjistí, že pracovní doba je od deseti, tak kurva PROČ nám jde zvonit chvíli před OSMOU hodinou domů?? Je to debilita nebo nevychovanost nebo sakra co??
O kohoutkovi a slepičce 2
V půlce března jsem stále čekala, co bude s penězma. Nedělo se nic a tak jsem zavolala na ouřad. A musela jsem se smát. Ty suma, na kterou jsem "zbožně" čekala byla celých CELÝCH 297 korun. Wow.
A tak jsem strčila děcko do šátku a hurá na sociálku, neb sice jsem už nějakou chvíli s dětma doma, ale pořád umim dopočítat, že skoro čtyři tisíce bez dvanácti stovek rozhodně nejsou stovky tři.
Pani na sociálce mě ujistila, že je to tak správně a ať si dojdu na OSSZ, protože oni mi museji vyplatit i prvních 21 dní nemocenský. Vystála jsem hodinovou frontu a dozvěděla jsem se to, co jsem věděla - paní na sociálce plácá hovadiny.
Na sociálce se seběhli tři úřednice, ani jedna z toho nebyla moudrá a nakonec mi řekli, že je to dobrý a nashledanou.
Teď ve středu jsem byla u našich a že teda dojdu na sociálku pod kterou spadám. A pani mi povídá - no únorovej rodičák už byl schválenej a bude ke konci měsíce vyplacenej a ty tři stovky ještě neprošly. Nevěděla jsem jestli se mám smát nebo brečet. A pak paní ouřednice kulantně řekla, že mě nejspíš okradli (jakože prý poškodili), a že můj případ poslali k řešení kamsi na kraj a budem čekat co bude a že z těch tří stovek přece nezbohatnu. Docela by mě zajímalo, jestli by měli tolik času, kdybych měla ty tři stovky vracet já.
A perlička na závěr. To potvrzení od OSSZ, na který se tak dlouze čekalo, bylo od samého začátku přicvaknutý k mojí žádosti (ossz ho nějakým zázrakem vydalo) jenže paní na sociálce si nevšimla (to musíte chápat, mezi tolika papírama jsem to přehlídla).
A tak jsem strčila děcko do šátku a hurá na sociálku, neb sice jsem už nějakou chvíli s dětma doma, ale pořád umim dopočítat, že skoro čtyři tisíce bez dvanácti stovek rozhodně nejsou stovky tři.
Pani na sociálce mě ujistila, že je to tak správně a ať si dojdu na OSSZ, protože oni mi museji vyplatit i prvních 21 dní nemocenský. Vystála jsem hodinovou frontu a dozvěděla jsem se to, co jsem věděla - paní na sociálce plácá hovadiny.
Na sociálce se seběhli tři úřednice, ani jedna z toho nebyla moudrá a nakonec mi řekli, že je to dobrý a nashledanou.
Teď ve středu jsem byla u našich a že teda dojdu na sociálku pod kterou spadám. A pani mi povídá - no únorovej rodičák už byl schválenej a bude ke konci měsíce vyplacenej a ty tři stovky ještě neprošly. Nevěděla jsem jestli se mám smát nebo brečet. A pak paní ouřednice kulantně řekla, že mě nejspíš okradli (jakože prý poškodili), a že můj případ poslali k řešení kamsi na kraj a budem čekat co bude a že z těch tří stovek přece nezbohatnu. Docela by mě zajímalo, jestli by měli tolik času, kdybych měla ty tři stovky vracet já.
A perlička na závěr. To potvrzení od OSSZ, na který se tak dlouze čekalo, bylo od samého začátku přicvaknutý k mojí žádosti (ossz ho nějakým zázrakem vydalo) jenže paní na sociálce si nevšimla (to musíte chápat, mezi tolika papírama jsem to přehlídla).
Já a ryby
To, že nejim ryby je od pradávna známá věc. V první řadě mi to nechutná a smrdí to (a JO, smrději i ty, o kterých všichni tvrději, že to neni pravda) a v druhý řadě to má kosti.
Nejhorší rybí zážitek je rozhodne zap. rybí file se zel. - specialitka naší školní kuchyně na základce, kdy se pod hromádkou paprik a vím já čeho ještě, schovávalo rybí file a celý to bylo politý čímsi bílým napůl zdrclým a hrozně rybosmrdícím. Vždycky s tim polili i brambory, takže se to nedalo jíst vůbec. Jak jsem jinak naší vesnickou školní kuchyň milovala (včetně mlíkový polívky a hrachový kaše, která vypadala, že ji někdo vyblil), tak tohle jsem nenáviděla do morku kostí a vcelku brzo, cca ve třetí třídě, jsem přišla na to, že když se na tu dobrotu nedostavim, nic se nestane, akorát nesmim doma říct, že jsem si to zapomněla jako vždycky odhlásit.
Když jsem minulý týden zkonstatovala, že je sushi raut a vznesla jsem dotaz jestli půjdeme, povytáhl muž obočí, a aby o něco nepřišel, hned rezervoval místa.
Statečně jsem ochutnala všechno a uznávám, že mě to nijak na zadek neposadilo, přišlo mi to tak nějak na jedno brdo. Bylo to prakticky jen o omáčkách, rolky samy o sobě bez chuti a bez zápachu. Vyjma ovšem těch, který byly obalený v kaviáru z létajících ryb. Ty mi na jedno brdo nepřišly - maličký kuličky mi křupaly mezi zubama a byly fakt odporný, přemýšlela jsem jestli se pozvracim u stolu nebo to stihnu na záchod.. Nakonec jsem statečně polkla. Přínos to ovšem taky mělo. Podávalo se báječné víno (což mi jako řidiči bylo prd platný, protože jsem si dala akorát decku a hned z kraje) a naučila jsem se jíst hůlkama aniž bych někomu u stolu ublížila
Takže teď mám s rybama vybráno asi tak do důchodu.
Nejhorší rybí zážitek je rozhodne zap. rybí file se zel. - specialitka naší školní kuchyně na základce, kdy se pod hromádkou paprik a vím já čeho ještě, schovávalo rybí file a celý to bylo politý čímsi bílým napůl zdrclým a hrozně rybosmrdícím. Vždycky s tim polili i brambory, takže se to nedalo jíst vůbec. Jak jsem jinak naší vesnickou školní kuchyň milovala (včetně mlíkový polívky a hrachový kaše, která vypadala, že ji někdo vyblil), tak tohle jsem nenáviděla do morku kostí a vcelku brzo, cca ve třetí třídě, jsem přišla na to, že když se na tu dobrotu nedostavim, nic se nestane, akorát nesmim doma říct, že jsem si to zapomněla jako vždycky odhlásit.
