Vypadá to, že děvenky si u nás načesávají vlasy a natřásaji se před zrcadlem, neb Škubovi se prostě nechce. Nejspíš bude vychcaná jako Pizejska, neb ta se taky nechala přenášet.
Muž začíná být trošku nervozni, protože kufr stále obsahuje jen dva ručníky a tři balíčky bebe sušenek. Papíry mám pohozený někde v autě, porodní plán je vytištěn jen díky tomu, že mi muž před dvěma dny klekl na krk a vážně mi promlouval do duši o nezodpovědnosti. Sklopila jsem uši, přepsala datum na loňském plánu a pokorně jsem ho vytiskla. Než jsem ho stihla někde pohodit, dal ho muž do desek a uklidil. Tohle se já nikdy nenaučim.
Dneska jsem porodní tašku konzultovala se sestrou na monitoru a ta mě potěšila, protože přece nic jinýho než ručník a pantofle nepotřebuju. Juch. Možná ještě přihodím pyžamo, kdybych náhodou musela zůstat déle než plánovaných pár hodin.
Na kontrole jsem se dneska ubránila všem vyšetřením s tím, že až v pondělí. Nechala jsem si změřit tlak a hupky dupky domů. Večer dorazí porodní asistentka, aby udělala kontrolu a uvidíme jak to vypadá. Škub buď čeká na prvního, aby měla narozeniny s Čudletem nebo na pondělí, aby zapadla do naší pondělní rodiny, neb jsme zatím všichni pondělní děti.
Tohle jsem nadatlila včera večer.
A pravě teď kojím naše halloweenský dítě. V pět ráno první kontrakce, v devět příjem v nemocnici a o padesát minut později modrá uřvaná holčička.
Poznatek číslo jedna: neumíme jiné než nenažrané děti.
Věčná story
Školka. Tak strašně se mi teď nechce řešit žádný problémy. Nicméně, každý den jedeme do školky a dítko natahuje. Dneska to došlo tak daleko, že spustil hysterák v šatně. Jako nejsem žádná cíťa, nedělá mi problém fouknout ho za dveře a adie, ale vzhledem k tomu, že vím odkud vítr fouká, tak s tím problém mám. Dneska jsem vyměkla a slíbila po O.
Totiž. Nejsou děti. Což v praxi znamená, že děti nad tři roky jsou ve školce TŘI děti, zbytku je od půl roku do dvou let. Děti jsou spojené v jedné třídě. A tady nastává ten problém. Čudle si nemá s kým hrát. Ne, že by nějak extra prahl po hře s ostatníma, hodně si hraje sám, ale to mu taky není umožněno, protože okolo je příliš malých dětí, který si nehrajou, ale ničeji. Občas choději ve třech s paní učitelkou do horní třídy, tam je spokojený. Každý ráno se mě ptá jestli půjdou nahoru.
Bohužel momentálně nevím, co bych s tím mohla udělat. Počítám s tím, že bude chodit do konce roku a budem hledat místo ve státní školce i za cenu toho, že se mnou bude třeba dva měsíce doma. Jasně mohla bych ho vzít ze školky hned, ale prostě to musí vydržet, protože já budu potřebovat čas, abysme se nějak zajeli a navíc si myslím, že se prostě musí naučit, že jsou nějaký povinnosti, což je v jeho případě školka.
Každý ráno skřípu zubama, protože vidím jak se mu nechce. Snažím se být pozitivní a neoblomná, ale asi nejsem moc přesvědčivá, protože dítko se cuká den ode dne víc. Jsem z toho všeho docela zklamaná, šli jsme do soukromé školky, ale nějak se to neslučuje s mýma představama. Už jenom to, že ty "velký" děti maji šatnu v patře, kam se nesmí v botech, takže se Čudle hezky přezouvá na studených schodech, kam choději všichni v botech, takže v mokru tam vytře zadkem a boty tam zůstávájí jen tak bezprizorně ležet. Fakt je takovej problém přidělat k těm 20 botníkům, který tam jsou pro děti z jeslí ještě pár dalších? Místo tam je. A je víc takových detailů, který mě štvou.
Snad to do Vánoc nějak překlepeme a dostaneme místo ve státní školce tady u nás.
