Třiadvacátého jsem šla spát ve tři ráno, abych ráno vstávala na budíka o sedmé, protože balení dárků. Fakt mi nepřišlo, že by toho bylo tolik, ale bylo to šílený.
Nej dárek pro muže mi posrala PPLka. Objednala jsem muži vytoužené letadlo a na bednu nechala napsat velkym písmem, aby to nedoručovali do kanceláře. Přijelo PPL do kanceláře, tumáš balík, je to vod kostky, asi nějaký letadlo, vrazil muži bednu do ruky a nazdar. Byla jsem strašně vytočená a dneska mě mrzí, že jsem nevolala na PPL, že nic nedorazilo, protože s mužem vlastně nemáme na venek společného nic. Chtělo se mi něco rozmlátit nebo aspoň vzteky brečet.
Stromeček jsme měli letos recyklovaný z místní školy. Pravda, dneska už opadává, ale takhle nádherný a hustý smrk jsem ještě nikdy neviděla a navíc kvůli nám nemusel chcípnout další v lese. Děti jsou z něj urvaný. Čudle leží pod stromkem a zírá do větví. Pizejska zas hledá, co by z něj zbodla. Prohlížeji si ozdoby, na každou si museji sáhnout, což znamená další opadávání jehličí, ale co, stejně zbytek svátků nebudem doma.
Po dlouhém rozvažování jsme pozvali na Štědrý den tchýni a bylo to moc fajn. Jela s náma i k mým rodičům a moc se to vyvedlo. Bála jsem se sice, že losos bude suchej a polívka nedobrá, ale dobře to dopadlo.
Z dárků u dětí jednoznačně vyhrály spacáky. Rozbalily je jako třetí dárek a samozřejmě si musely hned ustlat mezi dárkama. Hned v závěsu zabodovaly baterky-světla. Pizejska je vděčný dítě, ta si hraje se vším co dostala a snad nic nepřišlo na zmar. Čudle si vleze do spacáku, svítí si na strop baterkou a v mezičase staví LEGO technic, jinak ho nezajímá lautr nic. Mě všichni darovali kafe, asi mi chtěli něco naznačit. Muž mi naježil luxusní pressovač, ale o tom příště a pantofle Birkis, který miluju a letos se se mnou po DEVÍTI letech rozloučily moje původní. Kdybyste náhodou potkali někoho v pantoflích, jsem to nepochybně já, protože bych v nich nejradši chodila i spát a nějaká zima a mráz mě nemůžou rozházet.
Bilance pohádek je nulová. Primárně proto, že náš stromek je příliš obří a jediný místo kam šel postavit, je před počítač/televizi a i tak tu není k hnutí. Ale nijak nám to nevadí, stejně si většinu času hrajeme s dětma a na nějak pohádky si nikdo ani nevzdechne.
Vám přeji drazí milí hezký zbytek svátků a do nového roku pravou nohou.
Novinky
- Objednal jsem sušku.
- Eh?!
- Objednal jsem sušičku, přijde za týden.
Tenhle rozhovor proběhl před asi deseti dny. Momentálně stojí sušička na místě budoucí kuchyně a čeká až bude mít hotovej kumbál, kde bude bydlet společně s pračkou. Muž ji i zapojil a asi třikrát v ní sušil. Já nesuším. S takovýma změnama se na mě musí opatrně. Byla to taková rychlovka a já se na to nestihla psychicky připravit. Takže teď se smiřuju s myšlenkou, že tam suška stojí a občas se na ni jdu nedůvěřivě podívat. Po Novym roce začnu snad i sušit.
A druhá změna. Muž tak dlouho nadával na jablko, až si pořídil telefon novej a mě spadlo do klína právě jablko. Dlouze jsme o tom diskutovali, neb od telefonu neočekávám nic víc než překvapivě telefonování. SMS mě obvykle VELMI obtěžují, ale někdy se přemůžu. Navíc jsem ničitel a moje prehistorická nedotyková nokie se mnou zažila lecos a na zem mi spadne několikrát denně a děti do ní intenzivně slintaji. Předpokládám, že takový zacházení bude pro jablko smrtelný. Navíc to přišlo stejně rychle jako suška a ve stejnou dobu, takže mám docela nohy, abych to nějak přežila a zvykla si. Jak já nenávidím změny.
- Eh?!
- Objednal jsem sušičku, přijde za týden.
Tenhle rozhovor proběhl před asi deseti dny. Momentálně stojí sušička na místě budoucí kuchyně a čeká až bude mít hotovej kumbál, kde bude bydlet společně s pračkou. Muž ji i zapojil a asi třikrát v ní sušil. Já nesuším. S takovýma změnama se na mě musí opatrně. Byla to taková rychlovka a já se na to nestihla psychicky připravit. Takže teď se smiřuju s myšlenkou, že tam suška stojí a občas se na ni jdu nedůvěřivě podívat. Po Novym roce začnu snad i sušit.
A druhá změna. Muž tak dlouho nadával na jablko, až si pořídil telefon novej a mě spadlo do klína právě jablko. Dlouze jsme o tom diskutovali, neb od telefonu neočekávám nic víc než překvapivě telefonování. SMS mě obvykle VELMI obtěžují, ale někdy se přemůžu. Navíc jsem ničitel a moje prehistorická nedotyková nokie se mnou zažila lecos a na zem mi spadne několikrát denně a děti do ní intenzivně slintaji. Předpokládám, že takový zacházení bude pro jablko smrtelný. Navíc to přišlo stejně rychle jako suška a ve stejnou dobu, takže mám docela nohy, abych to nějak přežila a zvykla si. Jak já nenávidím změny.
Šest neděl
Dnešní kontrola u mudra ukázala, že Škub je dlouhá jak tejden a hubená jak lunt. Taky jsme vyřídili poslední screening a to uši, takže to máme zdárně za sebou. Když už jsem táhla děti k pediatrovi, nechala jsem bodnout Pizejsce poslední pediacel a teď mi skuhrá v postli, že ji bolí noha. Juch. Čudle toužilo po obrízku Hurvínka, který měl údajně doktor v ordinaci a prosilo, aby mohlo též dostat injekci. Ne, že by neměl rest, už máme rok zpoždění se spalničkama a spol, ale zatím to nehrozí.
Škub dostala nové krycí jméno, Pizejska zavedla Nunu a velmi se nás to všech drží.
Čudle je s námi doma a náramně si to užíváme. Poslední týdny žijeme VELMI intenzivně. Dny jsou našlapané do poslední vteřinky, ale je to báječný. Čudle s Pizejskou neustále stanují v něčí posteli, případně na ní plují po řece. Pizejska o to moc nestojí, ale když to řekne bratr.. Ven toho moc nenachodíme, protože když už se naobědváme, nakojim, přebalim, tak zjistim, že než všechny obleču, tak bude tma.
Vánoce se k nám plížeji velmi velmi pomalu, sem tam přibude nějaká dekorace nebo plech cukroví. Což neznamená, že budem mít cukroví na Vánoce, neb linecký jsem pekla v rozmezí asi týdne a zbyly ČTYŘI kousky, který jsem teda i promazala. Polovinu perníčků spásly děti dneska.
Minulý týden jsme si s mužem a se Škub udělali výlet do Ikea, utratili jsme šest tisíc prakticky za nic a jeli jsme zas domů. Zimní bundu, kterou jsem si plánovala koupit jsem nepořídila. Aspoň, že kufr, pro který jsme hlavně jeli, jsme dovezli.
Na Vánoce jsme pozvali tchýni, neb nám to v poslední době docela šlape a hlavně je sama. Až se to dozví tchán, sežere nás. primárně mě, protože za hlad v Africe můžu taky já a můj muž je velmi deprivovaný a zmanipulovaný. Chudák. Svátky budou tedy zřejmě velmi veselé, ale je mi to tak nějak fuk.
Ani jsem se nechlubila, že jsem Škub pořídili nové vozidlo. V chodbě nám parkuje phil&teds, neb Pizejska je lenoch. Je zábavný sledovat lidi, který nechápou jakoto, že nemám mimino sebou a obě starší jo. Případně, proč mi řve kočár, když dítě sedící nahoře se směje od ucha k uchu, případně spí. Pravdou ovšem je, že na jaře se s kočárem milerádi rozloučíme a pokorně se vrátíme k red castlu.
Zápis učiněn a teď jdu stříhat betlém.
Škub dostala nové krycí jméno, Pizejska zavedla Nunu a velmi se nás to všech drží.
Čudle je s námi doma a náramně si to užíváme. Poslední týdny žijeme VELMI intenzivně. Dny jsou našlapané do poslední vteřinky, ale je to báječný. Čudle s Pizejskou neustále stanují v něčí posteli, případně na ní plují po řece. Pizejska o to moc nestojí, ale když to řekne bratr.. Ven toho moc nenachodíme, protože když už se naobědváme, nakojim, přebalim, tak zjistim, že než všechny obleču, tak bude tma.
Vánoce se k nám plížeji velmi velmi pomalu, sem tam přibude nějaká dekorace nebo plech cukroví. Což neznamená, že budem mít cukroví na Vánoce, neb linecký jsem pekla v rozmezí asi týdne a zbyly ČTYŘI kousky, který jsem teda i promazala. Polovinu perníčků spásly děti dneska.
Minulý týden jsme si s mužem a se Škub udělali výlet do Ikea, utratili jsme šest tisíc prakticky za nic a jeli jsme zas domů. Zimní bundu, kterou jsem si plánovala koupit jsem nepořídila. Aspoň, že kufr, pro který jsme hlavně jeli, jsme dovezli.
Na Vánoce jsme pozvali tchýni, neb nám to v poslední době docela šlape a hlavně je sama. Až se to dozví tchán, sežere nás. primárně mě, protože za hlad v Africe můžu taky já a můj muž je velmi deprivovaný a zmanipulovaný. Chudák. Svátky budou tedy zřejmě velmi veselé, ale je mi to tak nějak fuk.
Ani jsem se nechlubila, že jsem Škub pořídili nové vozidlo. V chodbě nám parkuje phil&teds, neb Pizejska je lenoch. Je zábavný sledovat lidi, který nechápou jakoto, že nemám mimino sebou a obě starší jo. Případně, proč mi řve kočár, když dítě sedící nahoře se směje od ucha k uchu, případně spí. Pravdou ovšem je, že na jaře se s kočárem milerádi rozloučíme a pokorně se vrátíme k red castlu.
Zápis učiněn a teď jdu stříhat betlém.
Budem brát míru na penál
Poklidné dopoledne. Vařím oběd, děti se mi motají pod nohama. Čudle jezdí autíčkem, když zvedne hlavu a zadívá se na mě.
- Maminko? Budete už po Vánocích mrtví?
- Eh!? Cože?
- Jestli budete po Vánocích už mrtví?
- Myslím, že ne, ještě jsme docela mladý.
- Hmm, musíte ještě poporůst viď?
Chvíle zamyšlení.
- Hmm ty jsi ještě dost malá, ale tatínek, ten už je pěkně velkej.
- Maminko? Budete už po Vánocích mrtví?
- Eh!? Cože?
- Jestli budete po Vánocích už mrtví?
- Myslím, že ne, ještě jsme docela mladý.
- Hmm, musíte ještě poporůst viď?
Chvíle zamyšlení.
- Hmm ty jsi ještě dost malá, ale tatínek, ten už je pěkně velkej.
Trojčata
Chtěla jsem dětem koupit stejný pyžamo na spaní. Čudle si strašně oblíbilo overaly a tak jsem si říkala, že nebude takovej problém sehnat tři stejný. Došla jsem do obchodu s dětským oblečením a vznesla dotaz
- Potřebuju tři stejný overaly v různých velikostech. 68, 86 a 116.
Paní pokývala hlavou a zamyslela se. Začala lovit v regálu a když se vynořila povídá:
- Můžu se vás na něco zeptat?
- Ano?
- Vy máte trojčata???
- Potřebuju tři stejný overaly v různých velikostech. 68, 86 a 116.
Paní pokývala hlavou a zamyslela se. Začala lovit v regálu a když se vynořila povídá:
- Můžu se vás na něco zeptat?
- Ano?
- Vy máte trojčata???
Zazvonil zvonec
a školce je konec.
Negativa definitivně převážila.
Čudle je opět nemocný. Od porodu byl ve školce dva dny.
Věkové složení kolektivu zůstává pořád stejně blbý.
Holky vstávaji kolem deváté, já jako blbec dřív, abych vypravila dítko. Ano, mohl by to udělat muž, ale nechci na něj házet úplně všechno.
Holt to utneme dřív. Nějak jsem si myslela, že ještě před Vánoci, by mohl chodit, ale asi bude lepší, když bude doma a zdravej než doma a nemocnej. Plus ta finanční úspora, co si budem povídat.
Takže máme tu mám živo. Ale strašně si to užívám, že je mám doma všechny, je to neskutečně fajn.
Negativa definitivně převážila.
Čudle je opět nemocný. Od porodu byl ve školce dva dny.
Věkové složení kolektivu zůstává pořád stejně blbý.
Holky vstávaji kolem deváté, já jako blbec dřív, abych vypravila dítko. Ano, mohl by to udělat muž, ale nechci na něj házet úplně všechno.
Holt to utneme dřív. Nějak jsem si myslela, že ještě před Vánoci, by mohl chodit, ale asi bude lepší, když bude doma a zdravej než doma a nemocnej. Plus ta finanční úspora, co si budem povídat.
Takže máme tu mám živo. Ale strašně si to užívám, že je mám doma všechny, je to neskutečně fajn.
Berou děti víc než dávají?
Rovnou uznávám, že nevím do jaký míry je můj pohled ovlivněný čerstvým miminem.
Mně děti berou jen velmi málo. Berou mi spontánní akce typu - zajdeme si na kulečník/večeři/víno. Ale nemám úplně pocit, že by mě to nějak ochuzovalo. Holt plánujeme trochu dopředu a přizpůsobujeme to tak, aby mohly děti s náma.
Nemůžu říct, že bych se cítila ochuzená o spánek. Strašně se rouhám. Ale stav, kdy jsem byla fakt nevyspalá a padala na ústa jsem s dětma zažila asi tak dvakrát. Nikdy jsem s dětma nevstávala před sedmou, nikdy jsem nenosila řvoucí dítě uprosřed noci a ani jsem s nim neskákala na míči/doplň cokoliv. Spánkovou deprivací netrpím a když už mám chuť si dát po obědě dvacet, zaženu je do postelí (nikdy neusnou) a dám si odpolední hodinku. Nechodím spát před jedenáctou a málokdy před půlnocí, takže náš partnerský život nijak netrpí a máme na sebe čas.
Přišli jsme o chození na večeře a vynahrazujeme si to obědama ať už doma nebo někde venku, což je skvělý, protože se vidíme i během dne a děti jsou nadšený, že si s nima tatínek přijde hrát. Na pivo chodíme v létě "po práci" s dětma a v zimě si holt dáme doma. Kina a podobné akce mě nijak netrápěji. Když už se objeví něco, co mě zaujme, obvykle to nezajímá muže, takže je vyřešeno, případně se to dá absolvovat i s dětma.
Neumím udržovat řád, jsem nepořádná a zapomnětlivá. Dětem to nevadí a tak nějak proplouvají vedle mě. Nemám výčitky, že se Čudle k snídani šáblo s Pizejskou o suchej rohlík, protože mě se ještě nechtělo vstávat. Nikomu nevadí, že jsme v deset nestihli svačinu a ani, že na procházce se napijou až dojdeme k obchodu, kde něco koupíme. Někdy je oběd v poledne a někdy ve dvě. Nenosím po kapsách náhradní oblečení, jídlo, pleny ani hračky. Obvykle nemám ani kapesníky. Nemáme žádný spací režim, snad jen, že večer jsou nejdéle v devět v postelích. Děti se věšinou bez problémů přizpůsobují.
Celkově bych řekla, že se děti podřizují mně, potažmo nám. Snažím se dělat primárně to co já chci a co mě baví, což v důsledku znamená, že když si chci dopoledne číst, tak po snídani zalezu zpátky do postele a prostě si čtu, občas umravním řev z pokojíku nebo obejváku. Když jsem příliš líná jít ven, necítím se špatně, protože jsme nikde nebyli. Nebaví mě si s dětma hrát a číst pořád dokola nablblý knížky a dělám to zřídkakdy. Hrou s dětma strávim tak čtvrt hodinku denně a polehoučku jim vnucuju myšlenku, že je lepší, když si hrajou spolu. Čtu jim, ale obvykle to, co chci já (ano, velmi sobecké) a tak se nedobrovolně seznamují s Honzíkovo cestou a podobnejma lahůdkama. Ráda s nima naopak dělám běžný činnosti v domácnosti, případně je zabavuju akcema typu - tady máte hadry a vytřete koupelnu (ne, kýbl jim nedávám).
Jdu cestou, že dítě je spokojené, pokud má spokojenou matku. Což neznamená nic extrémního. Samozřejmě se můj život dětem musel přizpůsobit, ale rozhodně to není tak, že by nezůstal na kameni kámen. Těch věcí, který nemůžu dělat spontánně je jen hrstka a rozhodně to není nic kvůli čemu bych nespala. Na spoustě věcí se nic nezměnilo, jen vedle mě "vlajou" děti a vzájemně se snažíme danou činnost přizpůsobit tak, aby byla fajn pro všechny.
Rozhodně si nepřipadám ochuzená a nemám pocit, že nežiju. Naopak si připadám hloupě, když poslouchám něčí nářky na téma, moje děti jsou strašný a já jsem s nima uvázaná doma. Nemám k tomu co říct, protože to tak necítím a na každou stěžující si to působí jak rudej hadr na bejka. Někdy mám pocit, že to dotyčná vytáhne jen ze zvyku, protože matky na mateřský by si přece takhle stěžovat měly. Další level je - "můj chlap je debil" a "všechno je drahý".
