Čudle 6let

Poslední článek vydaný na bloggeru, další už jen na trijecka.wordpress.com

Nejen Škubka slavila. Čudle řeší, proč ségra nemohla jeden den počkat, aby byli na stejno. Já jsem ráda. Každý má svůj den a já mám čas péct dorty a chystat párty.

Čudle roste před očima. Momentálně má bez chlupu 130cm a váží 22kg. Jeho kdysi maličká roztomilá nožička obouva botu ve velikosti 34. Ještě tři čísla a má nohu velkou jak Gymplačka. Vypadly mu už dva mléčné zuby - obě jedničky dole.

Je pořád stejně akční. Nepostojí, neposedí, neustále poskakuje a někam leze. Poté co jsem mu odhalila, že se dá po futrech vylézt nahoru, dívá se na nás nejčastěji z výšky. Případně přijde a řekne: chci ti říct něco zblízka což znamená, že vyleze tak vysoko, aby se mi mohl dívat do obličeje a sdělí mi nějakou naprostou ptákovinu :-)
Celkově miluje pohyb. Top je rozhodně kolo. Během dne ujede v pohodě 30km. Má rád jakoukoliv plácanou s pálkama a dá se s ním zahrát i pár výměn. Zbožňuje vodu a potápění, ale plavat ještě neumí. Baví ho ale basket, vybíjená, házení se ségrou!, švihadlo, běhání, skákání panáka a jistě dalších x věcí, na které si nevzpomenu. Co se mu nelíbí jsou brusle.

Z hraček frčí Duplo a lego. Ale řekla bych, že na lego nemá ještě potřebnou fantazii. Zato z dupla postaví cokoliv. Baví ho společenské hry, i když prohrává dost nerad. Hodně hrajeme dobble, grabolo a pak všechno co si půjčíme v knihovně. Asi největší trhák byly monopoly cars, ty se líbily všem. Oblíbená je i elektro stavebnice, do který neustále dokupuju pojistky, protože dítko zkoumá, co se dá zapojit a co už ne :-)  Jinak hračkám moc nedá. Mnohem radši něco kutá a vymýšlí, lepí a stříhá a ověřuje si fyziku v praxi. Maluje spíš výjimečně.

Baví ho počítání, napočíta do stovky a když se zapotí tak i od stovky k nule. Sčítá do deseti, ale je otázka co se mu v hlavě mele, neb tuhle jsem se ho na procházce ptala, kolik máme dohromady nohou a on bez mrknutí oka opáčil: to je jasný to je čtyřikrát dva takže osm. Písmena ho úplně nezajímají, konkrétně psaní ho nezajímá, ale rád rozebírá z jakých pismen je slovo složený. Ale nemá zájem abysme si to napsali, chce jen řešit, co slyší. Dokáže rozebrat maximálně dvouslabičná jednoduchá slova a blbě detekuje U.

Je plně samoobslužný, jen zuby mu čistíme. Dokáže si uvařit čaj, namazat chleba a uvařit si na něj vejce na tvrdo. Jeho povinnost v domácnosti je tříděný odpad a párování ponožek. Nárazově vynáší směšný odpad, spolu s oběma ségrama mají na starost vyndávání  myčky a často nosí prádlo ze sušičky (ano jsem líná pro něj jít o patro níž).

Mluví vcelku dobře, ale neumí R a Ř, takže jsme začali chodit na logopedii, kde jsem zjistila, že matlá i D a T , ale to není slyšet, takže když trénujeme musím ho bedlivě sledovat.

Pomáhá všem a se vším a většinou je velmi empatický. Špatně nese hádky a průsery svých sester, to pak uteče a bručí v posteli nebo pod ní. Rád se mazlí a nechává se hladit (kéž to vydrží co nejdyl). Je hodně zodpovědný, na svůj věk až moc, až mě někdy mrzí, že se s ním těžko vybočuje z mezí a provádí nějaká lumpárna, protože to se prostě nedělá. Místama začína být pěkně oseklý (Jdi si umýt konečně ty ruce! Jistě DÁMIČKO) a zkouší co mu projde.

Miluje Elišku ze školky. Předělal písničku Kalamajka mik mik mik tak, aby tam pasovalo jeho jméno a mohl to Elišce zazpívat. Mimochodem Eliška je podobný péro jako Čudle, když jdeme společně ze školky, maminka z ní roste stejně jako j ze svýho dítka. Když bylo hezky nosili si společně na školkovou zahradu deku, aby si mohli lehnout a koukat na mraky.

Toť asi vše. Utíká to strašně moc, jakkoliv to zní trapně, ale matky odpustěji :-)

Škubka 2 roky

V první řadě, kdo nezaznamenal, tak hlásim přesun blogu na https://trijecka.wordpress.com/


Uteklo to a máme tu další halloween a tudíž narozeniny malé lady. Už to zdaleka není mimino, přestože kojit jsem ji přestala teprve nedávno, cca tři týdny zpátky a někdy mi to opravdu hodně chybí, ale ty noci, kdy chtěla spát pouze v dosahu prsa a já byla ráno jak praštěná pytlem, tak ty mi nechybí vůbec.

Na začátku září jsem koupila obří balík pampersek a dítě druhý den ráno vstalo, sundalo si plenu a položilo si na mísu dětské prkýnko (bez jakékoliv mojí předchozí snahy!) a od té doby se nepočůralo. A to ani v momentě, kdy jsme  venku, kde se prostě vyčůrat nedokáže a klidně to donese hodinku domů. Jediný co, tak si neumí říct. Jen se chytne za předek nebo za zadek, podle toho co má v plánu vyrobit.

Je malý ďábel. Rozhodně to není soucitná milá stydlivá holčička jako Pizejska. Je spíš neřízená střela jako Čudle, je jí všude plno a má spousty a spousty energie. V létě začala jezdit na koloběžce (se třema kolečkama) a stačila Pizejsce na odrážedle. Neustále pobíhá a poskakuje.

Když si může vybrat, preferuje společnost Čudlete. Asi pro tu podobnou povahu. Pizejska by ji pořád opečovávala a mazlila o čež mimidáma nestojí. Situace se ovšem otočí jakmile na Škubku zvednu hlas, nedejbože ji šupnu jednu přes ruku/zadek. Maže bleskem za Pizejskou, chytne ji kolem krku a nohama se jí pověsí kolem pasu, případně jí položí hlavu na prsa a ječí NYNY. Ideální situace pro malou pěčovatelku, takže utěšuje, objímá a tak. Funguje to i opačně. Plačky dvě.

Slovník se jí neustále rozšiřuje. Srozumitelně a zcela správně umí říct hlavně nepraktický věci jako opice, meč, pasta.. Má popletené stačí, neb to používá, když chce ještě, muž to překládá jako další, ale nemyslím, že tam je zakopaný pes. Zato umí říct úplně perfektně dost. Obzvlášť když zpívám.
Umí se prakticky kompletně obléct sama. Nejradši si ale obléká věci svých sourozenců. Primárně kalhotky a trenky, nacpe se do jedny nohavice a druhá nohavice ji prázdná visí na zadku jako ocas.  Miluje boty, včetně lyžáků :-)

Moc ráda maluje, vždycky udělá kola a prohlásí PES. Baví ji navlíkat korálky a baví ji kartičkové hry. Poté co ohlodala kartičky dobble, tak už žádné neničí. Zbožňuje plyšáky. Hlavně tu odpornou opici co vypadá jako mutant. K narozkám dostala kočku v tašce, kterou jsem na rychlo koupila v Tigeru na hlaváku a ta teda vopičovi dost konkuruje. Baví ji duplo, kuličkodráha a Georello. A vypadá to, že po mně zdědila knižní vášeň. Nejdřív jsme si teda musely vysvětlit, že vybarvovat knížky nemůže, ale teď už bez nehody "přečte" všechno.

Stejně jako zbytek smečky i ona dost jí.Respektive, pro mě je to normálně, ale v porovnání s dětma, který seději hodinu u stolu, aby snědli čtyři sousta, jí dobře. Těžko se mi jí odpírají některé věci, když je ostatní dostanou, takže hranolky i čokoládu už ochutnala. Miluje ovoce a zeleninu asi nejvíc z našich dětí a paradoxně je v tomhle táhne. Škub jí mandarinku? Já chci taky mandarinku. Loni bylo nemyslitelný, aby ji jedly. Prostřednictví Škubky vzaly na milost i brokolici.

Spí vcelku dobře. Budí se tak jednou za noc a buď jde k nám nebo já jdu k ní. Pár dní to vypadalo, že odpolední spánek vezme za své, usínala až kolem třetí, ale posun času to zase hodil do obvyklých kolejí.

Ve společnosti jí chvilku trvá než se okouká, ale pak se na vybranou osobu pověsí a dotyčná/ý to má spočítaný a je odsouzen k poskytuvání fullservisu malé tyrance.. Nakonec se se všema srdceryvně rozloučí. Natáhne tlamičku - PUSÍ a následně nastaví ruku - PLÁC.

Je fintilka. Přestože nemá moc vlasů, respektive jí rostou na jágra, tak potřebuje udělat vzadu culík a na neexistující vlasy vpředu jí musím připnout sponku. Bavějí ji korále a taštičky/kabelky. Stejně jako segra by mohla nosit jen sukně a šaty. Blbě se to v tomhle počasí vysvětluje.

Má ráda zvířata, i když je občas trochu mydlí. Sněha neustále komanduje a postrkuje mu zadek se slovy DI DI! A bonzuje ho, když dělá co nemá.

Užívám si ji strašně moc, obzvlášť, když mi ty malé pracičky ovine kolem krku a utře si do mě špinavou pusu.

Stěhování

Poslušně hlásím, že po zvážení všech variant jsem prostě utekla na WP.