Totiž. Nejsou děti. Což v praxi znamená, že děti nad tři roky jsou ve školce TŘI děti, zbytku je od půl roku do dvou let. Děti jsou spojené v jedné třídě. A tady nastává ten problém. Čudle si nemá s kým hrát. Ne, že by nějak extra prahl po hře s ostatníma, hodně si hraje sám, ale to mu taky není umožněno, protože okolo je příliš malých dětí, který si nehrajou, ale ničeji. Občas choději ve třech s paní učitelkou do horní třídy, tam je spokojený. Každý ráno se mě ptá jestli půjdou nahoru.
Bohužel momentálně nevím, co bych s tím mohla udělat. Počítám s tím, že bude chodit do konce roku a budem hledat místo ve státní školce i za cenu toho, že se mnou bude třeba dva měsíce doma. Jasně mohla bych ho vzít ze školky hned, ale prostě to musí vydržet, protože já budu potřebovat čas, abysme se nějak zajeli a navíc si myslím, že se prostě musí naučit, že jsou nějaký povinnosti, což je v jeho případě školka.
Každý ráno skřípu zubama, protože vidím jak se mu nechce. Snažím se být pozitivní a neoblomná, ale asi nejsem moc přesvědčivá, protože dítko se cuká den ode dne víc. Jsem z toho všeho docela zklamaná, šli jsme do soukromé školky, ale nějak se to neslučuje s mýma představama. Už jenom to, že ty "velký" děti maji šatnu v patře, kam se nesmí v botech, takže se Čudle hezky přezouvá na studených schodech, kam choději všichni v botech, takže v mokru tam vytře zadkem a boty tam zůstávájí jen tak bezprizorně ležet. Fakt je takovej problém přidělat k těm 20 botníkům, který tam jsou pro děti z jeslí ještě pár dalších? Místo tam je. A je víc takových detailů, který mě štvou.
Snad to do Vánoc nějak překlepeme a dostaneme místo ve státní školce tady u nás.
Řidičák
A ještě jedno autotéma.
Minulý týden Sousedka nadávala, že přišla o další body. Za poslední tři měsíce jich ztratila devět. Docela slušnej výkon. Hořekovala co bude, až jí seberou řidičák, protože na autě je závislá. A tak mě logicky napadlo, co bych bez papírů dělala já.
Hrozně obdivuju matky na mateřský, který neříději nebo nemají auto k dispozici. Jsem rozhejčkaná to nepopírám. Městskou jsem tady u nás nikdy nejela. Asi za to může i blbá poloha zastávek vzhledem k bydlišti, protože než bych došla na první, tak máme na všechny strany půlku cesty za sebou a to už dojdeme.
Ale i tak sedám do auta denně, protože do školky to máme cca 35 minut chůze, což se dá odpoledne, ale ne ráno, kdy tam dítko musí být do půl deváté a já jsem ráda, že ho kolem osmé vykopu z postele. Navíc Pizejska obvykle ještě spí, takže ji nechávám doma (sociálku na mě). Bez auta bysme to nezvládli. Jistě, může ho vozit muž, ale to je prašť jako uhoď.
Auto pro mě má ovšem ještě jednu fukci a ta je mnohem důležitější než dopravit se z bodu A do bodu B. V autě odpočívám. Vypínám hlavu a zapínám autopilota, nemyslím na nic. Soustředím se sice na provoz, ale hlava odpočívá. Když na mě padne splín a mám všeho plný zuby, což sice není často, ale nepopírám, že se to děje, nacpu děti do autosedaček a jedeme. Jedu bez cíle a směru, děti poslouchají pohádky nebo sedí a zírají ven. Obvykle mi cca 50 km stačí k tomu, abych se postavila na nohy a mohla zase existovat.
Řídím strašně ráda. Asi trochu agresivněji, ale řekla bych bezpečně. Body jsem zatím neposbírala žádný. Ale asi by to nebylo složitý, prakticky neustále jezdím bez dokladů, protože já a peněženka, to je kapitola sama pro sebe. A pak rychlost, dodržuju striktně ve městě a ve vsích, ale kdyby si mě vyhlídl ten krásný moka superb, co tu krouží po dálnici, tak jdu asi druhý den na půl roku odevzdat noty na služebnu.
Minulý týden Sousedka nadávala, že přišla o další body. Za poslední tři měsíce jich ztratila devět. Docela slušnej výkon. Hořekovala co bude, až jí seberou řidičák, protože na autě je závislá. A tak mě logicky napadlo, co bych bez papírů dělala já.
Hrozně obdivuju matky na mateřský, který neříději nebo nemají auto k dispozici. Jsem rozhejčkaná to nepopírám. Městskou jsem tady u nás nikdy nejela. Asi za to může i blbá poloha zastávek vzhledem k bydlišti, protože než bych došla na první, tak máme na všechny strany půlku cesty za sebou a to už dojdeme.
