Fšude se hromadí dětský oblečení a já ho mám tak akorát po krk.
Nenávidim návštěvy, neb dostáváme hadry. Asi jsem vybíravá, ale 90% toho co naše děti kdy dostaly, nikdy neměly na sobě a ani mít nebudou.
Jsem alergická na Cars, Spidermana, Pokémony a jiný číčoviny. Nesnášim obrázky rozradostněnejch zvířátek, dementně čumících jelenů/medvědů/koček, oflitrovaných motýlků, laškovně pomrkávajících aut/traktorů popřípadě kytek nebo jakýkoliv jiný havěti. Všechno tak cůůl a lesklý a boží a blejskavý.
Další kapitolou je, když náš nebohý chlapeček dostane prokazatelně dívčí oblečení (botičky od větví s roztomiloučkejma kytičkama, který spadly do bedny flitrů, ano jsou zelený tudíž jistě klučičí, stejně tak světle modrá mikina, která má přes celej hrudník vyvedenou asifrajersky oblečenou děfčici s nápisem cool girl, doplněno zebřími pruhy vyvedenými ve flitrové stříbrné). Nejdřív jsme to přehlíželi a jemně jsme upozorňovali, že naše dítě disponuje jistým orgánem, díky nemuž mu bude zapovězeno lézt do holčičích šaten. Nepomohlo to. Dnes můj muž velice laskavě řekne: "Naše dítě neni buzna a tohle nosit nebude." O růžových, volánkových a jinak sladce holčičích kusech mlčím. Dávám je do tašky a pašuju kamarádce, která se ve svojí sladký růžový holčičce vyžívá.
Další problém je "než koupit malý, koupíme radši obrovský". Kdyžtak se to přece ohrne. Jako ohrnovat rukávy tři roky, než dítě doroste do oné velikosti.. to radši ohrnu nos. Jasně, půda je veliká, tam to klidně můžu skladovat, placu je dost. Taky je mi ovšem jasný, že jednoho krásnýho dne, zhruba v době, kdy se bude Čudle chystat do tanečních, sundám ty věci z půdy a budu si řikat "hmm, to dostal když mu byly dva, kdybych si na to bejvala vzpomněla, když potřeboval tepláky ve druhý třídě na tělocvik.. " Takže do beden "k prodeji" balim i věci, který ještě ani Čudle nenosilo. Na jednu stranu je mi to líto, na druhou si říkám, že nejsme skladiště oblečení, který jim stejně nedám, protože se mi prostě nelíbí. Takhle to aspoň někdo využije a já můžu investovat do věcí, o který fakt stojim.
Už se těšim na podzim na blešák, až tam to haraburdí dotáhnu.
Vrchlabí
V pátek jsme spakovali a odfrčeli směr Vrchlabí. Cesta byla úmorná. Hlavně teda proto, že jsme si vychutnali pražský kolony. Za hodinu a půl jsme ujeli celých 11 km a na místo jsme dorazili chvíli před desátou.
Vyspaný Čudle řádilo do půl jedné jak černá ruka. Nakonec zaplul k tatínkovi do postele a usnul.
V sobotu byla v plánu Krakonošova desítka. Dvě ženský, dvě mimina, dva kočáry, jedno Čudle na kole a můj muž. Paní, která nám na startu tvrdila, že po žlutý to bude s kočárem v pohodě by nezasloužila ani pětadvacet na prdel. Zasloužila by jednoduše rozbít hubu. První dva kiláky byly v pohodě. Následující čtyři byly krutý stoupání. S tím jsme díky názvu krakonošova počítali. S čím ovšem nikdo z nás nepočítal byl stav cesty. Vodou vymletý koryto, spoustu kamení. Muž vláčel náš kočár s Pizejsovou, Čudlí kolo a kamarádky tašku z kočáru, ve který měla snad i skládací postýlku. Já jsem se s kamarádkou střídala o její dítě a kočár. Funěli jsme všichni a kopec nebral konce. Pozitivní bylo, že cesta byla lesem, takže na nás nepařilo. Lidi co šli ze shora na nás schovívavě vejrali. Jednak věděli, co nás ještě čeká a pak si nebyli jistý jestli jsme duševně v pořádku. Posledních asi 300 metrů bylo naprosto nesjízdných, takže muž vzal nad hlavu jeden kočár a následně i druhý a "jednoduše" je tam vynesl.