Dva tři články vyjdou duplicitně tady i tam a pak už tady za sebou zabouchnu dveře a zalezu do nového virtuálního doma - https://trijecka.wordpress.com/

Na klíč

Koukam, že zaheslovat blog není vůbec sranda. Vlastně existuje jen možnost, že bude přístupný vybraným uživatelům, kteří mají google účet, což mi přijde diskriminační a navíc neexistuje možnost, jak dodatečné kontaktovat majitele zamčených stranek. Nebo mi zůstává utajená.

Musím vymyslet, co s tím provedu. Zvažuju přesměrování na něco, co bude jen na heslo. Nebo holt budu muset přijmout podmínky blogspotu. Přijímám připomínky a nápady, jak z toho elegantně vybruslit :-)

O heslo nebo přístup, podle toho co vymyslím, si prosím pište na ela-blog@seznam.cz

Inkognito

Dějou se divný věci. Černý jako nejhlubší noc a studený až brní celé tělo. Asi potřebuju psát, aby situace byla přehlednější, abych si některý věci ujasnila, abych se sebrala a abych byla odvážná. Nicméně sem to nejde. Chodí sem pár lidí, co mě znají osobně a kdyby měli přehled, zabilo by mě to.

Zbývají dvě možnosti. Tady to zamknu a budu pokračovat pod zámkem. Nebo to tu zachovám, jednou za x přispěju a uteču se schovat pod nějaké alterego.

A teď babo raď :-)

Škubka "mluví"

Dávala si na čas, ale v posledním měsící se s ní konečně dá domluvit. Pravda slovník nemá nijak široký, protože o všechno si umí nějak neslovně říct nebo ukázat, takže ji to nenutí. Článek bude zřejmě nezáživný, ale pro uchování vzpomínek nutný :-)

Jedno z prvních slov vůbec, když pomineme zvuky zvířat, bylo TIPÍ, čímž oznámila, že chce podat skleničku a během týdne to vytunila na "ČUS". Jakože vodou pohrdá a matko dej džus. Mimochodem první zvíře jehož zvuk dokázala opakovat nebyl žádný pes ani kráva, anébrž krocan, kterýho nikdy na živo neviděla.

Teď máme HEJE, HOJÍÍ (jakože Jolí), BÁCH (brácha), POŠ (proč? a je to zábavný jak se ptá jen ze setrvačnosti a odpověď nečeká), POŤ, PES, AUTÍ, ASI (vlasy), OČÍ (oči), EVMA (helma), OLO (kolo), OFÍ (žofie), PIŠÍ (prší i ve smyslu sprcha), TÁ (já), OBLÍ (obleču si sama), MÁM (nejčastěji, když jí krmím a ona má plnou pusu), klasika babi, děda, mami, tati, OTY (boty), PÁM a PANÍ (pám říkala i Pizejska), NĚCH (sněch jakože králík), PÁC (chce si plácnout při odchodu), AHOJÍ a TAU případně TAUÍ, PICE (čepice), PUČÍ, TYBA (ryba), PÍČ (míč), ŽÍC (pochází ze lžíce, jakýkoliv nástroj k jídlu), AŠÍ (mašina), A-HÁ případně HA-HÁ (kůň), CHYTÍ - velmi frekvetované večer, když chce podat ruku do postýlky, ŤAPY (kupodivu jsou to boty), nejčastěji je teď u nás ale slyšet ANÍ? AHOJÍ - s telefonem/kalkulačkou/čímkoliv u ucha, neb Gymplačka je ve Francii a je nutno jí pravidelně volat :-)

Nejveselejší je asi OPIČ, dlouho mi trvalo, než jsem pochopila. Totiž Pizejska má plyšovou opici, chcete-li OPIČku. Škubka sice nemá opici, ale to jí nebrání, aby svýho plyšovýho zajíce nazývala OPIČem. A než jsem to zveřejnila z opiče se stala slabikovaná OPI-CE.

Tolik památeční okénko.

Konec matkozáznamů.

Veselé příhody

To jsem se takhle rozhodla po dlouhé alternativní léčbě kámošek kvasinek, že vyrazím ku doktoru.  Větší část cirkusu samozřejmě se mnou. Holčičky seděly, ani nedutaly, takže byly pochváleny a dostaly obrázky, načež Pizejska rezolutně oznámila, že má ještě bráchu, ať sestra navalí obrázek i pro něj.

Vypluly jsme z ordinace a zamířily rovnou do lékárny, kde bylo asi bambilion lidí. Stojíme ve frontě, děvečky se začínají nudit. Přitočí se k nám paní před námi.

- Ty máš pěkný obrázek, kde jsi ho vzala?
- Dostala jsem ho od doktora.
- Ty jsi byla u doktora? Co ti dělal?
volume 100% +
- Já ne, maminka tam byla se zadkem!

A po cestě domů.
- Maminko? byla jsi u doktora statečná?
- Hmm, asi jo.
- NEBYLA, jinak bys taky dostala obrázek!

Challenge accepted

Bojim se, že už mám příliš zakrnělou hlavu. Vědomí, že půlka ročníku nedojde k prvním zkouškám mi taky na klidu nepřidá. A o množství informací, které je potřeba vstřebat a které ještě přibudou až přijde víkend lékařského minima... Hmm.

Ale hřeje mě to na srdci.

Zpomalit

V poslední době k sobě přitahuju/jeme zdravotní problémy a začínám přemýšlet, že to není samosebou. Začalo to tou hnusnou Škubí nemocí a od té doby se to vleče. V půlce prázdnin, mě začalo bolet chodidlo a každý krok byl utrpení (ano, v kempu to bylo báječný) dokonce tolik, že mě to dohnalo na pohotovost. Prý spadlá klenba, kup si srdíčka do bot. Doktorovi jsem samozřejmě zatajila, že boty nenosim a tudíž bych si srdíčka musela asi na nohu nastřelit. Srovnalo se to až minulý týden, nejspíš po masakrální dornově metodě, kdy jsem dvakrát brečela bolestí a řvala na toho pána ať mě okamžitě pustí.

Do toho mě průběžně berou zuby a já nemám zubaře, ke kterýmu bych měla důvěru. Neb mého původního zubaře popadl minule amok, že se mi nemůže dostat k sedmičce a vzteky mi vytrhal z pusy kofferdam i s těma hajzlama co to na zubech drží. Trochu jsem se ho bála.

Začátkem září jsem vyplachovala sklenici vařící vodou. Takovou tu zaklapávací z Ikea. Nalila jsem horkou vodu, zaklapla a kupodivu pára chtěla ven. Opařila jsem si zápěstí, břicho a nějvětší lahůdkou bylo opařený prso, primárně bradavka. Celkem 7% těla. Juch. Hojí se to ještě teď. Jako nejlepší hojič se ukázala konopná mast domácí výroby. Blbý je, že smrdím jako pytel trávy.

Dalším zdravotním zážitkem byla sračkoblitka, kterou asi přinesl miláček ze školky. V pátek v noci Čudle, v neděli holky a k mému obřímu překvapení, že ani já nejsem nesmrtelná, jsem muži v úterý pozvracela auto a též si užila noc s kýblem. Juch.


Poslední radostí byla víkendová laryngitida Pizejsky a momentální soplení ženského osazenstva domácnosti. Začínám se těšit, co přinese příští týden.

Žába a já

Pře půl rokem jsem měla pocit, že jsem se vyšplhala někam na vršek a všechno se v dobrý obrátí. Půl roku byl relativní klid a bylo to vcelku fajn. Věděla jsm kdo jsem a kam jdu.

Dokud nepřišel uragán a nesmetl mě opět do totálních sraček, kdy nemám pevnou půdu pod nohama, nevím co bude zítra a nedokážu nic jiného než sedět a čumět do zdi. Jsem strašně zmatená. Jak slepá a ještě se šátkem na očích, vždycky se něčeho chytnu a chvilku podle toho jdu, ale za chvíli zjistím, že jsem vlezla do klece se lvem a tak utíkám a chytám se dalšího stébla, nebo možná toho samého jen z jiné strany. Ze všech stran to na mě volá - mě se drž a já stojím uprostřed a hlava se mi může rozskočit.

Chvíli se cítím vydíraná, manipulovaná, a chvíli mám pocit, že jsem si všechno vykonstruovala. Pochybuju o svém vlastním přesvědčení, nebo spíš já už žádný nemám. Ztratila jsem sebe a svoje hodnoty a nevím kudy kam. Před půl rokem jsem si myslela, že ta dvouletá krize je pryč, jenže já si nejspíš jen nalhávala do kapsy a popírala sebe.

Hodně teď myslím na terapeutické pískoviště, kde jsem stavěla ostrov. Byly na něm tři postavy jejichž vztah se nějak vyvíjel. Člověk, ryba a žába. Nakonec člověk a ryba postavili žábě ohrádku, žába si z ní vystavěla jeskyni, aby neobtěžovala, pak radši ani nevylejzala a nakonec tam chcípla. Člověk a ryba ji nakonec vzali a mrskli jí do moře. Celou dobu jsem si myslela, že vím, co která postava znázorňuje. Až po čtvrtém sezení mi došlo že ta žába jsem JÁ. A že jsem sama sebe v rámci zachování klidu zahubila. Myslím, že jsem ve fázi - mám svoji jeskyni a moc nevylejzám.

Nejblbější je, že vím, že pomoct si můžu jen já sama. Mám potřebu hledat nějakou pravdu, začátek,nějaký opěrný bod, do kterého se můžu vrátit, ale žádný nemám, všude jen tekutý písek a já momentálně nevídím místo, kde bych mohla začít.

Zpátky do systému

Školka je v plnym proudu.

Pizejska všude vypráví, že ona do školky nemůže, protože není očkovaná.

Čudle chodí, ale je to mrzuté, neb máme starosti se dvěma milýma chlapcema, který naše dítě terorizujou. A naše dítě je prostě v některých věcech ťunťa. Paní učitelky se k tomu staví skvěle, tak uvidíme co přinesou další dny. Prý je to hodně rozjetá třída a jsou to sígři už teď. Huráá. Nezřídka se stane, že některý z hochů otočí školkovou hračku.