Když jsem minulý týden zkonstatovala, že je sushi raut a vznesla jsem dotaz jestli půjdeme, povytáhl muž obočí, a aby o něco nepřišel, hned rezervoval místa.
Statečně jsem ochutnala všechno a uznávám, že mě to nijak na zadek neposadilo, přišlo mi to tak nějak na jedno brdo. Bylo to prakticky jen o omáčkách, rolky samy o sobě bez chuti a bez zápachu. Vyjma ovšem těch, který byly obalený v kaviáru z létajících ryb. Ty mi na jedno brdo nepřišly - maličký kuličky mi křupaly mezi zubama a byly fakt odporný, přemýšlela jsem jestli se pozvracim u stolu nebo to stihnu na záchod.. Nakonec jsem statečně polkla. Přínos to ovšem taky mělo. Podávalo se báječné víno (což mi jako řidiči bylo prd platný, protože jsem si dala akorát decku a hned z kraje) a naučila jsem se jíst hůlkama aniž bych někomu u stolu ublížila
Takže teď mám s rybama vybráno asi tak do důchodu.
Sousedka
O víkendu jsem se dozvěděla, že Sousedka odchází od muže. Se dvěma malejma dětma, kdy jednomu nejsou ani dva. Dost mě to vzalo. I proto, že ona bez nikdy boje neutíká a že nikdy neutíká kvůli malichernostem. Jsem z toho špatná. Strašně jí přeju, aby to ustála, ale sama si to neumím ani představit.
Chcá nechcá přemýšlím o tom, kdy někdo zatočí osudím a vytáhne naše jména a budem na řadě.
Kolem nás se všichni rozcházeji, rozváději nebo jsou rozvedený.Máme v okolé snad jen jeden jediný opravdu stabilní pár, což je na muj vkus zatraceně málo.. Nezbývá než makat, abysme se do toho osudí ani nedostali.
Chcá nechcá přemýšlím o tom, kdy někdo zatočí osudím a vytáhne naše jména a budem na řadě.
Kolem nás se všichni rozcházeji, rozváději nebo jsou rozvedený.Máme v okolé snad jen jeden jediný opravdu stabilní pár, což je na muj vkus zatraceně málo.. Nezbývá než makat, abysme se do toho osudí ani nedostali.
Čudle v porodnici
Všichni se ptaji co říkalo Čudle, když za mnou poprvé přišli do porodnice...
To jsem takhle zasedla v jednu k obědu. V momentě, kdy jsem otevřela dekl na talíři se svíčkovou a knedlíkama, se otevřely dveře. Dítku se rozzářily oči.
- Maminto, dáš mi tnedlít?
Spásl čtyři knedlíky z pěti přestože byl čerstvě po obědě.
---------------------------------------
Následně se mi nakvartýroval na postel a plácal se do kolen.
- Dej mi sem toho Pizejse na tolena.
Položila jsem uzlík v zavinovačce Čudleti na kolena. Lehce ji pohladil po hlavě a položil si na ní ruce. Začal se houpat z jedný půlky zadku na druhou a zpívat
- Já mám toně,vraný toně, to jsou toně mý..
---------------------------------------
Když za náma přišli druhý den, hlásilo Čudle ode dvěří:
- Máš tnedlít maminto? Dáš mi?
---------------------------------------
Jinak jsem to čekala horší. Nijak jsme ho na novýho člena rodiny nepřipravovali. Postavili jsme ho před hotovou věc a on to tak jednoduše vzal. Má to svý mouchy, co jsme doma je lítostostivější a míň se mazlí (a hodně mu to chybí, takže se snažim ho vždycky přemluvit a většinou se dá a pak je šťastnej jak dvě blechy), ale jinak to zatim probíhá hladce. Uvidíme jak to půjdu až začne mít i Pizejs svoje potřeby.
To jsem takhle zasedla v jednu k obědu. V momentě, kdy jsem otevřela dekl na talíři se svíčkovou a knedlíkama, se otevřely dveře. Dítku se rozzářily oči.
- Maminto, dáš mi tnedlít?
Spásl čtyři knedlíky z pěti přestože byl čerstvě po obědě.
---------------------------------------
Následně se mi nakvartýroval na postel a plácal se do kolen.
- Dej mi sem toho Pizejse na tolena.
Položila jsem uzlík v zavinovačce Čudleti na kolena. Lehce ji pohladil po hlavě a položil si na ní ruce. Začal se houpat z jedný půlky zadku na druhou a zpívat
- Já mám toně,vraný toně, to jsou toně mý..
---------------------------------------
Když za náma přišli druhý den, hlásilo Čudle ode dvěří:
- Máš tnedlít maminto? Dáš mi?
---------------------------------------
Jinak jsem to čekala horší. Nijak jsme ho na novýho člena rodiny nepřipravovali. Postavili jsme ho před hotovou věc a on to tak jednoduše vzal. Má to svý mouchy, co jsme doma je lítostostivější a míň se mazlí (a hodně mu to chybí, takže se snažim ho vždycky přemluvit a většinou se dá a pak je šťastnej jak dvě blechy), ale jinak to zatim probíhá hladce. Uvidíme jak to půjdu až začne mít i Pizejs svoje potřeby.
Novodobá o kouhoutkovi a slepičce
Bohužel jsem v roli uhoněný slepičky (a chvílema si připadám jak debil.
Bežela slepička od doktora s papírem na mateřskou na OSSZ. I ty hloupá slepičko, musíš přinést neschopenku. Slepička běží k doktorovi, doktor dá neschopenku a slepička honem zpátky na OSSZ. OSSZ dá papír a slepička s papírem na sociálku.
Po dvou týdnech slepička běží na OSSZ, aby nahlásila, že je na nemocenský. Jeeje slepičko, my jsme to blbě spočítali a tobě to o jeden den nevychází, až dá doktor jinej papír, dáme my nemocenskou. A tak slepička sedne do auta a jede opět 20km k doktorovi. Dokor se diví, ale papír dá. Slepička běží na OSSZ a odevzdá papír.
Další týden dá doktor lístek na peníze a tak slepička hurá na OSSZ s lístkem na peníze. Ale kdepak slepičko, tenhle lístek je k pětadvacátýmu. Ať doktor vystaví novej ke konci měsíce. Slepička hup do auta, doktor bouchne razítkem a slepička zpátky na OSSZ.
Za dva dny volá sociálka. Slepičko milá, my ti nedáme rodičák za leden, dokud ty nám nedáš potvrzení z OSSZ. Slepička běží na OSSZ a prosí. OSSZ dá potvrzení a slepička utíká na sociálku. Paní pokývá hlavou, slepička si oddychne a začne vyhlížet rodičák za leden. Jak byla hloupá..