Asi to bude znít strašně "chytře" a nabubřele, ale myslím si, že je to hodně o tom jak si to člověk udělá a jak se k tomu staví. Určitě mají děti nějakou povahu a tu člověk nezmění, ale řekla bych, že tak osmdesát procent toho jak moc nás děti ničeji si děláme samy svým přístupem. Z vlastní zkušenosti vím, že si dokážu vsugerovat lecos a pak jsem nešťastná, protože jsem přesvědčená, že můj život je ten nejhorší a nejblbější. Když jsem tohle pochopila a přestala jsem se trápit drobnostma a tím, že jinde to prostě funguje jinak, což nutně neznamená, že to jak to funguje u nás je špatné, strašně se mi ulevilo.
Shrnuto podtrženo jsem šťastná a spokojená, což nevylučuje několik málo dní, kdy bych všem čtyřem koupila nejradši letenku na Pluto.
Mně děti berou jen velmi málo. Berou mi spontánní akce typu - zajdeme si na kulečník/večeři/víno. Ale nemám úplně pocit, že by mě to nějak ochuzovalo. Holt plánujeme trochu dopředu a přizpůsobujeme to tak, aby mohly děti s náma.
Nemůžu říct, že bych se cítila ochuzená o spánek. Strašně se rouhám. Ale stav, kdy jsem byla fakt nevyspalá a padala na ústa jsem s dětma zažila asi tak dvakrát. Nikdy jsem s dětma nevstávala před sedmou, nikdy jsem nenosila řvoucí dítě uprosřed noci a ani jsem s nim neskákala na míči/doplň cokoliv. Spánkovou deprivací netrpím a když už mám chuť si dát po obědě dvacet, zaženu je do postelí (nikdy neusnou) a dám si odpolední hodinku. Nechodím spát před jedenáctou a málokdy před půlnocí, takže náš partnerský život nijak netrpí a máme na sebe čas.
Přišli jsme o chození na večeře a vynahrazujeme si to obědama ať už doma nebo někde venku, což je skvělý, protože se vidíme i během dne a děti jsou nadšený, že si s nima tatínek přijde hrát. Na pivo chodíme v létě "po práci" s dětma a v zimě si holt dáme doma. Kina a podobné akce mě nijak netrápěji. Když už se objeví něco, co mě zaujme, obvykle to nezajímá muže, takže je vyřešeno, případně se to dá absolvovat i s dětma.
Neumím udržovat řád, jsem nepořádná a zapomnětlivá. Dětem to nevadí a tak nějak proplouvají vedle mě. Nemám výčitky, že se Čudle k snídani šáblo s Pizejskou o suchej rohlík, protože mě se ještě nechtělo vstávat. Nikomu nevadí, že jsme v deset nestihli svačinu a ani, že na procházce se napijou až dojdeme k obchodu, kde něco koupíme. Někdy je oběd v poledne a někdy ve dvě. Nenosím po kapsách náhradní oblečení, jídlo, pleny ani hračky. Obvykle nemám ani kapesníky. Nemáme žádný spací režim, snad jen, že večer jsou nejdéle v devět v postelích. Děti se věšinou bez problémů přizpůsobují.
Celkově bych řekla, že se děti podřizují mně, potažmo nám. Snažím se dělat primárně to co já chci a co mě baví, což v důsledku znamená, že když si chci dopoledne číst, tak po snídani zalezu zpátky do postele a prostě si čtu, občas umravním řev z pokojíku nebo obejváku. Když jsem příliš líná jít ven, necítím se špatně, protože jsme nikde nebyli. Nebaví mě si s dětma hrát a číst pořád dokola nablblý knížky a dělám to zřídkakdy. Hrou s dětma strávim tak čtvrt hodinku denně a polehoučku jim vnucuju myšlenku, že je lepší, když si hrajou spolu. Čtu jim, ale obvykle to, co chci já (ano, velmi sobecké) a tak se nedobrovolně seznamují s Honzíkovo cestou a podobnejma lahůdkama. Ráda s nima naopak dělám běžný činnosti v domácnosti, případně je zabavuju akcema typu - tady máte hadry a vytřete koupelnu (ne, kýbl jim nedávám).
Jdu cestou, že dítě je spokojené, pokud má spokojenou matku. Což neznamená nic extrémního. Samozřejmě se můj život dětem musel přizpůsobit, ale rozhodně to není tak, že by nezůstal na kameni kámen. Těch věcí, který nemůžu dělat spontánně je jen hrstka a rozhodně to není nic kvůli čemu bych nespala. Na spoustě věcí se nic nezměnilo, jen vedle mě "vlajou" děti a vzájemně se snažíme danou činnost přizpůsobit tak, aby byla fajn pro všechny.
Rozhodně si nepřipadám ochuzená a nemám pocit, že nežiju. Naopak si připadám hloupě, když poslouchám něčí nářky na téma, moje děti jsou strašný a já jsem s nima uvázaná doma. Nemám k tomu co říct, protože to tak necítím a na každou stěžující si to působí jak rudej hadr na bejka. Někdy mám pocit, že to dotyčná vytáhne jen ze zvyku, protože matky na mateřský by si přece takhle stěžovat měly. Další level je - "můj chlap je debil" a "všechno je drahý".
Asi to bude znít strašně "chytře" a nabubřele, ale myslím si, že je to hodně o tom jak si to člověk udělá a jak se k tomu staví. Určitě mají děti nějakou povahu a tu člověk nezmění, ale řekla bych, že tak osmdesát procent toho jak moc nás děti ničeji si děláme samy svým přístupem. Z vlastní zkušenosti vím, že si dokážu vsugerovat lecos a pak jsem nešťastná, protože jsem přesvědčená, že můj život je ten nejhorší a nejblbější. Když jsem tohle pochopila a přestala jsem se trápit drobnostma a tím, že jinde to prostě funguje jinak, což nutně neznamená, že to jak to funguje u nás je špatné, strašně se mi ulevilo.
Shrnuto podtrženo jsem šťastná a spokojená, což nevylučuje několik málo dní, kdy bych všem čtyřem koupila nejradši letenku na Pluto.
Když nás muž v neděli přivezl z porodnice, večer padl nemocen do postele a druhej den mazal k doktoru, aby se dozvěděl, že má zánět středního ucha a pěknou angínu.
Další neděli přijelo Čudle z víkendu s dědou. Že byl pokousanej blechou, dobrý no. Dvě hodiny jsme svlíkali, převlíkali, uklízeli a doufali, že blecha nepřijela s dítkem. Večer horečka. Psychicky jsem se připravovala na laryngitidu, neb z těhle víkendových pobytů si ji doveze vždycky. Tentokrát jsem se přepočítala.
Místo toho se mi probudilo dítě s několika pupínkama, který postupně přibývaly. Nejdřív jsem usoudila, že molusky a myslela jsem na to jak jsme jezdili s Gymplačkou na seškrabávání. Pak už to molusky nepřipomínalo a když mu to vyskákalo i na dlaních, diagnostikovala jsem pusu ruku nohu, doktor pak potvrdil, že správně. Modlila jsem se, aby to nechytly holky. Druhý den vyskočilo několik pupínků Pizejsce. Smířila jsem se s tím, že holt i ona.
Nicméně opět přišlo překvapení. Jako poslední půlrok pokaždý, tak i tentokrát, zareagovala na nemoc v rodině impetigem. Takže má nádherný flekance, který si drbe jak šílená a já jen doufám, že jí nezůstane jizva na tváři.
A konečně se dostáváme k poslední neděli. Z návštěvy od našich jsme si dovezli rýmu a kašel. To by nebylo nic divnýho ani znepokojujícího, kdyby si to dovezla Škub. Dneska jsem ji dovlekla i k doktoru, neb se mi to úplně nezdálo. Chrchlá jak tuberák a vysavač u nás jede i uprostřed noci, protože odsavačka.
A třešnička na dortu byl dneska pád Pizejsky z gauče. No pád. Čudle ji prostě po zádech schodil dolů. Následovala příšerně protivná a unavená holčička (ano, hned mi naskočil otřes mozku), bulící kvůli každý prkotině. Pak jsem si všimla, že divně vrávorá a trochu mě to vykolejilo. Sakra, proč to dítě nemluví?? Nakonec mi došlo, že vrávorá, když s zvedá ze země a opře se o ruku, nicméně nevypadá nijak pochroumaně.
Skoro bych řekla, že už to stačilo a že by mohl být aspoň týden klid.
Další neděli přijelo Čudle z víkendu s dědou. Že byl pokousanej blechou, dobrý no. Dvě hodiny jsme svlíkali, převlíkali, uklízeli a doufali, že blecha nepřijela s dítkem. Večer horečka. Psychicky jsem se připravovala na laryngitidu, neb z těhle víkendových pobytů si ji doveze vždycky. Tentokrát jsem se přepočítala.
Místo toho se mi probudilo dítě s několika pupínkama, který postupně přibývaly. Nejdřív jsem usoudila, že molusky a myslela jsem na to jak jsme jezdili s Gymplačkou na seškrabávání. Pak už to molusky nepřipomínalo a když mu to vyskákalo i na dlaních, diagnostikovala jsem pusu ruku nohu, doktor pak potvrdil, že správně. Modlila jsem se, aby to nechytly holky. Druhý den vyskočilo několik pupínků Pizejsce. Smířila jsem se s tím, že holt i ona.
Nicméně opět přišlo překvapení. Jako poslední půlrok pokaždý, tak i tentokrát, zareagovala na nemoc v rodině impetigem. Takže má nádherný flekance, který si drbe jak šílená a já jen doufám, že jí nezůstane jizva na tváři.
A konečně se dostáváme k poslední neděli. Z návštěvy od našich jsme si dovezli rýmu a kašel. To by nebylo nic divnýho ani znepokojujícího, kdyby si to dovezla Škub. Dneska jsem ji dovlekla i k doktoru, neb se mi to úplně nezdálo. Chrchlá jak tuberák a vysavač u nás jede i uprostřed noci, protože odsavačka.
A třešnička na dortu byl dneska pád Pizejsky z gauče. No pád. Čudle ji prostě po zádech schodil dolů. Následovala příšerně protivná a unavená holčička (ano, hned mi naskočil otřes mozku), bulící kvůli každý prkotině. Pak jsem si všimla, že divně vrávorá a trochu mě to vykolejilo. Sakra, proč to dítě nemluví?? Nakonec mi došlo, že vrávorá, když s zvedá ze země a opře se o ruku, nicméně nevypadá nijak pochroumaně.
Skoro bych řekla, že už to stačilo a že by mohl být aspoň týden klid.
Mateřská demence?
V chodbě stojí autosedačka a v ní plačící dítě, který se právě vzbudilo po návratu z obchodu. Vyndám dítě a zalehnu s ním do postele, abych ho nakojila. Kolem mě běhají, řvou a dupou ty dvě starší obludy. A já ležím a v hlavě mi běží myšlenky.
Stihnu nakojit než mi to mimino v autosedačce vzbuději a já ho budu muset jít přebalit a nakojit? Snad jo. Umravnim trochu ten řev a v ten moment se mi myšlenky zastavěji. Vrátím se kousek zpátky a v duchu přepočítám děti. Jasně, že stihnu nakojit proboha. Vždyť ty děti jsou JEN tři.
Stihnu nakojit než mi to mimino v autosedačce vzbuději a já ho budu muset jít přebalit a nakojit? Snad jo. Umravnim trochu ten řev a v ten moment se mi myšlenky zastavěji. Vrátím se kousek zpátky a v duchu přepočítám děti. Jasně, že stihnu nakojit proboha. Vždyť ty děti jsou JEN tři.
Čudle
V den Čudlích narozenin jsem se povalovala v nemocnici. Nakonec jsme je slavili se čtyřdenním zpožděním a dítko mi do telefonu hlásilo, že už mu přát nemáme, že už toho dostal hodně.
Dort jsem tentokrát potupně zakoupila, teda já ne, vyslala jsem muže, aby zakoupil. Dárky jsme naštěstí koupili včas. Hlavně vytoužené popelářské auto od play-doh.
Je neuvěřitelný jak to uteklo. Za chvíli budem řešit tašku do školy. Vždycky když někdo říkal, že s dětma všechno utíká jak mávnutím proutku, smála jsem se. Teď to chápu.
Čudle se za poslední rok docela socializovalo. Už neutíká před dětma a nebojí se jich. Né, že by se úplně družilo s cizíma, ale už nesedíme u pískoviště a nečekáme až děti odejdou.
Pořád ho nezajímají věci běžného života a základní znalosti ho strašně obtěžují. Barvy jdou absolutně mimo něj, pozná černou, toť vše. Písmenka ho taky neberou. Myslela jsem si, že když bude mimino, bude ho zajímat, jak se do břicha dostalo, případně, jak se dostane ven, ale kdepak. Těžkej nezájem. V poslední době začíná mít aspoň náznak zájmu o výtvarno, tak aspoň něco. Nebaví ho knížky a ani jiná "chytrá" zábava.
O to víc miluje jakoukoliv manuální práci a všechno co s tím souvisí. Trochu mě to mrzí, protože je vcelku chytrej a hodně mu to myslí, kolikrát mu souvislosti docházejí dřív než mě, ale zatím to moc nevyužívá. Snad to přijde.
Miluje auta. Staví jim dráhy a různý překážky. Už rok frčeji dva jeřáby z lega. Nedá je z ruky, denně si s nima hraje, až mě to překvapuje. A samozřejmě potřebuje další kousky. Z lega celkově staví rád, bohužel má zatím jen konkrétní tematické sady (nejčastěji auta) a kostiček zoufale málo, ale to napraví Ježíšek. Když o tom tak přemýšlím, tak buď něco kutí, za pomocí kartonových krabiček a kilometrů izolepy nebo staví z Lega.
Strašně rád jezdí na kole a vůbec je hrr do všech sportů. Na kole se naučil hned v červnu a jezdí jako drak. Nejvíc jsme v létě spolu ujeli dvanáct kilometrů a to jsem smekla klobouk, že to dal. Rád plave, leze po vejškách ( na stěnu se chystáme hned jak se vymarodí), zkouší kolečkový brusle, baví ho pinkat pálkama (a neni v tom úplně marnej) a vůbec cokoliv co souvisí s pohybem.
Je soběstačnej. Jen tuhle jsem si uvědomila, že je potřeba, aby se naučil obsloužit se sám co se týče jídla. Momentálně si prostě vyloví rohlík, ale ráda bych, aby se naučil vzít si i něco k němu. Když na to přijde, základně obslouží i Pizejsku.
S Pizejskou maji krásnej vztah. Což neznamená, že se občas neřežou div nestříká krev, ale musim říct, že primární škodič a pokušitel je naše slečna. Nicméně ji miluje, nikomu by ji nedal a vždycky ji brání. Strašně rád ji ukládá do postele. Vyhodí nás z ložnice, chvíli si k ní lehne, zpívá jí, hladí a ona poslušně sklapne pusu a oči a spí.
Hrozně rád používá frázi "ale jdi ty", což znamená, že dotyčný je naprostý debil. Zná taky spoustu frází z Hurvínka, kterýma nás dokáže perfektně odzbrojit. Hurvínek u nás celkově strašně frčí, sbírka kazet po mě a po muži je velmi rozsáhlá, ale točíme pořád dokola jen asi tři, protože ostatní jsou příliš strašidelný. Nejoblíbenější jsou Vánoce u Spejblů.
O jídle tu už asi bylo napsáno dost a na stavu se nic nezměnilo.
Oproti Pizejsce je Čudle klidný dítko. Vcelku poslechne, v důležitých věcech se na něj dá spolehnout a vždycky se s ním dá nějak rozumně domluvit. (Kromě dvou afektů z vyčerpání, kdy jsem nevěděla jestli ho mám objímat, bít nebo ignorovat.) Obvykle nevymejšlí žádný velký hovadiny a rozhodně (zatím) neumí plánovat lumpárny. To se ovšem doučí, neb to perfektně ovládá jeho sestra.
Oni dva jsou vůbec tak strašně rozdílní. Nikdy bych nevěřila, že sourozenci můžou být snad úplně ve všem opační. uvidíme co bude z toho třetího vejlupku.
Dort jsem tentokrát potupně zakoupila, teda já ne, vyslala jsem muže, aby zakoupil. Dárky jsme naštěstí koupili včas. Hlavně vytoužené popelářské auto od play-doh.
Je neuvěřitelný jak to uteklo. Za chvíli budem řešit tašku do školy. Vždycky když někdo říkal, že s dětma všechno utíká jak mávnutím proutku, smála jsem se. Teď to chápu.
Čudle se za poslední rok docela socializovalo. Už neutíká před dětma a nebojí se jich. Né, že by se úplně družilo s cizíma, ale už nesedíme u pískoviště a nečekáme až děti odejdou.
Pořád ho nezajímají věci běžného života a základní znalosti ho strašně obtěžují. Barvy jdou absolutně mimo něj, pozná černou, toť vše. Písmenka ho taky neberou. Myslela jsem si, že když bude mimino, bude ho zajímat, jak se do břicha dostalo, případně, jak se dostane ven, ale kdepak. Těžkej nezájem. V poslední době začíná mít aspoň náznak zájmu o výtvarno, tak aspoň něco. Nebaví ho knížky a ani jiná "chytrá" zábava.
O to víc miluje jakoukoliv manuální práci a všechno co s tím souvisí. Trochu mě to mrzí, protože je vcelku chytrej a hodně mu to myslí, kolikrát mu souvislosti docházejí dřív než mě, ale zatím to moc nevyužívá. Snad to přijde.
Miluje auta. Staví jim dráhy a různý překážky. Už rok frčeji dva jeřáby z lega. Nedá je z ruky, denně si s nima hraje, až mě to překvapuje. A samozřejmě potřebuje další kousky. Z lega celkově staví rád, bohužel má zatím jen konkrétní tematické sady (nejčastěji auta) a kostiček zoufale málo, ale to napraví Ježíšek. Když o tom tak přemýšlím, tak buď něco kutí, za pomocí kartonových krabiček a kilometrů izolepy nebo staví z Lega.
