Začnu u sonických kartáčků. Asi před měsícem na mě naběhla známá, že oni maji cool in a boží sonickej kartáček, ke kterýmu je neméně boží appka, díky který si děti vyčistěji bez mrknutí oka a ještě rodiče uháněji, aby si už už mohly pustit tablet a prohnat kartáček a když nedejbože zapomenou tak chytrej telefon buzeruje rodiče, ať nebožátku appku a kartáček pustěji. Měla jsem na jazyku jestli je i appka na utírání prdele, ale transformovala jsem ji v poznámku o tom, že naše děti naštěstí netrpí žádnou disfunkcí, aby si nedokázaly vyčistit zuby. Ale jo, chápu, že když může elektronika suplovat matku je to super a matce to ušetří fůru času na důležitější věci, než naučit děcko vyčistit si zuby. Jo, jsem zkostnatělá.
Ale poskočíme. V týdnu jsem byla na kontrole u dentální hygienstky a vzala jsem sebou Pizejsku. Paní hygienistka je milá, hodná a všechno, nicméně byla jsem poučena, že dětem musím čistit mezizubákama a stoličky solokartáčkem. Solokartáček přece máte ne? Mám. A používáte ho? Ne! ale to byste měla. No jo, no jo. Hezky nám to všechno ukázala, nacpala nám spoustu kartáčků v rozličných velikostech, zkásla dvojku a mazaly jsme domu.
Po cestě jsem přemýšlela o tom, že vlastně nemám ani v nejmenším v plánu, každý večer čistit tři tlamičky mezizubním kartáčkem a hned vzápětí jsem přemýšlela o tom, kolik rodičů to asi dělá. Neřekla bych, že moc, neb mi paní hygienistka svěřila, že není úplně málo rodičů, který dětem zuby nečistí vůbec, protože robátkům je to nepříjemný a nechtěji to a tak jim to rodičové logicky nedělají.
Nicméně napráskejte se prosím v komentářích. Čistíte dětem mezizubníma? A jednosvazkovym? Že bych se nad sebou případně zamyslela :-) Díky.
Unavená matka
Po poměrně dlouhé době jsem se potkala s jednou kamárádkou, která bydlí na druhém konci republiky. A dost mě to vykolejilo. Byla grogy. Totálně. Vypsýchaná, unavená až vyčerpaná, věčně buzerující děti a na všechno nadávající. O to víc mě šokovalo, když řekla, že chtěji třetí děcko.
Děti křičely a poskakovaly, jak jen to děti umí. Občas se vztekly nebo něco potřebovaly, něco vylily, vyšláply louži a podobně. Ona z toho byla chvíli psycho a chvíli rezignovaná. Měla jsem pocit, že má nonstop slzy na krajíčku. Jen vydávala zákazy a příkazy, evidentně nemohla jinak. Bylo mi jich líto všech třech. Dětí proto, že maji matku pořád za prdelí a nemůžou se vzdálit na dva metry, protože mimino určitě sní kamínek a starší se musí napít/vzít si čepici/sundat si čepici/přiobléct se/svléct se/nasvačit se a dalších tisíc úkonů, který naprosto znemožňovaly, aby dítě bylo deset minut v klidu. A kamarádky proto, že jen si sedla už vstávala, protože musela pořád organizovat těm dětem život. A když už si sedla mluvila o tom, jak svýmu muži neodpustí, že ona je doma s dětma a pro něj se vůbec nic nezměnilo a jede si po tý svý koleji.
S matkama se prakticky nestýkám, ale tohle setkání mě nutí přemýšlet o tom, kolik je takových ženských, který s těma dětma svým způsobem trpí a jsou takhle, dá se říct, na dně, vydeptaný a na pokraji sil. Protože mě to přijde úplně neskutečný a hrozný. Nedokázala bych v tom žít ani týden natož několik let. Nebudu tvrdit, že vždycky je to s prstem v nose, někdy jsou slabší dny, kdy bych děti expedovala ráda na Mars, ale tyhle dny bych spočítala během roka na prstech jedný ruky.