Pak už přišla příjemná rovinka a už na nás mávalo Strážné a hlavně hospoda. Šest kiláků jsme šli přes tři a půl hodiny. Poseděli jsme, popili a vyrazili na zbývající 4km zase dolů. Cesta byla báječná. Pohodová asfaltka. Žádný kameny, kořeny, skály. Nic. Škoda, že nám to pani neřekla na startu, že červená je luxusní, protože směr trasy byl volitelný.
Nicméně Čudle statečně ušlo celých deset kilometrů a část jelo na kole. Nechtěl nést a nijak neprotestoval. Měl teda omodralý kotníky (a stále má), ale zvládl to naprosto v pohodě.
V neděli jsme strávili většinu dne na letišti. Čudle bylo fascinováno, jak jedno letadlo táhne druhý na provaze. Pak se pokoušel táhnout sám letadlo na provaze, ale nebylo to úplně ono.
Po cestě jsme zastavili v Kersku v Hájence na večeři, nehorázně jsme se nacpali skvělym jídlem a tradá domů.
Vyspaný Čudle řádilo do půl jedné jak černá ruka. Nakonec zaplul k tatínkovi do postele a usnul.
V sobotu byla v plánu Krakonošova desítka. Dvě ženský, dvě mimina, dva kočáry, jedno Čudle na kole a můj muž. Paní, která nám na startu tvrdila, že po žlutý to bude s kočárem v pohodě by nezasloužila ani pětadvacet na prdel. Zasloužila by jednoduše rozbít hubu. První dva kiláky byly v pohodě. Následující čtyři byly krutý stoupání. S tím jsme díky názvu krakonošova počítali. S čím ovšem nikdo z nás nepočítal byl stav cesty. Vodou vymletý koryto, spoustu kamení. Muž vláčel náš kočár s Pizejsovou, Čudlí kolo a kamarádky tašku z kočáru, ve který měla snad i skládací postýlku. Já jsem se s kamarádkou střídala o její dítě a kočár. Funěli jsme všichni a kopec nebral konce. Pozitivní bylo, že cesta byla lesem, takže na nás nepařilo. Lidi co šli ze shora na nás schovívavě vejrali. Jednak věděli, co nás ještě čeká a pak si nebyli jistý jestli jsme duševně v pořádku. Posledních asi 300 metrů bylo naprosto nesjízdných, takže muž vzal nad hlavu jeden kočár a následně i druhý a "jednoduše" je tam vynesl.
Pak už přišla příjemná rovinka a už na nás mávalo Strážné a hlavně hospoda. Šest kiláků jsme šli přes tři a půl hodiny. Poseděli jsme, popili a vyrazili na zbývající 4km zase dolů. Cesta byla báječná. Pohodová asfaltka. Žádný kameny, kořeny, skály. Nic. Škoda, že nám to pani neřekla na startu, že červená je luxusní, protože směr trasy byl volitelný.
Nicméně Čudle statečně ušlo celých deset kilometrů a část jelo na kole. Nechtěl nést a nijak neprotestoval. Měl teda omodralý kotníky (a stále má), ale zvládl to naprosto v pohodě.
V neděli jsme strávili většinu dne na letišti. Čudle bylo fascinováno, jak jedno letadlo táhne druhý na provaze. Pak se pokoušel táhnout sám letadlo na provaze, ale nebylo to úplně ono.
Po cestě jsme zastavili v Kersku v Hájence na večeři, nehorázně jsme se nacpali skvělym jídlem a tradá domů.
Drbna
Drbna je v nemocnici. Je to od nás ošklivý, moc ošklivý a jsme hyeny, ale s radostí jsme se s Gymplačkou nakvartýrovali k Dědovi. Gymplačku tu dokonce po několika letech i spí. Dobře se tu dýchá, nikoho neotravujeme. Nikdo nemá blbý poznámky o délce pobytu, když jsem dotáhla velkej kufr (protože se dvěma dětma prostě jezdim s obr kufrem nezávisle na tom, jestli jedu na dva dny nebo dva týdny).