Strašně rád jezdí na kole a vůbec je hrr do všech sportů. Na kole se naučil hned v červnu a jezdí jako drak. Nejvíc jsme v létě spolu ujeli dvanáct kilometrů a to jsem smekla klobouk, že to dal. Rád plave, leze po vejškách ( na stěnu se chystáme hned jak se vymarodí), zkouší kolečkový brusle, baví ho pinkat pálkama (a neni v tom úplně marnej) a vůbec cokoliv co souvisí s pohybem.
Je soběstačnej. Jen tuhle jsem si uvědomila, že je potřeba, aby se naučil obsloužit se sám co se týče jídla. Momentálně si prostě vyloví rohlík, ale ráda bych, aby se naučil vzít si i něco k němu. Když na to přijde, základně obslouží i Pizejsku.
S Pizejskou maji krásnej vztah. Což neznamená, že se občas neřežou div nestříká krev, ale musim říct, že primární škodič a pokušitel je naše slečna. Nicméně ji miluje, nikomu by ji nedal a vždycky ji brání. Strašně rád ji ukládá do postele. Vyhodí nás z ložnice, chvíli si k ní lehne, zpívá jí, hladí a ona poslušně sklapne pusu a oči a spí.
Hrozně rád používá frázi "ale jdi ty", což znamená, že dotyčný je naprostý debil. Zná taky spoustu frází z Hurvínka, kterýma nás dokáže perfektně odzbrojit. Hurvínek u nás celkově strašně frčí, sbírka kazet po mě a po muži je velmi rozsáhlá, ale točíme pořád dokola jen asi tři, protože ostatní jsou příliš strašidelný. Nejoblíbenější jsou Vánoce u Spejblů.
O jídle tu už asi bylo napsáno dost a na stavu se nic nezměnilo.
Oproti Pizejsce je Čudle klidný dítko. Vcelku poslechne, v důležitých věcech se na něj dá spolehnout a vždycky se s ním dá nějak rozumně domluvit. (Kromě dvou afektů z vyčerpání, kdy jsem nevěděla jestli ho mám objímat, bít nebo ignorovat.) Obvykle nevymejšlí žádný velký hovadiny a rozhodně (zatím) neumí plánovat lumpárny. To se ovšem doučí, neb to perfektně ovládá jeho sestra.
Oni dva jsou vůbec tak strašně rozdílní. Nikdy bych nevěřila, že sourozenci můžou být snad úplně ve všem opační. uvidíme co bude z toho třetího vejlupku.
Smečka je komplet
Pondělí jsme si užili v posteli se Škubem a večer dorazil zbytek osádky.
Čudle proběhl do ložnice a kostatoval: "Už jsem TO viděl" a po chvíli dodal, "ta je krásná a malinkatá." Když jsme rozsvítili, vylezl k miminu na postel a velmi pobaveně vyřvával: "Ona má malinkatý vlasy!! Úplně jako děda."
Pizejska stála u postele, střílela pohledem z prava do leva a neříkala nic. Když se Škub v zápětí rozeřvala a já ji zvedla, naklonila Pizejska hlavu ke straně a nahodila extra mračouna. Veškerý přemlouvání a vysvětlování bylo prd platný. Zachránilo to ovšem Čudle, který si sedlo ke mně a začalo mimino hladit. To byl pro Pizejsku zřejmě signál, že všechno je v cajku a že mimino patří do smečky. Roztáhla koutky a vrhla se na hromadu.
Zbytek večera svorně oba viseli na postýlce a vyřvávali, takže nebohá Škub neustále rozhazovala rukama, případně rovnou řvala.
Od momentu kdy Pizejska novýho člena domácnosti pohladila, je z ní chůva na 100%. Pořád ji mám za zadkem, smejčí židli z místnosti do místnosti, aby všude viděla, jakmile mimino kníkne, už gestikuluje a huláká, že jako matko vstávej. Nosí, podává, hladí, houpá, důležitě chystá propriety k přebalování a čeká na moment, kdy bude mimino bez dozoru, aby ho mohla i pochovat - snad to uhlídám.
Čudle se chodí na mimino dívat a chodí si k ní hrát. Nemá potřebu kontaktu, ale přítomnosti jo. A též pomáhá. Když se k nějakému starání nachomejtnou společně s Pizejskou, servou se jak koně o to, kdo podá plínu/přinese dudlík (kterej Škub nepoužívá)/vyhodí plenu..
První noc jsm strávili všichni v naší posteli. Když jsem během noci nakojila a nemohla usnout, seděla jsem na posteli a kochala jsem se. Spali vyřádkovaný, srovnaný podle velikosti. Muž, Čudle, Pizejska a nakonec uzel v zavinovačce. Cítila jsem se tak strašně spokojená a šťastná jako už dlouho ne.
Čudle proběhl do ložnice a kostatoval: "Už jsem TO viděl" a po chvíli dodal, "ta je krásná a malinkatá." Když jsme rozsvítili, vylezl k miminu na postel a velmi pobaveně vyřvával: "Ona má malinkatý vlasy!! Úplně jako děda."
Pizejska stála u postele, střílela pohledem z prava do leva a neříkala nic. Když se Škub v zápětí rozeřvala a já ji zvedla, naklonila Pizejska hlavu ke straně a nahodila extra mračouna. Veškerý přemlouvání a vysvětlování bylo prd platný. Zachránilo to ovšem Čudle, který si sedlo ke mně a začalo mimino hladit. To byl pro Pizejsku zřejmě signál, že všechno je v cajku a že mimino patří do smečky. Roztáhla koutky a vrhla se na hromadu.
Zbytek večera svorně oba viseli na postýlce a vyřvávali, takže nebohá Škub neustále rozhazovala rukama, případně rovnou řvala.
Od momentu kdy Pizejska novýho člena domácnosti pohladila, je z ní chůva na 100%. Pořád ji mám za zadkem, smejčí židli z místnosti do místnosti, aby všude viděla, jakmile mimino kníkne, už gestikuluje a huláká, že jako matko vstávej. Nosí, podává, hladí, houpá, důležitě chystá propriety k přebalování a čeká na moment, kdy bude mimino bez dozoru, aby ho mohla i pochovat - snad to uhlídám.
Čudle se chodí na mimino dívat a chodí si k ní hrát. Nemá potřebu kontaktu, ale přítomnosti jo. A též pomáhá. Když se k nějakému starání nachomejtnou společně s Pizejskou, servou se jak koně o to, kdo podá plínu/přinese dudlík (kterej Škub nepoužívá)/vyhodí plenu..
První noc jsm strávili všichni v naší posteli. Když jsem během noci nakojila a nemohla usnout, seděla jsem na posteli a kochala jsem se. Spali vyřádkovaný, srovnaný podle velikosti. Muž, Čudle, Pizejska a nakonec uzel v zavinovačce. Cítila jsem se tak strašně spokojená a šťastná jako už dlouho ne.
Jak se to stalo
Ambulantní porod neklapl. Nedá se přesně říct, kde byl nejslabší článek, protože problém jsme měly obě.
Doma běželo všechno hladce. Porodní asistentka měla radost a už z minula věděla, že ze začátku to jde rychle a pak se to se mnou trochu zpomalí, takže není třeba panikařit, že se otvírám příliš rychle. S přibívajícíma centimetrama mě sice přecházel humor, ale nebylo to nejhorší. Když opadla ranní špička, natáhla jsem letní šaty a vyrazili jsme. Žofie je na tyhle akce super, takže kontrakce v autě nebyly nesnesitelný.
Na příjmu po nás nic nechtěli, rovnou nás pustili na sál. Žádali jsme modrý, aby to bylo jako vždycky a klaplo to. V tenhle moment mě přešel humor definitivně. Skončilo tancování, zpívání, mávání rukama jako pták a další kraviny, kterejma jsem se do té doby bavila. Natočili mi monitor ve stoje, to mi docela spadla brada, ještě loni bylo nutný ležet a pak mě propustili do sprchy.
Tentokrát jsem nesla bolest asi nejmíň statečně (jak kulantně řečeno) a toužila jsem po oblbovačce. Jediný co mě od ní drželo bylo to, že pak by nás asi zřejmě nepustili domů a taky to, že PA mi tvrdila (a já byla přesvědčená, že kecá), že než by za půl hodiny zabrala, tak Škub bude na světě.
Pak to nabralo rychlý spád. Doktorka mě vyšetřila a ukázalo se, že to opět celý zůstalo viset na vodě, kterou jsem si nakonec po stopadesáti ujištění, že pak už se bude FAKT rodit a nebudou mě uvazovat na monitor, nechala píchnout. Byla nehezky zelená a ozvy mimina šly dolů. Při prvním zatlačení jsem ladila formu a vzpomínala, jak se to dělá. Po druhym mi pokládali na břicho modrou holčičku, která vřískala.
Doktorka trpělivě čekala na placentu. Minuty utíkaly a nic se nedělo. Přikládali jsme Škuba, PA mi omačkávala břicho, já se snažila tlačit, ale bylo to prd platný. Celý to snažení trvalo hodinu a pak začínalo být jasný, že to nepůjde a že krvácím dovnitř. Muž se Škubem byli vykázáni. Nechali mu ji v zavinovačce, aby ji odnesl na novorozenecký a tam si s ní sedl na chodbě a čekali na mě (to byl další pozitivní šok). A mě čekala narkóza. Bylo to vcelku rychlý, během dvaceti minut jsem byla zase mezi živejma a hned ke mě pustili muže i se Škubem.
Kvůli krevní ztrátě mi nedoporučili odcházet domů a proti byli i na dětskym kvůli zelený vodě a šňůře dvakrát omotaný kolem krku, která dítko lehce přidusila. Takže jsme zůstaly, ale ne na dlouho. V sobotu bylo všechno na dobrý cestě, takže jsem začala otravovat, že bych ráno chtěla propustit a jaký mám šance. Ukázalo se, že to neni nejmenší problém.
Takže se momentálně vyvalujeme doma v posteli a užíváme si, že se máme. Zítra večer přijede zbytek smečky a Škub pozná, zač je toho loket.
Doma běželo všechno hladce. Porodní asistentka měla radost a už z minula věděla, že ze začátku to jde rychle a pak se to se mnou trochu zpomalí, takže není třeba panikařit, že se otvírám příliš rychle. S přibívajícíma centimetrama mě sice přecházel humor, ale nebylo to nejhorší. Když opadla ranní špička, natáhla jsem letní šaty a vyrazili jsme. Žofie je na tyhle akce super, takže kontrakce v autě nebyly nesnesitelný.
Na příjmu po nás nic nechtěli, rovnou nás pustili na sál. Žádali jsme modrý, aby to bylo jako vždycky a klaplo to. V tenhle moment mě přešel humor definitivně. Skončilo tancování, zpívání, mávání rukama jako pták a další kraviny, kterejma jsem se do té doby bavila. Natočili mi monitor ve stoje, to mi docela spadla brada, ještě loni bylo nutný ležet a pak mě propustili do sprchy.
Tentokrát jsem nesla bolest asi nejmíň statečně (jak kulantně řečeno) a toužila jsem po oblbovačce. Jediný co mě od ní drželo bylo to, že pak by nás asi zřejmě nepustili domů a taky to, že PA mi tvrdila (a já byla přesvědčená, že kecá), že než by za půl hodiny zabrala, tak Škub bude na světě.
Pak to nabralo rychlý spád. Doktorka mě vyšetřila a ukázalo se, že to opět celý zůstalo viset na vodě, kterou jsem si nakonec po stopadesáti ujištění, že pak už se bude FAKT rodit a nebudou mě uvazovat na monitor, nechala píchnout. Byla nehezky zelená a ozvy mimina šly dolů. Při prvním zatlačení jsem ladila formu a vzpomínala, jak se to dělá. Po druhym mi pokládali na břicho modrou holčičku, která vřískala.
Doktorka trpělivě čekala na placentu. Minuty utíkaly a nic se nedělo. Přikládali jsme Škuba, PA mi omačkávala břicho, já se snažila tlačit, ale bylo to prd platný. Celý to snažení trvalo hodinu a pak začínalo být jasný, že to nepůjde a že krvácím dovnitř. Muž se Škubem byli vykázáni. Nechali mu ji v zavinovačce, aby ji odnesl na novorozenecký a tam si s ní sedl na chodbě a čekali na mě (to byl další pozitivní šok). A mě čekala narkóza. Bylo to vcelku rychlý, během dvaceti minut jsem byla zase mezi živejma a hned ke mě pustili muže i se Škubem.
Kvůli krevní ztrátě mi nedoporučili odcházet domů a proti byli i na dětskym kvůli zelený vodě a šňůře dvakrát omotaný kolem krku, která dítko lehce přidusila. Takže jsme zůstaly, ale ne na dlouho. V sobotu bylo všechno na dobrý cestě, takže jsem začala otravovat, že bych ráno chtěla propustit a jaký mám šance. Ukázalo se, že to neni nejmenší problém.
Takže se momentálně vyvalujeme doma v posteli a užíváme si, že se máme. Zítra večer přijede zbytek smečky a Škub pozná, zač je toho loket.
Škub
Vypadá to, že děvenky si u nás načesávají vlasy a natřásaji se před zrcadlem, neb Škubovi se prostě nechce. Nejspíš bude vychcaná jako Pizejska, neb ta se taky nechala přenášet.
Muž začíná být trošku nervozni, protože kufr stále obsahuje jen dva ručníky a tři balíčky bebe sušenek. Papíry mám pohozený někde v autě, porodní plán je vytištěn jen díky tomu, že mi muž před dvěma dny klekl na krk a vážně mi promlouval do duši o nezodpovědnosti. Sklopila jsem uši, přepsala datum na loňském plánu a pokorně jsem ho vytiskla. Než jsem ho stihla někde pohodit, dal ho muž do desek a uklidil. Tohle se já nikdy nenaučim.
Dneska jsem porodní tašku konzultovala se sestrou na monitoru a ta mě potěšila, protože přece nic jinýho než ručník a pantofle nepotřebuju. Juch. Možná ještě přihodím pyžamo, kdybych náhodou musela zůstat déle než plánovaných pár hodin.
Na kontrole jsem se dneska ubránila všem vyšetřením s tím, že až v pondělí. Nechala jsem si změřit tlak a hupky dupky domů. Večer dorazí porodní asistentka, aby udělala kontrolu a uvidíme jak to vypadá. Škub buď čeká na prvního, aby měla narozeniny s Čudletem nebo na pondělí, aby zapadla do naší pondělní rodiny, neb jsme zatím všichni pondělní děti.
Tohle jsem nadatlila včera večer.
A pravě teď kojím naše halloweenský dítě. V pět ráno první kontrakce, v devět příjem v nemocnici a o padesát minut později modrá uřvaná holčička.
Poznatek číslo jedna: neumíme jiné než nenažrané děti.
Muž začíná být trošku nervozni, protože kufr stále obsahuje jen dva ručníky a tři balíčky bebe sušenek. Papíry mám pohozený někde v autě, porodní plán je vytištěn jen díky tomu, že mi muž před dvěma dny klekl na krk a vážně mi promlouval do duši o nezodpovědnosti. Sklopila jsem uši, přepsala datum na loňském plánu a pokorně jsem ho vytiskla. Než jsem ho stihla někde pohodit, dal ho muž do desek a uklidil. Tohle se já nikdy nenaučim.
Dneska jsem porodní tašku konzultovala se sestrou na monitoru a ta mě potěšila, protože přece nic jinýho než ručník a pantofle nepotřebuju. Juch. Možná ještě přihodím pyžamo, kdybych náhodou musela zůstat déle než plánovaných pár hodin.
Na kontrole jsem se dneska ubránila všem vyšetřením s tím, že až v pondělí. Nechala jsem si změřit tlak a hupky dupky domů. Večer dorazí porodní asistentka, aby udělala kontrolu a uvidíme jak to vypadá. Škub buď čeká na prvního, aby měla narozeniny s Čudletem nebo na pondělí, aby zapadla do naší pondělní rodiny, neb jsme zatím všichni pondělní děti.
Tohle jsem nadatlila včera večer.
A pravě teď kojím naše halloweenský dítě. V pět ráno první kontrakce, v devět příjem v nemocnici a o padesát minut později modrá uřvaná holčička.
Poznatek číslo jedna: neumíme jiné než nenažrané děti.
Věčná story
Školka. Tak strašně se mi teď nechce řešit žádný problémy. Nicméně, každý den jedeme do školky a dítko natahuje. Dneska to došlo tak daleko, že spustil hysterák v šatně. Jako nejsem žádná cíťa, nedělá mi problém fouknout ho za dveře a adie, ale vzhledem k tomu, že vím odkud vítr fouká, tak s tím problém mám. Dneska jsem vyměkla a slíbila po O.
Totiž. Nejsou děti. Což v praxi znamená, že děti nad tři roky jsou ve školce TŘI děti, zbytku je od půl roku do dvou let. Děti jsou spojené v jedné třídě. A tady nastává ten problém. Čudle si nemá s kým hrát. Ne, že by nějak extra prahl po hře s ostatníma, hodně si hraje sám, ale to mu taky není umožněno, protože okolo je příliš malých dětí, který si nehrajou, ale ničeji. Občas choději ve třech s paní učitelkou do horní třídy, tam je spokojený. Každý ráno se mě ptá jestli půjdou nahoru.
Bohužel momentálně nevím, co bych s tím mohla udělat. Počítám s tím, že bude chodit do konce roku a budem hledat místo ve státní školce i za cenu toho, že se mnou bude třeba dva měsíce doma. Jasně mohla bych ho vzít ze školky hned, ale prostě to musí vydržet, protože já budu potřebovat čas, abysme se nějak zajeli a navíc si myslím, že se prostě musí naučit, že jsou nějaký povinnosti, což je v jeho případě školka.