Když dojde slepička pro Pizejsův rodnej list, sebere odvahu a vydá se i na socialku se žádostí o rodičák. Už je připravená. Vyzbrojená všema možnýma kartičkama, průkazkama a papírama, včetně mužovo průkazkou malého ochránce přírody. Prima slepičko, jenže dokud nedá OSSZ potvrzení, nedáme rodičák a nedáme ani lednovej rodičák. Slepička kouká jak puk a dozví se, že předchozí potvrzení bylo k ničemu. Vyfasuje novej formulář a běží na OSSZ. My nedáme potvrzení, dokud doktor nedá uschopnění. Slepička zmatená jak lesní fčely maže zpátky na sociálku a tam? Tam krčeji ramenama.
Doktor dá uschopnění až v dubnu, takže OSSZ dá potvrzení též až v dubnu, tudíž mi novej rodičák a zároveň i ten starej lednovej vyplatěji nejdřív v květnu. Pokud se teda země nepohne a pani ze socialky to na OSSZ zítra nevytelefonuje.
Aspoň, že už slezl sníh a na zahrádce je dost trávy, hlady neumřem.
Bežela slepička od doktora s papírem na mateřskou na OSSZ. I ty hloupá slepičko, musíš přinést neschopenku. Slepička běží k doktorovi, doktor dá neschopenku a slepička honem zpátky na OSSZ. OSSZ dá papír a slepička s papírem na sociálku.
Po dvou týdnech slepička běží na OSSZ, aby nahlásila, že je na nemocenský. Jeeje slepičko, my jsme to blbě spočítali a tobě to o jeden den nevychází, až dá doktor jinej papír, dáme my nemocenskou. A tak slepička sedne do auta a jede opět 20km k doktorovi. Dokor se diví, ale papír dá. Slepička běží na OSSZ a odevzdá papír.
Další týden dá doktor lístek na peníze a tak slepička hurá na OSSZ s lístkem na peníze. Ale kdepak slepičko, tenhle lístek je k pětadvacátýmu. Ať doktor vystaví novej ke konci měsíce. Slepička hup do auta, doktor bouchne razítkem a slepička zpátky na OSSZ.
Za dva dny volá sociálka. Slepičko milá, my ti nedáme rodičák za leden, dokud ty nám nedáš potvrzení z OSSZ. Slepička běží na OSSZ a prosí. OSSZ dá potvrzení a slepička utíká na sociálku. Paní pokývá hlavou, slepička si oddychne a začne vyhlížet rodičák za leden. Jak byla hloupá..
Když dojde slepička pro Pizejsův rodnej list, sebere odvahu a vydá se i na socialku se žádostí o rodičák. Už je připravená. Vyzbrojená všema možnýma kartičkama, průkazkama a papírama, včetně mužovo průkazkou malého ochránce přírody. Prima slepičko, jenže dokud nedá OSSZ potvrzení, nedáme rodičák a nedáme ani lednovej rodičák. Slepička kouká jak puk a dozví se, že předchozí potvrzení bylo k ničemu. Vyfasuje novej formulář a běží na OSSZ. My nedáme potvrzení, dokud doktor nedá uschopnění. Slepička zmatená jak lesní fčely maže zpátky na sociálku a tam? Tam krčeji ramenama.
Doktor dá uschopnění až v dubnu, takže OSSZ dá potvrzení též až v dubnu, tudíž mi novej rodičák a zároveň i ten starej lednovej vyplatěji nejdřív v květnu. Pokud se teda země nepohne a pani ze socialky to na OSSZ zítra nevytelefonuje.
Aspoň, že už slezl sníh a na zahrádce je dost trávy, hlady neumřem.
Jak se to seběhlo
V neděli jsem odpoledne posvačila riciňák a kolem sedmý přijela PA, že uděláme malíčkovej sedánek. Zalehly (zasedly) jsme do postele a ona mi mačkala jakési body na malíčku a masírovala mi kotníky. Když jsme jeli asi třetí kolo, vykřesala první hodně mizernou slabou kontrakci. Když po půl hodince těhle prostocviků před devátou odjížděla, přišla jedna kontrakce sama od sebe. Ale tak takovejch už bylo..
V půl desáté jsem jí volala, že po třech minutách a před desátou jsem jí otvírala dveře. Muž mezitím pobalil všechny tašky a vyndal z auta zadní sedačky, kdybysme to náhodou do havlbrodu nestihli. Pche. PA mě prohlídla a konstatovala, že takhle nikam jet nemůžeme, protože šest centimetrů. A tak jsem chodila doma jak lev v kleci, věšela se na křeslo a nadávala. Pak jsem se opřela o parapet a koukala jsem z okna. Na silnici se zastavila kočka a naprosto nepokrytě na mě zírala. Pak popošla, protože projelo auto, ale stejně si sedla tak, aby měla výhled. Mrcha.
Po jedenáctý mě muž s PA začali postrkovat ke dveřim. Nijak extra se mi nechtělo, ale pomalu jsme vyrazili. Pár kontrakcí jsme zvládli ještě na parkovišti v autě a já to pořád protahovala, ale i tak nás před půlnocí přijali. Nutno podotknout, že personal v nemocnici byl zlatý. Jestli proto, že na nás vyšla super směna nebo proto, že jsme měli sebou PA, kterou všichni znali, to těžko říct.
Natočil se monitor a pak si nás nikdo nevšímal. Já se cachtala ve sprše, válela jsem se po muži, dupala jsem vzteky nohou, nadávala, vejrala z okna a vůbec jsem dělala samý užitečný věci. Měla jsem strašně energie, muž zapnul nějakou tuc tucárnu v rádiu a ještě v jednu hodinu jsme mezi kontrakcema tancovali a já mávala rukama, jakože lítám a celkově bylo veselo.
Pak mě humor přešel. Ve dvě bylo potřeba natočit novej monitor a to mě moc nebavilo. Navíc dítku vyhovovala poloha na boku a tak se hezky stáčelo, kam mělo a to mě bavilo ještě o něco míň. Už asi hodinu a půl se čekalo prakticky jen na vodu, jinak bylo všechno ready, takže jsem svolila, že za chvíli píchnem. Nikdo mě nenutil a já byla ráda, protože jsem věděla, že na to co přijde po tom, musim být aspoň trochu připravená, takže zase přišla fáze sprcha, válení po muži a sbírání odvahy, abych se na to nevybodla a nešla domů. Na kuráž jsem si lokla bachovek a pak píchli vodu. PA mě nahnala vedle křesla (trochu ji podezírám, že proto, aby na mě nikdo jinej nemohl), sedla si za mě a podepírala mě ve dřepu, zatímco muž mě držel přes křeslo za ruce. Doktorka a nemocniční PA kolem pobíhaly jak mlsný psi a divže nelezly po zemi, aby měly aspoň nějakej výhled.
