V hlavě

V rámci terapií jsem pochopila vcelku zajímavou věc. Totiž - jsem trucovitej spratek. Ode vždycky. Kam až moje paměť sahá, vždycky jsem šla proti. Když mi bylo řečeno bílá, řekla jsem černá, i kdybych stokrát chtěla bílou.

Toužila jsem hrát na klavír. U zkoušek do lidušky jsem ťukala do kláves a vedle mě seděla okouzlená učitelka."Takový ruce na klavír už jsem neviděla neskutečně dlouho." Za měsíc jsme měnili nástroj a já se hlásila na flétnu. Truc.

"Tobě jdou tak skvěle jazyky, mluví ti to samo, všechno hned chápeš. To je dobře, že jsi se přihlásila na ten francouzskej gympl, tam budeš strašně spokojená." Bojkot přijímaček a následně jazyků, takže jsem věčný začátečník. Truc.

A mohla bych pokračovat do nekonečna. Možná proto jsem maturovala jako IT. Možná proto jsem pokračovala na matiku. Abych mohla jít proti. Dělat jiný věci, než se ode mě očekávají a než je běžný. Pravda většinou jsem se u nich hodně trápila, nedělala jsem co chci já, netěšilo mě to. Moje rodička tvrdí, že i proto chodím bosa, že jí to dělám schválně.

Taky jsem prý byla nevychovatelná. Občas se to stane, že se v rodině najde děcko, který prostě vychovat nejde. A já si to nemyslím. Jen dneska vidím, že mi rodiče prostě jen ukrutně nerozuměli. Moje emocema našlapaná až přecitlivělá duše nikdy nemohla být pochopena matkou, která bohužel nedostala ani miligram empatie. Vidím, jak u nás byly všechny negativní emoce potrestaný a udusaný do země. Jak je pro moje rodiče cesta dát na prdel dítěti, který vzteky bouchne dveřma a uteče, protože mu druhý dítě rozbilo hodinovou stavbu z lega. Fascinuje mě, jak je zloba, vztek a naštvání zakázané a nikdo na to nemá nárok za žádných okolností. Hlavně navenek zachovat dekorum. Ale chápu, že dělali to nejlepší co mohli a je mi jasný, že i já svým dětem vyrobím spoustu pěkných traumátek (krásná zdrobnělinka, že?).

Ale to jsem odbočila. Přicházím na to, že já jsem kdysi toužila dělat s lidma. Pomáhat jim. Úplně prapůvodně jsem chtěla dělat psychologii, jenže pak přišel truc a já programuju kompy. Ale uvědomila jsem si to až teď. Někdy mám obavu, že nedokážu rozpoznat, co je truc a co opravdu chci, protože moje prvotní nadšení je vždycky obří, vrhám se do všeho po hlavě a s maximálním možným usílím a pak se vzdávám, protože mě to nebaví a akorát se trápím.

Ale teď se mi krůček po krůčku otvírá svět alternativy a já už se do něj rok nořím hloub a hloub a mám pocit, že e to pořád málo. Je tolik cest jak pomoct sobě a ostatním. Baví mě poslouchat stesky cizích lidí a dívat se jak se mění a jak se víc usmívají. Někdy je těžký vyrovnat se s tím, že jsou i takový, kterým nemůžu pomoct, ale nedrtí mě to a nebere mi to nadšení pro věc. Začínám pomalu připouštět myšlenku, že snad poprvé dělám něco, co chci já a co mě opravdu naplňuje a uspokojuje. Ale zatim to budu jenom šeptat. Jen tak, pro jistotu.

Veselé střípky

Čudle:
- Maminko, já bych ti chtěl něco říct.
- Povídej.
- Já bych ti chtěl něco říct, ale nevim jak.. Já ti to řeknu, ale nemůžu si vzpomenout.. můžu ti něco říct? Ale já nevím jak bych..
Pizejska to nevydrží: Žekni to pušou!

Pizejska:
- Maminko? Zazpíváš mi písničku?
- Jakou?
- Spadla nám švestka.
- Eh? takovou neznám..
- Spadla nám švestka, kdopak nám jí postaví.

Půl druhé ráno, všichni spěji a já čtu, když se z Pizejsčí postele ozve generalskym hlasem: "Boule byla veliká, jako celá.." chudák dítě se rozpočítává nejen 90% dne, ale i ve spaní.

Odpolední spaní. Děvečky na sebe pořvávaji z postýlky do postele, když to přesáhne únosnou mez, jdu je umravnit. Škubí postýlka je zaházená peřinama a polštářema z celý ložnice a u špruslí stojí vysmátá Škubka. Když jsem jen nevěřícně hleděla, oznámila mi Pizejska "Ale maminko, já jsem jí dělala bunkr!"

Ležíme v posteli.
Pizejska: Maminko? Já slyším hovínko.

Oběd. Čudle dělá bordel.
Muž: Hele na něčem se teď domluvíme. Víš na čem?
Čudle: Domluvíme se, že jsem chobotnice?

