Zima

Vždycky jsem zimu milovala. Ne tak od té doby, co bydlím ve městě. Tady není zima a sníh, ale hnusná břečka, kterou mě ohodí každý druhý auto.. Letos se ovšem zadařilo a když velmi nasypalo, byla jsem s dětma u našich. Nikomu nevadilo, že večerníček byl před hodinou a dítka byly v mžiku oblečený a připravený na sáňkování. Přesně jako když jsem byla malá/mladší ;-). Svítily jen lampy, sníh křupal pod nohama a senem nacpanej pytel svištěl pěkně od kostela do rigolu, kde si každej natloukl zadek, že týden neseděl a kdo jel na saních, dojel až k místní jednotě.

Druhý den jsme vyrazili o kousek dál na kopec, kam jsme s našima jezdili a vyřádili se tam i dospělí. Jolu to dlouho nebavilo, ale Jáchym se vylítal až za roh. Děda jezdil tak vehementně, až si rozerval kalhoty a Nu to nakrásně prospala v autě pod kopcem. 

Perfektně nám posloužili staronové sáně, které jsme si přivezli z předposlední návštěvy sběrného dvora, ta poslední nám dala chybící madlo k sáním a ohrádku.

A v pondělí už vstříc realitě  města.. 

Lehce zapadaná louka u elektrárny, aneb kdo nebrzdí, ten svítí.

 Když je bratr ve školce, Nu si to užívala a smála se na celé kolo.

Brácha mi půjčil boby a jestli mě z nich sundáš, budu šíleně řvát..

 

 Náš soukromý kos. Nastěhoval se na terasu a byl s námi celý víkend. A vůbec mu nevadilo, že děti tlučou do skla a hulákaji na něj. Sežral dvě jablka a hromadu slunečnic. Statečně se o svoje místo popral se třema dalšíma. Nakonec jsme ho v pondělí tak trochu vyhnali, protože sníh už slezl a jak řekla Žolík: Tatínku, má tam hovna!

Kosí víkend jsme plánovali strávit na blízké sjezdovce, která se pro mimořádné přívaly sněhu otevřela, ale Nu v noci natopila na 39 (asizuby) a Pizejsce taky nebylo dvakrát, takže jsem to odpískali. Škoda. Ale dítka to nesla statečně, nanosily si do naší postele veškeré lego a stavěly a stavěly a když náhodou nestavěly, hráli jsme dětské monopoli, které si Jách půjčil v knihovně. Nakonec to byl prima víkend.

Vánoce a Netopejrka letem světem

Já ale vůbec nemám kdy sednout a psát. Já vím, kdyby to byla priorita, čas si udělám, nicméně děje se tolik důležitějších věcí než virtualní život. Nebudu slibovat, že se polepšim, abych nekecala.

Po medovém adventu jsem si užili vcelku příjemné svátky, nicméně do gůglího kalendáře je třeba na příští rok napsat, že žádné návštěvy. Jakože se nebudeme nikam harcovat, abych byla přesná. Než obejdeme všehcny babičky, tak děti ten strom ve finále ani nezajímá a dárky jakbysmet.

Letos jsme se nenechali unést a hromádka dárků zůstala opravdu malá. Jedna knížka (Podzim, Už vím jak to funguje), jeden kousek oblečení (sehnat overal na spaní ve velikosti 128 je umění!, ovečkový tričko) a dva vytoužené dárky (jeřáb a terenní auto, koloběžka a hnusná růžová bárbína s děsivym růžovym koněm). Škub dostala bazmek do vany (miluje ho) a dřevenýho ptáka jakože píšťalku (taky trefa).

A pak nastalo kolečko u babiček a tchán se VELMI blejsknul, spíš teda jeho přítelkyně, tam děti dostaly opravdu povedené hračky a ne dárky typu, aby toho pod větví nebylo málo.

Než jsme se z návštěv rozkoukali, byl na krku silvestr. K popíjení byl vybrán náš obývák. Náš budoucí obývák, takže jsme slavili ve společnosti stavebního materialu, takže jsem očekávala, kdy některé z dětí pozře cokoliv z roztodivných tubiček a kýblů kolem, případně se nabodne na sádrokatonové profily, ale děti spořádaně stavěly celý večer duplo a odpadly až kolem druhé ranní, kdy jsme náš sedánek rozpustili.

A pak už hurá do školky, Čudleti se nechtělo a Pizejska otravovala se školkovym batohem už od soboty. Ještě než jsem odvezla Pizejsku, vysadili jsme Netopejrku k operaci a smířili jsme se s tím, že bude bez jednoho oka.

O dvě hodiny později jsem si vezla domů mrtvolku. Stihli udělat jen rentgen. Nejspíš měla nádor v hrudníku, vnitřní absces u zubu (ten tak ošklivě vytlačil oční bulvu z hlavy) kameny v ledvinách, proto poslední noc čůrala krev a srostlou páteř. Takže to vlastně pro ni muselo být obrovské vysvobození. Byla s námi sedm let, což je na zakrslíka vysokej věk. Nicméně sebralo nás to všechny a velmi.

Udělali jsme pohřeb a nechala jsem to dítka v klidu prožít a rozloučit se. Primárně kvůli Čudleti, je cíťa, ale má tendence schovávat emoce, takže jsem se snažila, aby mohly ven (i proto, že jsem trochu přesvědčená, že udusaný špatný emoce u něj spouštějí laryngitidu). Namalovali obrázky, dali jí do bedýnky poslední šlupky od jablek, o který se s nima vždycky dělila, přidali rozinky a banán a naposledy jí pořádně pomuchali kožich. Pizejska to absolutně nechápala do momentu, než jsme ji pohřbili. Pak ji zajímalo, kdy králíka zase vyndáme a začala plakat, že tam Banána nechce nechat a chce ho vzít zpátky domů.

Že ho tam nechtěla nechat opakuje stále. Nevím jak vysvětlit, že smrt je definitivní. "Maminko, už neběhá, srdíčko jí nebije, ale ještě maličko dejchá víš?". Čudle přijalo teorii, že Netopejrky duše žije dál v nějakém ptáčkovi. Moje teorie, že se na nás odněkud dívá ho nenadchla. Pizejska k tomu přistupuje tak, že Banán je prostě na zahradě a chodíme mu mávat kdykoliv jdeme kolem, případně mu pošleme pusu.

Netopejrka umřela

Netřeba psát víc, pláčeme všichni.

Poslední noc jsme strávily spolu pod županem. Tentokrát jsem výjimečně hřála já ji.

Umřela a poslala nám sníh. Věděla, že se na něj těšíme. Děkujeme Banáne. Za všechno.