Ale i tak sedám do auta denně, protože do školky to máme cca 35 minut chůze, což se dá odpoledne, ale ne ráno, kdy tam dítko musí být do půl deváté a já jsem ráda, že ho kolem osmé vykopu z postele. Navíc Pizejska obvykle ještě spí, takže ji nechávám doma (sociálku na mě). Bez auta bysme to nezvládli. Jistě, může ho vozit muž, ale to je prašť jako uhoď.
Auto pro mě má ovšem ještě jednu fukci a ta je mnohem důležitější než dopravit se z bodu A do bodu B. V autě odpočívám. Vypínám hlavu a zapínám autopilota, nemyslím na nic. Soustředím se sice na provoz, ale hlava odpočívá. Když na mě padne splín a mám všeho plný zuby, což sice není často, ale nepopírám, že se to děje, nacpu děti do autosedaček a jedeme. Jedu bez cíle a směru, děti poslouchají pohádky nebo sedí a zírají ven. Obvykle mi cca 50 km stačí k tomu, abych se postavila na nohy a mohla zase existovat.
Řídím strašně ráda. Asi trochu agresivněji, ale řekla bych bezpečně. Body jsem zatím neposbírala žádný. Ale asi by to nebylo složitý, prakticky neustále jezdím bez dokladů, protože já a peněženka, to je kapitola sama pro sebe. A pak rychlost, dodržuju striktně ve městě a ve vsích, ale kdyby si mě vyhlídl ten krásný moka superb, co tu krouží po dálnici, tak jdu asi druhý den na půl roku odevzdat noty na služebnu.
Matrika a jméno
Minulý pátek jsme vyrazili na matriku, aby muž slavnostně přísahal, že Škub je jeho. Paní matrikářka nebyla z nejbystřejších. V mojí občance našla zapsané Čudle. Činilo jí strašný problém převést jeho rodné číslo na datum narození. Nakonec jí ho muž nadiktoval. Následně jsem se zeptala jestli chce datum narozeni i druhého sourozence, neb Pizejsku v dokladech nemám. Paní se podívala na to co už vypotila, změřila si pohledem Pizejsku v růžových šatech a podezíravě se zeptala: "Vy máte ještě jiný dítě než tohle?" Ale nee, kdepak, tohle je ten čtyřletý kluk, co už ho máte napsaného.
Následně přišel problém se jménem. Nějak jsem žila v tom, že pokud to jméno prokazatelně existuje, lze ho zapsat. Matrikářka ovšem byla jiného názoru a vyšoupla nás ven. Nakonec jsem volala na matriku do Budějovic, kde paní strávila dvacet minut hledáním našeho jména všude mozně a když nenašla, vysvětlila mi co dál a co nastane, když posudek nestihne dorazit do porodu a vůbec. Byla úplně milionová.
Takže jsem hned v pátek poslala žádost o posudek, v pondělí volali, že je to vyřízený A ve čtvrtek bylo lejstro doma. Trochu jsem trnula, aby to nezamítli, protože mít za litr negativní posudek se mi moc nechtělo. Nicméně to prošlo, dozvěděli jsme se, že je to svahilské jméno znamenající 'pojmenované dítě'. Jak příhodné. Další možný původ je ve jménu Gina, případně jeho variant jako Regina nebo Virginia. Variantu, kterou máme zapsanou my, si nechám kupodivu pro sebe.
Každopádně, teď už by to šlo. (Tašku sbalim než pojedem, fakt.)
Následně přišel problém se jménem. Nějak jsem žila v tom, že pokud to jméno prokazatelně existuje, lze ho zapsat. Matrikářka ovšem byla jiného názoru a vyšoupla nás ven. Nakonec jsem volala na matriku do Budějovic, kde paní strávila dvacet minut hledáním našeho jména všude mozně a když nenašla, vysvětlila mi co dál a co nastane, když posudek nestihne dorazit do porodu a vůbec. Byla úplně milionová.
Takže jsem hned v pátek poslala žádost o posudek, v pondělí volali, že je to vyřízený A ve čtvrtek bylo lejstro doma. Trochu jsem trnula, aby to nezamítli, protože mít za litr negativní posudek se mi moc nechtělo. Nicméně to prošlo, dozvěděli jsme se, že je to svahilské jméno znamenající 'pojmenované dítě'. Jak příhodné. Další možný původ je ve jménu Gina, případně jeho variant jako Regina nebo Virginia. Variantu, kterou máme zapsanou my, si nechám kupodivu pro sebe.