A pak přišlo finále. Snažila jsem se jak blázen a mladej se ven prostě nechtělo. Doktorka konstatovala, že neví jestli nestřihne, neb dítě má obrovskou hlavu (39cm). A když proběhly další tři kontrakce a vždycky chyběl malej kousek, aby bylo dílo dokonáno, tak jsem se naštvala a bylo. Doktorka nemohla střihnout i kdyby chtěla, neb Pizejs si nasyslila tolik vody, že nebylo vidět vůbec nic. Pak při šití říkala, že je ráda, že nestřihla, neb to dopadlo vzhledem k velikosti děcka moc dobře.
Dostala jsem Pizejsovou rovnou na prsa a okamžitě jsem pochopila, že máme další nenažraný dítě. Dvě hodinky jsme si poleželi na sále a žádný dramata se tentokrát nekonaly, takže po dvou hodinách mě nechali vstát a ještě na porodnim sále se vysprchovat a pak jsem hezky zabalená v ručníku (neb všechny svršky jsem měla stále v kufru v autě) odhopkala na pokoj na šestinedělí. Byl volnej jednolůžák, což jsem brala za výhodný vzhledem k plánovaným návštěvám Čudlete (veelmi prozíravé, Psice piš si za uši), takže jsme ještě chvíli s mužem klábosili a když vyrazil domů, tak jsem zalehla s Kindlem a konečně jsem se pustila do Deavera, kterýho jsem si schovávala do porodnice.
Shrnuto podtrženo, bylo to pohodový, příjemný a fakt jsem si to užila.
V půl desáté jsem jí volala, že po třech minutách a před desátou jsem jí otvírala dveře. Muž mezitím pobalil všechny tašky a vyndal z auta zadní sedačky, kdybysme to náhodou do havlbrodu nestihli. Pche. PA mě prohlídla a konstatovala, že takhle nikam jet nemůžeme, protože šest centimetrů. A tak jsem chodila doma jak lev v kleci, věšela se na křeslo a nadávala. Pak jsem se opřela o parapet a koukala jsem z okna. Na silnici se zastavila kočka a naprosto nepokrytě na mě zírala. Pak popošla, protože projelo auto, ale stejně si sedla tak, aby měla výhled. Mrcha.
Po jedenáctý mě muž s PA začali postrkovat ke dveřim. Nijak extra se mi nechtělo, ale pomalu jsme vyrazili. Pár kontrakcí jsme zvládli ještě na parkovišti v autě a já to pořád protahovala, ale i tak nás před půlnocí přijali. Nutno podotknout, že personal v nemocnici byl zlatý. Jestli proto, že na nás vyšla super směna nebo proto, že jsme měli sebou PA, kterou všichni znali, to těžko říct.
Natočil se monitor a pak si nás nikdo nevšímal. Já se cachtala ve sprše, válela jsem se po muži, dupala jsem vzteky nohou, nadávala, vejrala z okna a vůbec jsem dělala samý užitečný věci. Měla jsem strašně energie, muž zapnul nějakou tuc tucárnu v rádiu a ještě v jednu hodinu jsme mezi kontrakcema tancovali a já mávala rukama, jakože lítám a celkově bylo veselo.
Pak mě humor přešel. Ve dvě bylo potřeba natočit novej monitor a to mě moc nebavilo. Navíc dítku vyhovovala poloha na boku a tak se hezky stáčelo, kam mělo a to mě bavilo ještě o něco míň. Už asi hodinu a půl se čekalo prakticky jen na vodu, jinak bylo všechno ready, takže jsem svolila, že za chvíli píchnem. Nikdo mě nenutil a já byla ráda, protože jsem věděla, že na to co přijde po tom, musim být aspoň trochu připravená, takže zase přišla fáze sprcha, válení po muži a sbírání odvahy, abych se na to nevybodla a nešla domů. Na kuráž jsem si lokla bachovek a pak píchli vodu. PA mě nahnala vedle křesla (trochu ji podezírám, že proto, aby na mě nikdo jinej nemohl), sedla si za mě a podepírala mě ve dřepu, zatímco muž mě držel přes křeslo za ruce. Doktorka a nemocniční PA kolem pobíhaly jak mlsný psi a divže nelezly po zemi, aby měly aspoň nějakej výhled.
A pak přišlo finále. Snažila jsem se jak blázen a mladej se ven prostě nechtělo. Doktorka konstatovala, že neví jestli nestřihne, neb dítě má obrovskou hlavu (39cm). A když proběhly další tři kontrakce a vždycky chyběl malej kousek, aby bylo dílo dokonáno, tak jsem se naštvala a bylo. Doktorka nemohla střihnout i kdyby chtěla, neb Pizejs si nasyslila tolik vody, že nebylo vidět vůbec nic. Pak při šití říkala, že je ráda, že nestřihla, neb to dopadlo vzhledem k velikosti děcka moc dobře.
Dostala jsem Pizejsovou rovnou na prsa a okamžitě jsem pochopila, že máme další nenažraný dítě. Dvě hodinky jsme si poleželi na sále a žádný dramata se tentokrát nekonaly, takže po dvou hodinách mě nechali vstát a ještě na porodnim sále se vysprchovat a pak jsem hezky zabalená v ručníku (neb všechny svršky jsem měla stále v kufru v autě) odhopkala na pokoj na šestinedělí. Byl volnej jednolůžák, což jsem brala za výhodný vzhledem k plánovaným návštěvám Čudlete (veelmi prozíravé, Psice piš si za uši), takže jsme ještě chvíli s mužem klábosili a když vyrazil domů, tak jsem zalehla s Kindlem a konečně jsem se pustila do Deavera, kterýho jsem si schovávala do porodnice.
Shrnuto podtrženo, bylo to pohodový, příjemný a fakt jsem si to užila.
Žolík
Většina matek drandí v porodnici s postýlkou, ve které uprostřed způsobně leží úhledně zavázaný uzlík v zavinovačce. Žádná z těhle postýlek ovšem nebyla naše. Ta naše se poznala jednoznačně podle hromady dvou zavinovaček a dvou látkových plen (původně určených pod hlavu a na nohy), která ležela nachmoustaná ve spodním okraji postýlky a občas z ní vykoukly nahý nohy.
Z toho usuzuju, že naše holčička nebude žádný estét.
Jo a doktor to moc neprohádal, když tvrdil 4kg, ale že se může proměřit o 20-30dkg... Žolík měla 4300 a 53 cm.
Z toho usuzuju, že naše holčička nebude žádný estét.
Jo a doktor to moc neprohádal, když tvrdil 4kg, ale že se může proměřit o 20-30dkg... Žolík měla 4300 a 53 cm.
