Veselé střípky

Čudle:
- Maminko, já bych ti chtěl něco říct.
- Povídej.
- Já bych ti chtěl něco říct, ale nevim jak.. Já ti to řeknu, ale nemůžu si vzpomenout.. můžu ti něco říct? Ale já nevím jak bych..
Pizejska to nevydrží: Žekni to pušou!

Pizejska:
- Maminko? Zazpíváš mi písničku?
- Jakou?
- Spadla nám švestka.
- Eh? takovou neznám..
- Spadla nám švestka, kdopak nám jí postaví.

Půl druhé ráno, všichni spěji a já čtu, když se z Pizejsčí postele ozve generalskym hlasem: "Boule byla veliká, jako celá.." chudák dítě se rozpočítává nejen 90% dne, ale i ve spaní.

Odpolední spaní. Děvečky na sebe pořvávaji z postýlky do postele, když to přesáhne únosnou mez, jdu je umravnit. Škubí postýlka je zaházená peřinama a polštářema z celý ložnice a u špruslí stojí vysmátá Škubka. Když jsem jen nevěřícně hleděla, oznámila mi Pizejska "Ale maminko, já jsem jí dělala bunkr!"

Ležíme v posteli.
Pizejska: Maminko? Já slyším hovínko.

Oběd. Čudle dělá bordel.
Muž: Hele na něčem se teď domluvíme. Víš na čem?
Čudle: Domluvíme se, že jsem chobotnice?

Muž si koupil Klokana na klouby. Krabičku postavil na linku.
Pizejska s očima navrch hlavy: Maminkooo, my budeme mít klokana??
??
Tady je pro něj krmení!

V noci přenáším polospící Čudle do jeho postele.
- Pomalu, pomalu, pomalu.
- Co pomalu miláčku?
- Pomalu, pomalu, pomalu.
- A co pomalu?
- Pomalu, aby se to nerozbilo, maminko.
A druhý den tatáž situace jen s jiným komentářem:
- Maminko, proč to děláš tohleto?!

Pizejska: Teď je Snížek malinkej, až vyroste, tak mu budu říkat Sníh! A maminko až Snížek umře, koupíme si novýho králíčka? Já bych moc chtěla. (Řekla, ta, která jakmile králík opustí klec, tak vyleze na stůl a odmítá slézt.)

Pizejska si vyrazila na hřiště na kolo v šatech a bez kalhotek (uznávám, pokaždý nekontroluju jestli moje dítě má spodní prádlo). Na hřišti jí vysvětluju, že kalhotky nosit musí.
- Maminko já si je někdy vezmu a někdy prostě ne.
- Tak je musíš nosit pokaždý, kalhotky se prostě museji nosit.
- Ale ty taky nenosíš... PONOŽKY!