Každý ráno skřípu zubama, protože vidím jak se mu nechce. Snažím se být pozitivní a neoblomná, ale asi nejsem moc přesvědčivá, protože dítko se cuká den ode dne víc. Jsem z toho všeho docela zklamaná, šli jsme do soukromé školky, ale nějak se to neslučuje s mýma představama. Už jenom to, že ty "velký" děti maji šatnu v patře, kam se nesmí v botech, takže se Čudle hezky přezouvá na studených schodech, kam choději všichni v botech, takže v mokru tam vytře zadkem a boty tam zůstávájí jen tak bezprizorně ležet. Fakt je takovej problém přidělat k těm 20 botníkům, který tam jsou pro děti z jeslí ještě pár dalších? Místo tam je. A je víc takových detailů, který mě štvou.
Snad to do Vánoc nějak překlepeme a dostaneme místo ve státní školce tady u nás.
Totiž. Nejsou děti. Což v praxi znamená, že děti nad tři roky jsou ve školce TŘI děti, zbytku je od půl roku do dvou let. Děti jsou spojené v jedné třídě. A tady nastává ten problém. Čudle si nemá s kým hrát. Ne, že by nějak extra prahl po hře s ostatníma, hodně si hraje sám, ale to mu taky není umožněno, protože okolo je příliš malých dětí, který si nehrajou, ale ničeji. Občas choději ve třech s paní učitelkou do horní třídy, tam je spokojený. Každý ráno se mě ptá jestli půjdou nahoru.
Bohužel momentálně nevím, co bych s tím mohla udělat. Počítám s tím, že bude chodit do konce roku a budem hledat místo ve státní školce i za cenu toho, že se mnou bude třeba dva měsíce doma. Jasně mohla bych ho vzít ze školky hned, ale prostě to musí vydržet, protože já budu potřebovat čas, abysme se nějak zajeli a navíc si myslím, že se prostě musí naučit, že jsou nějaký povinnosti, což je v jeho případě školka.
Každý ráno skřípu zubama, protože vidím jak se mu nechce. Snažím se být pozitivní a neoblomná, ale asi nejsem moc přesvědčivá, protože dítko se cuká den ode dne víc. Jsem z toho všeho docela zklamaná, šli jsme do soukromé školky, ale nějak se to neslučuje s mýma představama. Už jenom to, že ty "velký" děti maji šatnu v patře, kam se nesmí v botech, takže se Čudle hezky přezouvá na studených schodech, kam choději všichni v botech, takže v mokru tam vytře zadkem a boty tam zůstávájí jen tak bezprizorně ležet. Fakt je takovej problém přidělat k těm 20 botníkům, který tam jsou pro děti z jeslí ještě pár dalších? Místo tam je. A je víc takových detailů, který mě štvou.
Snad to do Vánoc nějak překlepeme a dostaneme místo ve státní školce tady u nás.
Řidičák
A ještě jedno autotéma.
Minulý týden Sousedka nadávala, že přišla o další body. Za poslední tři měsíce jich ztratila devět. Docela slušnej výkon. Hořekovala co bude, až jí seberou řidičák, protože na autě je závislá. A tak mě logicky napadlo, co bych bez papírů dělala já.
Hrozně obdivuju matky na mateřský, který neříději nebo nemají auto k dispozici. Jsem rozhejčkaná to nepopírám. Městskou jsem tady u nás nikdy nejela. Asi za to může i blbá poloha zastávek vzhledem k bydlišti, protože než bych došla na první, tak máme na všechny strany půlku cesty za sebou a to už dojdeme.
Ale i tak sedám do auta denně, protože do školky to máme cca 35 minut chůze, což se dá odpoledne, ale ne ráno, kdy tam dítko musí být do půl deváté a já jsem ráda, že ho kolem osmé vykopu z postele. Navíc Pizejska obvykle ještě spí, takže ji nechávám doma (sociálku na mě). Bez auta bysme to nezvládli. Jistě, může ho vozit muž, ale to je prašť jako uhoď.
Auto pro mě má ovšem ještě jednu fukci a ta je mnohem důležitější než dopravit se z bodu A do bodu B. V autě odpočívám. Vypínám hlavu a zapínám autopilota, nemyslím na nic. Soustředím se sice na provoz, ale hlava odpočívá. Když na mě padne splín a mám všeho plný zuby, což sice není často, ale nepopírám, že se to děje, nacpu děti do autosedaček a jedeme. Jedu bez cíle a směru, děti poslouchají pohádky nebo sedí a zírají ven. Obvykle mi cca 50 km stačí k tomu, abych se postavila na nohy a mohla zase existovat.
Řídím strašně ráda. Asi trochu agresivněji, ale řekla bych bezpečně. Body jsem zatím neposbírala žádný. Ale asi by to nebylo složitý, prakticky neustále jezdím bez dokladů, protože já a peněženka, to je kapitola sama pro sebe. A pak rychlost, dodržuju striktně ve městě a ve vsích, ale kdyby si mě vyhlídl ten krásný moka superb, co tu krouží po dálnici, tak jdu asi druhý den na půl roku odevzdat noty na služebnu.
Minulý týden Sousedka nadávala, že přišla o další body. Za poslední tři měsíce jich ztratila devět. Docela slušnej výkon. Hořekovala co bude, až jí seberou řidičák, protože na autě je závislá. A tak mě logicky napadlo, co bych bez papírů dělala já.
Hrozně obdivuju matky na mateřský, který neříději nebo nemají auto k dispozici. Jsem rozhejčkaná to nepopírám. Městskou jsem tady u nás nikdy nejela. Asi za to může i blbá poloha zastávek vzhledem k bydlišti, protože než bych došla na první, tak máme na všechny strany půlku cesty za sebou a to už dojdeme.
Ale i tak sedám do auta denně, protože do školky to máme cca 35 minut chůze, což se dá odpoledne, ale ne ráno, kdy tam dítko musí být do půl deváté a já jsem ráda, že ho kolem osmé vykopu z postele. Navíc Pizejska obvykle ještě spí, takže ji nechávám doma (sociálku na mě). Bez auta bysme to nezvládli. Jistě, může ho vozit muž, ale to je prašť jako uhoď.
Auto pro mě má ovšem ještě jednu fukci a ta je mnohem důležitější než dopravit se z bodu A do bodu B. V autě odpočívám. Vypínám hlavu a zapínám autopilota, nemyslím na nic. Soustředím se sice na provoz, ale hlava odpočívá. Když na mě padne splín a mám všeho plný zuby, což sice není často, ale nepopírám, že se to děje, nacpu děti do autosedaček a jedeme. Jedu bez cíle a směru, děti poslouchají pohádky nebo sedí a zírají ven. Obvykle mi cca 50 km stačí k tomu, abych se postavila na nohy a mohla zase existovat.
Řídím strašně ráda. Asi trochu agresivněji, ale řekla bych bezpečně. Body jsem zatím neposbírala žádný. Ale asi by to nebylo složitý, prakticky neustále jezdím bez dokladů, protože já a peněženka, to je kapitola sama pro sebe. A pak rychlost, dodržuju striktně ve městě a ve vsích, ale kdyby si mě vyhlídl ten krásný moka superb, co tu krouží po dálnici, tak jdu asi druhý den na půl roku odevzdat noty na služebnu.
Matrika a jméno
Minulý pátek jsme vyrazili na matriku, aby muž slavnostně přísahal, že Škub je jeho. Paní matrikářka nebyla z nejbystřejších. V mojí občance našla zapsané Čudle. Činilo jí strašný problém převést jeho rodné číslo na datum narození. Nakonec jí ho muž nadiktoval. Následně jsem se zeptala jestli chce datum narozeni i druhého sourozence, neb Pizejsku v dokladech nemám. Paní se podívala na to co už vypotila, změřila si pohledem Pizejsku v růžových šatech a podezíravě se zeptala: "Vy máte ještě jiný dítě než tohle?" Ale nee, kdepak, tohle je ten čtyřletý kluk, co už ho máte napsaného.
Následně přišel problém se jménem. Nějak jsem žila v tom, že pokud to jméno prokazatelně existuje, lze ho zapsat. Matrikářka ovšem byla jiného názoru a vyšoupla nás ven. Nakonec jsem volala na matriku do Budějovic, kde paní strávila dvacet minut hledáním našeho jména všude mozně a když nenašla, vysvětlila mi co dál a co nastane, když posudek nestihne dorazit do porodu a vůbec. Byla úplně milionová.
Takže jsem hned v pátek poslala žádost o posudek, v pondělí volali, že je to vyřízený A ve čtvrtek bylo lejstro doma. Trochu jsem trnula, aby to nezamítli, protože mít za litr negativní posudek se mi moc nechtělo. Nicméně to prošlo, dozvěděli jsme se, že je to svahilské jméno znamenající 'pojmenované dítě'. Jak příhodné. Další možný původ je ve jménu Gina, případně jeho variant jako Regina nebo Virginia. Variantu, kterou máme zapsanou my, si nechám kupodivu pro sebe.
Každopádně, teď už by to šlo. (Tašku sbalim než pojedem, fakt.)
Následně přišel problém se jménem. Nějak jsem žila v tom, že pokud to jméno prokazatelně existuje, lze ho zapsat. Matrikářka ovšem byla jiného názoru a vyšoupla nás ven. Nakonec jsem volala na matriku do Budějovic, kde paní strávila dvacet minut hledáním našeho jména všude mozně a když nenašla, vysvětlila mi co dál a co nastane, když posudek nestihne dorazit do porodu a vůbec. Byla úplně milionová.
Takže jsem hned v pátek poslala žádost o posudek, v pondělí volali, že je to vyřízený A ve čtvrtek bylo lejstro doma. Trochu jsem trnula, aby to nezamítli, protože mít za litr negativní posudek se mi moc nechtělo. Nicméně to prošlo, dozvěděli jsme se, že je to svahilské jméno znamenající 'pojmenované dítě'. Jak příhodné. Další možný původ je ve jménu Gina, případně jeho variant jako Regina nebo Virginia. Variantu, kterou máme zapsanou my, si nechám kupodivu pro sebe.
Každopádně, teď už by to šlo. (Tašku sbalim než pojedem, fakt.)
Žofie
Už je s náma tři měsíce a já se s ní pořád nekamarádím.
Jasně, je to Sharan, ale prostě mi nesedí. Nemám ji v ruce a sžíváme se velice velice ztuha. Ještě jsem se s ní nenaučila jezdit se slušnou spotřebou a tak po městě jezdím kolem sedmnácti litrů, což při skutečnosti, že většina mých cest jsou popojížďky do školky a nakoupit, není značka ideál. Asi se to trochu upraví, protože jezdíme na ethanol a ještě to neni úplně doštelovaný, ale žádný závratný čísla nečekám.
Ještě se mi pořád občas stane, že mi auto někde chcípne, spojka bere úplně jinak a někdy se chová naprosto nevyzpytatelně, obzvlášť za studena (což by taky mohlo vyřešit to poštelování). Kamarád tvrdí, že to všechno mám za to, že jsem jí dala tak blbý jméno.
Nicméně nijak extra pindat nemůžu, protože jsem to byla já, kdo POTŘEBOVAL Sharana. A navíc co do velikosti a dalších věcí mi Žofie maximálně vyhovuje. Neumím si představit menší auto, protože objem věcí, který neustále vozím sem a tam je obrovský, jenom než naložím dětem dopravní prostředky na víkend k babičce. Kolo, odrážedlo, kočár, k tomu velkej kufr s hadrama a další aspoň dvě tašky, ve kterých bývá nevím co, ale rozhodně to nutně potřebujeme. Smekám před každým, kdo naloží dvě děti do Fabie, případně jinýho malýho chcípáka.
Ještě tomu dám čas. Uvidíme jak v zimě, snad se to poddá a třeba aspoň ocením, že je to 4x4 (nebo taky ne). A jestli se to nepoddá začnu pomaloučku polehoučku muže sunout k myšlence na nové auto.
Jasně, je to Sharan, ale prostě mi nesedí. Nemám ji v ruce a sžíváme se velice velice ztuha. Ještě jsem se s ní nenaučila jezdit se slušnou spotřebou a tak po městě jezdím kolem sedmnácti litrů, což při skutečnosti, že většina mých cest jsou popojížďky do školky a nakoupit, není značka ideál. Asi se to trochu upraví, protože jezdíme na ethanol a ještě to neni úplně doštelovaný, ale žádný závratný čísla nečekám.
Ještě se mi pořád občas stane, že mi auto někde chcípne, spojka bere úplně jinak a někdy se chová naprosto nevyzpytatelně, obzvlášť za studena (což by taky mohlo vyřešit to poštelování). Kamarád tvrdí, že to všechno mám za to, že jsem jí dala tak blbý jméno.
Nicméně nijak extra pindat nemůžu, protože jsem to byla já, kdo POTŘEBOVAL Sharana. A navíc co do velikosti a dalších věcí mi Žofie maximálně vyhovuje. Neumím si představit menší auto, protože objem věcí, který neustále vozím sem a tam je obrovský, jenom než naložím dětem dopravní prostředky na víkend k babičce. Kolo, odrážedlo, kočár, k tomu velkej kufr s hadrama a další aspoň dvě tašky, ve kterých bývá nevím co, ale rozhodně to nutně potřebujeme. Smekám před každým, kdo naloží dvě děti do Fabie, případně jinýho malýho chcípáka.
Ještě tomu dám čas. Uvidíme jak v zimě, snad se to poddá a třeba aspoň ocením, že je to 4x4 (nebo taky ne). A jestli se to nepoddá začnu pomaloučku polehoučku muže sunout k myšlence na nové auto.
O palcích
Včera byl palcový večer.
Čudle si do masa ohlodalo celé bříško palce, řvalo jak prorvaný, že to bolí. Dneska ten skvělý kousek zopakoval na druhé ruce. Na otázku proč, sklopil oči a pronesl - "maminko? víš já mám večer v posteli hroznej hlad". Od dítěte, který povečeřelo jednu hodně velkou dospělou porci těstovin a misku mléčný rejže, to zní jako vtip. Nicméně sbalil na stole suchej rohlík a šel do postele. Ani jsem se nevzmohla na poznámku o zubech. Asi bude třeba pořešit večeře.
A druhá palcová story. Včera sama doma, děti spěji, přehoupla se jedenáctá hodina. Dodělávám úklid a životně nutně potřebuju ustřihnout bednu. Bolest jako svišť a ze špičky palce mi stříká krev jako malá roztomilá fontána. Trochu mě to rozhodilo, neb jsem žila v domnění, že krev stříká jen z tepen. Po dvacetiminutách s tlakovým obvazem a s rukou nad hlavou už jen teče, ale nedaří se zastavit. Zvažuju, že zavolám muži, aby přijel. Ukrutně se mi nechce tahat ho z dýchánku ve městě. Než se rozhoupu, konečně ze mě přestane lejt a po půl hodině už to ani nepromáčí obvaz. Ráno tu srandu o ustřižené špičce prstu vyprávím muži. Když mu po půl hodině nabídnu ostříhání nehtů, odmítne. Nechápu proč.
Čudle si do masa ohlodalo celé bříško palce, řvalo jak prorvaný, že to bolí. Dneska ten skvělý kousek zopakoval na druhé ruce. Na otázku proč, sklopil oči a pronesl - "maminko? víš já mám večer v posteli hroznej hlad". Od dítěte, který povečeřelo jednu hodně velkou dospělou porci těstovin a misku mléčný rejže, to zní jako vtip. Nicméně sbalil na stole suchej rohlík a šel do postele. Ani jsem se nevzmohla na poznámku o zubech. Asi bude třeba pořešit večeře.
A druhá palcová story. Včera sama doma, děti spěji, přehoupla se jedenáctá hodina. Dodělávám úklid a životně nutně potřebuju ustřihnout bednu. Bolest jako svišť a ze špičky palce mi stříká krev jako malá roztomilá fontána. Trochu mě to rozhodilo, neb jsem žila v domnění, že krev stříká jen z tepen. Po dvacetiminutách s tlakovým obvazem a s rukou nad hlavou už jen teče, ale nedaří se zastavit. Zvažuju, že zavolám muži, aby přijel. Ukrutně se mi nechce tahat ho z dýchánku ve městě. Než se rozhoupu, konečně ze mě přestane lejt a po půl hodině už to ani nepromáčí obvaz. Ráno tu srandu o ustřižené špičce prstu vyprávím muži. Když mu po půl hodině nabídnu ostříhání nehtů, odmítne. Nechápu proč.
Mimino
Včera jsem odpoledne koupila Čudleti skřín, kterou jsme sestavili a následně šoupali nábytkem v půlce baráku a přenášeli věci sem a tam, takže dneska mám spoustu času v posteli, tak prásknu, jak je to s tim miminem.
Od začátku (když jsem se teda smířila s tim, že jsem těhotná, což byl "trochu" šok, protože jsem si říkala, že třeba za rok za dva) jsem tušila, že to bude holka. Přesto jsem zoufale toužila, po klukovi. Pizejska by zůstala jedinečná tím, že je holka a kluci jsou super. Pravda, každý kdo nás zná tvrdí, že Pizejska neni dítě, který by trpělo jako prostřední a mělo by potíž se najít a prosadit. Je obrovská osobnost a zcela dokonale umí využít toho, že je holka (klidně by to mohla učit). Kluci jsou jednoduší na ovládání, člověk může jet podle nějakého mustru a na kluka to funguje. Zmáčknu A stane se A. U holky zmáčku A a stane se cokoliv, mimo A, je naprosto nevypočitatelná a někdy nestačím zírat.
Když jsme jeli na velkej ultrazvuk a doktorka se ptala, co si přejeme, tvrdila jsem, že je mi to jedno. Když řekla - bude to holčička, statečně jsem polkla slzy. Prvních pár kilometrů v autě jsem mlčela a pak už jsem jen brečela. Následující týden jsem to zpracovávala. Samotnou mě překvapilo, jak mě to rozložilo. Muž mě utěšoval, že se nemám bát, že si toho kluka ještě pořídíme. Nijak mě to neuklidnilo. Po týdnu to přešlo do fáze, vždyť je to jedno, nepopírám, že bych kluka radši, ale holka bude taky dobrá.