Každopádně, teď už by to šlo. (Tašku sbalim než pojedem, fakt.)
Žofie
Už je s náma tři měsíce a já se s ní pořád nekamarádím.
Jasně, je to Sharan, ale prostě mi nesedí. Nemám ji v ruce a sžíváme se velice velice ztuha. Ještě jsem se s ní nenaučila jezdit se slušnou spotřebou a tak po městě jezdím kolem sedmnácti litrů, což při skutečnosti, že většina mých cest jsou popojížďky do školky a nakoupit, není značka ideál. Asi se to trochu upraví, protože jezdíme na ethanol a ještě to neni úplně doštelovaný, ale žádný závratný čísla nečekám.
Ještě se mi pořád občas stane, že mi auto někde chcípne, spojka bere úplně jinak a někdy se chová naprosto nevyzpytatelně, obzvlášť za studena (což by taky mohlo vyřešit to poštelování). Kamarád tvrdí, že to všechno mám za to, že jsem jí dala tak blbý jméno.
Nicméně nijak extra pindat nemůžu, protože jsem to byla já, kdo POTŘEBOVAL Sharana. A navíc co do velikosti a dalších věcí mi Žofie maximálně vyhovuje. Neumím si představit menší auto, protože objem věcí, který neustále vozím sem a tam je obrovský, jenom než naložím dětem dopravní prostředky na víkend k babičce. Kolo, odrážedlo, kočár, k tomu velkej kufr s hadrama a další aspoň dvě tašky, ve kterých bývá nevím co, ale rozhodně to nutně potřebujeme. Smekám před každým, kdo naloží dvě děti do Fabie, případně jinýho malýho chcípáka.
Ještě tomu dám čas. Uvidíme jak v zimě, snad se to poddá a třeba aspoň ocením, že je to 4x4 (nebo taky ne). A jestli se to nepoddá začnu pomaloučku polehoučku muže sunout k myšlence na nové auto.
Jasně, je to Sharan, ale prostě mi nesedí. Nemám ji v ruce a sžíváme se velice velice ztuha. Ještě jsem se s ní nenaučila jezdit se slušnou spotřebou a tak po městě jezdím kolem sedmnácti litrů, což při skutečnosti, že většina mých cest jsou popojížďky do školky a nakoupit, není značka ideál. Asi se to trochu upraví, protože jezdíme na ethanol a ještě to neni úplně doštelovaný, ale žádný závratný čísla nečekám.
Ještě se mi pořád občas stane, že mi auto někde chcípne, spojka bere úplně jinak a někdy se chová naprosto nevyzpytatelně, obzvlášť za studena (což by taky mohlo vyřešit to poštelování). Kamarád tvrdí, že to všechno mám za to, že jsem jí dala tak blbý jméno.
Nicméně nijak extra pindat nemůžu, protože jsem to byla já, kdo POTŘEBOVAL Sharana. A navíc co do velikosti a dalších věcí mi Žofie maximálně vyhovuje. Neumím si představit menší auto, protože objem věcí, který neustále vozím sem a tam je obrovský, jenom než naložím dětem dopravní prostředky na víkend k babičce. Kolo, odrážedlo, kočár, k tomu velkej kufr s hadrama a další aspoň dvě tašky, ve kterých bývá nevím co, ale rozhodně to nutně potřebujeme. Smekám před každým, kdo naloží dvě děti do Fabie, případně jinýho malýho chcípáka.
Ještě tomu dám čas. Uvidíme jak v zimě, snad se to poddá a třeba aspoň ocením, že je to 4x4 (nebo taky ne). A jestli se to nepoddá začnu pomaloučku polehoučku muže sunout k myšlence na nové auto.
O palcích
Včera byl palcový večer.
Čudle si do masa ohlodalo celé bříško palce, řvalo jak prorvaný, že to bolí. Dneska ten skvělý kousek zopakoval na druhé ruce. Na otázku proč, sklopil oči a pronesl - "maminko? víš já mám večer v posteli hroznej hlad". Od dítěte, který povečeřelo jednu hodně velkou dospělou porci těstovin a misku mléčný rejže, to zní jako vtip. Nicméně sbalil na stole suchej rohlík a šel do postele. Ani jsem se nevzmohla na poznámku o zubech. Asi bude třeba pořešit večeře.