Zakoupili jsme vytoužené Lego pyžamo, abysme se následně dozvěděli, že předškoláci pyžama nepotřebujou. Zato si mají přinést deku a polštář. Hmm.

Z Pizejsčí třídy se ke mně donáší útržky jakože děti nesmějí jíst vidličkou, aby se nezranili (jsem zvědavá jak se naše dítě nají a tajně doufám, že než nastoupí, tak se to změní) a že ta třída zatím permanentně řve, což pro se vším soucítící Pizejsku bude nářez.

Vybíráme nějaké sportovní vyžití. Loňský sokol Čudle moc nenadchl a přiznávám, že jsem to přivítala, protože jsem mohla legálně uříznout dva dny, který dítě trávilo u tchána. Ne že bych jim to nepřála, ale čeho je moc, toho je příliš. Nakonec jsem uprosila lezeckého instruktora, aby ho vzal aspoň na zkoušku, běžně berou jen školní děti, ale Čudle touží lézt už víc jak rok a já pořád slibuju, že až bude větší.

Ráda bych někam uvrtla i Pizejsku, ale tam to s pohybem nebude horký, takže to vypadá spíš na nějaké zpívání maximálně tanec.

Čudle se jednou měsíčně bude účastnit přípravky pro předškoláky, neb na obě školy, který preferujeme jsou přijímací zkoušky. Mimochodem víte jak se jmenuje žena vykonávající povolání myslivce? Ne? Nevadí, mě by taky ke studiu na základce nepřijali :-)

Srpenec

Gymplačka se nám vrátila po měsíci z Dánska, takže jsme si ji užívali plnými doušky. Začalo být velmi jasné, že celorodinná delší dovolená nebude a bylo potřeba najít náhradní plán. Po čtyřech dnech chození na hřiště ke škole, kde to děti sice milují, ale léto v městě.. mno. Ukecala jsem Gymplačku, sbalila Čendu a jeli jsme na čtyři dny do kempu.

V neděli jsme odvezli Gymplačku na nádraží neb ji čekaly Tatry a pomalu jsem přemýšlela, co budem dělat zbytek prázdnin. A pak se to nečekaně vyřešilo tak nějak samo. Nejdřív mě děti ukecaly, že domů pojedeme o dvě noci později. Dva dny pršelo. Poslední noc jsem se začala těšit domů, neb to byl ten skvělý studený čtvrtek a teplota v noci slezla na šest stupňů. Zima ale byla jen mě, děti spaly ani nemukaly.

A pak to přišlo. Neeee, ještě neee. Chceme tu býýýýt. Všechno bylo mokrý nebo alespoň navlhlý, případně špinavý, protože jsme přijeli na čtyři dny přece. Ale ukecaly mě, protože předpověď počasí stála na jejich straně. Poslední hnusný den jsme tedy využili k návštěvě tatínka (a hlavně pračky a sušky, co si budem povídat). Prala jsem od rána do pozdního odpoledne, nabalila hadry, pobrala co chybělo (ESPRESOVAČ), nakoupila a večer jsme se zase ukládali ke spaní v Čendovi.

Tohle přemlouvání ve stylu ještě neeee se táhlo až do konce srpna a odjeli jsme úplně nuceně, neb 29. jsem byla objednaná k doktoru. Takže jsme v karavanu pobyli lehce přes tři týdny.

Bylo to úžasný. Pravda provozní věci byly trochu náročnější. Ohřát vodu na snídani, ohřát vodu na nádobí, umýt nádobí, vynést vodu po nádobí, ohřát vodu na oběd, ohřát vodu na nádobí..., donést vodu do jednoho kanystru, do druhého, do splachování na záchodě, vynést záchod, vykoupat všechny děti v kempových sprchách, udržovat pořádek a vědět přesně kde co je, neb co karavan pozře to už nevydá, vymyslet co uvařit, občas zkontrolovat ledničku/plynovou bombu/baterie, rano všechno vyndat ven a večer všechno zase pod stan, uhlídat, aby nikde nic nezapomněli (ano chodila jsem v noci po hřišti s baterkou a hledala odrážedlo a našla jsem nejen to, ale i naše holinky) a dalších stopadesát drobných nezbytností.

Děti ráno v devět rozlouply oči, došly pro rohlíky, nasnídaly se a zmizely na hřiště. Čudle po kempu najezdil na kole strašně moc kilometrů a chvílema to vypadalo, že ke kolu přirostl. Pizejska mu sekundovala na odrážedle a oba si užívali tu volnost. Nehlídala jsem je, nemuseli se ptát, na všechny hotspoty jsem viděla z Čendy. Škubka též odcházela dle potřeby na nedaleké hřiště, zcela respektovala, že silnice je hranice a tam nesmi a i rychle pochopila, na jaké prolejzačky smí sama a kdy si má dojít pro mě. Každý den jsme šli na půldenní procházku, buď do blízké vsi na nákup, nebo do lesa. Jsem strašně ráda, že Škubka chodí sama a nemusíme vláčet kočár, ale tři/čtyři kilometry jsou pro ní strop, což bylo na takovou procházku akorát.

Natrhali jsme spoustu bylin, sbírali borůvky na ráno do jogurtu, objevili jsme nejlepší ostružiny na světě (trny jsem si vyndavala ještě týden), pekli jsme buřty, sledovali veverky za Čendou, koupali se, hráli jsme tenis, plácali volejbal, kopali jsme si, zajeli jsme si do hradce na Kašpárka v rohlíku, svezli jsme se úzkokolejkou (neb bylo třeba nakoupit i v civilizaci) a společnýma silama vlakem dotáhli domů nákup, kradli jsme lusky na poli a rybíz co koukal ze zahrady do lesa, hostili jsme nové kamarády z kempu a hráli jsme všichni společně hry, vystřihávali jsme, luštili, četli, mastili pexeso a dobble, pozorovali jsme hvězdy a letadla, prala jsem ve škopku (díky za pračku), sledovali jsme jak probíhají práce na polích, skákali jsme po balících sena a nasušili jsme i seno pro Sněha, oslavili jsme čudlí svátek, kdy vrcholným číslem byl příjezd tatínka, lovili jsme luční koníky, žabky a ještěrky, viděli jsme divnou housenku a velikýho brouka (dost mě mrzí, že tyhle potvory nedokážu identifikovat), krmili jsme kachny a kapry co srandovně otvíraly huby a bylo to celý úžasný a skvělý.

Za ty tři týdny jsem si uvědomila, že všechny ty komerční výlety jsou úplně k hovnu, protože ty děti stejně nejvíc vzpomínají na takové obyčejné věci. Nejspíš proto, že kdysi pro nás byla svátost jít jednou za rok do zoo nebo někam jinam, ale dnešní děti maji tyhle výlety jako víkendový standard, zato úplně obyčejné věci, které jsme dělali my jim moc nedopřáváme a tak jsou pro ně svátostí právě ty.

Prázdniny jsme zakončili celorodinným výletem v kovářovském zeměráji a děti byly úplně vedle, že s náma jede i tatínek a kdyby se objevilo UFO a odvezlo mě, tak by to ani nezaznamenali.

Uteklo to strašně rychle. Dneska jsem si dokonce uvědomila, že nedošlo ani na tradiční spaní na balkoně. Prostě jsme to nestihli.

Červenec

Prázdniny jsme zahájili už poslední týden v červnu, kdy jsme byli denně v lese. Sledovali jsme brouky, mluvili o bylinách, prohlíželi housenky a motýly a povídali a povídali a povídali. Úspěšně jsme naplnili mrazák borůvkama a sbírali jsme houby, které jsem rozdávala celému širokému okolí, protože my je nejíme. Ale sbírat je to miluju. Dokonce i děti se ukázaly býti dobrými houbolovy. Čudle se řízlo houbařskym nožem jen jednou a pak už ořezával jako mazák. Vyprávěla jsem jim, jak jsem chodila do lesa s Dědou a co všechno mě naučil, Čudle to hodně prožíval a bylo vidět jak pečlivě zapisuje na hard disk.

Následovalo pět dní v kempu i s mužem. Taková malá cyklodovolená. První léto, kdy máme všechny děti schopné cyklovýletů, bylo to moc fajn. Čudle ujede kolem 30km, což je super. Škoda jen že Pizejska letos ještě úplně není na šlapací kolo. Udělali jsme výlet do jihlavské zoo, což paradoxně bavilo víc nás než děti, ty se těšily zpátky do kempu až skočeji na kolo a vyběhnou na hřiště. V ten moment mi došlo, že jsem si sice hezky plánovala jak se podíváme v srpnu támhle a támhle, ale že ty děti o to vlastně nestojeji. Největší dohady přinášelo spaní, protože oba chtěli spát s tatínkem v Karličce a nikdo se mnou v Čendovi. Bohužel do Čendy už se všichni nevejdeme, neb má jednu postel 160x180 a tak to bylo asi poslední léto, než ho pošleme do světa. Pak si budem muset oba udělat řidičák E a koupíme nějaký větší karavan. Ani se nám moc nechtělo domů, ale bylo třeba přebalit na týden s babičkou a muž vyrážel na čtyři dna na čundr.

Vyprala jsem usušila a nabalila znovu kufry. Ten samý kemp jen tentokrát s babičkou. Tchyně byla zklamaná, že tam s nima pár dní nebudu, ale vize prázdnýho baráku, když děti v trapu (škubka se nepočítá) a muž na čundru.. navíc bysme z toho měli nervy obě. Takhle jsem se nasrala až když se vrátili. Za týden si zuby čistili jednou a přivezli kufr čistýho oblečení, neb babička mi chtěla ušetřit praci a tak jim čtyři kusy každý večer šmudlala v umyvadle. Takže všechno na vyhození. Ani nevím co jsem ten týden pořádně dělala já. Každý dne jsme se Škubkou jezdili na kole a jinak moc nic. Plány byly, ale nějak jsem asi potřebovala odpočívat a hlavně být pánem svýho času. Ke konci týdne nebylo moc hezky, takže jsem pro miláčky jela už v pátek.