Čudleti jsme pohlaví neprozradili, neb by to všude vyblil a my to nikomu neříkáme (nejchytřejší okolí ví jistě, že bude kluk). On je od začátku přesvědčený, že mimina budou DVĚ a že to bude holka. "Maminko, bude to sestřička, jinak bych byl naštvaný a hodně bych se zlobil." Tak aspoň Čudle bude nejspíš spokojený.
Od začátku (když jsem se teda smířila s tim, že jsem těhotná, což byl "trochu" šok, protože jsem si říkala, že třeba za rok za dva) jsem tušila, že to bude holka. Přesto jsem zoufale toužila, po klukovi. Pizejska by zůstala jedinečná tím, že je holka a kluci jsou super. Pravda, každý kdo nás zná tvrdí, že Pizejska neni dítě, který by trpělo jako prostřední a mělo by potíž se najít a prosadit. Je obrovská osobnost a zcela dokonale umí využít toho, že je holka (klidně by to mohla učit). Kluci jsou jednoduší na ovládání, člověk může jet podle nějakého mustru a na kluka to funguje. Zmáčknu A stane se A. U holky zmáčku A a stane se cokoliv, mimo A, je naprosto nevypočitatelná a někdy nestačím zírat.
Když jsme jeli na velkej ultrazvuk a doktorka se ptala, co si přejeme, tvrdila jsem, že je mi to jedno. Když řekla - bude to holčička, statečně jsem polkla slzy. Prvních pár kilometrů v autě jsem mlčela a pak už jsem jen brečela. Následující týden jsem to zpracovávala. Samotnou mě překvapilo, jak mě to rozložilo. Muž mě utěšoval, že se nemám bát, že si toho kluka ještě pořídíme. Nijak mě to neuklidnilo. Po týdnu to přešlo do fáze, vždyť je to jedno, nepopírám, že bych kluka radši, ale holka bude taky dobrá.
Čudleti jsme pohlaví neprozradili, neb by to všude vyblil a my to nikomu neříkáme (nejchytřejší okolí ví jistě, že bude kluk). On je od začátku přesvědčený, že mimina budou DVĚ a že to bude holka. "Maminko, bude to sestřička, jinak bych byl naštvaný a hodně bych se zlobil." Tak aspoň Čudle bude nejspíš spokojený.
Poslední výlet
Následující dny nejspíš nebude blog zahálet, protože třetí těhotenství mě fakt doběhlo a jsem grogy a boleji mě záda a kyčle a vůbec fšechno. I kratší procházka znamená po návratu horkou sprchu a zalézt aspoň na půl hodiny do postele, což je docela nudný.
Včera jsem podnikla poslední větší výlet do Budějovic. Původně jsem plánovala Prahu, ale jsem ráda, že jsem se na to vyflákla. Po cestě domů jsem tankovala a když mě pán od obsluhy viděl, nejen že mi natankoval, ale ještě se ptal, jestli vím jistě, že zvládnu dojet domů, nebo jestli má volat muže či sanitku.
Dojela jsem bez problémů, ale řídit teď budu asi jen výjimečně. Malovala jsem si jak nakoupim to, či ono a když došlo na lámání chleba nekoupila jsem prakticky nic. Mám totiž pocit, že bez všeho můžeme žít. Koupila jsem si pyžamo - jeden by nevěřil jakej kumšt je sehnat nějaký s dlouhýma nohavicema a bez dementních obrázků. Koupila jsem Pizejsce dva overaly, protože najednou ze všech vyrostla (a v roce a půl přechází na velikost 86 ehm).
Miminu jsem pořídila pleny. Jako fakt bylo vždycky tolik velikostí?? Byla jsem z toho na větvi. Nakonec jsem vzala dvojky, neb si nedělám iluze, že bysme do třetice měli malé děcko. Počítám, že pod čtyři kila nepůjdeme. Případně ještě koupím jedno malé balení jedniček a bude.
A tím celý velký nakupování skončilo. Žádnou kosmetiku jsem na děti nikdy nepoužívala, takže tu nekupuju a levandulový zásyp tu mám. Z oblečení tu taky něco mám, přinejhorším dokoupím operativně. Zbývá dojet do zdravotnických potřeb pro porodnický vložky a rektální rourku a je hotovo.
Dneska se z milého výletování léčím. Mám pocit, jak když jsem složila vagon uhlí, bolí mě svaly, o kterých jsem netušila, že je mám. Mám podivný křeče v břiše (že by pé pé eláci? s předchozíma dětma jsem je nezažila) a jsem ráda, že dojdu do koupelny a zpátky. Snad bude zítra líp.
Včera jsem podnikla poslední větší výlet do Budějovic. Původně jsem plánovala Prahu, ale jsem ráda, že jsem se na to vyflákla. Po cestě domů jsem tankovala a když mě pán od obsluhy viděl, nejen že mi natankoval, ale ještě se ptal, jestli vím jistě, že zvládnu dojet domů, nebo jestli má volat muže či sanitku.
Dojela jsem bez problémů, ale řídit teď budu asi jen výjimečně. Malovala jsem si jak nakoupim to, či ono a když došlo na lámání chleba nekoupila jsem prakticky nic. Mám totiž pocit, že bez všeho můžeme žít. Koupila jsem si pyžamo - jeden by nevěřil jakej kumšt je sehnat nějaký s dlouhýma nohavicema a bez dementních obrázků. Koupila jsem Pizejsce dva overaly, protože najednou ze všech vyrostla (a v roce a půl přechází na velikost 86 ehm).
Miminu jsem pořídila pleny. Jako fakt bylo vždycky tolik velikostí?? Byla jsem z toho na větvi. Nakonec jsem vzala dvojky, neb si nedělám iluze, že bysme do třetice měli malé děcko. Počítám, že pod čtyři kila nepůjdeme. Případně ještě koupím jedno malé balení jedniček a bude.
A tím celý velký nakupování skončilo. Žádnou kosmetiku jsem na děti nikdy nepoužívala, takže tu nekupuju a levandulový zásyp tu mám. Z oblečení tu taky něco mám, přinejhorším dokoupím operativně. Zbývá dojet do zdravotnických potřeb pro porodnický vložky a rektální rourku a je hotovo.
Dneska se z milého výletování léčím. Mám pocit, jak když jsem složila vagon uhlí, bolí mě svaly, o kterých jsem netušila, že je mám. Mám podivný křeče v břiše (že by pé pé eláci? s předchozíma dětma jsem je nezažila) a jsem ráda, že dojdu do koupelny a zpátky. Snad bude zítra líp.
Zuby
Už dlouho jsem nepsala o zubaři, no né?
V sobotu po obědě mě vzal zub. Opět šestka. Chvíli jsem úpěla a pak jsem si dala pralen. Kupodivu zabral. Na chvíli. V neděli jsem propásla pohotovost, protože jsem si malovala, jak to bude dobrý.
Zub samozřejmě přesně věděl, že pohotovost je jen do dvanácti, takže chvíli před dvanáctou se do toho opřel a já lezla po zdi. Paralen byl k smíchu. Rozkousala jsem aspoň hrst hřebíčku. K mému překvapení to na chvíli pomohlo.
Jsem moc srab na to, abych si těsně před porodem chroupla ibalgin jen tak, takže jsem šupala do lékárny a dělala smutný oči na všechny strany. Nedali mi nic. Nabídli mi paralen extra, což mi přišlo házení peněz z okna.
Ze zoufalství jsem zavolala do porodnice a doktorka naznala, že si mám přijet pro recepis. Nakonec prošla asi stopadesát příbalových letáků a konstatovala, že IBALGIN.
Dneska jdu k zubaři. Myslím, že se na mě VELMI těší. Asi si sebou vezmu placatku - na tlak samozřejmě.
V sobotu po obědě mě vzal zub. Opět šestka. Chvíli jsem úpěla a pak jsem si dala pralen. Kupodivu zabral. Na chvíli. V neděli jsem propásla pohotovost, protože jsem si malovala, jak to bude dobrý.
Zub samozřejmě přesně věděl, že pohotovost je jen do dvanácti, takže chvíli před dvanáctou se do toho opřel a já lezla po zdi. Paralen byl k smíchu. Rozkousala jsem aspoň hrst hřebíčku. K mému překvapení to na chvíli pomohlo.
Jsem moc srab na to, abych si těsně před porodem chroupla ibalgin jen tak, takže jsem šupala do lékárny a dělala smutný oči na všechny strany. Nedali mi nic. Nabídli mi paralen extra, což mi přišlo házení peněz z okna.
Ze zoufalství jsem zavolala do porodnice a doktorka naznala, že si mám přijet pro recepis. Nakonec prošla asi stopadesát příbalových letáků a konstatovala, že IBALGIN.
Dneska jdu k zubaři. Myslím, že se na mě VELMI těší. Asi si sebou vezmu placatku - na tlak samozřejmě.
Rekonstuujeme
Rekonstrukce pokračuje pomalu. Přála jsem si, abysme do porodu měli dole podlahy a bylo tam na oko poklizeno. Bohužel si o tom můžu nechat zdát. Chodíme po polystyrenu a kdy se budou lejt podlahy je ve hvězdách. Trochu mě to mrzí, ale nedá se svítit.
Momentálně se snažíme odvozit bordel. Dvorek bez hromady sutě strašně prokoukl. Pravda v sobotu jsme nakládali a v neděli jsem se z toho léčila. Ještě se potřebujeme zbavit dvou keramických akumulaček, do kterých se muž zamiloval a museli jsme je mít a teď překážeji a jsou těžký jako kráva. Asi je šupnu na aukro a budu doufat, že si pro ně někdo přijede.
Dělá se i na půdě. Zateplila se podlaha a pokládají se na ni osb desky. Na vymalování čeká sklep. Chystám se, že bych na to s dětma vlítla, ale upřímně si na to moc netroufám. Dvě děti za zadkem a lozit po štaflích se Škubem se mi úplně nechce. Nicméně je to prakticky jediný skladovací prostor, který máme a je třeba uskladnit věci na kempování, lyže, sáně, marmelády a bambilion dalších věcí, který se prostě nikam jinam nevejdou. Tak se možná hecnu, sbalim tašku do porodnice a půjdem malovat.
Včera jsem se nějak zamyslela ve sprše a došlo mi, že proboha nemám tolik času, kolik si maluju a že je třeba pořešit aspoň základní miminčí věci. A je třeba řešit to nejlépe hned, aby to nemusel honit muž se dvěma dětma na krku. Jsou to maličkosti, nejsem megaloman a soudím, že mimino potřebuje matku, plenu, něco na sebe (Ali chystám se ti napsat), místo na spaní a rektální rourku, ale momentálně je zajištěna jen položka matka. Ostatní svévolně posouvám před sebou a nemám nic.
Momentálně se snažíme odvozit bordel. Dvorek bez hromady sutě strašně prokoukl. Pravda v sobotu jsme nakládali a v neděli jsem se z toho léčila. Ještě se potřebujeme zbavit dvou keramických akumulaček, do kterých se muž zamiloval a museli jsme je mít a teď překážeji a jsou těžký jako kráva. Asi je šupnu na aukro a budu doufat, že si pro ně někdo přijede.
Dělá se i na půdě. Zateplila se podlaha a pokládají se na ni osb desky. Na vymalování čeká sklep. Chystám se, že bych na to s dětma vlítla, ale upřímně si na to moc netroufám. Dvě děti za zadkem a lozit po štaflích se Škubem se mi úplně nechce. Nicméně je to prakticky jediný skladovací prostor, který máme a je třeba uskladnit věci na kempování, lyže, sáně, marmelády a bambilion dalších věcí, který se prostě nikam jinam nevejdou. Tak se možná hecnu, sbalim tašku do porodnice a půjdem malovat.
Včera jsem se nějak zamyslela ve sprše a došlo mi, že proboha nemám tolik času, kolik si maluju a že je třeba pořešit aspoň základní miminčí věci. A je třeba řešit to nejlépe hned, aby to nemusel honit muž se dvěma dětma na krku. Jsou to maličkosti, nejsem megaloman a soudím, že mimino potřebuje matku, plenu, něco na sebe (Ali chystám se ti napsat), místo na spaní a rektální rourku, ale momentálně je zajištěna jen položka matka. Ostatní svévolně posouvám před sebou a nemám nic.
Do nory
Zalejzám do nory. Všichni a všechno mě obtěžuje. Nemám chuť nikoho vidět a s nikým mluvit. Zejména příbuzenstvo. Do karet mi báječně hrajou i nemocný děti. Ven chodíme jen na zahrádku a návštěvu všem rozmlouváme, protože přece jen si od nás už tři dospělí odnesli angínu a antibiotika.
Nicméně telefony stále zvoní a když ne mně, tak aspoň muži a mě to neskutečně obtěžuje. Nechci dávat děti nikomu - jasně i tam by byly doma a v teple. Jenže já mám kvočnovskou potřebu být hezky po kupě.
Nejradši bych zavřela dvěře, pověsila ceduli NEJSME DOMA, vypnula telefon a nazdar.
Nicméně telefony stále zvoní a když ne mně, tak aspoň muži a mě to neskutečně obtěžuje. Nechci dávat děti nikomu - jasně i tam by byly doma a v teple. Jenže já mám kvočnovskou potřebu být hezky po kupě.
Nejradši bych zavřela dvěře, pověsila ceduli NEJSME DOMA, vypnula telefon a nazdar.
Dnešní poznatky
Po roce jsem se dozvěděla, jak se jmenuje ta keřokytka, co ji máme na zahrádce a co se mě na to všichni ptaji. Je to mahonie. Světlo do téhle otázky vnesla sestra v nemocnici.
A druhý o něco důležitější poznatek - mahonie neni jedovatá, ani pro pididěti jako Pizejska. To zas osvětlili na toxikologický lince, kam volala doktorka, když jí muž dovezl dítě s fialovou pusou a rukama.
A druhý o něco důležitější poznatek - mahonie neni jedovatá, ani pro pididěti jako Pizejska. To zas osvětlili na toxikologický lince, kam volala doktorka, když jí muž dovezl dítě s fialovou pusou a rukama.
Zubař
Na pátek jsem měla naplánovaný poslední předporodní termín u zubaře. Ptal se mě, jesli to zvládnu, jestli vydržim hodinku ležet a já bezstarostně mávala rukou. Bez problémů, nikdy se mi nestalo, že by m něco dělalo obtíže, takže v pohodě, neni problém, dorazím.
Zalehla jsme na křeslo, píchnul mi umrtvovačku a jal se kuchat zub, který mě bolí jako sfiň. Vyvrtal mi to a že mi bude čistit kanálky. Než ošem stihl začít, polilo mě studeno a zatočila se mi hlava. Chvíli se mnou šíboval na zubařskym křesle a hledal polohu, kdy mi bude líp. Nebylo mi líp. Ba dokonce, bylo mi hůř. Sestra mi změřila tlak.
- Sedmdesát, sedmdesát pět. Hlásila doktorovi
- Dolní? tak to je dobrý.
- Ne, horní.
Chvíli se mi udělalo líp, aby to zas mohlo být horší. Přemýšlela jsem jestli omdlím, nebo to ustojím. Doktor vyhrožoval sanitkou a pak poslal sestru do lékárny aspoň pro glukozu, protože jsem nesnídala. Donutili mě vypít kelímek. (to mám za tu cukrovku)
Po dvacetiminutový komedii se mi udělalo konečně vcelku dobře. Za položiva a v sedě mi dodělal to nejnutnější, aby mohl zub zavřít a já bez větších bolestí přežila do dalšího prosincovýho termínu.
Domu mě odmítali pustit bez doprovodu, takže jsem slibovala hory doly černej les, abych na parkovišti pokradmu sedla do žofii a odjela, neb muž byl u mudra s Čudletem a od zubaře to mám co by kamenem dohodil, takže se mi nechtělo nikoho otravovat. Každopádně, když za mnou zapadly dveře, řekla bych, že se panu zubaři velmi ulevilo.
Zalehla jsme na křeslo, píchnul mi umrtvovačku a jal se kuchat zub, který mě bolí jako sfiň. Vyvrtal mi to a že mi bude čistit kanálky. Než ošem stihl začít, polilo mě studeno a zatočila se mi hlava. Chvíli se mnou šíboval na zubařskym křesle a hledal polohu, kdy mi bude líp. Nebylo mi líp. Ba dokonce, bylo mi hůř. Sestra mi změřila tlak.
- Sedmdesát, sedmdesát pět. Hlásila doktorovi
- Dolní? tak to je dobrý.
- Ne, horní.
Chvíli se mi udělalo líp, aby to zas mohlo být horší. Přemýšlela jsem jestli omdlím, nebo to ustojím. Doktor vyhrožoval sanitkou a pak poslal sestru do lékárny aspoň pro glukozu, protože jsem nesnídala. Donutili mě vypít kelímek. (to mám za tu cukrovku)
Po dvacetiminutový komedii se mi udělalo konečně vcelku dobře. Za položiva a v sedě mi dodělal to nejnutnější, aby mohl zub zavřít a já bez větších bolestí přežila do dalšího prosincovýho termínu.
Domu mě odmítali pustit bez doprovodu, takže jsem slibovala hory doly černej les, abych na parkovišti pokradmu sedla do žofii a odjela, neb muž byl u mudra s Čudletem a od zubaře to mám co by kamenem dohodil, takže se mi nechtělo nikoho otravovat. Každopádně, když za mnou zapadly dveře, řekla bych, že se panu zubaři velmi ulevilo.
...