A druhá palcová story. Včera sama doma, děti spěji, přehoupla se jedenáctá hodina. Dodělávám úklid a životně nutně potřebuju ustřihnout bednu. Bolest jako svišť a ze špičky palce mi stříká krev jako malá roztomilá fontána. Trochu mě to rozhodilo, neb jsem žila v domnění, že krev stříká jen z tepen. Po dvacetiminutách s tlakovým obvazem a s rukou nad hlavou už jen teče, ale nedaří se zastavit. Zvažuju, že zavolám muži, aby přijel. Ukrutně se mi nechce tahat ho z dýchánku ve městě. Než se rozhoupu, konečně ze mě přestane lejt a po půl hodině už to ani nepromáčí obvaz. Ráno tu srandu o ustřižené špičce prstu vyprávím muži. Když mu po půl hodině nabídnu ostříhání nehtů, odmítne. Nechápu proč.
Čudle si do masa ohlodalo celé bříško palce, řvalo jak prorvaný, že to bolí. Dneska ten skvělý kousek zopakoval na druhé ruce. Na otázku proč, sklopil oči a pronesl - "maminko? víš já mám večer v posteli hroznej hlad". Od dítěte, který povečeřelo jednu hodně velkou dospělou porci těstovin a misku mléčný rejže, to zní jako vtip. Nicméně sbalil na stole suchej rohlík a šel do postele. Ani jsem se nevzmohla na poznámku o zubech. Asi bude třeba pořešit večeře.
A druhá palcová story. Včera sama doma, děti spěji, přehoupla se jedenáctá hodina. Dodělávám úklid a životně nutně potřebuju ustřihnout bednu. Bolest jako svišť a ze špičky palce mi stříká krev jako malá roztomilá fontána. Trochu mě to rozhodilo, neb jsem žila v domnění, že krev stříká jen z tepen. Po dvacetiminutách s tlakovým obvazem a s rukou nad hlavou už jen teče, ale nedaří se zastavit. Zvažuju, že zavolám muži, aby přijel. Ukrutně se mi nechce tahat ho z dýchánku ve městě. Než se rozhoupu, konečně ze mě přestane lejt a po půl hodině už to ani nepromáčí obvaz. Ráno tu srandu o ustřižené špičce prstu vyprávím muži. Když mu po půl hodině nabídnu ostříhání nehtů, odmítne. Nechápu proč.
Mimino
Včera jsem odpoledne koupila Čudleti skřín, kterou jsme sestavili a následně šoupali nábytkem v půlce baráku a přenášeli věci sem a tam, takže dneska mám spoustu času v posteli, tak prásknu, jak je to s tim miminem.
Od začátku (když jsem se teda smířila s tim, že jsem těhotná, což byl "trochu" šok, protože jsem si říkala, že třeba za rok za dva) jsem tušila, že to bude holka. Přesto jsem zoufale toužila, po klukovi. Pizejska by zůstala jedinečná tím, že je holka a kluci jsou super. Pravda, každý kdo nás zná tvrdí, že Pizejska neni dítě, který by trpělo jako prostřední a mělo by potíž se najít a prosadit. Je obrovská osobnost a zcela dokonale umí využít toho, že je holka (klidně by to mohla učit). Kluci jsou jednoduší na ovládání, člověk může jet podle nějakého mustru a na kluka to funguje. Zmáčknu A stane se A. U holky zmáčku A a stane se cokoliv, mimo A, je naprosto nevypočitatelná a někdy nestačím zírat.
Když jsme jeli na velkej ultrazvuk a doktorka se ptala, co si přejeme, tvrdila jsem, že je mi to jedno. Když řekla - bude to holčička, statečně jsem polkla slzy. Prvních pár kilometrů v autě jsem mlčela a pak už jsem jen brečela. Následující týden jsem to zpracovávala. Samotnou mě překvapilo, jak mě to rozložilo. Muž mě utěšoval, že se nemám bát, že si toho kluka ještě pořídíme. Nijak mě to neuklidnilo. Po týdnu to přešlo do fáze, vždyť je to jedno, nepopírám, že bych kluka radši, ale holka bude taky dobrá.
Čudleti jsme pohlaví neprozradili, neb by to všude vyblil a my to nikomu neříkáme (nejchytřejší okolí ví jistě, že bude kluk). On je od začátku přesvědčený, že mimina budou DVĚ a že to bude holka. "Maminko, bude to sestřička, jinak bych byl naštvaný a hodně bych se zlobil." Tak aspoň Čudle bude nejspíš spokojený.