V sobotu v noci si Škubka pořídila horečku. Takovou hezkou čtyřicítku, jsem nesrážecí typ, ale tohle na mě bylo fakt hodně. Při té příležitosti jsem zjistila, že Škubí horečka je imunní vůči nurofenu.  Celkově ale byla velmi nesrazitelná a to celkem čtyři dny. Ty čtyři dny jsem spala maximalně dvě hodinky denně. Bylo to prima. Takovy dlouhy den. Nakonec se z toho vyklubala aftozni stomatitida. Dítě nejedlo a nepilo plných deset dní. Byla jsem tak vděčná, že ji kojím. V mezičase jsem se snažila ten týden přežít se zbytkem smečky, oprášila jsem kočár protože Škub bez jídla byla prusvitnější a průsvitnější a byla ráda, že je ráda, ale doma jsme zůstat nemohli, neb bych s vysokou pravděpodobností šla sedět nebo spáchala samovraždu. Oslavili jsme moje narozeniny. Dostala jsem kolo!! Krásný se zelenýma doplňkama.Ale jinak mám ten týden trochu v mlze. Neb nedostatek spánku a akční Čudle.

Následující týden starší odfrčeli k našim, Škubka stále ve stavu nemoci, a doktor mě potěšil, protože - afty se klidně můžou vysapávat 10 dní než se začnou hojit. DESET?? To dítě nemělo vidět ani zuby, ani jazyk ani nic,v každý tváři jeden obří aft a jakákoliv léčba selhávala (a to jsem zkusila snad úplně všechno, od přírodních zdrojů po hnusy z lékárny). Pak se to zlomilo a za dva dny měla čistou pusu. Jen měla asištípanec u oka.

Sbalila jsem jí batůžek a na dvě noci jela též obšťastnit babičku. Vrátili se v pátek. Pizejska měla horký tvrdý nateklý lýtko, protože ji něco kouslo a škubka měla olezlý celý oko, víčka opuchlý a plný drobných ranek, hlavně v linii řas. Pizejsku jsem srovnala octovým obkladem a u Škubky mi to přišlo jako opar, takže ráno hurá na oční. Samozřejmě to byl opar. Hlavně ať si to nemne, ať si to nezanese do oka, už tak máte štěstí, že se jí to drží takhle na hranici. Hmm. Začala jsem přemýšlet, že jí ruce uvážu k topení nebo k zábradlí na balkoně, aby byla na vzduchu.

A tak jsme hezky ukončili červenec a přesně na konci července jsem si uvědomila, že ty hnusny afty měly jeden úžasnej dopad. Škubka si přestala dudlat palec!

Letní spánek u konce

Doufám. :-)

Neměla jsem čas psát, užívali jsme si léto, svobodu, přírodu a vůbec. Bylo to  báječné a skvělé, jedny z nejlepších prázdnin s dětma, přitom tolik obyčejné.

Vlastně jsme nikde extra nebyli, pět týdnů s karavanem, skoro dva týdny nemoc. Týden byli háďata u našich a týden s tchyní. Uteklo to jako voda a bylo to nádherné.

Já s mizerným připojením četla jen VELMI oblíbené blogy (ahoj quanti, psice, kulido, vrzuzo a lucie) a vyselektovala ty,  kde sponzorované články přelezly únosnou mez a spíš mě prudily než by mi něco dávaly. Ale nedá se svítit.

Rekonstrukce domu zdárně pokračuje, daní bylo bohužel léto bez muže, ale stavba tak úplně nepočká.

Ale o všem hezky popořádku :-)

Čištění zubů

Začnu u sonických kartáčků. Asi před měsícem na mě naběhla známá, že oni maji cool in a boží sonickej kartáček, ke kterýmu je neméně boží appka, díky který si děti vyčistěji bez mrknutí oka a ještě rodiče uháněji, aby si už už mohly pustit tablet a prohnat kartáček a když nedejbože zapomenou tak chytrej telefon buzeruje rodiče, ať nebožátku appku a kartáček pustěji. Měla jsem na jazyku jestli je i appka na utírání prdele, ale transformovala jsem ji v poznámku o tom, že naše děti naštěstí netrpí žádnou disfunkcí, aby si nedokázaly vyčistit zuby. Ale jo, chápu, že když může elektronika suplovat matku je to super a matce to ušetří fůru času na důležitější věci, než naučit děcko vyčistit si zuby. Jo, jsem zkostnatělá.

Ale poskočíme. V týdnu jsem byla na kontrole u dentální hygienstky a vzala jsem sebou Pizejsku. Paní hygienistka je milá, hodná a všechno, nicméně byla jsem poučena, že dětem musím čistit mezizubákama a stoličky solokartáčkem. Solokartáček přece máte ne? Mám. A používáte ho? Ne! ale to byste měla. No jo, no jo. Hezky nám to všechno ukázala, nacpala nám spoustu kartáčků v rozličných velikostech, zkásla dvojku a mazaly jsme domu.
Po cestě jsem přemýšlela o tom, že vlastně nemám ani v nejmenším v plánu, každý večer čistit tři tlamičky mezizubním kartáčkem a hned vzápětí jsem přemýšlela o tom, kolik rodičů to asi dělá. Neřekla bych, že moc, neb mi paní hygienistka svěřila, že není úplně málo rodičů, který dětem zuby nečistí vůbec, protože robátkům je to nepříjemný a nechtěji to a tak jim to rodičové logicky nedělají.

Nicméně napráskejte se prosím v komentářích. Čistíte dětem mezizubníma? A jednosvazkovym? Že bych se nad sebou případně zamyslela :-) Díky.

Unavená matka

Po poměrně dlouhé době jsem se potkala s jednou kamárádkou, která bydlí na druhém konci republiky. A dost mě to vykolejilo. Byla grogy. Totálně. Vypsýchaná, unavená až vyčerpaná, věčně buzerující děti a na všechno nadávající. O to víc mě šokovalo, když řekla, že chtěji třetí děcko.

Děti křičely a poskakovaly, jak jen to děti umí. Občas se vztekly nebo něco potřebovaly, něco vylily, vyšláply louži a podobně. Ona z toho byla chvíli psycho a chvíli rezignovaná. Měla jsem pocit, že má nonstop slzy na krajíčku. Jen vydávala zákazy a příkazy, evidentně nemohla jinak. Bylo mi jich líto všech třech. Dětí proto, že maji matku pořád za prdelí a nemůžou se vzdálit na dva metry, protože mimino určitě sní kamínek a starší se musí napít/vzít si čepici/sundat si čepici/přiobléct se/svléct se/nasvačit se a dalších tisíc úkonů, který naprosto znemožňovaly, aby dítě bylo deset minut v klidu. A kamarádky proto, že jen si sedla už vstávala, protože musela pořád organizovat těm dětem život. A když už si sedla mluvila o tom, jak svýmu muži neodpustí, že ona je doma s dětma a pro něj se vůbec nic nezměnilo a jede si po tý svý koleji.

S matkama se prakticky nestýkám, ale tohle setkání mě nutí přemýšlet o tom, kolik je takových ženských, který s těma dětma svým způsobem trpí a jsou takhle, dá se říct, na dně, vydeptaný a na pokraji sil. Protože mě to přijde úplně neskutečný a hrozný. Nedokázala bych v tom žít ani týden natož několik let. Nebudu tvrdit, že vždycky je to s prstem v nose, někdy jsou slabší dny, kdy bych děti expedovala ráda na Mars, ale tyhle dny bych spočítala během roka na prstech jedný ruky.

Hodně přemýšlím jestli se dá takovým matkám nějak pomoct. Napadá mě jestli o to vůbec stojeji. Jestli je to fakt tak zlý, nebo prostě přijali všeobecnou myšlenku (možná až roli oběti), že mateřská rozhodně není dovolená a že to prostě musejí prožívat špatně, protože se to očekává. Taková uměle vytvořená hezká depka něco jako davové šílenství. Je pravda, že když sedíme na hřišti a sejdou se tam "cizí" matky a začnou mektat jak muž je debil, děti parchanti a všechno je drahý, tak věřim že po takovéhle každodenní masáži to jeden snadno přijme za své, i když to tak necítí. Případné chytré "a ten tvůj tohle nedělá?? to by měl!" a problém je na světě a hledáme mouchy na věcech, který nám do té doby nevadili.

Hodně o tom přemýšlím. Je to pro mě lákavé téma. Jednak proto, že občas se mi objeví klientka s podobnýma problémama, ale nikdy mě nenapadlo, že ty pocity a prožívání můžou být tak silný a pak i proto, že prostě nechápu, že to může někdo přežít.

V hlavě

V rámci terapií jsem pochopila vcelku zajímavou věc. Totiž - jsem trucovitej spratek. Ode vždycky. Kam až moje paměť sahá, vždycky jsem šla proti. Když mi bylo řečeno bílá, řekla jsem černá, i kdybych stokrát chtěla bílou.

Toužila jsem hrát na klavír. U zkoušek do lidušky jsem ťukala do kláves a vedle mě seděla okouzlená učitelka."Takový ruce na klavír už jsem neviděla neskutečně dlouho." Za měsíc jsme měnili nástroj a já se hlásila na flétnu. Truc.

"Tobě jdou tak skvěle jazyky, mluví ti to samo, všechno hned chápeš. To je dobře, že jsi se přihlásila na ten francouzskej gympl, tam budeš strašně spokojená." Bojkot přijímaček a následně jazyků, takže jsem věčný začátečník. Truc.