Vyhánění čerta ďáblem
Pizejs se nějak nemůže rozhoupat. Nejdřív jsem si myslela, že to dítě je puntíčkář a chápe, že já jsem líná a tak mi dává dostatek času dodělat co je potřeba. Nad spoustou věcí jsem chtěla mávnout rukou s tim, že až někdy.. jenže už je všechno doděláno. Taška sbalená, papíry sepsaný, věci vyžehlený, postýlka (hahaha), přebalovák, kolíbka - všechno na svym místě.. dokonce i ten kojící polštář jsem přešila. A? A nic.
Tleskám si za myšlenku neprozradit datum. Neb mě nikdo neotravuje. I když všichni mi podezíravě zraji na břicho a mluvěji o dvojčatech. I doktor na poslední prohlídce vyvalil oko a vyloženě z jeho zvědavosti se rozhodl nebožátko zvážit a přeměřit. Když mi sdělil cifru čtyř kil, zalitovala jsem, že jsem se nechala ukecat a koupila jsem balík plen jedniček.
Dneska jsem absolvovala kolečko po městě za účelem zakoupení ricinovýho oleje a všude se mi vysmáli. Nicméně porodní asistentka to zachrání a zítra si uděláme hezký odpoledne ve vaně, s míchanym koktejlem v ruce a masáží bodů na malíčkách a kolem kotníků. Snad to zabere a dítko si to rozmyslí dřív, než mě naženou na lehačku do nemocnice.
Tleskám si za myšlenku neprozradit datum. Neb mě nikdo neotravuje. I když všichni mi podezíravě zraji na břicho a mluvěji o dvojčatech. I doktor na poslední prohlídce vyvalil oko a vyloženě z jeho zvědavosti se rozhodl nebožátko zvážit a přeměřit. Když mi sdělil cifru čtyř kil, zalitovala jsem, že jsem se nechala ukecat a koupila jsem balík plen jedniček.
Dneska jsem absolvovala kolečko po městě za účelem zakoupení ricinovýho oleje a všude se mi vysmáli. Nicméně porodní asistentka to zachrání a zítra si uděláme hezký odpoledne ve vaně, s míchanym koktejlem v ruce a masáží bodů na malíčkách a kolem kotníků. Snad to zabere a dítko si to rozmyslí dřív, než mě naženou na lehačku do nemocnice.
Nemáme žádné nůžky
"Tatínto osčíhej si to, ty fousy."
"Takhle to stačí."
"Osčíhej si to! Já ti to osčíhám. .... Neosčíhám. Nemáme tu žádný nůžty."
.............
Po půlnoci cpu do dítka panadol přiloženym aplikátorem. Nechávám mu čas, aby mohl polknout.
"Drž to požádně maminto!!"
............
Muž uvařil na noc do termosky teplej čaj s citronem. Čudle někdy kolem třetí ranní rozespale drží hrneček a napije se.V tu ránu má oči jak tenisáky.
"Tam je POMEANČ!! TO SE DĚLÁ?! Dávat tam pomeanč?? Teď to nemůžu pít!"
............
"Čudlí, já musim do práce, budeš tady s maminkou."
"Musíš pacovat?"
"Musim."
"Tatínet musí do páce. Maminta nemusí do páce. Maminta je krásná." Někdy to neni úplně blbý, že je to dítě ukecaný :-)
"Takhle to stačí."
"Osčíhej si to! Já ti to osčíhám. .... Neosčíhám. Nemáme tu žádný nůžty."
.............
Po půlnoci cpu do dítka panadol přiloženym aplikátorem. Nechávám mu čas, aby mohl polknout.
"Drž to požádně maminto!!"
............
Muž uvařil na noc do termosky teplej čaj s citronem. Čudle někdy kolem třetí ranní rozespale drží hrneček a napije se.V tu ránu má oči jak tenisáky.
"Tam je POMEANČ!! TO SE DĚLÁ?! Dávat tam pomeanč?? Teď to nemůžu pít!"
............
"Čudlí, já musim do práce, budeš tady s maminkou."
"Musíš pacovat?"
"Musim."
"Tatínet musí do páce. Maminta nemusí do páce. Maminta je krásná." Někdy to neni úplně blbý, že je to dítě ukecaný :-)
Kámoška laryngitida
Chtělo by se mi napsat soustu věcí, ale nejspíš bych hlavně nadávala, takže to spolknu.
Poslední týden je dost vypjatý, neb v dítku se mlátěji nějaký viry a je protivnej a já jsem protivná též, páč ve mě se mlátěji hormony. A to tak, že jsem sama sobě nesnesitelná, ale nejde mi to nijak moc ovlivnit, chvílema jsem byla docela vděčná, že se muž drží a dávno na mě nevztáhl ruku a nezakopal mě ve skleníku. Už už to bylo lepší, neb jsem "oběhla" město a zakoupila krizovku bachovek. Brala jsem to spíš jakože to prostě zkusim, protože už nemám co ztratit. A ono ejhle, nevim jestli je to placebo nebo to má nějakej účinek a je mi to i vcelku jedno, hlavně že jsem klidnější.
Jenže ten poslední týden přišlo Čudlí marození. Jeho nemoci nesu vcelku dobře, ale jakmile přijde ke slovu laryngitida jsem na nervový zhroucení a když přijde ke slovu v momentě, kdy se potřebuju soustředit na úplně jiný věci než nějaký nemoci, jsem vážně na sesypání. Plus navíc všude virový zápaly plic, spoustu dětí kolem nás v nemocnici.. Nakonec jsem sama sebe tak vycukala, že jsme uprostřed páteční noci jeli na pohotovost, protože všechno spolehlivý proti laryngitidě selhalo. Naštěstí měli pro hysterickou matku pochopení a to i přesto, že tam byl poměrně mladej doktor a vzbudili jsme ho v půl jedný.
V sobotu si Čudle odvezla Kadeřnice. Celej večer jsem se nervovala, jestli se bude v noci dusit nebo ne a jak to zvládnou. Proběhlo to samozřejmě úplně v klidu, takže druhou noc, kterou dítko strávilo u babičky jsem se i relativně vyspala. Juch. Je fakt, že jsem si říkala, že bysme u příležitosti toho, že je o dítko postaráno mohli sfouknout tu porodnici, ale Pizejs ještě není dostatečně načesán či co, takže nic nebylo.
Snad bude tenhle týden klidnější.
Poslední týden je dost vypjatý, neb v dítku se mlátěji nějaký viry a je protivnej a já jsem protivná též, páč ve mě se mlátěji hormony. A to tak, že jsem sama sobě nesnesitelná, ale nejde mi to nijak moc ovlivnit, chvílema jsem byla docela vděčná, že se muž drží a dávno na mě nevztáhl ruku a nezakopal mě ve skleníku. Už už to bylo lepší, neb jsem "oběhla" město a zakoupila krizovku bachovek. Brala jsem to spíš jakože to prostě zkusim, protože už nemám co ztratit. A ono ejhle, nevim jestli je to placebo nebo to má nějakej účinek a je mi to i vcelku jedno, hlavně že jsem klidnější.