Mám hroznej vztek. Po dvou týdnech doma Čudle neni lepší - naopak je horší. Úporný noční kašel se změnil v kašel laryngitickej. Nemůže dýchat, mě chvílema popadají záchvaty hyterie, do toho únava, protože už dva týdny jsme slušně nespali. Doktor krčí ramenama a neděje se nic.
Přece neni normální, aby byl neustále nemocnej. Minimálně jeden týden z měsíce stráví marozenim. Jasně, děti prostě jsou nemocný, ale tohle?? Navíc já na to jeho noční dušení prostě nemám, jo jsem srab. Nesu to hodně těžce, určitě tomu nahrává i únava a hormony. A to ho vždycky s laryngytidou hodím na krk muži. On s ním spí, hlídá ho a já zavírám všechny dveře, abych nic neslyšela. Přesto mě polejvá hrůza kdykoliv v noci zakašle a napínám uši do tmy v očekávání věcí příštích.
Přemýšlím jak to řešit. Smířit se, že to tak je a přijmout to jako normální? Najít homeopata? Změnit dětskýho? Chtít nějaký vyšetření? Koupit nějaký sajrajt na podpoření imunity?
Pravda s uchem byly taky problémy a doktor nic, dokud jsem dítě nedotáhla na ušní, kam jít ale teď?
Pořád mi z toho vychází, že náš dětskej neni úplně super. Všechno léčí stylem - mucosolvan a do konce týdne doma a hlavne přijďte v pondělí na to očkování.. Nějak mu nevěřim ani nos mezi očima, takže prvním krokem by nejspíš měla být změna dětskýho. Na druhou stranu nevím, jestli ze mě ten strach z laryngitidy nedělá hysterku a já to celý jen nenafukuju, neumím se k tomu stavět neutrálně.
Tak či onak, jsem z toho všeho vyčerpaná, unavená. Mám pocit, že doktor na to kašle, ale zároveň si říkám, že děti jsou přece nemocný a já bych neměla vychylovat. Bojím se toho co bude až bude o dítě víc a Čudle neustále na hromadě.
Ach jo.
Mimochodem, dneska volali urgentně z laboratoře, že muž má v krku masivní nález streptokoka a hemophila a je potřeba posílit antibiotika. Doufám, že to nechytneme, nejradši bych sbalila Čudle a jela k Dědovi, ale co já s laryngitidou sama uprostřed polí? Sakra.
Přece neni normální, aby byl neustále nemocnej. Minimálně jeden týden z měsíce stráví marozenim. Jasně, děti prostě jsou nemocný, ale tohle?? Navíc já na to jeho noční dušení prostě nemám, jo jsem srab. Nesu to hodně těžce, určitě tomu nahrává i únava a hormony. A to ho vždycky s laryngytidou hodím na krk muži. On s ním spí, hlídá ho a já zavírám všechny dveře, abych nic neslyšela. Přesto mě polejvá hrůza kdykoliv v noci zakašle a napínám uši do tmy v očekávání věcí příštích.
Přemýšlím jak to řešit. Smířit se, že to tak je a přijmout to jako normální? Najít homeopata? Změnit dětskýho? Chtít nějaký vyšetření? Koupit nějaký sajrajt na podpoření imunity?
Pravda s uchem byly taky problémy a doktor nic, dokud jsem dítě nedotáhla na ušní, kam jít ale teď?
Pořád mi z toho vychází, že náš dětskej neni úplně super. Všechno léčí stylem - mucosolvan a do konce týdne doma a hlavne přijďte v pondělí na to očkování.. Nějak mu nevěřim ani nos mezi očima, takže prvním krokem by nejspíš měla být změna dětskýho. Na druhou stranu nevím, jestli ze mě ten strach z laryngitidy nedělá hysterku a já to celý jen nenafukuju, neumím se k tomu stavět neutrálně.
Tak či onak, jsem z toho všeho vyčerpaná, unavená. Mám pocit, že doktor na to kašle, ale zároveň si říkám, že děti jsou přece nemocný a já bych neměla vychylovat. Bojím se toho co bude až bude o dítě víc a Čudle neustále na hromadě.
Ach jo.
Mimochodem, dneska volali urgentně z laboratoře, že muž má v krku masivní nález streptokoka a hemophila a je potřeba posílit antibiotika. Doufám, že to nechytneme, nejradši bych sbalila Čudle a jela k Dědovi, ale co já s laryngitidou sama uprostřed polí? Sakra.
Další kolo
Muž celou noc nespal a ráno se vydal k doktoru. Muselo mu být ouvej, když si po deseti letech vzpomněl, kde je registrovaný. Vrátil se po čtyřech hodinách s tím, že doktor už hodně dlouho neviděl takovou hnusnou angínu.
Čudle bylo u doktora včera. Ten evidentně neví co dítěti je. Neřekl mi prakticky nic, ani kdy mám znovu přijít, prý podle stavu, takže ani neví jestli očekává zhoršení nebo zlepšení. Mno. Každopádně průběh má stejný jako muž, takže zvažuju, že ho večer vezmu na pohotovost.. Nebylo by to poprvé co doktor přehlídl angínu.
Já jsem napsala minulý článek se smrtí na jazyku a ráno jsem se vzbudila čerstvá, odpočatá a pomineme-li bolest v krku, tak mi neni nic.
Pizejska se stále drží, ale pro sichr jsem ji odvezla k našim, protože další týden nebo dva nemoci už bych nedala.
Snad se to brzo přežene.
Čudle bylo u doktora včera. Ten evidentně neví co dítěti je. Neřekl mi prakticky nic, ani kdy mám znovu přijít, prý podle stavu, takže ani neví jestli očekává zhoršení nebo zlepšení. Mno. Každopádně průběh má stejný jako muž, takže zvažuju, že ho večer vezmu na pohotovost.. Nebylo by to poprvé co doktor přehlídl angínu.
Já jsem napsala minulý článek se smrtí na jazyku a ráno jsem se vzbudila čerstvá, odpočatá a pomineme-li bolest v krku, tak mi neni nic.
Pizejska se stále drží, ale pro sichr jsem ji odvezla k našim, protože další týden nebo dva nemoci už bych nedala.
Snad se to brzo přežene.
Chřipka
Minulý čtvrtek jsme ze školky dojeli nakoupit a Čudle zalezl do postele a usnul. Zlý znamení. Lehce natopil a když se vzbudil jen plakal. Proplakal celou noc, já byla strašně nervozní a samozřejmě jsem nespala, dokud jsem si s ním nelehla na gauč. Ani pak to nebylo slavný. Budil se každých 20 minut s ukrutným pláčem. Ráno vypadal jako smrt s obříma černýma kruhama pod očima. Opět kňučel, že ho všechno bolí a "maminko, co se to se mnou děje". Došlo mi, že má regulérní chřipku.
V pondělí začala soplit Pizejska, ulevilo se mi, neb na ni to evidentně sedlo jen v podobě virozy. Noci ovšem zůstali stejně blbé, co chvíli ukrutný pláč a kašel. Muž si stihl též pochytit svýho bacila, ale nějak to přechodil či co.
Z pátka na sobotu bylo divně mně. Nic mě nebolelo, ale nebylo mi dobře po těle. V noci jsem byla velmi nepříjemná na nebohé Čudle, neb po týdnu nevyspání a s tímhle divným stavem jsem to úplně nezvládla. Ráno mi houpal tlak, a pak mi došlo, že záda a všechno mě nebolí z nevyspání nebo spaní s dětma v naší posteli, ale že mě Čudle podarovalo nějakym pěkně vypasenym virem. Třikrát sláva. Dnešní ráno jsem prozvracela a vyslala jsem muže do lekarny, aby mi dovezl něco na žaludek. Když se vrátil se známou růžovofialovou krabičkou, neříkala jsem nic. Odhodlaně ji otevřel, že mě teda nadopuje a neveřil vlasním očím - "ty vole to sou lízátka??!!," smála jsem se. "Říkal jsem jí, že to nejsou nevolnosti, ale že máš chřipku a ona řikala, že nic jinýho mi dát nemůže. Ježiši, LÍZÁTKA." Jedno jsem statečně slízala. A teď tu ležím, neschopná se ani otočit, (protože růžová tabletka je zakázaná a paralen je na nic) Pizejska mi tútá na nos a píchá mě do očí, případně hraje (se mnou) berany buc.
Trochu doufám, že mě spasí ten VELKEJ steak, kterej jsem si před hodinou a půl objednala, a kterej se někde courá. (což je vlastně dobře, protože je šance, že ho dovezou, až budou děti spát a nesežerou mi ho)
V pondělí začala soplit Pizejska, ulevilo se mi, neb na ni to evidentně sedlo jen v podobě virozy. Noci ovšem zůstali stejně blbé, co chvíli ukrutný pláč a kašel. Muž si stihl též pochytit svýho bacila, ale nějak to přechodil či co.
Z pátka na sobotu bylo divně mně. Nic mě nebolelo, ale nebylo mi dobře po těle. V noci jsem byla velmi nepříjemná na nebohé Čudle, neb po týdnu nevyspání a s tímhle divným stavem jsem to úplně nezvládla. Ráno mi houpal tlak, a pak mi došlo, že záda a všechno mě nebolí z nevyspání nebo spaní s dětma v naší posteli, ale že mě Čudle podarovalo nějakym pěkně vypasenym virem. Třikrát sláva. Dnešní ráno jsem prozvracela a vyslala jsem muže do lekarny, aby mi dovezl něco na žaludek. Když se vrátil se známou růžovofialovou krabičkou, neříkala jsem nic. Odhodlaně ji otevřel, že mě teda nadopuje a neveřil vlasním očím - "ty vole to sou lízátka??!!," smála jsem se. "Říkal jsem jí, že to nejsou nevolnosti, ale že máš chřipku a ona řikala, že nic jinýho mi dát nemůže. Ježiši, LÍZÁTKA." Jedno jsem statečně slízala. A teď tu ležím, neschopná se ani otočit, (protože růžová tabletka je zakázaná a paralen je na nic) Pizejska mi tútá na nos a píchá mě do očí, případně hraje (se mnou) berany buc.
Trochu doufám, že mě spasí ten VELKEJ steak, kterej jsem si před hodinou a půl objednala, a kterej se někde courá. (což je vlastně dobře, protože je šance, že ho dovezou, až budou děti spát a nesežerou mi ho)
Podivnosti
Škola oznámí podmínky pro přijetí. Přijme 30 studentů, kteří splní písemnou přijímací zkoušku na 50 bodů.
Proč nepřijmou někoho kdo získá 62 bodů a umístí se na 26. místě?
V dopise stojí, že škola se rozhodla přijmout 30 lidí, kteří splní 50 bodů, že uchazeč má 62 bodů a skončil na 26. místě a že se nepřijímá. Zdá se jen mně, že to postrádá logiku?
Ani odvolání nepomohlo. Ale zase si říkám, jestli s takovým přístupem je o co stát.
Proč nepřijmou někoho kdo získá 62 bodů a umístí se na 26. místě?
V dopise stojí, že škola se rozhodla přijmout 30 lidí, kteří splní 50 bodů, že uchazeč má 62 bodů a skončil na 26. místě a že se nepřijímá. Zdá se jen mně, že to postrádá logiku?
Ani odvolání nepomohlo. Ale zase si říkám, jestli s takovým přístupem je o co stát.
Jsem nezodpovědná a lehkovážná
Když jsem naklusala na "pravidelnou" prohlídku, doktor mě přivítal slovy - já už myslel, že jste začala chodit jinam. Následně otevřel papíry a konstatoval - vždyť jste tu měla být už před měsícem. Pak přišly testy na cukr, což mu muselo být jasný co odpovim, protože ani minule jsem na nich nebyla a nakonec se dožadoval výsledků z velkýho ultrazvuku, který mám bůh ví kde.
Chvílema to vypadalo, že mi naseká na holou. Sypala jsem si statečně popel na hlavu, až se trochu uklidnil. Ovšem jen dokud nezjistil, že - ježiši, vy už máte mít dávno nabraný krve.
A pak už se to vezlo, protože ultrazvuk prásknul, že placenta je na pěkně blbym místě. Zakázal mi všechno a přikázal ležení. Muži vzkázal, že si máme po večerech povídat. Postrašil mě císařem a nakázal mi, že za týden musim přijít, aby se vidělo jestli se placenta uráčí přestěhovat. Juch.
Tak uvidíme, jestli víkendový výšlap na boubínskou rozhlednu (který jsem ovšem v půlce vzdala) donutil tu bestii popolézt o kus výš a přestat překážet. Myšlenka na císaře mě docela děsí.
Chvílema to vypadalo, že mi naseká na holou. Sypala jsem si statečně popel na hlavu, až se trochu uklidnil. Ovšem jen dokud nezjistil, že - ježiši, vy už máte mít dávno nabraný krve.
A pak už se to vezlo, protože ultrazvuk prásknul, že placenta je na pěkně blbym místě. Zakázal mi všechno a přikázal ležení. Muži vzkázal, že si máme po večerech povídat. Postrašil mě císařem a nakázal mi, že za týden musim přijít, aby se vidělo jestli se placenta uráčí přestěhovat. Juch.
Tak uvidíme, jestli víkendový výšlap na boubínskou rozhlednu (který jsem ovšem v půlce vzdala) donutil tu bestii popolézt o kus výš a přestat překážet. Myšlenka na císaře mě docela děsí.
Káva
Do pátého měsíce jsem byla přesvědčená, že tohle dítě bude úplně jiný. Ne, že by si ty dvě předchozí byly v něčem podobný. Totiž, nepila jsem kafe. Smrdělo mi a nechutnalo.
Pak přišla dovolená a mě u dálnice v šest ráno zavonělo pod nos maličké presso. Vychutnala jsem si ho s výhledem na Alpy. Zbytek dovolený jsem strávila nadopovaná kofeinem a měla jsem pocit, že svět je v pořádku a dítě patří do rodiny.
Doma se ovšem všechno vrátilo do starých kolejí. Dva týdny jsem se na kafe nemohla ani podívat. Pak se to zlomilo. Během odpoledního spánku Pizejsky jsem si uvařila hrneček. Druhý den další. Třetí den už jsem se neobtěžovala mazáním nádobí a zasedla jsem ke stolu s pixlou a lžičkou. Ano, sežrala jsem i hnusnou Jihlavanku, kterou tu sušim pro mýho tatínka. To, že mě po mletym pálí žáha tak, že nespim do tří do rána, je vedlejší. Nicméně i to se dá vychytat - kupuju si zrnkový a chroupu ho průběžně.
Pomalu zvažuju, že se milé dítě bude jmenovat Arabica.
Nemilá věc
Na starý kolena jsem si pořídila přebalovací komodu. Včera jsem si ji vyzvedla v Práglu a po cestě domu jsem přemýšlela, že na mimino nemám nic a do porodnice taky ne. Jako jo, je ještě čas a Tesco má nonstop.
Nicméně dneska jsem do komody nastěhovala miminí věci po hadech a při té příležitosti jsem vytřídila Pizejsce letní a malý. Nemile mě to překvapilo. Miminí oblečení jsem už dávno rozprodala a nechala jsem si jen srdcovky, takže momentálně vlastníme čtyři body s dlouhym rukávem (dvě z toho jsem koupila o víkendu), jednu zimní kombinézu, dvoje polodupačky a dva overaly. Mno.
Pizejsky skříň je na tom dost podobně, hlavně proto, že 74/80 nosilo Čudle v létě. Takže žádný dlouhý kalhoty, čtyři body s dlouhym a jedna mikina. Bundu má stejnou co v zimě, neb je záprdek. Já jsem v množství oblečení minimalista, ale tohle je málo i na mě.
Skoro to vypadá, že mě čeká nákup a já ukrutně nerada utrácim za hadry. Nejradši bych koupila někde balík a nazdar, jenže j jsem tááák vybíravá a nic mi není po chuti.
Nicméně dneska jsem do komody nastěhovala miminí věci po hadech a při té příležitosti jsem vytřídila Pizejsce letní a malý. Nemile mě to překvapilo. Miminí oblečení jsem už dávno rozprodala a nechala jsem si jen srdcovky, takže momentálně vlastníme čtyři body s dlouhym rukávem (dvě z toho jsem koupila o víkendu), jednu zimní kombinézu, dvoje polodupačky a dva overaly. Mno.
Pizejsky skříň je na tom dost podobně, hlavně proto, že 74/80 nosilo Čudle v létě. Takže žádný dlouhý kalhoty, čtyři body s dlouhym a jedna mikina. Bundu má stejnou co v zimě, neb je záprdek. Já jsem v množství oblečení minimalista, ale tohle je málo i na mě.
Skoro to vypadá, že mě čeká nákup a já ukrutně nerada utrácim za hadry. Nejradši bych koupila někde balík a nazdar, jenže j jsem tááák vybíravá a nic mi není po chuti.
Budeme tam první
Příhoda sice starší, ale zaznamenat ji musím.
Dítko má ve školce kamaráda Dana. Je o dva roky starší a prostě kůl a boží. Jednoho dne přišlo - budeme tam dřív než Dan. Jako snažili jsme se, ale nedařilo se. Než se dítko vykotrmelilo bylo vždycky půl osmé a na školkových dveřích visí, že mají od sedmi. V té době jsme bojovali se vstáváním a mě napadla spásná myšlenka. Koupíme budík, nechť je dítko zodpovědné.
Po cestě ze školky si Čudle v hodinářství vybralo parádní budík s koněm. Místo zvonění se z něj ozývá velmi HLASITÉ dusání koní a následně řehtání, které vzbudí i vzdálenější konec ulice. Dítě bylo nadšené a já se plácala po rameni, jak jsem to šalamounsky vyřešila. Večer jsme natáhli budíka na půl sedmou a s myšlenkou - budeme tam dřív než Dan jsem usnula.
Pak se rozrazily dveře do ložnice a společně se VSTÁVAT MAMINKO jsem zaslechla dusot koní a nasraný dupání králíka. Odhodlaně jsem vstala, oblíkla sebe, oblíkla dítě, pobalila svačinu a snídani a ode dveří jsem se ještě vracela na záchod.