A mohla bych pokračovat do nekonečna. Možná proto jsem maturovala jako IT. Možná proto jsem pokračovala na matiku. Abych mohla jít proti. Dělat jiný věci, než se ode mě očekávají a než je běžný. Pravda většinou jsem se u nich hodně trápila, nedělala jsem co chci já, netěšilo mě to. Moje rodička tvrdí, že i proto chodím bosa, že jí to dělám schválně.

Taky jsem prý byla nevychovatelná. Občas se to stane, že se v rodině najde děcko, který prostě vychovat nejde. A já si to nemyslím. Jen dneska vidím, že mi rodiče prostě jen ukrutně nerozuměli. Moje emocema našlapaná až přecitlivělá duše nikdy nemohla být pochopena matkou, která bohužel nedostala ani miligram empatie. Vidím, jak u nás byly všechny negativní emoce potrestaný a udusaný do země. Jak je pro moje rodiče cesta dát na prdel dítěti, který vzteky bouchne dveřma a uteče, protože mu druhý dítě rozbilo hodinovou stavbu z lega. Fascinuje mě, jak je zloba, vztek a naštvání zakázané a nikdo na to nemá nárok za žádných okolností. Hlavně navenek zachovat dekorum. Ale chápu, že dělali to nejlepší co mohli a je mi jasný, že i já svým dětem vyrobím spoustu pěkných traumátek (krásná zdrobnělinka, že?).

Ale to jsem odbočila. Přicházím na to, že já jsem kdysi toužila dělat s lidma. Pomáhat jim. Úplně prapůvodně jsem chtěla dělat psychologii, jenže pak přišel truc a já programuju kompy. Ale uvědomila jsem si to až teď. Někdy mám obavu, že nedokážu rozpoznat, co je truc a co opravdu chci, protože moje prvotní nadšení je vždycky obří, vrhám se do všeho po hlavě a s maximálním možným usílím a pak se vzdávám, protože mě to nebaví a akorát se trápím.

Ale teď se mi krůček po krůčku otvírá svět alternativy a já už se do něj rok nořím hloub a hloub a mám pocit, že e to pořád málo. Je tolik cest jak pomoct sobě a ostatním. Baví mě poslouchat stesky cizích lidí a dívat se jak se mění a jak se víc usmívají. Někdy je těžký vyrovnat se s tím, že jsou i takový, kterým nemůžu pomoct, ale nedrtí mě to a nebere mi to nadšení pro věc. Začínám pomalu připouštět myšlenku, že snad poprvé dělám něco, co chci já a co mě opravdu naplňuje a uspokojuje. Ale zatim to budu jenom šeptat. Jen tak, pro jistotu.

Veselé střípky

Čudle:
- Maminko, já bych ti chtěl něco říct.
- Povídej.
- Já bych ti chtěl něco říct, ale nevim jak.. Já ti to řeknu, ale nemůžu si vzpomenout.. můžu ti něco říct? Ale já nevím jak bych..
Pizejska to nevydrží: Žekni to pušou!

Pizejska:
- Maminko? Zazpíváš mi písničku?
- Jakou?
- Spadla nám švestka.
- Eh? takovou neznám..
- Spadla nám švestka, kdopak nám jí postaví.

Půl druhé ráno, všichni spěji a já čtu, když se z Pizejsčí postele ozve generalskym hlasem: "Boule byla veliká, jako celá.." chudák dítě se rozpočítává nejen 90% dne, ale i ve spaní.

Odpolední spaní. Děvečky na sebe pořvávaji z postýlky do postele, když to přesáhne únosnou mez, jdu je umravnit. Škubí postýlka je zaházená peřinama a polštářema z celý ložnice a u špruslí stojí vysmátá Škubka. Když jsem jen nevěřícně hleděla, oznámila mi Pizejska "Ale maminko, já jsem jí dělala bunkr!"

Ležíme v posteli.
Pizejska: Maminko? Já slyším hovínko.

Oběd. Čudle dělá bordel.
Muž: Hele na něčem se teď domluvíme. Víš na čem?
Čudle: Domluvíme se, že jsem chobotnice?

Muž si koupil Klokana na klouby. Krabičku postavil na linku.
Pizejska s očima navrch hlavy: Maminkooo, my budeme mít klokana??
??
Tady je pro něj krmení!

V noci přenáším polospící Čudle do jeho postele.
- Pomalu, pomalu, pomalu.
- Co pomalu miláčku?
- Pomalu, pomalu, pomalu.
- A co pomalu?
- Pomalu, aby se to nerozbilo, maminko.
A druhý den tatáž situace jen s jiným komentářem:
- Maminko, proč to děláš tohleto?!

Pizejska: Teď je Snížek malinkej, až vyroste, tak mu budu říkat Sníh! A maminko až Snížek umře, koupíme si novýho králíčka? Já bych moc chtěla. (Řekla, ta, která jakmile králík opustí klec, tak vyleze na stůl a odmítá slézt.)

Pizejska si vyrazila na hřiště na kolo v šatech a bez kalhotek (uznávám, pokaždý nekontroluju jestli moje dítě má spodní prádlo). Na hřišti jí vysvětluju, že kalhotky nosit musí.
- Maminko já si je někdy vezmu a někdy prostě ne.
- Tak je musíš nosit pokaždý, kalhotky se prostě museji nosit.
- Ale ty taky nenosíš... PONOŽKY!

Sněch

A pak to přišlo.
- Koupíme si novýho králíčka? Já bych chtěla.
A pak se přidal Čudle. Nezbylo než najít v okolí chovatele. Jeli jsme se jen podívat. Chtěla jsem koupit jen a pouze samičku a ta v žádný atraktivní barvě nebyla, takže jsme se jeli OPRAVDU jen kouknout.

Jak to dopadlo, je asi zřejmé.

Dětem se líbil králík zrzatej, i samička to byla, jenže byla dlouhochlupatá. Moje vzpomínky z dětství, kdy jsem měla angorský morče celý oblepený hovnama, byly tak silný, že jsem odolala dětskýmu škemrání.

Ovšem mně se líbíl bílej králík s hnědýma koncema uší a hnědým proužkem na zádech. Sameček, samozřejmě. Děti bez králíka odjet nechtěli. Též samozřejmě. Takže nezbylo než je "lehce" vmanipulovat do myšlenky, že potřebujou toho bílého a já se smířila s tím, že milej sameček nám možná bude ochcávat zeď do dvou metrů výšky.

Za chvíli se oba shodli, že ten s hnědýma ušima je úpně nejlepší a že ho teda berem. Naložili jsme ho do bedny od pampersek a hurá domů. Po cestě se vedla velká debata o jméně. Nakonec nebohé zvíře bylo nazváno Snížkem. (promiň králíku)

První dva dny se na něj chodili obřadně dívat. Nejvíc ho ale bezpochyby miluje Škub. Nikdo jiný ho nesmí hladit a ani se na něj nějak moc dívat. Všechny odstrkuje a Sněha (mami! neřikej mu sněh! jmenuje se snížek!!!) mazlí sama. A doopravdy mazlí, hladí a tulí, aniž by mu ublížila. Vypíchnout oko se mu ale samozřejmě pokusila.

Ještě pár týdnů si ho budou miláčkové užívat doma a hned jak pokročí rekonstrukce zahrady, dostane ušák venkovní výběh a nejspíš i morčecího kámoše, aby se mu nestýskalo.

Fotka nebude, neb jsem si s mužem vyměnila telefon a kabel je někde v nedohlednu. Juch

Do třetice

Čtvrtek
KDO POMALOVAL TEN KOBEREC??
ticho
ticho
SLYŠÍTE MĚ??
Čudle: Ty maminko? Když se přiznám, budeš se zlobit?
- Proboha proč jsi pomaloval koberec??
Jen tak.

Pátek
KDO POČMÁRAL TU ZEĎ??
ticho
Čudle: Já ne.
Pizejska: Čudle
Čudle: Hmm já.
- Jsme si to snad včera vysvětlili, tak jakto, že jsi počmáral zeď???
Čudle: Víš maminko, mně se ulomila vrtule u vrtulníku, tak jsem to napsal na zeď, aby to všechny hračky věděly!
UAAAA

Sobota
Vyrážíme na celodenní výlet k řece. Zastavuju ještě u Alberta pro svačinu a miláčky nechám v autě. Dovleču svačinu pro malej regiment, otevřu dveře a mezi sedačkama stojí Čudle. Dívá se do země a dřív než pochopím co se stalo, pronese pohřebnim tónem "maminko promiň." O centimetr pohne dlaněma směrem ke mně a v nich drží - TY VOLE TY SI URVAL ZPĚTNÝ ZRCÁTKO???

Kdyby někoho zajímalo jak se to stane, tak následovně - za autem stojí nový zmrzlinový stánek, který Pizejska vidí, ale Čudle ne. Než otočit hlavu, tak je mnohem jednodušší slézt ze sedačky, vlézt dopředu a rvát zrcátkem tak dlouho dokud buď nevidím stánek se zmrzlinou nebo neurvu zrcátko.

Už jsem říkala, že děti jsou radost?

Letem světem

Zjistila jsem, že píšu jen když jsou nemocné děti, prože to je jediná doba kdy mám čas. Sedím v posteli a čekám na jednu hodinu ranní, abych měla jistotu, že laryngitida nebude a dloubu se v nose. Nebo píšu na blog :-)

Teď jsou kupodivu všichni zdraví. Čudle čeká na další výtěr z krku, abysme věděli, jestli se pan hemofil odstěhoval, nebo u nás zůstane bydlet na furt. Uvařila jsem  mu tinkturu z medvědího česneku, tak snad mu bude chutnat.

Ušila jsem svoje první capáky a nakoupila mrak kůže na další. Stojí to teda spoustu kurev a děvek, co mi lezou ze stroje, ale jinak mě to strašně baví. Momentálně ladím střih na zcela opravdové botky.

Snažím se vrátit se ke čtení. Jde to ztuha. Rychleji než za dva týdny knížku nepřečtu. Ale naskočila jsem na Pottera a k němu se nijak extra přemlouvat nemusím.