Jenže ten poslední týden přišlo Čudlí marození. Jeho nemoci nesu vcelku dobře, ale jakmile přijde ke slovu laryngitida jsem na nervový zhroucení a když přijde ke slovu v momentě, kdy se potřebuju soustředit na úplně jiný věci než nějaký nemoci, jsem vážně na sesypání. Plus navíc všude virový zápaly plic, spoustu dětí kolem nás v nemocnici.. Nakonec jsem sama sebe tak vycukala, že jsme uprostřed páteční noci jeli na pohotovost, protože všechno spolehlivý proti laryngitidě selhalo. Naštěstí měli pro hysterickou matku pochopení a to i přesto, že tam byl poměrně mladej doktor a vzbudili jsme ho v půl jedný.
V sobotu si Čudle odvezla Kadeřnice. Celej večer jsem se nervovala, jestli se bude v noci dusit nebo ne a jak to zvládnou. Proběhlo to samozřejmě úplně v klidu, takže druhou noc, kterou dítko strávilo u babičky jsem se i relativně vyspala. Juch. Je fakt, že jsem si říkala, že bysme u příležitosti toho, že je o dítko postaráno mohli sfouknout tu porodnici, ale Pizejs ještě není dostatečně načesán či co, takže nic nebylo.
Snad bude tenhle týden klidnější.
V drogerce
Mám poměrně pochopení, že někdy děti prostě nemají svůj den. Pro co ovšem nemám pochopení jsou debilní matky.
Vyrazila jsem na nákup do DM, protože krámy na mimino. Už když jsme přišli, devastovaly obchod dvě holčičky zhruba ve věku Čudla. Maličkýma košíkama schazovaly zboží z regálů, sem tam nevybraly zatáčku a nemalý obsah jejich košíků se po dlaždicích v obchodě rozlétl bleskovou rychlostí. Maminka vybírala ŠMINKY a občas na holky zavolala jménem. Lidi koukali. I Čudle dost nevěřícně zíralo co se to děje. Nakupovala jsem co možná nejrychleji a uhybala nájezdům dětských košíků.
Pak jsme se potkali u kasy.Maminka chtěla slevovou knížku, ale nevytiskla si ji, takže ji šla prodavačka zachránit. Fronta byla o cca sedmi lidech a mamince vůbec nepřišlo blbý, že nezná psč, na který kartičku registrovala a tak zkoušela jedno za druhym, když začali lidi ve frontě funět a brblat, tak konstatovala, že tam má nějaký pražský. To už ji i prodavačka jemně upozornila, že Praha má fakt dost směrovacích čísel. Pani nechala nákup stornovat šla řešit záhadu pinu sama.
Udělala jsem nákup větší než jsem čekala a chvíli mi trvalo, než jsem ho naskládala do tašek. Mezitím děvčátka válela sudy po podlaze, mlátily se balíkama plen, řvaly jak na lesy a vůbec trpělivě čekaly na maminku. Pak paní zaplatila a začala estráda balonky. Na prodejně nebyl jedinej nafouklej. Nastala trochu hysterie a tak paní prodavačka na žádost maminky přestala obsluhovat a šla nafouknout andílkům balonky. Maminka u toho žvanila o tom, že existuje studie ohledně toho co je největším náporem na nervy a že jednoznačně vyhrálo nakupování s dětma a že ona si chtěla jen vybrat nějaký šminky.
Moje dítě neni zlatý, věřím, že by též mohlo být hlavním aktérem podobný scény, ale prostě když vidim, že to k tomu neni, poberu to co životně potřebuju a okamžitě hledám východ.
Vyrazila jsem na nákup do DM, protože krámy na mimino. Už když jsme přišli, devastovaly obchod dvě holčičky zhruba ve věku Čudla. Maličkýma košíkama schazovaly zboží z regálů, sem tam nevybraly zatáčku a nemalý obsah jejich košíků se po dlaždicích v obchodě rozlétl bleskovou rychlostí. Maminka vybírala ŠMINKY a občas na holky zavolala jménem. Lidi koukali. I Čudle dost nevěřícně zíralo co se to děje. Nakupovala jsem co možná nejrychleji a uhybala nájezdům dětských košíků.
Pak jsme se potkali u kasy.Maminka chtěla slevovou knížku, ale nevytiskla si ji, takže ji šla prodavačka zachránit. Fronta byla o cca sedmi lidech a mamince vůbec nepřišlo blbý, že nezná psč, na který kartičku registrovala a tak zkoušela jedno za druhym, když začali lidi ve frontě funět a brblat, tak konstatovala, že tam má nějaký pražský. To už ji i prodavačka jemně upozornila, že Praha má fakt dost směrovacích čísel. Pani nechala nákup stornovat šla řešit záhadu pinu sama.
Udělala jsem nákup větší než jsem čekala a chvíli mi trvalo, než jsem ho naskládala do tašek. Mezitím děvčátka válela sudy po podlaze, mlátily se balíkama plen, řvaly jak na lesy a vůbec trpělivě čekaly na maminku. Pak paní zaplatila a začala estráda balonky. Na prodejně nebyl jedinej nafouklej. Nastala trochu hysterie a tak paní prodavačka na žádost maminky přestala obsluhovat a šla nafouknout andílkům balonky. Maminka u toho žvanila o tom, že existuje studie ohledně toho co je největším náporem na nervy a že jednoznačně vyhrálo nakupování s dětma a že ona si chtěla jen vybrat nějaký šminky.
Moje dítě neni zlatý, věřím, že by též mohlo být hlavním aktérem podobný scény, ale prostě když vidim, že to k tomu neni, poberu to co životně potřebuju a okamžitě hledám východ.
Hurvínek
Jsem odchovaná Hurvínkem. Postupně jsem nasbírala cca 30 audio kazet. Něco málo do sbírky přihodil i Podnikatel, takže nezbylo než zakoupit kazeťák, protože ani ve svym věku jsem se nějak nemohla s Hurvínkem rozloučit.
Je nad slunce jasný, že jsem čekala na příležitost, abych mohla Čudleti tuhle radost ukázat. Jak velká to byla chyba se ukázalo poměrně záhy.
Naše vcelku milé dítko pochytilo takový věci, že se nestačim divit a někdy i stydět. Když na Netopejrku zalezlou pod regálem hulákal "ty HUSO, kam to lezeš??", tak jsem se smála. Když pak hulákal "babičto, ty huso!!" už mi moc do smíchu nebylo. Až o dva týdny později jsem zjistila, odkud vítr fouká.
