Jako já se fakt snažim. Nedělám cavyky. Kdykoliv to jde, dítko zapůjčím (což je zhruba obden a myslim si, že je to až kam). Nic nekomentuju (ač se mi někdy otvírá kudla v kapse). Jsem vlídná, milá, usmívám se...

Ale kurva, já mám jenom jednu trpělivost a až to přeteče, tak se šprajcnu a bude po ptákách.

Nechci furt rozebírat PROČ jsme se odstěhovali, to se totiž tak stává, že děti vylítnou z hnízda. Nechi diskutovat ani o tom, že máme povolat firmu, aby dokončila rekostrukci a my se tak VRÁTILI do hotovýho. A co mi fakt hejbe žlučí je, když mi někdo podsouvá, že VĚDOMĚ způsobuju, že moje dítě neni šťastné. Jako tady prrr, to je sakra tenkej led. Ano, dítě je u dědy šťastné, ale to je i u mýho Dědy nebo mých rodičů a přesto se k nim nestěhujeme. Tenhle nátlak přes dítě se mi nelíbí a to jakože hodně. Mantra je zatím stále stejná - milá, vlídná, usměvavá, ale aby se jednoho hezkého dne ucho neutrhlo.