Ve věci vytahování mrtvol ze sklepa jsem dost postoupila. Dokonce tolik, že jsem nějak přirozeně minimalizovala návštěvy u našich. Hluboko v srdci mě to strašně mrzí. V hlavě mám klid. A v životě taky. Téměř přestaly výkyvy ode zdi ke zdi a cítím se stabilněji. Obyčejná výměna názor mě nerozloží na prvočinitele a neparalizuje mě na čtyři dny.

Rekonstrukce pokračuje mílovými kroky. Prodejna už téměř stojí a chystá se střecha. Což neznamená že finišujeme, práce je pořád dost na dalších pět let. Podstatné je, že je hotová vinotéka :-D.

Čeká nás zápis do školky, kam asi půjdem tak akorát cvičně, neb mé drahé dceři jaksi chybí očkování. Do zápisu nenaočkuju a nevím jestli pak to bude k něčemu platný. mimochodem, řáději nám tu příušnice, což je zcela nevysvětlitelný, neb postižená generace je proočkovaná až za roh.

Bydlí s náma pan Snížek (já za to jméno fakt nemůžu! a Sněhu mu řikat nesmím), ale o tom napíšu snad příště.

Propadla jsem domácím sirupům a čajům a tak tahám děti po loukách a lesích a nutím je rvát všelijaký byliny a následně je nutím ochutnávat co joo a co je bléfuj. O tom, že máme po různu rozložené sušící se byliny asi pomlčím. Momentálně je na pořadu dne jitrocelovej sirup. Výprava na hluchavku minulý týden nám přinesla nejen spoustu maličkých květů, ale celkem sedm přisátých klíšťat a čtyři ulovený ještě před přisátím, vypadá to že bude prima léto.

Děti jsou zlatý a úžasný. Škubka je definitivně bez kočáru, vyjma celodenních výletů, to by neušla a potřebuje spát, ale tři kiláky do města a zpátky ujde bez mrknutí oka. Juch. Jsem ráda, že nejsou chcípáci. Pizejska začala pořádně zpívat - aktuálně frčí Každý ráno na piáno a vypráví pohádky, vlastně jen jednu - Karkulku. Čudle osedlal nový kolo a za jedno odpoledne najezdil na hřišti skoro devět kilometrů, docela mě to překvapilo, když jsem to viděla na tachometru.

A to je asi tak všechno, snad brzo vytahám na světlo všechny ty rozepsaný články co na mě čekaji ve schránce :-)

Angíně zdar!

Jestli to, co zažívám s dětma za poslední měsíc, zažívají matky na mateřský standardně, tak už chápu tu nenávist k mateřské.

Už zase marodíme. Mimo pár světlých dní se moje dny skládají z podávání čajů, sirupů, kloktadel a jiných meducínek. Od rána do večera dělám drába. Jednu hodinu prosím, aby si nechala do oka dát mast na zánět spojivek a stejně pak řve. Následně ji prosím, abych jí milostivě mohla stříknout do nosu. Druhýho hodinu prosím, aby si vykloktal. Já vím propolis dává té šalvěji říz a je to kekel, ale nedá se svítit. Jedinej kdo to nese pokojně je Škub. Oko jí namažu ani nemrkne, do nosu jí nastříkám a ona si ve finále přinese odsavačku, abych jí odsála ty žlutozelený sople. A jen tohle kolečko skončí už jedeme nanovo. Olejový zábaly na prsa jsou samostatná kapitola, divim se, že u nás nezvoní sociálka. Jediný co si nechaji udělat dobrovolně všichni je zkontrolování krku špachtlí, a že to tam vypadá jak na bitevnim poli.

Vlasy se chystám si umýt už čtyři dny. Tři dny jsem se neučesala a když o tom tak přemýšlím, možná jsem si ani nerozpustila za tu dobu vlasy. Občas se večer ani nevykoupu, zuby jsem si zatím vyčistila pokaždý, ale nechval dne před večerem. Dneska jsem byla venku bez podprsenky. Často si kolem půlnoci vzpomenu, že jsem nevečeřela a kdyby mi oběd nepřivezli až pod nos, nevím jestli bych obědvala. Doma udržuju jen nejnutnější pořádek - linku tak, aby se na ní dal udělat čaj a rozložit meducíny, dřez tak, aby u něj čudle mohl kloktat, gauč, aby si tam děti mohly ráno lehnout a stůl, aby se měly kde najíst. Jinak tu šlapeme po duplu, svlečených ponožkách a jiných kusech oblečení, spoustě hraček a dneska jsem našla i rozmatlanej banán. Papírový kapesníky volně rozeseté po bytě jsou samozřejmostí. Mým cílem je každý den pustit jednou pračku a jednou myčku sice je to nedostačující, ale zas lepší než drátem do oka.

Miláčkové choději spát kolem půlnoci (ano přiznávám se, nikdy ne před). Nicméně děti s dráždivým kašlem trvajícím od jedenácti do jedné ho prostě nesou lépe za bdělého stavu. A tak hrajem hry, čteme knížky a ano díváme se na pohádky, na což nejsem hrdá, ale v rámci přežití..

Čekáme na pondělí až bude výsledek výtěru, neb momentálně je nejstarší dětskej krk pekelně hnusnej, bílej, potaženej všema možnejma i nemožnejma nechutnostma (nechal si je vcelku dobrovolne sundat a vydesinfikovat domácím kalvadosem) a to je všechno co mu je. Bez teploty tu skáče dva metry vysoko, nekašle, v krku ho nebolí a celkově VELMI škodí. Prostřední krk vypadá lépe, ale navíc má zánět spojivek a rýmu. Nejmenší krk je v pohodě, ten má jen spojivky a rýmu. A tak čekáme jestli je to streptokok nebo kýho čerta, protože tohle se mi na atb nezdá.

A jako bonus jsem odpoledne zjistila, že i já mám svoje vlastní fleky na mandlích. Aspoň něco. Přece jen s dětma je těch věcí, na který vám nikdo nesahá velmi poskrovnu.

O Jablku

Rok s Jablkem jsem oslavila tím, že mi upadlo před barákem. Na displej. Samozřejmě. Krve by se ve mně nedořezal, ale odneslo to jen "přídavný"sklo. Muž ho oloupal, nalepil mi nové a jedeme dál.

Před třema týdnama jsem dala děti mamince, abych skočila koupit něco na výrobu masky. Šli někam na hřiště s tím, že si zavoláme. Když jsem s jazykem na vestě cválala z města, rozhodlo se Jablko, že by toužilo po aktualizaci. A tím to skončilo. Na displeji touha po aktualizaci bez možnosti odložit to, já nedostupná a z telefonu se volat nedalo. Rozšlapala bych ho vzteky. Doma jsem oznámila, že tímhle jsem s Jablkem skončila, nechť ho muž prosím někde vystaví. A muž opáčil, že právě dnes dostal nějakou supertruper smlouvu na alze a koupil Z5ku od Sony "do zásoby".

V pondělí ho přinesl, ale musela jsem počkat na simku. Po cestě na procházku jsem si říkala, že bych si mohla vyfotit skorododělanou chodbu a vůbec průběh rekonstrukce a tak jsem vytáhla NAPOSLED Jablko. Zabrnkalo mi mezi prstama a leželo na betoně. Displejem dolů. Samozřejmě. Ani se mi nechtělo pro něj ohybat. Ale tak co, novej telefon doma, tak tenhle roztlučeme ne? Pavouk byl brutální a zásek na jednom místě mě dost strašil, protože jsem byla přesvědčená, že je durch. Mazala jsem zpátky a hezky sama jsem oloupala krycí sklo, ooo jak se mi ulevilo :-)

A tak se sžívám se Z5. Je obří. A neni to Jablko. Vlastně mi na něm nic konkretniho nevadí a dokonce má i pozitivum - baterie a externí karta. Ale neni to Jablko. A dělá horší fotky. A neni to Jablko, už jsem to řikala?

Jako na zavolanou vyšlo nové, malé našlapané Jablko. A já váhám. Poslat dál Z5 a pořídit si novou Hruštičku? Laškuju s tou myšlenkou. Ale moje konzervativnost (rozumněj, musí se přehrát kontakty a fotky a přijdu o sms) mě dost brzdí a další změnu tak rychle asi nedám. A přece jen dvou až tří denní výdrž baterky taky neni k zahození a externí karta je luxus. Jsem víceméně rozhodnutá, ale občas se mi zasteskne po úplně logickém a intuitivním ovládání..

Jeden svět 2016

Loni jsem nebyla, neb jak známo od plně kojenýho mimina se prostě nevzdaluju. Letos jsem to vzala z gruntu. Ve čtvrtek Mallory, potupně přiznávám, že tenhle film jsem neviděla a hodně mě to mrzí. Na vině přitom byla taková hloupost. Prostě jsme nezaparkovali. Široko daleko v rozumné dochozí vzdálenosti jsme nedokázali upíchnout Žofii. Takže jsem přijala mužův čtvteční rituál a šla jsem s ním na žebra (který ovšem nejim). Nicméně film si určitě pustím, jsem na něj hodně zvědavá.

V pátek byla na programu Pečovatelka Alice. Bylo mi líto paní se synem v Portugalsku, jak na ni nemá čas. Myslela jsem i na to, jak my občas nemáme čas, abysme zajeli potěšit babičky, přitom času není úplně nazbyt, ne každý v mém věku má prarodiče. Přemýšlela jsem o tom, jak super byly vícegenerační domy, protože nejen, že řešily problém uštvaných matek, ale řešily i tu samotu starých lidí.