Další perličkou je "co je zase, maminto" vysloveno naprosto pohrdavě a používané nejčastěji, když vidim rudě, protože má dítko průser. Vzteky zařvu "ČUDLE!" a odkudsi se ozve "co je zase maminto".
A ještě tu máme hezky konejšivě pronesený - "to víš, že joo, maminto" a je z toho slyšet podtext - hlavně už dej pokoj. Slyším to každý večer, když ležíme v posteli a já mu říkám, že ještě chvilku a pak půjdu- "ale to víš že jooo, mamintoo"..
Dost často bavíme lidi v obchodech a kdekoliv jinde, protože dítko kupodivu přesně ví, kdy co vytáhnout. Naštěstí jsme zatím ve fázi, kdy ještě nepadaji sprostý slova a ani zatím neřešíme, jak se vyráběji děti. Ale tuším, že bude veseleji.
Je nad slunce jasný, že jsem čekala na příležitost, abych mohla Čudleti tuhle radost ukázat. Jak velká to byla chyba se ukázalo poměrně záhy.
Naše vcelku milé dítko pochytilo takový věci, že se nestačim divit a někdy i stydět. Když na Netopejrku zalezlou pod regálem hulákal "ty HUSO, kam to lezeš??", tak jsem se smála. Když pak hulákal "babičto, ty huso!!" už mi moc do smíchu nebylo. Až o dva týdny později jsem zjistila, odkud vítr fouká.
Další perličkou je "co je zase, maminto" vysloveno naprosto pohrdavě a používané nejčastěji, když vidim rudě, protože má dítko průser. Vzteky zařvu "ČUDLE!" a odkudsi se ozve "co je zase maminto".
A ještě tu máme hezky konejšivě pronesený - "to víš, že joo, maminto" a je z toho slyšet podtext - hlavně už dej pokoj. Slyším to každý večer, když ležíme v posteli a já mu říkám, že ještě chvilku a pak půjdu- "ale to víš že jooo, mamintoo"..
Dost často bavíme lidi v obchodech a kdekoliv jinde, protože dítko kupodivu přesně ví, kdy co vytáhnout. Naštěstí jsme zatím ve fázi, kdy ještě nepadaji sprostý slova a ani zatím neřešíme, jak se vyráběji děti. Ale tuším, že bude veseleji.
Kafe krize
Klasický mletý kafe nekupujem a ani ho nikdo z nás nepije. Vyjma mě těhotné.
Začalo to kdysi, když bylo Čudle ve výrobnim procesu a můj tatínek si udělal klasickýho turka. Toho večera jsem vypila tři. Pár týdnů jsem odolávala a pak jsem zakoupila vlastní pytlík kafe domů. Ovšem nikoliv proto, abych ho podle návodu spařila horkou vodou. Prachsprostě jsem ho žrala po lžičkách. Pak jsem si začala kupovat nemletý kávový zrna. Těma jsem se cpala i po porodu. A najednou to zmizelo. Vcelku jsem si oddechla.
Jenže i druhej výrobní proces dítěte je nějak kofeinově náročnější a zhruba ve stejné době to opět přišlo. Opět s náma bydlí mletý kafe a sklenice s ním stojí jako hezký zátiší na stole u počítače, protože tam se vyskytuju nejčastěji.
Minulý týden ovšem přišla bída na kozáky. Kafe jsem dojedla a hrdinsky jsem nový nekoupila, neb jsem usoudila, že to množství, který dokážu sníst je nenormální a nad mez únosnosti. Jakej jsem slaboch se ukázalo hned večer, kdy jsem tu chodila jak lev v kleci tak dlouho, až jsem zcela nedisciplinovaně rozpárala kapsly do pressovače a bez uzardění jsem obsah sežrala.
Začalo to kdysi, když bylo Čudle ve výrobnim procesu a můj tatínek si udělal klasickýho turka. Toho večera jsem vypila tři. Pár týdnů jsem odolávala a pak jsem zakoupila vlastní pytlík kafe domů. Ovšem nikoliv proto, abych ho podle návodu spařila horkou vodou. Prachsprostě jsem ho žrala po lžičkách. Pak jsem si začala kupovat nemletý kávový zrna. Těma jsem se cpala i po porodu. A najednou to zmizelo. Vcelku jsem si oddechla.
Jenže i druhej výrobní proces dítěte je nějak kofeinově náročnější a zhruba ve stejné době to opět přišlo. Opět s náma bydlí mletý kafe a sklenice s ním stojí jako hezký zátiší na stole u počítače, protože tam se vyskytuju nejčastěji.
Minulý týden ovšem přišla bída na kozáky. Kafe jsem dojedla a hrdinsky jsem nový nekoupila, neb jsem usoudila, že to množství, který dokážu sníst je nenormální a nad mez únosnosti. Jakej jsem slaboch se ukázalo hned večer, kdy jsem tu chodila jak lev v kleci tak dlouho, až jsem zcela nedisciplinovaně rozpárala kapsly do pressovače a bez uzardění jsem obsah sežrala.
Jména
Bojujem o jména. Neni to vůbec jednoduchý. Nějak se nám nic nelíbí. Nicméně pevně doufáme, že jednou budeme mít dvojčata holky neb jména Gudrun a Heidrun jsou naprosto nepřekonatelný a nevíme co dřív :-)
Už už jsme měli čtyři jména v úzkym výběru s tím, že se rozhodneme až po porodu podle xichtu. Jenže jsme oba nějak měli pocit, že ani jedno neni to ono. Nerozumně jsem půjčila v knihovně jména od Knappový tzn. všechny povolený v Čechách a to byl nápad... 30 000 hesel - ani mě nebaví tím listovat.
Kupodivu máme stejnej problém jako s Čudletem. Holčičích jmen je dost, ale klučičí kulhaji. Nijak se nám nelíbí všichni ty Lukášové, Martinové, Karlové a Petrové, ale nic zajímavého a neúchylného nemůžem najít. A to jsou všichni kolem přesvědčení, že to bude opět kluk. Nu uvidíme.
Už už jsme měli čtyři jména v úzkym výběru s tím, že se rozhodneme až po porodu podle xichtu. Jenže jsme oba nějak měli pocit, že ani jedno neni to ono. Nerozumně jsem půjčila v knihovně jména od Knappový tzn. všechny povolený v Čechách a to byl nápad... 30 000 hesel - ani mě nebaví tím listovat.
Kupodivu máme stejnej problém jako s Čudletem. Holčičích jmen je dost, ale klučičí kulhaji. Nijak se nám nelíbí všichni ty Lukášové, Martinové, Karlové a Petrové, ale nic zajímavého a neúchylného nemůžem najít. A to jsou všichni kolem přesvědčení, že to bude opět kluk. Nu uvidíme.