Když jsem šla kolem trouby, padly mi oči na hodiny. Udělala jsem další čtyři kroky a.. JAK 4:26 KURVA??? Seděla jsem na míse a přemýšlela o tom, že byl zas výpadek proudu, nebo proč sakra máme na troubě ŠPATNEJ ČAS? A pak mi to začalo docházet.
Miláček se VELMI těšil a když se vzbudil v obvyklý čas, kdy chodí k nám do postele, popotočil čudlíkem vzadu na hodinách, dokud se koně nerozběhly..
A kdyby to někoho zajímalo, opět jsme to nestihli, protože školka nezačíná až v sedm, ale v šest a Dan chodí v šest deset..
Dítko má ve školce kamaráda Dana. Je o dva roky starší a prostě kůl a boží. Jednoho dne přišlo - budeme tam dřív než Dan. Jako snažili jsme se, ale nedařilo se. Než se dítko vykotrmelilo bylo vždycky půl osmé a na školkových dveřích visí, že mají od sedmi. V té době jsme bojovali se vstáváním a mě napadla spásná myšlenka. Koupíme budík, nechť je dítko zodpovědné.
Po cestě ze školky si Čudle v hodinářství vybralo parádní budík s koněm. Místo zvonění se z něj ozývá velmi HLASITÉ dusání koní a následně řehtání, které vzbudí i vzdálenější konec ulice. Dítě bylo nadšené a já se plácala po rameni, jak jsem to šalamounsky vyřešila. Večer jsme natáhli budíka na půl sedmou a s myšlenkou - budeme tam dřív než Dan jsem usnula.
Pak se rozrazily dveře do ložnice a společně se VSTÁVAT MAMINKO jsem zaslechla dusot koní a nasraný dupání králíka. Odhodlaně jsem vstala, oblíkla sebe, oblíkla dítě, pobalila svačinu a snídani a ode dveří jsem se ještě vracela na záchod.
Když jsem šla kolem trouby, padly mi oči na hodiny. Udělala jsem další čtyři kroky a.. JAK 4:26 KURVA??? Seděla jsem na míse a přemýšlela o tom, že byl zas výpadek proudu, nebo proč sakra máme na troubě ŠPATNEJ ČAS? A pak mi to začalo docházet.
Miláček se VELMI těšil a když se vzbudil v obvyklý čas, kdy chodí k nám do postele, popotočil čudlíkem vzadu na hodinách, dokud se koně nerozběhly..
A kdyby to někoho zajímalo, opět jsme to nestihli, protože školka nezačíná až v sedm, ale v šest a Dan chodí v šest deset..
Konec prázdnin
Než jsme se rozkoukali, prázdniny jsou pryč.
Měla jsem trochu obavu, jestli to přežijeme ve zdraví a co budeme celý měsíc dělat, ale uteklo to jako voda a mám pocit, že jsme nestihli nic.
Plánů bylo hodně moc. Trochu nám je překazil týden čekání na namontování ethanolu do Žofky. Ten týden strávilo Čudle u babičky. Nevím, kdo si ho užil víc.
Minulý víkend jsem sebrala odvahu, zapřáhli jsme Čendu a vyrazila jsem s dítkama vstříc kempu u Telče. Lilo celý čtyři dny a karavan nám byl sakra malej. Jediný den, kdy se udělalo hezky jsme využili k výletu do Jihlavy do zoo. Pizejska byla zcela fascinována žirafama, Čudle fenkem, který právě svačil myši (maminko, koukej už jí ukousnul hlavu a je tam krev, co to z ní tahá? vnitřnosti?? kam si ji nese??!! on si ji vzal do domečku a já už na ni nevidim!). Zoo je fajn, člověk nenachodí maraton, aby něco viděl.
Z kempu jsme se přesunuli k našim. Ve čtvrtek vzali dítka na živitelku a domů se vrátili úplně grogy (naši, děti byly čerstvý). Včera jsme se ještě zastavili u Dědy a nechali jsme se vytáhnout na houby. Pizejska rozhodně nebude lesní vílou. Řvala celou dobu jako protržená. Každá sebemenší větvička, kterou musela překročit ji vytáčela a každý stéblo, které ji sahalo k pasu spouštělo hysterickou reakci.
Ještě bych ráda během září zvládla to Mirákulum, ale nevím kdy, protože to vyžaduje, aby s námi jel muž. Jednak proto, že dvě děti na takovym místě neuhlídám a trochu i proto, že mám nařízený klidový režim, ideálně na lůžku.
Tak či onak, od pondělka režim v podobě školky. Čudle už to neradostně očekává každé ráno, kdy se s obavou hlase ptá "a dneska nemusim do školky?".
Měla jsem trochu obavu, jestli to přežijeme ve zdraví a co budeme celý měsíc dělat, ale uteklo to jako voda a mám pocit, že jsme nestihli nic.
Plánů bylo hodně moc. Trochu nám je překazil týden čekání na namontování ethanolu do Žofky. Ten týden strávilo Čudle u babičky. Nevím, kdo si ho užil víc.
Minulý víkend jsem sebrala odvahu, zapřáhli jsme Čendu a vyrazila jsem s dítkama vstříc kempu u Telče. Lilo celý čtyři dny a karavan nám byl sakra malej. Jediný den, kdy se udělalo hezky jsme využili k výletu do Jihlavy do zoo. Pizejska byla zcela fascinována žirafama, Čudle fenkem, který právě svačil myši (maminko, koukej už jí ukousnul hlavu a je tam krev, co to z ní tahá? vnitřnosti?? kam si ji nese??!! on si ji vzal do domečku a já už na ni nevidim!). Zoo je fajn, člověk nenachodí maraton, aby něco viděl.
Z kempu jsme se přesunuli k našim. Ve čtvrtek vzali dítka na živitelku a domů se vrátili úplně grogy (naši, děti byly čerstvý). Včera jsme se ještě zastavili u Dědy a nechali jsme se vytáhnout na houby. Pizejska rozhodně nebude lesní vílou. Řvala celou dobu jako protržená. Každá sebemenší větvička, kterou musela překročit ji vytáčela a každý stéblo, které ji sahalo k pasu spouštělo hysterickou reakci.
Ještě bych ráda během září zvládla to Mirákulum, ale nevím kdy, protože to vyžaduje, aby s námi jel muž. Jednak proto, že dvě děti na takovym místě neuhlídám a trochu i proto, že mám nařízený klidový režim, ideálně na lůžku.
Tak či onak, od pondělka režim v podobě školky. Čudle už to neradostně očekává každé ráno, kdy se s obavou hlase ptá "a dneska nemusim do školky?".
Rok a půl
Pizejska má 10kg a 77cm, jen pro pořádek její bratr dosáhl stejných parametrů v OSMI MĚSÍCÍCH. Chodí, všude vleze, ale nemluví.
Celkem má v repertoáru asi 10 slov a myslím, že i ty bych těžce hledala.
MAMA - jakýkoliv rodič, případně projíždějící vlak
HAM
PTÁPE - pták
HOPLÁ
MEK - velectěný pan bratr
BABÁN - banán nikoli jako jídlo, ale jméno králíka
BÚ - každé větší zvíře
MY a ME - plyšová spací myš a spací medvěd
kolonce ve zdravotní průkazce o spojování slov jsem jen zasmála
Na kratší procházky chodíme pěšky, často nás to stojí spoustu řevu, protože odmítá jít za ruku, ale zvykne si, Čudle si též zvyklo. V pomatení mysli, jsem jednou vzala na procházku odrážedlo a bylo to poprvé a naposled co jsem udělala takovou kardinální blbost.
Je puntíčkář a (úplně se to bojím napsat) důsledná v uklízení věcí na své místo. Po přebalení je nutno uklidit ubrousky do bedny, po vykoupání kelímky do správné příhrádky, rozházený hadry odnést do koše se špinavym... chudák dítě.
Miluje malování. Maluje stále a pořád, zatím se mi daří to korigovat a maluje jen na papír (zeď u našich na stavbě nechávám stranou). Rozhodně ale pořídíme k svátku tabuli a křídy.
Miluje hrneček s vodou/mlíkem/čímkoliv a míchá lžičkou, následně rukou a následně si to matlá na hlavu. Denně něco poleje - gauč, koberec, elektroniku.. Ano jsem nedůsledná, ale pracuju na tom.
Od odstavení spí celou noc cca od osmi do osmi. Neumí spát ve velký posteli a usínat za něčí přítomnosti. Na spaní má havěť čítající natahovací myš, medvěda s kapucou a panenku, dva si narve do podpaží jednoho na hrudník, posledním prstem si drží deku a spí. Ano je to sladký, obzvlášť když v tom nijak nefiguruje matka.
Naprosto perfektně umí využívat toho, že je holka. Už teď si obmotá každýho chlapa kolem prstu a každej jí zobe z ruky. Je vychcaná jak mrak, tuším, že si ještě užijeme. Přesně ví, na jakou strunu zahrát tatínkovi, aby dosáhla co potřebuje. Vůbec nemám strach, že by jako prostřední děcko trpěla nedostatkem pozornosti, nebo musela nějak bojovat o svojí pozici, rozhodně se neztratí.
Od Čudlete si nenechá nic líbit. Naopak bych řekla, že ona je ten pokušitel a ten kdo provokuje. Často huláká naprosto bezdůvodně a někdy to Čudle odnese, aniž by za to mohl, snažím se tyhle momenty eliminovat, ale ne vždy jsem uspěšná.
Je strašněj mazel a povaleč. Ráda se rochní v peřinách, zcela jasně každýmu ukáže, kde je jeho místo a pak si lehne mezi (přes) všechny a užívá si povalování. Tatínek musí natáhnout ruku, aby si na ni mohla lehnout, zaleze k němu, přikreje se a dělá na něj oči.
Zkouší nebezpečný kousky, který jsou pro mě novinka, protože od Čudla je neznám. Bere věci z linky (týden zpátky na sebe vylila poměrně hodně teplý kafe, včera studenou vodu), strká všechno do pusy, případně do nosu, strká prsty do zásuvek a vůbec.
O nenažranosti toho bylo myslím napsáno už dost, stav setrvává, nic se nezměnilo.
Miluje terasu. Ráno otevřu a ona se tam šudlá celý den. Každou chvíli jede vlak, nosí mi zelený rajčata, který víceméně všechny zlikvidovala, kouká na ulici a já nevím co ještě, každopádně tam vydrží většinu dne zcela sama, spokojený jsme obě.
A nakonec úchylka na boty. Miluje boty. Přenáší je sem a tam zkouší si chvíli ty a chvíli jiný. Nejradši má moje na podpatku nebo čudlí holiny. Když jí nějaký zkouším v obchodě, příšerně vříská, když jí je zuju. Nikdo nesmí ven bos. Objeví-li se boty nahoře v patře okamžitě se obouvá a přebývající páry nosí v náručí. Umytí crocsů v myčce znamenalo dítě sedící před myčkou, popotahující a zbožně očekávající až skončí mycí program. Máme se na co těšit.
Celkem má v repertoáru asi 10 slov a myslím, že i ty bych těžce hledala.
MAMA - jakýkoliv rodič, případně projíždějící vlak
HAM
PTÁPE - pták
HOPLÁ
MEK - velectěný pan bratr
BABÁN - banán nikoli jako jídlo, ale jméno králíka
BÚ - každé větší zvíře
MY a ME - plyšová spací myš a spací medvěd
kolonce ve zdravotní průkazce o spojování slov jsem jen zasmála
Na kratší procházky chodíme pěšky, často nás to stojí spoustu řevu, protože odmítá jít za ruku, ale zvykne si, Čudle si též zvyklo. V pomatení mysli, jsem jednou vzala na procházku odrážedlo a bylo to poprvé a naposled co jsem udělala takovou kardinální blbost.
Je puntíčkář a (úplně se to bojím napsat) důsledná v uklízení věcí na své místo. Po přebalení je nutno uklidit ubrousky do bedny, po vykoupání kelímky do správné příhrádky, rozházený hadry odnést do koše se špinavym... chudák dítě.
Miluje malování. Maluje stále a pořád, zatím se mi daří to korigovat a maluje jen na papír (zeď u našich na stavbě nechávám stranou). Rozhodně ale pořídíme k svátku tabuli a křídy.
Miluje hrneček s vodou/mlíkem/čímkoliv a míchá lžičkou, následně rukou a následně si to matlá na hlavu. Denně něco poleje - gauč, koberec, elektroniku.. Ano jsem nedůsledná, ale pracuju na tom.
Od odstavení spí celou noc cca od osmi do osmi. Neumí spát ve velký posteli a usínat za něčí přítomnosti. Na spaní má havěť čítající natahovací myš, medvěda s kapucou a panenku, dva si narve do podpaží jednoho na hrudník, posledním prstem si drží deku a spí. Ano je to sladký, obzvlášť když v tom nijak nefiguruje matka.
Naprosto perfektně umí využívat toho, že je holka. Už teď si obmotá každýho chlapa kolem prstu a každej jí zobe z ruky. Je vychcaná jak mrak, tuším, že si ještě užijeme. Přesně ví, na jakou strunu zahrát tatínkovi, aby dosáhla co potřebuje. Vůbec nemám strach, že by jako prostřední děcko trpěla nedostatkem pozornosti, nebo musela nějak bojovat o svojí pozici, rozhodně se neztratí.
Od Čudlete si nenechá nic líbit. Naopak bych řekla, že ona je ten pokušitel a ten kdo provokuje. Často huláká naprosto bezdůvodně a někdy to Čudle odnese, aniž by za to mohl, snažím se tyhle momenty eliminovat, ale ne vždy jsem uspěšná.
Je strašněj mazel a povaleč. Ráda se rochní v peřinách, zcela jasně každýmu ukáže, kde je jeho místo a pak si lehne mezi (přes) všechny a užívá si povalování. Tatínek musí natáhnout ruku, aby si na ni mohla lehnout, zaleze k němu, přikreje se a dělá na něj oči.
Zkouší nebezpečný kousky, který jsou pro mě novinka, protože od Čudla je neznám. Bere věci z linky (týden zpátky na sebe vylila poměrně hodně teplý kafe, včera studenou vodu), strká všechno do pusy, případně do nosu, strká prsty do zásuvek a vůbec.
O nenažranosti toho bylo myslím napsáno už dost, stav setrvává, nic se nezměnilo.
Miluje terasu. Ráno otevřu a ona se tam šudlá celý den. Každou chvíli jede vlak, nosí mi zelený rajčata, který víceméně všechny zlikvidovala, kouká na ulici a já nevím co ještě, každopádně tam vydrží většinu dne zcela sama, spokojený jsme obě.
A nakonec úchylka na boty. Miluje boty. Přenáší je sem a tam zkouší si chvíli ty a chvíli jiný. Nejradši má moje na podpatku nebo čudlí holiny. Když jí nějaký zkouším v obchodě, příšerně vříská, když jí je zuju. Nikdo nesmí ven bos. Objeví-li se boty nahoře v patře okamžitě se obouvá a přebývající páry nosí v náručí. Umytí crocsů v myčce znamenalo dítě sedící před myčkou, popotahující a zbožně očekávající až skončí mycí program. Máme se na co těšit.
Jedno dítě, žádný dítě?
Čudle je od neděle u babičky a vrátí se nám zítra. Válčíme tu s Pizejskou samy a já počítám minuty, kdy se objeví ve dveřích blonďatá hlava. Nestejská se mi. To zas ne, ale jsem urvaná jak kůň. Neudělám nic a večer padám na hubu pomalu dřív než dítě.
Jsem unavená asi desetkrát víc, než když jsou doma oba. Pizejsku mám pořád za zadkem, kňučí a neustále mě někam tahá. Navíc z nudy vymejšlí věci, který mi způsobujou infarktový stavy, jako mušle narvaná napříč za zubama v maximálně otevřené puse, několik zrnek čočky v nose a podobný bejkárny. Říct mi někdo, že mít doma jedno dítě místo dvou je mnohem mnohem náročnější, asi si pomyslím, něco o prdeli, ale fakt se těším až si budou zas normálně hrát a já se v klidu aspoň nasnídám a slibuju, že až jí zas Čudle v zápalu hry rozbije hlavu o futra, tak nebudu tolik řvát.
Jsem unavená asi desetkrát víc, než když jsou doma oba. Pizejsku mám pořád za zadkem, kňučí a neustále mě někam tahá. Navíc z nudy vymejšlí věci, který mi způsobujou infarktový stavy, jako mušle narvaná napříč za zubama v maximálně otevřené puse, několik zrnek čočky v nose a podobný bejkárny. Říct mi někdo, že mít doma jedno dítě místo dvou je mnohem mnohem náročnější, asi si pomyslím, něco o prdeli, ale fakt se těším až si budou zas normálně hrát a já se v klidu aspoň nasnídám a slibuju, že až jí zas Čudle v zápalu hry rozbije hlavu o futra, tak nebudu tolik řvát.
Kterak mimino k nicku přišlo
"Ty maminko, já si myslim, že to bude sestřička."
"A jak jí budeme řikat?"
Zcela bez zaváhání: "ŠKUB"
"A jak jí budeme řikat?"
Zcela bez zaváhání: "ŠKUB"
Týden první
První týden Čudlích prázdnin utekl jak voda. První den jsme na rozjezd strávili na procházce po hřištích. V sobotu jsem vzala za vděk vlakem a vyrazili jsme na oběd a k našim na stavbu. Nevim, kdo nakonec padal únavou víc. Výlet vlakem mi dal docela na prdel. Neděle ve znamení zážitkového parku na Hluboké, kde jsme strávili celé odpoledne.
V pondělí jsem si došla k zubaři a vyrazili jsme na pár dní na ř. Děti si to strašně užili a já koneckonců taky. Jeden den jsme absolvovali Zeměráj, který mě nijak extra nenadchnul, ale na konec to spravila bosoztezka, ze který jsem byla naprosto unešená a Čudle též.