Následoval film Co se nenosí. Velmi zajímavý příběh džínů ze Zary. Kolik výroba jedněch jediných kalhot sežere vody, elektriky a chemie a kolik vznikne dalšího odpadu. Na mysl mi vytanuly modní blogerky a fotky na téma co jsem si dnes koupila a vyfocené troje prakticky identické džíny nebo saka v jedné barvě. Tohle jsem nikdy nechápala a není mi dáno pochopit, neb můj šatník obsahuje VELMI málo kusů oblečení, sakumprásk (bez spodního prádla) se vejdu do dvaceti kusů.

Sobotní promítání přineslo Bábušky z Černobylu. Až pohádkový příběh stařenek žijících v zakázané zóně. Z dokumentu se zdálo všechno tak snadný, že by se tam člověk klidně hned stěhoval, nicméně dřina to musí být ukrutná. Mají to co si udělají, vypěstují nebo nasbírají, úroveň radiace je nezajímá, ale o to víc se bojí hladu. Místama snímek velmi úsměvný, místama je cítit osamění.

Další film Tak daleko, tak blízko. Slovenský film, upozorňuje na problém s autisty. O malé autisty je poměrně postaráno, ale dospělí jakoby nebyli. A není to problém jen slovenska, ale i nás. V Čechách existuje jen jedno jediné zařízení, které je připravené kvalitně se postarat o dospělého člověka trpícího autismem a v tomhle zařízení je k mání 6 - 8 míst pro klienty.

Zajatci - protesty na Majdanu a jejich krvavé potlačení. Pátrání po vojákovi, se kterým se hlavní protagonista setká v říjnovém paláci, chce ho najít, aby se mohl zeptat proč stojí na druhé straně barikády. Autentické záběry, proložené animacemi. Doufám, že se mi povede film někde najít, abych ho mohla zkouknout ještě jednou.

A poslední kousek Můj džihád. Muslimský imám se pokouší svým kázáním zabránit radikalizaci mladých muslimů, nejčastěji čerstvých konvertitů a snaží se je přivést na správnou a umírněnou cestu. Jednu z nitek snímku tvoří příběh matky jejíž syn odešel do Sýrie, kde zemřel. Snaží se upozorňovat na problém radikalizace a snaží se pomoct rodinám, aby dokázaly své syny udržet na správné cestě.

Toť vše, co jsem stihla. Zase je o čem přemýšlet.

O nesamostatnosti a izolaci

Přišla bída na kozáky. Někdy se cítím strašně izolovaná a mám pocit, že svět se pomátl. Matky koldokola přestaly používat mozek. Nedokážou samy vyřešit ani hovno. Viz skupina místních matek na facebooku, lezu tam zřídka a i tak z toho lezu po zdi (já vím, nikdo mě nenutí). Ta potřeba neustále ostatní otravovat hovadinama, který si můžu vyřešit sama, ta tupost a neschopnost vlastního rozhodnutí (přišli jsme zvenku a syn je úplně zmrzlej, dáváte už zimní fusak? - nee, ještě neni pořádná zima a tak tazatelka usoudí, že syn si musí zvyknout a fusak mu nedá, nechá ho zmrznout?).

Ráda pomůžu svému okolí, ale má to meze, když mi jedna a tatáž volá v týdnu třikrát, aby se zeptala, jak se dělá olejovej zábal na krk, tak proč se diví, že když volá potřetí odkážu ji na google. Chápu je tolik jednoduchý zavolat a otravovat. Někdy mi volají i lidi, který já sama neznám, ale ten a ten řikal, že jim určitě poradim. Což o to, ale taky mě to stojí googlení, nebo aspoň v minulosti stálo.

Proč dneska matka nedokáže svýmu děcku SAMA vybrat ani blbý boty. O autosedačkách, jídelních židličkách a dalších věcech ani nemluvím. Proč mi kamarádka volá, aby se mě zeptala, co oblíkám dneska svýmu dítěti ven? Další kapitola je očkování - "taky nechci tolik očkovat, ale bojim se, shrň mi pro a proti", aneb převezmi zospovědnost za moje rozhodnutí. Však taky může zalehnout do grafů a tabulek a výzkumů a rozhodnout se podle svého nejlepšího svědomí, ale proč někoho neotravovat.

Příkrmy - Co přesně mám koupit? Od jaký značky? Snědl dvě lžičky je to v pořádu? Ježiši dneska snědl půlku skleničky, nepřecpala jsem ho? Uááá.

Usekávám ty hlavy postupně, někdy to jde hladce, protože, když řeknu, že přesný postup je na internetu, tak dotyčný se urazí, někdy to jde hůř. Dost často se mi ale chce zařvat SAKRA MYSLI HLAVOU.

Muselo to ven, včera mě dorazila otázka - Jakou PŘESNĚ kupuješ zakysanou smetanu.

Prosím nevztahovat na sebe, občas je v úzkých každej, ale jsou lidi (nechci napsat přímo matky, ale týká se to hlavně starostí kolem dětí), který prostě nepoužívají hlavu.

Malá planeta ve Sladovně - Písek

O písecke Sladovně jsem už psala a musím napsat znovu.

V sobotu jsme si (mezi nemocema) odskočili na výlet. Tedy - já s dětmi, neb rekonstrukce je v plném proudu a muž je permanentně zaměstnán. O výstavě Dobrodruzi vím už dlouho a teprve teď se naskytlo prima podhoubí, abysme tam vyrazili.

Na kase nám paní řekla, že mimo dobrodruhů probíhá i Malá planeta a děti rozhodly, že začneme tam. Čtyři dětské kuchyně (ruská, japonská, mexická a marocká), trh s potravinama, tabule s receptama a spoustu nezbytného vybavení. K tomu tematické národní oblečení včetně čepic/klobouků a bot. Všechno vonělo čerstvým vypráním a paní v průběhu dne donesla dvě várky nově vypraných čepic.

Uprostřed sálu jurta k odpočinku. Vzadu školní třída, ve které každá lavice patří do jiné země a je na ní popsán daný školní systém a písmo. Na konci hudební kout (buben!! a spoustu dalších národních nástrojů) a stínové divadlo.

Po pravdě o tom zbytku toho moc nevím, protože jednoznačně vyhrály kuchyně a já seděla u stolku a ochutnávala humry a kraby a vypila jsem hektolitry čaje a džusů a neustále jsem někoho do něčeho převlíkala a předčítala jsem recepty a vůbec. Po třech hodinách jsem KUPODIVU zatoužila po skutečném obědě. Miláčkové se vzpouzeli, ale vidina pizzy je přemohla. Najedli jsme se u kostela jako vždycky a jako vždycky to bylo báječné a obsluha ještě lepší.

Domluva zněla vrátíme se a dojdeme na ty Dobrodruhy. Jak jsem si od toho hodně slibovala, tak to děti absolutně nezaujalo. Vagon, na kterém se dalo jezdit byl rozbitý, takže úplně neplnil svoji funkci. Paluba lodi, která se houpala byla super, děti kroutily kormidlem jako divý. Pak průlez podpalubím na pevninu byl taky zajímavý, ale tím to končilo. Nakonec jsme ještě chtěli zkusit výklad, ale pán který prováděl to s malejma moc neuměl a v naší skupině to nezaujalo prakticky nikoho. (Pro úplnost - výstava je 6+).

Za dvacet minut jsme byli venku a přišlo - maminko, my chceme ještě na kuchyně. Tentokrát na nás zbyla i mexická, kde se dítka usídlily. "Rozdělaly" pod kotlíkem, oblíkly ponča a sombrera a pak pendlovaly mezi plotnou a trhem a samozřejmě stolem, aby mě nakrmily. Utekly další bezmála tři hodiny a bylo na čase propustit paní, která patro hlídala, domů.

Nakrmili jsme u mostu kachny a labutě, dali si kafe (já mám jen velkej kelímek, tam se bude ristretto bát, udělám vám kousek větší - tumáš tři deci kafe.. hodila jsem je do koše) a čaj (naředím vám ho studenou, aby ho mohly děti rovnou pít (oo díky a jenom proto odpouštím to kafe).

A pak už do Žofie a domů. Od soboty poslouchám, že by chtěly zase na kuchyně a kdy tam pojedeme a tak so to do dubna nejspíš ještě zopakujeme. Bylo to skvělý i já byla nadšená. A kdyby se mi po půlhodině nevybil mobil ukázala bych vám i víc fotek.

Druhý kolo

Dva dny za sebou jsem spala do deseti (ooo díky za samostatné děti) a další večer mi otrnulo. Noční ticho jsem se rozhodla využít k načtení Človíčka na diktafon (nikdy jsem si nevšimla, že jsou tam tak divně šroubovaný věty a sloh žáka páté třídy). Kolem jedný jsem lezla pod peřinu ke Škub. Bylo tam tepleji než by bylo zdrávo. Než jsem stihla přemýšlet o teploměru, tak začala chrchlat a už se zase vezeme.

Dvě poloprobdělí noci se Škub, kdy jí tekla rýma do krku a dávila se. Další noc si střihly na půl s Pizejskou a dnešní noc si užila hlavně Pizejska. "Maminko nemůžu tady dejchat" mě dokonale probralo a tak jsme se dívali jak do Budějic a Rakouska veze vlak nový Škodovky a jak hodně svítí nádraží a jak nám pánové vylili desku k prodejně a vůbec. Do toho uplakaná Škub s teplotou, která toužila jen a jen po mě a kupodivu pro ní těch patnáct stupňů v obýváku nebylo ideálních. Tohle je strašná nevýhoda vícedětnosti. Člověk aby se rozpůlil.

Nakonec natopila i Pizejska a Škub na gauči né a né zabrat a bylo to prostě super.

Ráno jsme naklusali k doktoru, aby je před víkendem poslechl, protože ten průduškovej kašel mi trhá uši i plíce. Tam na mě klekla sestra, že Čudle neni očkovaný a že musim podepsat nějaký lejstro a že ho do školky nemám dávat. Bylo evidentní, že doktor s tím nesouhlasí, ale mlčel. Inu podepsala jsem a na hygieně jsem si ověřila, že sestra mě prostě jen buzeruje. Nic to ovšem nemění na tom, že Čudle zůstane další (třetí!!) týden doma, protože stále ještě není fit.