Včera u nás byla porodní asistentka. Bylo to hrozně fajn. Seděli (leželi) jsme všichni v naší posteli, omakali jsme Pizejsovi hlavu, zadek, záda a poslouchali jsme srdce. Čudle se tvářilo děsně rozumně, ale jen chvíli. Pak jsme probrali pár drobností a PA odjela.
Večer jsem o tom všem zas přemýšlela a je mi docela líto, že to nelze nějak legálně sfouknout doma, neb porodnici stále vybranou nemáme.
Večer jsem o tom všem zas přemýšlela a je mi docela líto, že to nelze nějak legálně sfouknout doma, neb porodnici stále vybranou nemáme.
Tak nevim, na co jsem se těšila
aneb kdybych to byl býval věděl....
Doktor usoudil, že dnes bez injekce, aby to do mě zbytečně nepral. Když mi čistil ty kanálky třetim rejpátkem, regulerně mi tekly slzy. Snažil se mi to teda obstřikovat něčim mrtvícim, ale mělo to stejnej efekt jakoby to lil na zem.
Když mi tam strkal vložku, nebylo mi nejlíp, spocená, mžitky před očima.. Poslední kapku tomu dala vzmřímená poloha a já se hezky sesula k zemi. Naštěstí zpátky na křeslo.
Cestu zpátky jsem odřídila víceméně po paměti na nouzovej režim a nadávala jsem, že jsem hrdinsky odmítla možnost vlastního řidiče.
A za dva týdny co? Ano, repete.
Doktor usoudil, že dnes bez injekce, aby to do mě zbytečně nepral. Když mi čistil ty kanálky třetim rejpátkem, regulerně mi tekly slzy. Snažil se mi to teda obstřikovat něčim mrtvícim, ale mělo to stejnej efekt jakoby to lil na zem.
Když mi tam strkal vložku, nebylo mi nejlíp, spocená, mžitky před očima.. Poslední kapku tomu dala vzmřímená poloha a já se hezky sesula k zemi. Naštěstí zpátky na křeslo.
Cestu zpátky jsem odřídila víceméně po paměti na nouzovej režim a nadávala jsem, že jsem hrdinsky odmítla možnost vlastního řidiče.
A za dva týdny co? Ano, repete.
Těčim se na zubaře
Stejně jako s Čudletem jsem i tentokrát odolala hře na bobříky v podobě razítek od doktorů v těhotenský průkazce. Ale vypadá to, že někdo chce, abych se zúčastnila.
O víkendu se mi rozpadl zub. Mě, která má v papuli jednu jedinou plombu a můj zubař tak vždycky spláče nad výdělkem. V pondělí jsem hezky poslušně naklusala do ordinace. "To je kaz jak blázen, no jo hezky jste si to nechala vyžrat," zamnul si ruce, jen jsem dosedla do křesla. Vyvrtal mi to buhví kam, vytahnul mi nějakej nerv a poslal mě domů, že ve středu repete.
O tom, jak to bolí, neb je to celý tak hezky otevřený a kráter je ve velikosti nadprůměrný macochy, pomlčim. Šilhám po platíčku růžovýho štěstí a vim, že si ho nechám na noc (i když ty včerejší tři deci červenýho byly lepší než pět tabletek). Chvílema začínám vážně uvažovat i o tom, že se rozběhnu hlavou proti zdi. Jak já se těšim na zítra...
O víkendu se mi rozpadl zub. Mě, která má v papuli jednu jedinou plombu a můj zubař tak vždycky spláče nad výdělkem. V pondělí jsem hezky poslušně naklusala do ordinace. "To je kaz jak blázen, no jo hezky jste si to nechala vyžrat," zamnul si ruce, jen jsem dosedla do křesla. Vyvrtal mi to buhví kam, vytahnul mi nějakej nerv a poslal mě domů, že ve středu repete.
O tom, jak to bolí, neb je to celý tak hezky otevřený a kráter je ve velikosti nadprůměrný macochy, pomlčim. Šilhám po platíčku růžovýho štěstí a vim, že si ho nechám na noc (i když ty včerejší tři deci červenýho byly lepší než pět tabletek). Chvílema začínám vážně uvažovat i o tom, že se rozběhnu hlavou proti zdi. Jak já se těšim na zítra...
Pohádka na dobrou noc
Včera jsem si večer lehla k Čudleti do postele jako každý večer, že budem vyprávět pohádku. On začal povídat o traktoru a žvanil a žvanil a i to docela dávalo hlavu a patu. Jel do kancelare pro papíry, který tam zapomněl, pak do kravína dát pani korunky a dovézt kravičkám seno, zapojil vozejk, pak spadnul do díry, drncalo to, museli ho vytahovat...
Tak mě napadlo, že si to nahraju na diktafon. Jakmile jsem ho zapnula a řekla: "povídej mi ještě něco" podívalo se na mě dítko a suše konstatovalo: "nebude poháta, zobia si!" a pak "ale jo, honě si zobia" a bylo po pohádce, snad budu dneska úspěšnější.
Tak mě napadlo, že si to nahraju na diktafon. Jakmile jsem ho zapnula a řekla: "povídej mi ještě něco" podívalo se na mě dítko a suše konstatovalo: "nebude poháta, zobia si!" a pak "ale jo, honě si zobia" a bylo po pohádce, snad budu dneska úspěšnější.
Lyžník
Bylo nad slunce jasný, že to musí přijít. Na silvestra bylo krásně, teplo a sluníčko svítilo. Pobalila jsem pár věcí, něco odměňovacích sladkostí a zavelela jsem k odjezdu na lyže.
Byla jsem přesvědčená, že dítku nazujem v půjčovně lyžáky a s řevem vezmeme za vděk bobama. Pche. Když pak vyndal pán v půjčovně helmu, zapochybovala jsem podruhé. Nicméně Čudle nadšeně hulákalo "YŽOVAT BUDU".
Pak jsem ho opět podcenila, neb dítko se rozjelo s nadšením, drželo ruce na kolenou a celkově drželo požadovaný tvar, nevěšelo se na nás a vůbec. Byla jsem mile překvapená.
Doufám, že se tuhle sezonu na lyže ještě dostaneme.
Byla jsem přesvědčená, že dítku nazujem v půjčovně lyžáky a s řevem vezmeme za vděk bobama. Pche. Když pak vyndal pán v půjčovně helmu, zapochybovala jsem podruhé. Nicméně Čudle nadšeně hulákalo "YŽOVAT BUDU".
Pak jsem ho opět podcenila, neb dítko se rozjelo s nadšením, drželo ruce na kolenou a celkově drželo požadovaný tvar, nevěšelo se na nás a vůbec. Byla jsem mile překvapená.
Doufám, že se tuhle sezonu na lyže ještě dostaneme.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)