Jsem moc ráda, že tu Děda nezůstal sám, když se s babičkou rozvedli, ale je něco jinýho jezdit k vlastní babičce, která vás vždycky ráda vidí a jezdit k "cizí" pani, která si v baráku, kde jste vyrostli a kterej milujete zařídila vlastní domácnost a neni jí úplně po chuti, když přijedete.
Vždycky si říkám, že mi může vlézt na záda, protože já přece jedu za Dědou a to, že ona se sem k nám samovolně nacpala (doslova nacpala) není můj problém, tak nechť se s tím pere nějak ona. Blbý je, že Drbna je hodně falešnej člověk a ze všech dělá blbečky. Je doslova kam vítr tam plášť. Jednomu do očí tvrdí, že A a když přijde někdo jinej tvrdí mu, že B.
Neni to tak dávno, co mi zavřela děcko do zhasnutýho (což jsem nevěděla) špajzu. Kojila jsem na druhej straně baráku a idiotsky jsem si myslela, že ho zavřela a okamžitě ho zas pustí. Než jsem přeběhla barák vyslechla jsem si pláč dítěte a to jak ona se pochechtává a říká dítku, že dveře se zasekly ona musí zavolat opraváře. Dítě z toho bylo špatný celej den a já jsem nasraná ještě dneska.
Takže teď si to tu v klidu užíváme, je nám tu dobře a hlavně - jsme tu vítaný.
Jsem moc ráda, že tu Děda nezůstal sám, když se s babičkou rozvedli, ale je něco jinýho jezdit k vlastní babičce, která vás vždycky ráda vidí a jezdit k "cizí" pani, která si v baráku, kde jste vyrostli a kterej milujete zařídila vlastní domácnost a neni jí úplně po chuti, když přijedete.
Vždycky si říkám, že mi může vlézt na záda, protože já přece jedu za Dědou a to, že ona se sem k nám samovolně nacpala (doslova nacpala) není můj problém, tak nechť se s tím pere nějak ona. Blbý je, že Drbna je hodně falešnej člověk a ze všech dělá blbečky. Je doslova kam vítr tam plášť. Jednomu do očí tvrdí, že A a když přijde někdo jinej tvrdí mu, že B.
Neni to tak dávno, co mi zavřela děcko do zhasnutýho (což jsem nevěděla) špajzu. Kojila jsem na druhej straně baráku a idiotsky jsem si myslela, že ho zavřela a okamžitě ho zas pustí. Než jsem přeběhla barák vyslechla jsem si pláč dítěte a to jak ona se pochechtává a říká dítku, že dveře se zasekly ona musí zavolat opraváře. Dítě z toho bylo špatný celej den a já jsem nasraná ještě dneska.
Takže teď si to tu v klidu užíváme, je nám tu dobře a hlavně - jsme tu vítaný.
Nosim černý brejle
Ještě teda ne, ale zejtra si je vyzvednu.
Včera jsem jela domů z bruslí a zjistila jsem, že potřebuju brejle a to jakože hned, neb se sama se sebou bojim v autě. Dneska jsem využila toho, že Čudle má zpívání s tatínkem a vyrazila jsem do optiky. Vybrala jsem si silný obroučky, zepředu černý zezadu modrý. Pán mi naměřil stejně dioptrií jako doktorka před asi sedmi lety, docela mě potěšilo, že se to nezhoršuje.
Ráno budou krásky moje hotový, tak se na ně těším. Vezmu s sebou i moje starý brejle a třeba jim pán dokáže spravit tu vyrvanou nohu zalepenou elektrikářskou páskou.
Včera jsem jela domů z bruslí a zjistila jsem, že potřebuju brejle a to jakože hned, neb se sama se sebou bojim v autě. Dneska jsem využila toho, že Čudle má zpívání s tatínkem a vyrazila jsem do optiky. Vybrala jsem si silný obroučky, zepředu černý zezadu modrý. Pán mi naměřil stejně dioptrií jako doktorka před asi sedmi lety, docela mě potěšilo, že se to nezhoršuje.
Ráno budou krásky moje hotový, tak se na ně těším. Vezmu s sebou i moje starý brejle a třeba jim pán dokáže spravit tu vyrvanou nohu zalepenou elektrikářskou páskou.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)