Příště už snad o něčem z čeho nebudou stříkat bacily.

Když tygra bolí zuby

Od pátka na mně visí, leze za mnou a řve a řve pláče a pláče dokud ji nevezmu. Povalujeme se v posteli, tulíme se a muchláme pod peřinou.  Kojím ji prakticky nonstop celý den a celou noc. Škoda jen, že ty nový zuby ještě moc neovládá. A teď když to píšu, tak, mě napadá, proč já jsem jí sakra ještě nedala homeopatika?? Budiž mi omluvou, že poslední dny reaguju už jenom na světlo.

Spánková deprivace

Celý víkend strávily děti u babičky. Pravda to nejmenší se vracelo na noc, ale jedno dítě žádný dítě. První večer a velkou část noci jsem strávila s homeopatií a bachovkama, protože se přece vyspim zejtra, to je jasný.

"Jo, a prosím, nedávejte jí hrozno, ono jí nedělá dobře."
....
"Dala si s dětma trochu hrozna, děsně jí chutnalo."
....
kolem půl jedné ráno mi proběhne hlavou - to dítě divně přepolyká, asi jí teče rýma do krku.. o deset vteřin později muž "ty hele, ona nějak divně přepolyká" a jak tu myšlenku zhmotnil, tak ze mě vylítlo "BUDE ZVRACET!!"
Jasně, nestihli jsme to. Muž převlékl postel a vydrbal matraci a já konejšila vyplesklý dítě. Že vyzvracela spoustu hrozna asi říkat nemusím. Juch. Moc jsem toho nenaspala, hystericky jsem měla strach, že bude znovu zvracet a udáví se.

Z neděle na pondělí u nás přespala laryngitida. Spala jsem velmi přerušovaně tři hodiny, protože v pěti stupních mi byla kupodivu brutální kosa. Muž se probudil s parádní chřipkou, čímž se pasoval na pozici pokusnýho králíka. Vysypala jsem na stůl svoje bohatství v homeopatických kuličkách a vybrala tu pravou. V poledne si Gymplačka vzala holky a já naspala další dvě hodiny.

Další noc jsem strávila s Čudlem a filmama. Dali jsme Karlíka a továrnu na čokoládu (och) a Příšerky s.r.o, koukali jsme do jedný a pak v noci hodně kašlal, já usnula kolem čtvrté. Tři a půl hodinky spánku. Naivní představa, že si lehnu po obědě s dětma.. Spala jen nejmenší a já usnula na dvacet minut.

Naděje, že třetí noc bude v cajku se též ukázaly liché. Ta mrcha tady brousila kolem a nenašla nejspíš lepší místo k přespání než opět nás a tak jsem od půl jedné koukali z terasy na vlaky a letadla a opět jsem spala v nějakých sedmi stupních. Ale naspala jsem každopádně víc - nějakých pět hodin.

A teď koukám na spící Čudle, ve kterym to chrčí na všechny strany a minimálně do jedný tu budu zevlovat, protože kritický čas je půl jedné a pak když to dobře půjde, budu dneska spát jako normální člověk. Kupodivu mi to zatím neleze na mozek a všechno šlape jak má, ale nevím kolik dalších takových nocí vydržím.

Zima

Vždycky jsem zimu milovala. Ne tak od té doby, co bydlím ve městě. Tady není zima a sníh, ale hnusná břečka, kterou mě ohodí každý druhý auto.. Letos se ovšem zadařilo a když velmi nasypalo, byla jsem s dětma u našich. Nikomu nevadilo, že večerníček byl před hodinou a dítka byly v mžiku oblečený a připravený na sáňkování. Přesně jako když jsem byla malá/mladší ;-). Svítily jen lampy, sníh křupal pod nohama a senem nacpanej pytel svištěl pěkně od kostela do rigolu, kde si každej natloukl zadek, že týden neseděl a kdo jel na saních, dojel až k místní jednotě.

Druhý den jsme vyrazili o kousek dál na kopec, kam jsme s našima jezdili a vyřádili se tam i dospělí. Jolu to dlouho nebavilo, ale Jáchym se vylítal až za roh. Děda jezdil tak vehementně, až si rozerval kalhoty a Nu to nakrásně prospala v autě pod kopcem. 

Perfektně nám posloužili staronové sáně, které jsme si přivezli z předposlední návštěvy sběrného dvora, ta poslední nám dala chybící madlo k sáním a ohrádku.

A v pondělí už vstříc realitě  města.. 

Lehce zapadaná louka u elektrárny, aneb kdo nebrzdí, ten svítí.

 Když je bratr ve školce, Nu si to užívala a smála se na celé kolo.

Brácha mi půjčil boby a jestli mě z nich sundáš, budu šíleně řvát..

 

 Náš soukromý kos. Nastěhoval se na terasu a byl s námi celý víkend. A vůbec mu nevadilo, že děti tlučou do skla a hulákaji na něj. Sežral dvě jablka a hromadu slunečnic. Statečně se o svoje místo popral se třema dalšíma. Nakonec jsme ho v pondělí tak trochu vyhnali, protože sníh už slezl a jak řekla Žolík: Tatínku, má tam hovna!

Kosí víkend jsme plánovali strávit na blízké sjezdovce, která se pro mimořádné přívaly sněhu otevřela, ale Nu v noci natopila na 39 (asizuby) a Pizejsce taky nebylo dvakrát, takže jsem to odpískali. Škoda. Ale dítka to nesla statečně, nanosily si do naší postele veškeré lego a stavěly a stavěly a když náhodou nestavěly, hráli jsme dětské monopoli, které si Jách půjčil v knihovně. Nakonec to byl prima víkend.

Vánoce a Netopejrka letem světem

Já ale vůbec nemám kdy sednout a psát. Já vím, kdyby to byla priorita, čas si udělám, nicméně děje se tolik důležitějších věcí než virtualní život. Nebudu slibovat, že se polepšim, abych nekecala.

Po medovém adventu jsem si užili vcelku příjemné svátky, nicméně do gůglího kalendáře je třeba na příští rok napsat, že žádné návštěvy. Jakože se nebudeme nikam harcovat, abych byla přesná. Než obejdeme všehcny babičky, tak děti ten strom ve finále ani nezajímá a dárky jakbysmet.

Letos jsme se nenechali unést a hromádka dárků zůstala opravdu malá. Jedna knížka (Podzim, Už vím jak to funguje), jeden kousek oblečení (sehnat overal na spaní ve velikosti 128 je umění!, ovečkový tričko) a dva vytoužené dárky (jeřáb a terenní auto, koloběžka a hnusná růžová bárbína s děsivym růžovym koněm). Škub dostala bazmek do vany (miluje ho) a dřevenýho ptáka jakože píšťalku (taky trefa).

A pak nastalo kolečko u babiček a tchán se VELMI blejsknul, spíš teda jeho přítelkyně, tam děti dostaly opravdu povedené hračky a ne dárky typu, aby toho pod větví nebylo málo.

Než jsme se z návštěv rozkoukali, byl na krku silvestr. K popíjení byl vybrán náš obývák. Náš budoucí obývák, takže jsme slavili ve společnosti stavebního materialu, takže jsem očekávala, kdy některé z dětí pozře cokoliv z roztodivných tubiček a kýblů kolem, případně se nabodne na sádrokatonové profily, ale děti spořádaně stavěly celý večer duplo a odpadly až kolem druhé ranní, kdy jsme náš sedánek rozpustili.

A pak už hurá do školky, Čudleti se nechtělo a Pizejska otravovala se školkovym batohem už od soboty. Ještě než jsem odvezla Pizejsku, vysadili jsme Netopejrku k operaci a smířili jsme se s tím, že bude bez jednoho oka.

O dvě hodiny později jsem si vezla domů mrtvolku. Stihli udělat jen rentgen. Nejspíš měla nádor v hrudníku, vnitřní absces u zubu (ten tak ošklivě vytlačil oční bulvu z hlavy) kameny v ledvinách, proto poslední noc čůrala krev a srostlou páteř. Takže to vlastně pro ni muselo být obrovské vysvobození. Byla s námi sedm let, což je na zakrslíka vysokej věk. Nicméně sebralo nás to všechny a velmi.

Udělali jsme pohřeb a nechala jsem to dítka v klidu prožít a rozloučit se. Primárně kvůli Čudleti, je cíťa, ale má tendence schovávat emoce, takže jsem se snažila, aby mohly ven (i proto, že jsem trochu přesvědčená, že udusaný špatný emoce u něj spouštějí laryngitidu). Namalovali obrázky, dali jí do bedýnky poslední šlupky od jablek, o který se s nima vždycky dělila, přidali rozinky a banán a naposledy jí pořádně pomuchali kožich. Pizejska to absolutně nechápala do momentu, než jsme ji pohřbili. Pak ji zajímalo, kdy králíka zase vyndáme a začala plakat, že tam Banána nechce nechat a chce ho vzít zpátky domů.

Že ho tam nechtěla nechat opakuje stále. Nevím jak vysvětlit, že smrt je definitivní. "Maminko, už neběhá, srdíčko jí nebije, ale ještě maličko dejchá víš?". Čudle přijalo teorii, že Netopejrky duše žije dál v nějakém ptáčkovi. Moje teorie, že se na nás odněkud dívá ho nenadchla. Pizejska k tomu přistupuje tak, že Banán je prostě na zahradě a chodíme mu mávat kdykoliv jdeme kolem, případně mu pošleme pusu.

Netopejrka umřela

Netřeba psát víc, pláčeme všichni.

Poslední noc jsme strávily spolu pod županem. Tentokrát jsem výjimečně hřála já ji.

Umřela a poslala nám sníh. Věděla, že se na něj těšíme. Děkujeme Banáne. Za všechno.