Od začátku (když jsem se teda smířila s tim, že jsem těhotná, což byl "trochu" šok, protože jsem si říkala, že třeba za rok za dva) jsem tušila, že to bude holka. Přesto jsem zoufale toužila, po klukovi. Pizejska by zůstala jedinečná tím, že je holka a kluci jsou super. Pravda, každý kdo nás zná tvrdí, že Pizejska neni dítě, který by trpělo jako prostřední a mělo by potíž se najít a prosadit. Je obrovská osobnost a zcela dokonale umí využít toho, že je holka (klidně by to mohla učit). Kluci jsou jednoduší na ovládání, člověk může jet podle nějakého mustru a na kluka to funguje. Zmáčknu A stane se A. U holky zmáčku A a stane se cokoliv, mimo A, je naprosto nevypočitatelná a někdy nestačím zírat.
Když jsme jeli na velkej ultrazvuk a doktorka se ptala, co si přejeme, tvrdila jsem, že je mi to jedno. Když řekla - bude to holčička, statečně jsem polkla slzy. Prvních pár kilometrů v autě jsem mlčela a pak už jsem jen brečela. Následující týden jsem to zpracovávala. Samotnou mě překvapilo, jak mě to rozložilo. Muž mě utěšoval, že se nemám bát, že si toho kluka ještě pořídíme. Nijak mě to neuklidnilo. Po týdnu to přešlo do fáze, vždyť je to jedno, nepopírám, že bych kluka radši, ale holka bude taky dobrá.
Čudleti jsme pohlaví neprozradili, neb by to všude vyblil a my to nikomu neříkáme (nejchytřejší okolí ví jistě, že bude kluk). On je od začátku přesvědčený, že mimina budou DVĚ a že to bude holka. "Maminko, bude to sestřička, jinak bych byl naštvaný a hodně bych se zlobil." Tak aspoň Čudle bude nejspíš spokojený.
Poslední výlet
Následující dny nejspíš nebude blog zahálet, protože třetí těhotenství mě fakt doběhlo a jsem grogy a boleji mě záda a kyčle a vůbec fšechno. I kratší procházka znamená po návratu horkou sprchu a zalézt aspoň na půl hodiny do postele, což je docela nudný.
Včera jsem podnikla poslední větší výlet do Budějovic. Původně jsem plánovala Prahu, ale jsem ráda, že jsem se na to vyflákla. Po cestě domů jsem tankovala a když mě pán od obsluhy viděl, nejen že mi natankoval, ale ještě se ptal, jestli vím jistě, že zvládnu dojet domů, nebo jestli má volat muže či sanitku.
Dojela jsem bez problémů, ale řídit teď budu asi jen výjimečně. Malovala jsem si jak nakoupim to, či ono a když došlo na lámání chleba nekoupila jsem prakticky nic. Mám totiž pocit, že bez všeho můžeme žít. Koupila jsem si pyžamo - jeden by nevěřil jakej kumšt je sehnat nějaký s dlouhýma nohavicema a bez dementních obrázků. Koupila jsem Pizejsce dva overaly, protože najednou ze všech vyrostla (a v roce a půl přechází na velikost 86 ehm).
Miminu jsem pořídila pleny. Jako fakt bylo vždycky tolik velikostí?? Byla jsem z toho na větvi. Nakonec jsem vzala dvojky, neb si nedělám iluze, že bysme do třetice měli malé děcko. Počítám, že pod čtyři kila nepůjdeme. Případně ještě koupím jedno malé balení jedniček a bude.
A tím celý velký nakupování skončilo. Žádnou kosmetiku jsem na děti nikdy nepoužívala, takže tu nekupuju a levandulový zásyp tu mám. Z oblečení tu taky něco mám, přinejhorším dokoupím operativně. Zbývá dojet do zdravotnických potřeb pro porodnický vložky a rektální rourku a je hotovo.
Dneska se z milého výletování léčím. Mám pocit, jak když jsem složila vagon uhlí, bolí mě svaly, o kterých jsem netušila, že je mám. Mám podivný křeče v břiše (že by pé pé eláci? s předchozíma dětma jsem je nezažila) a jsem ráda, že dojdu do koupelny a zpátky. Snad bude zítra líp.