Muž si koupil Klokana na klouby. Krabičku postavil na linku.
Pizejska s očima navrch hlavy: Maminkooo, my budeme mít klokana??
??
Tady je pro něj krmení!

V noci přenáším polospící Čudle do jeho postele.
- Pomalu, pomalu, pomalu.
- Co pomalu miláčku?
- Pomalu, pomalu, pomalu.
- A co pomalu?
- Pomalu, aby se to nerozbilo, maminko.
A druhý den tatáž situace jen s jiným komentářem:
- Maminko, proč to děláš tohleto?!

Pizejska: Teď je Snížek malinkej, až vyroste, tak mu budu říkat Sníh! A maminko až Snížek umře, koupíme si novýho králíčka? Já bych moc chtěla. (Řekla, ta, která jakmile králík opustí klec, tak vyleze na stůl a odmítá slézt.)

Pizejska si vyrazila na hřiště na kolo v šatech a bez kalhotek (uznávám, pokaždý nekontroluju jestli moje dítě má spodní prádlo). Na hřišti jí vysvětluju, že kalhotky nosit musí.
- Maminko já si je někdy vezmu a někdy prostě ne.
- Tak je musíš nosit pokaždý, kalhotky se prostě museji nosit.
- Ale ty taky nenosíš... PONOŽKY!

Sněch

A pak to přišlo.
- Koupíme si novýho králíčka? Já bych chtěla.
A pak se přidal Čudle. Nezbylo než najít v okolí chovatele. Jeli jsme se jen podívat. Chtěla jsem koupit jen a pouze samičku a ta v žádný atraktivní barvě nebyla, takže jsme se jeli OPRAVDU jen kouknout.

Jak to dopadlo, je asi zřejmé.

Dětem se líbil králík zrzatej, i samička to byla, jenže byla dlouhochlupatá. Moje vzpomínky z dětství, kdy jsem měla angorský morče celý oblepený hovnama, byly tak silný, že jsem odolala dětskýmu škemrání.

Ovšem mně se líbíl bílej králík s hnědýma koncema uší a hnědým proužkem na zádech. Sameček, samozřejmě. Děti bez králíka odjet nechtěli. Též samozřejmě. Takže nezbylo než je "lehce" vmanipulovat do myšlenky, že potřebujou toho bílého a já se smířila s tím, že milej sameček nám možná bude ochcávat zeď do dvou metrů výšky.

Za chvíli se oba shodli, že ten s hnědýma ušima je úpně nejlepší a že ho teda berem. Naložili jsme ho do bedny od pampersek a hurá domů. Po cestě se vedla velká debata o jméně. Nakonec nebohé zvíře bylo nazváno Snížkem. (promiň králíku)

První dva dny se na něj chodili obřadně dívat. Nejvíc ho ale bezpochyby miluje Škub. Nikdo jiný ho nesmí hladit a ani se na něj nějak moc dívat. Všechny odstrkuje a Sněha (mami! neřikej mu sněh! jmenuje se snížek!!!) mazlí sama. A doopravdy mazlí, hladí a tulí, aniž by mu ublížila. Vypíchnout oko se mu ale samozřejmě pokusila.

Ještě pár týdnů si ho budou miláčkové užívat doma a hned jak pokročí rekonstrukce zahrady, dostane ušák venkovní výběh a nejspíš i morčecího kámoše, aby se mu nestýskalo.

Fotka nebude, neb jsem si s mužem vyměnila telefon a kabel je někde v nedohlednu. Juch

Do třetice

Čtvrtek
KDO POMALOVAL TEN KOBEREC??
ticho
ticho
SLYŠÍTE MĚ??
Čudle: Ty maminko? Když se přiznám, budeš se zlobit?
- Proboha proč jsi pomaloval koberec??
Jen tak.

Pátek
KDO POČMÁRAL TU ZEĎ??
ticho
Čudle: Já ne.
Pizejska: Čudle
Čudle: Hmm já.
- Jsme si to snad včera vysvětlili, tak jakto, že jsi počmáral zeď???
Čudle: Víš maminko, mně se ulomila vrtule u vrtulníku, tak jsem to napsal na zeď, aby to všechny hračky věděly!
UAAAA

Sobota
Vyrážíme na celodenní výlet k řece. Zastavuju ještě u Alberta pro svačinu a miláčky nechám v autě. Dovleču svačinu pro malej regiment, otevřu dveře a mezi sedačkama stojí Čudle. Dívá se do země a dřív než pochopím co se stalo, pronese pohřebnim tónem "maminko promiň." O centimetr pohne dlaněma směrem ke mně a v nich drží - TY VOLE TY SI URVAL ZPĚTNÝ ZRCÁTKO???

Kdyby někoho zajímalo jak se to stane, tak následovně - za autem stojí nový zmrzlinový stánek, který Pizejska vidí, ale Čudle ne. Než otočit hlavu, tak je mnohem jednodušší slézt ze sedačky, vlézt dopředu a rvát zrcátkem tak dlouho dokud buď nevidím stánek se zmrzlinou nebo neurvu zrcátko.

Už jsem říkala, že děti jsou radost?