Hodně přemýšlím jestli se dá takovým matkám nějak pomoct. Napadá mě jestli o to vůbec stojeji. Jestli je to fakt tak zlý, nebo prostě přijali všeobecnou myšlenku (možná až roli oběti), že mateřská rozhodně není dovolená a že to prostě musejí prožívat špatně, protože se to očekává. Taková uměle vytvořená hezká depka něco jako davové šílenství. Je pravda, že když sedíme na hřišti a sejdou se tam "cizí" matky a začnou mektat jak muž je debil, děti parchanti a všechno je drahý, tak věřim že po takovéhle každodenní masáži to jeden snadno přijme za své, i když to tak necítí. Případné chytré "a ten tvůj tohle nedělá?? to by měl!" a problém je na světě a hledáme mouchy na věcech, který nám do té doby nevadili.
Hodně o tom přemýšlím. Je to pro mě lákavé téma. Jednak proto, že občas se mi objeví klientka s podobnýma problémama, ale nikdy mě nenapadlo, že ty pocity a prožívání můžou být tak silný a pak i proto, že prostě nechápu, že to může někdo přežít.
Děti křičely a poskakovaly, jak jen to děti umí. Občas se vztekly nebo něco potřebovaly, něco vylily, vyšláply louži a podobně. Ona z toho byla chvíli psycho a chvíli rezignovaná. Měla jsem pocit, že má nonstop slzy na krajíčku. Jen vydávala zákazy a příkazy, evidentně nemohla jinak. Bylo mi jich líto všech třech. Dětí proto, že maji matku pořád za prdelí a nemůžou se vzdálit na dva metry, protože mimino určitě sní kamínek a starší se musí napít/vzít si čepici/sundat si čepici/přiobléct se/svléct se/nasvačit se a dalších tisíc úkonů, který naprosto znemožňovaly, aby dítě bylo deset minut v klidu. A kamarádky proto, že jen si sedla už vstávala, protože musela pořád organizovat těm dětem život. A když už si sedla mluvila o tom, jak svýmu muži neodpustí, že ona je doma s dětma a pro něj se vůbec nic nezměnilo a jede si po tý svý koleji.
S matkama se prakticky nestýkám, ale tohle setkání mě nutí přemýšlet o tom, kolik je takových ženských, který s těma dětma svým způsobem trpí a jsou takhle, dá se říct, na dně, vydeptaný a na pokraji sil. Protože mě to přijde úplně neskutečný a hrozný. Nedokázala bych v tom žít ani týden natož několik let. Nebudu tvrdit, že vždycky je to s prstem v nose, někdy jsou slabší dny, kdy bych děti expedovala ráda na Mars, ale tyhle dny bych spočítala během roka na prstech jedný ruky.
Hodně přemýšlím jestli se dá takovým matkám nějak pomoct. Napadá mě jestli o to vůbec stojeji. Jestli je to fakt tak zlý, nebo prostě přijali všeobecnou myšlenku (možná až roli oběti), že mateřská rozhodně není dovolená a že to prostě musejí prožívat špatně, protože se to očekává. Taková uměle vytvořená hezká depka něco jako davové šílenství. Je pravda, že když sedíme na hřišti a sejdou se tam "cizí" matky a začnou mektat jak muž je debil, děti parchanti a všechno je drahý, tak věřim že po takovéhle každodenní masáži to jeden snadno přijme za své, i když to tak necítí. Případné chytré "a ten tvůj tohle nedělá?? to by měl!" a problém je na světě a hledáme mouchy na věcech, který nám do té doby nevadili.
Hodně o tom přemýšlím. Je to pro mě lákavé téma. Jednak proto, že občas se mi objeví klientka s podobnýma problémama, ale nikdy mě nenapadlo, že ty pocity a prožívání můžou být tak silný a pak i proto, že prostě nechápu, že to může někdo přežít.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)