Včera jsem podnikla poslední větší výlet do Budějovic. Původně jsem plánovala Prahu, ale jsem ráda, že jsem se na to vyflákla. Po cestě domů jsem tankovala a když mě pán od obsluhy viděl, nejen že mi natankoval, ale ještě se ptal, jestli vím jistě, že zvládnu dojet domů, nebo jestli má volat muže či sanitku.
Dojela jsem bez problémů, ale řídit teď budu asi jen výjimečně. Malovala jsem si jak nakoupim to, či ono a když došlo na lámání chleba nekoupila jsem prakticky nic. Mám totiž pocit, že bez všeho můžeme žít. Koupila jsem si pyžamo - jeden by nevěřil jakej kumšt je sehnat nějaký s dlouhýma nohavicema a bez dementních obrázků. Koupila jsem Pizejsce dva overaly, protože najednou ze všech vyrostla (a v roce a půl přechází na velikost 86 ehm).
Miminu jsem pořídila pleny. Jako fakt bylo vždycky tolik velikostí?? Byla jsem z toho na větvi. Nakonec jsem vzala dvojky, neb si nedělám iluze, že bysme do třetice měli malé děcko. Počítám, že pod čtyři kila nepůjdeme. Případně ještě koupím jedno malé balení jedniček a bude.
A tím celý velký nakupování skončilo. Žádnou kosmetiku jsem na děti nikdy nepoužívala, takže tu nekupuju a levandulový zásyp tu mám. Z oblečení tu taky něco mám, přinejhorším dokoupím operativně. Zbývá dojet do zdravotnických potřeb pro porodnický vložky a rektální rourku a je hotovo.
Dneska se z milého výletování léčím. Mám pocit, jak když jsem složila vagon uhlí, bolí mě svaly, o kterých jsem netušila, že je mám. Mám podivný křeče v břiše (že by pé pé eláci? s předchozíma dětma jsem je nezažila) a jsem ráda, že dojdu do koupelny a zpátky. Snad bude zítra líp.
Zuby
Už dlouho jsem nepsala o zubaři, no né?
V sobotu po obědě mě vzal zub. Opět šestka. Chvíli jsem úpěla a pak jsem si dala pralen. Kupodivu zabral. Na chvíli. V neděli jsem propásla pohotovost, protože jsem si malovala, jak to bude dobrý.
Zub samozřejmě přesně věděl, že pohotovost je jen do dvanácti, takže chvíli před dvanáctou se do toho opřel a já lezla po zdi. Paralen byl k smíchu. Rozkousala jsem aspoň hrst hřebíčku. K mému překvapení to na chvíli pomohlo.
Jsem moc srab na to, abych si těsně před porodem chroupla ibalgin jen tak, takže jsem šupala do lékárny a dělala smutný oči na všechny strany. Nedali mi nic. Nabídli mi paralen extra, což mi přišlo házení peněz z okna.
Ze zoufalství jsem zavolala do porodnice a doktorka naznala, že si mám přijet pro recepis. Nakonec prošla asi stopadesát příbalových letáků a konstatovala, že IBALGIN.
Dneska jdu k zubaři. Myslím, že se na mě VELMI těší. Asi si sebou vezmu placatku - na tlak samozřejmě.
V sobotu po obědě mě vzal zub. Opět šestka. Chvíli jsem úpěla a pak jsem si dala pralen. Kupodivu zabral. Na chvíli. V neděli jsem propásla pohotovost, protože jsem si malovala, jak to bude dobrý.
Zub samozřejmě přesně věděl, že pohotovost je jen do dvanácti, takže chvíli před dvanáctou se do toho opřel a já lezla po zdi. Paralen byl k smíchu. Rozkousala jsem aspoň hrst hřebíčku. K mému překvapení to na chvíli pomohlo.
Jsem moc srab na to, abych si těsně před porodem chroupla ibalgin jen tak, takže jsem šupala do lékárny a dělala smutný oči na všechny strany. Nedali mi nic. Nabídli mi paralen extra, což mi přišlo házení peněz z okna.
Ze zoufalství jsem zavolala do porodnice a doktorka naznala, že si mám přijet pro recepis. Nakonec prošla asi stopadesát příbalových letáků a konstatovala, že IBALGIN.
Dneska jdu k zubaři. Myslím, že se na mě VELMI těší. Asi si sebou vezmu placatku - na tlak samozřejmě.
Rekonstuujeme
Rekonstrukce pokračuje pomalu. Přála jsem si, abysme do porodu měli dole podlahy a bylo tam na oko poklizeno. Bohužel si o tom můžu nechat zdát. Chodíme po polystyrenu a kdy se budou lejt podlahy je ve hvězdách. Trochu mě to mrzí, ale nedá se svítit.
Momentálně se snažíme odvozit bordel. Dvorek bez hromady sutě strašně prokoukl. Pravda v sobotu jsme nakládali a v neděli jsem se z toho léčila. Ještě se potřebujeme zbavit dvou keramických akumulaček, do kterých se muž zamiloval a museli jsme je mít a teď překážeji a jsou těžký jako kráva. Asi je šupnu na aukro a budu doufat, že si pro ně někdo přijede.
Dělá se i na půdě. Zateplila se podlaha a pokládají se na ni osb desky. Na vymalování čeká sklep. Chystám se, že bych na to s dětma vlítla, ale upřímně si na to moc netroufám. Dvě děti za zadkem a lozit po štaflích se Škubem se mi úplně nechce. Nicméně je to prakticky jediný skladovací prostor, který máme a je třeba uskladnit věci na kempování, lyže, sáně, marmelády a bambilion dalších věcí, který se prostě nikam jinam nevejdou. Tak se možná hecnu, sbalim tašku do porodnice a půjdem malovat.
Včera jsem se nějak zamyslela ve sprše a došlo mi, že proboha nemám tolik času, kolik si maluju a že je třeba pořešit aspoň základní miminčí věci. A je třeba řešit to nejlépe hned, aby to nemusel honit muž se dvěma dětma na krku. Jsou to maličkosti, nejsem megaloman a soudím, že mimino potřebuje matku, plenu, něco na sebe (Ali chystám se ti napsat), místo na spaní a rektální rourku, ale momentálně je zajištěna jen položka matka. Ostatní svévolně posouvám před sebou a nemám nic.
Momentálně se snažíme odvozit bordel. Dvorek bez hromady sutě strašně prokoukl. Pravda v sobotu jsme nakládali a v neděli jsem se z toho léčila. Ještě se potřebujeme zbavit dvou keramických akumulaček, do kterých se muž zamiloval a museli jsme je mít a teď překážeji a jsou těžký jako kráva. Asi je šupnu na aukro a budu doufat, že si pro ně někdo přijede.
Dělá se i na půdě. Zateplila se podlaha a pokládají se na ni osb desky. Na vymalování čeká sklep. Chystám se, že bych na to s dětma vlítla, ale upřímně si na to moc netroufám. Dvě děti za zadkem a lozit po štaflích se Škubem se mi úplně nechce. Nicméně je to prakticky jediný skladovací prostor, který máme a je třeba uskladnit věci na kempování, lyže, sáně, marmelády a bambilion dalších věcí, který se prostě nikam jinam nevejdou. Tak se možná hecnu, sbalim tašku do porodnice a půjdem malovat.
Včera jsem se nějak zamyslela ve sprše a došlo mi, že proboha nemám tolik času, kolik si maluju a že je třeba pořešit aspoň základní miminčí věci. A je třeba řešit to nejlépe hned, aby to nemusel honit muž se dvěma dětma na krku. Jsou to maličkosti, nejsem megaloman a soudím, že mimino potřebuje matku, plenu, něco na sebe (Ali chystám se ti napsat), místo na spaní a rektální rourku, ale momentálně je zajištěna jen položka matka. Ostatní svévolně posouvám před sebou a nemám nic.
Do nory
Zalejzám do nory. Všichni a všechno mě obtěžuje. Nemám chuť nikoho vidět a s nikým mluvit. Zejména příbuzenstvo. Do karet mi báječně hrajou i nemocný děti. Ven chodíme jen na zahrádku a návštěvu všem rozmlouváme, protože přece jen si od nás už tři dospělí odnesli angínu a antibiotika.
Nicméně telefony stále zvoní a když ne mně, tak aspoň muži a mě to neskutečně obtěžuje. Nechci dávat děti nikomu - jasně i tam by byly doma a v teple. Jenže já mám kvočnovskou potřebu být hezky po kupě.
Nejradši bych zavřela dvěře, pověsila ceduli NEJSME DOMA, vypnula telefon a nazdar.
Nicméně telefony stále zvoní a když ne mně, tak aspoň muži a mě to neskutečně obtěžuje. Nechci dávat děti nikomu - jasně i tam by byly doma a v teple. Jenže já mám kvočnovskou potřebu být hezky po kupě.
Nejradši bych zavřela dvěře, pověsila ceduli NEJSME DOMA, vypnula telefon a nazdar.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)