Včera jsme se vrátili domů, dneska peru, sušim a dělám samý nezajímavý činnosti. Večer vypakuju Čudle na víkend s dědou a naberu sílu na následující týden, který bych ráda strávila s dětmi někde po čechách.
Btw. ve středu začali práce v přízemí. Jsem naprosto nadšena. Sundali jsme příčku mezi dvěma pokojema a hodlali jsme vystavět novou. Momentálně to ovšem vypadá, že ta budoucí obří kuchyň s jídelnou nás oba nadchla tolik, že se dobrovolně vzdáme pracovny/místnosti na bordel/šicího koutu/herny/budoucí ložnice a žádnou příčku dělat nebudeme.
V pondělí jsem si došla k zubaři a vyrazili jsme na pár dní na ř. Děti si to strašně užili a já koneckonců taky. Jeden den jsme absolvovali Zeměráj, který mě nijak extra nenadchnul, ale na konec to spravila bosoztezka, ze který jsem byla naprosto unešená a Čudle též.
Včera jsme se vrátili domů, dneska peru, sušim a dělám samý nezajímavý činnosti. Večer vypakuju Čudle na víkend s dědou a naberu sílu na následující týden, který bych ráda strávila s dětmi někde po čechách.
Btw. ve středu začali práce v přízemí. Jsem naprosto nadšena. Sundali jsme příčku mezi dvěma pokojema a hodlali jsme vystavět novou. Momentálně to ovšem vypadá, že ta budoucí obří kuchyň s jídelnou nás oba nadchla tolik, že se dobrovolně vzdáme pracovny/místnosti na bordel/šicího koutu/herny/budoucí ložnice a žádnou příčku dělat nebudeme.
Na dětskym hřišti
Zase na nějakou chvíli vím, proč na dětský hřiště nelezeme.
Přichází pani s holčičkou.
- Verunečko ťapy ťapy. Nyny holčička je Verunka. Vrátka vrzy vrz.
Popojdou k nám k pískovišti a já se modlím, aby ona maminka nemluvila i na mě.
- Uděláme hačí, máma houpy houpy Verunku. Éro, kuk na éro. Verunka udělá ťapy ťapy a uděláme hačí na lavičku. Hopinky dolů k mámě. Táák je nyny Verunka. Půjdeme udělat klouzy? (co jsem komu udělala??!!) Ať nehapneme dolů.
Naštěstí maminka po asi půlhodině nazná, že je čas k odchodu.
- Pojď ťapy ťapy domů. Uděláme hami hami, udělám ti páreček v rohlíku. Pak uděláme cáky cáky a hají.
Poslední co slyším je: Verunko, vrátka vrzy vrz.
Odcházela jsem domů s tikem v oku a muž mi slíbil, že až mi takhle hrábne, tak mě zabije. Nejsem příznivcem mluvení na dítě jinym jazykem než na kohokoliv jinýho, citoslovce vem čert, i když u nás se ani ty téměř nepěstují. Výjimkou je snad jen HAM.
Hodně slýchám názor, že děti se snadno tyhle patvary naučí, ale z mojí zkušenosti mi vyplývá, že to tak není. Na ani jedno děcko jsme takhle nemluvili a Čudle v roce mluvilo v jednoduchých větách a správně skloňovalo, navíc mu bez problémů rozuměli i cizí. Pizejce je rok a půl a nemluví, její repertoár tvoří asi šest slov. Rozumí všemu, až mě někdy překvapí, že ví co po ní chci, ale mluvit se jí prostě nechce. Tak uvidíme.
Přichází pani s holčičkou.
- Verunečko ťapy ťapy. Nyny holčička je Verunka. Vrátka vrzy vrz.
Popojdou k nám k pískovišti a já se modlím, aby ona maminka nemluvila i na mě.
- Uděláme hačí, máma houpy houpy Verunku. Éro, kuk na éro. Verunka udělá ťapy ťapy a uděláme hačí na lavičku. Hopinky dolů k mámě. Táák je nyny Verunka. Půjdeme udělat klouzy? (co jsem komu udělala??!!) Ať nehapneme dolů.
Naštěstí maminka po asi půlhodině nazná, že je čas k odchodu.
- Pojď ťapy ťapy domů. Uděláme hami hami, udělám ti páreček v rohlíku. Pak uděláme cáky cáky a hají.
Poslední co slyším je: Verunko, vrátka vrzy vrz.
Odcházela jsem domů s tikem v oku a muž mi slíbil, že až mi takhle hrábne, tak mě zabije. Nejsem příznivcem mluvení na dítě jinym jazykem než na kohokoliv jinýho, citoslovce vem čert, i když u nás se ani ty téměř nepěstují. Výjimkou je snad jen HAM.
Hodně slýchám názor, že děti se snadno tyhle patvary naučí, ale z mojí zkušenosti mi vyplývá, že to tak není. Na ani jedno děcko jsme takhle nemluvili a Čudle v roce mluvilo v jednoduchých větách a správně skloňovalo, navíc mu bez problémů rozuměli i cizí. Pizejce je rok a půl a nemluví, její repertoár tvoří asi šest slov. Rozumí všemu, až mě někdy překvapí, že ví co po ní chci, ale mluvit se jí prostě nechce. Tak uvidíme.
Doktorská
Už cca 4 měsíce si dítko jednou za deset dní "vzpomene", že ho bolí ucho. Větsinou se mu to daří zaspat. V noci chvíli fňukání, ráno dítě jako rybička a další noc už bez problémů, tak proč ho táhnout k doktoru.
Až jedno ráno jsme prostě jeli. Dostali jsme kapky a na moji otázku, zda to může být chronický, protože se to pořád opakuje, na mě doktor koukal jak na spadlou z višně a konstatoval, že to teda nemůže. Na kontrole za týden stav v uchu stále stejný, ale doktor nic neřeší.
Za dva týdny opět noční epizodka. Ráno jedeme na ORL, doktor dítě drapl, násilim ho drželi se sestrou, dítě řvalo jak na lesy - začínající zánět, kapat a za týden na kontrolu. Už jsme tam nešli. Došli jsme jen k dětskýmu, kterej řekl ano je tam zánět, na dovolenou sebou vezměte kapky. (Asi nejsem debil)
Zase chvíli ticho po pěšině až do pondělí. Opět noční pláč, rýma. Ve středu se přidal hnis z očí. Volala jsem dětskému. Je prý na pohotovosti ať zajedem. Diagnoza zánět spojivek. (úplně tomu nevěřím, neb dítko nemá oči ani rudé, ani ho nijak neboleji) Stejná diagnoza pro Pizejsku, kterou neprohlédl, jen na vzdálenost dvou metrů viděl červené oko. (večer si ho mnula, evidentne ji bolelo, od rána jí neni nic) Pro Čudle navíc žádanka na ušní.
Vsuvka: Neměla jsem na zaplacení 90kč, měla jsem jen pětistovku a sestra mi nedokázala rozměnit. Prý dojděte si dolů, tam je automat. Blbka letí přes půl areálu nemocnice se dvěma ufňukanejma děckama, aby zjistila, že co? Ano, automat neumí rozměnit víc než dvoustovku. Na recepci nikdo. Takže hurá zpátky harcování do pátýho patra. Sestra nevěří, že na recepci nikdo neni. Nakonec mi milostivě za necelých DVACET MINUT vystaví fakturu.
Moc se těším na návštěvu ušního. Je mi jasný, že musím vybrat jiný ušní než posledně, protože násilim dítě vyšetřovat nenechám. V čekárně se klepu víc než Čudle. Když nás vezmou do ordinace mám pocit, že jsem v jinym světě. Doktor si povídá s malym, všechno mu laskavě vysvětluje, dítko drží jako beránek a nechá se normálně prohlídnout. Vzhledem k tomu jak je to dlouhodobý dostanu recept na antibiotika a konečně se mi fakt uleví. Protože ta bezmoc, kdy si připadám jako debil, protože chci, aby to někdo řešil ale všichni krčeji ramenama a řeknou - do konce týdne doma, to je fakt lahůdka.
Aktualizace po třech týdnech: Dva dny po dobrání antibiotik dítko kašle. Nalejvám ho Mucosolvanem a tvářím se, že nic. Až dneska v noci to vygradovalo tak luxusni laryngitidou, že i muž (nehysterická část rodiny) zvažoval rychlou. Nakonec jsme to ustáli za pomoci dlouhé noční procházky po ulicích a sezení na zahradě. Spát jsme šli v pět. Už teď se děsim večera.
Až jedno ráno jsme prostě jeli. Dostali jsme kapky a na moji otázku, zda to může být chronický, protože se to pořád opakuje, na mě doktor koukal jak na spadlou z višně a konstatoval, že to teda nemůže. Na kontrole za týden stav v uchu stále stejný, ale doktor nic neřeší.
Za dva týdny opět noční epizodka. Ráno jedeme na ORL, doktor dítě drapl, násilim ho drželi se sestrou, dítě řvalo jak na lesy - začínající zánět, kapat a za týden na kontrolu. Už jsme tam nešli. Došli jsme jen k dětskýmu, kterej řekl ano je tam zánět, na dovolenou sebou vezměte kapky. (Asi nejsem debil)
Zase chvíli ticho po pěšině až do pondělí. Opět noční pláč, rýma. Ve středu se přidal hnis z očí. Volala jsem dětskému. Je prý na pohotovosti ať zajedem. Diagnoza zánět spojivek. (úplně tomu nevěřím, neb dítko nemá oči ani rudé, ani ho nijak neboleji) Stejná diagnoza pro Pizejsku, kterou neprohlédl, jen na vzdálenost dvou metrů viděl červené oko. (večer si ho mnula, evidentne ji bolelo, od rána jí neni nic) Pro Čudle navíc žádanka na ušní.
Vsuvka: Neměla jsem na zaplacení 90kč, měla jsem jen pětistovku a sestra mi nedokázala rozměnit. Prý dojděte si dolů, tam je automat. Blbka letí přes půl areálu nemocnice se dvěma ufňukanejma děckama, aby zjistila, že co? Ano, automat neumí rozměnit víc než dvoustovku. Na recepci nikdo. Takže hurá zpátky harcování do pátýho patra. Sestra nevěří, že na recepci nikdo neni. Nakonec mi milostivě za necelých DVACET MINUT vystaví fakturu.
Moc se těším na návštěvu ušního. Je mi jasný, že musím vybrat jiný ušní než posledně, protože násilim dítě vyšetřovat nenechám. V čekárně se klepu víc než Čudle. Když nás vezmou do ordinace mám pocit, že jsem v jinym světě. Doktor si povídá s malym, všechno mu laskavě vysvětluje, dítko drží jako beránek a nechá se normálně prohlídnout. Vzhledem k tomu jak je to dlouhodobý dostanu recept na antibiotika a konečně se mi fakt uleví. Protože ta bezmoc, kdy si připadám jako debil, protože chci, aby to někdo řešil ale všichni krčeji ramenama a řeknou - do konce týdne doma, to je fakt lahůdka.
Aktualizace po třech týdnech: Dva dny po dobrání antibiotik dítko kašle. Nalejvám ho Mucosolvanem a tvářím se, že nic. Až dneska v noci to vygradovalo tak luxusni laryngitidou, že i muž (nehysterická část rodiny) zvažoval rychlou. Nakonec jsme to ustáli za pomoci dlouhé noční procházky po ulicích a sezení na zahradě. Spát jsme šli v pět. Už teď se děsim večera.
Prázdniny
Příští týden jde Čudle do školky naposledy a pak se i on dočká prázdnin. Nejdřív jsme zvažovali, jak to se školkou uděláme. Program na celý dva měsíce bych asi nevymyslela a aby týden šel a týden ne, to mi přišly vyhozený peníze za školkovné, takže nakonec jsme zvolili cestu prázdnin v srpnu.
Pomalu plánuju co budeme dělat. Rozhodně budeme cestovat po republice. Určitě nás čeká nějaká ZOO, kde jsme ještě nebyli. Ve hře je Chomutov, kde jsme byla naposled asi před deseti rokama, rozhodně i Jihlava, případně Lešná. Zajedeme se podívat na Kratochvíli a do Zeměráje, kam se těším nejvíc asi já. Čekají nás, ale i úplně obyčejné zážitky jako spaní pod širákem, piknik nebo opíkání buřtů.
Další místa jsou zatím ve hvězdách. Musím zalovit ve vodách internetu, a najít další místa, který stojeji za zastávku. Případně dohodíte něco, kde by se nám líbilo? Lokalita je prakticky neomezená, i když uznávám, že se mi někak nechce na sever, nevím proč. Pravda lákal by mě Ještěd, ale tam stejně dvě děcka, kočár a sebe nevysmejčím.
Do včerejška jsem byla přesvědčená, že pojedu s Čeňkem, ale nějak se mi to rozleželo. Chtěla bych každý den popojet o kus dál a přece jen jsou chvíle, kdy milý karavan potřebuje ručně popotáhnout a to mi přijde v momentálním stavu jako poměrně risk. Takže nakonec pojedem jen Žofkou, což sebou nese omezený počet krámů, který povezu, ale to mi úplně žíly netrhá.
Čudle už odpočítává dny do prázdnin a nemůže se dočkat. Pizejsce je to pumpa. Já se těším, ale melou se ve mně trochu i obavy, jak to zvládnu a jestli to přežijeme bez ztráty kytičky.
Pomalu plánuju co budeme dělat. Rozhodně budeme cestovat po republice. Určitě nás čeká nějaká ZOO, kde jsme ještě nebyli. Ve hře je Chomutov, kde jsme byla naposled asi před deseti rokama, rozhodně i Jihlava, případně Lešná. Zajedeme se podívat na Kratochvíli a do Zeměráje, kam se těším nejvíc asi já. Čekají nás, ale i úplně obyčejné zážitky jako spaní pod širákem, piknik nebo opíkání buřtů.
Další místa jsou zatím ve hvězdách. Musím zalovit ve vodách internetu, a najít další místa, který stojeji za zastávku. Případně dohodíte něco, kde by se nám líbilo? Lokalita je prakticky neomezená, i když uznávám, že se mi někak nechce na sever, nevím proč. Pravda lákal by mě Ještěd, ale tam stejně dvě děcka, kočár a sebe nevysmejčím.
Do včerejška jsem byla přesvědčená, že pojedu s Čeňkem, ale nějak se mi to rozleželo. Chtěla bych každý den popojet o kus dál a přece jen jsou chvíle, kdy milý karavan potřebuje ručně popotáhnout a to mi přijde v momentálním stavu jako poměrně risk. Takže nakonec pojedem jen Žofkou, což sebou nese omezený počet krámů, který povezu, ale to mi úplně žíly netrhá.
Čudle už odpočítává dny do prázdnin a nemůže se dočkat. Pizejsce je to pumpa. Já se těším, ale melou se ve mně trochu i obavy, jak to zvládnu a jestli to přežijeme bez ztráty kytičky.
Sharan
Dneska muž dovezl nového Sharana. Zasedla jsem na místo řidiče, lezlo se mi tam jako domů. Muž mi vysvětloval to i ono a mě to bylo tak sladce jedno.
- Co je? Tváříš se divně.- Nic.
- Tak co je?
- Sharan!
Je mi fuk, že má sedačky v kůži a parkovací senzory a kýhočerta ještě. Nic z toho nepotřebuju, protože Sharan. Všechno na svym místě. Na všechno dosáhnu a můžu to ovládat po slepu. Přesně vím jak je veliký, jak má dlouhý čumák, kam se s ním vejdu..
Tři týdny jsem jezdila Roomstrem, je to mrňavý a přesto jsem měla pocit, že nikam nezaparkuju. Btw jak to sakra někdo může mít na dvě děti trvale?? Fakt smekám. Nejsem zvyklá řešit otázku jestli se mi do auta vejde kufr s oblečenim spolu s kočárem a dětským kolem. Do Sharana prostě nakládám, s Roomstrem (případně mužovo mini Audinou) musím volit co potřebuju víc. Pravda, nikdy jsme při koupi kočáru neřešili jeho velikost a není z nejmenších, ale už jen ten nezvyk, že ho musím skládat, jsem zvyklá ho tam prostě prsknout a jedem.
Ale abych neřekla, že mě na novym autě nic nepotěšilo, tak musím uznat, že mě velmi potěšil vypínací airbag vpředu, protože když je to možný, tak úplně malý mimino mám ráda při ruce.
Už se těším až dostaneme nový značky a necháme udělat tažný a vyrazíme.
- Co je? Tváříš se divně.- Nic.
- Tak co je?
- Sharan!
Je mi fuk, že má sedačky v kůži a parkovací senzory a kýhočerta ještě. Nic z toho nepotřebuju, protože Sharan. Všechno na svym místě. Na všechno dosáhnu a můžu to ovládat po slepu. Přesně vím jak je veliký, jak má dlouhý čumák, kam se s ním vejdu..
Tři týdny jsem jezdila Roomstrem, je to mrňavý a přesto jsem měla pocit, že nikam nezaparkuju. Btw jak to sakra někdo může mít na dvě děti trvale?? Fakt smekám. Nejsem zvyklá řešit otázku jestli se mi do auta vejde kufr s oblečenim spolu s kočárem a dětským kolem. Do Sharana prostě nakládám, s Roomstrem (případně mužovo mini Audinou) musím volit co potřebuju víc. Pravda, nikdy jsme při koupi kočáru neřešili jeho velikost a není z nejmenších, ale už jen ten nezvyk, že ho musím skládat, jsem zvyklá ho tam prostě prsknout a jedem.
Ale abych neřekla, že mě na novym autě nic nepotěšilo, tak musím uznat, že mě velmi potěšil vypínací airbag vpředu, protože když je to možný, tak úplně malý mimino mám ráda při ruce.
Už se těším až dostaneme nový značky a necháme udělat tažný a vyrazíme.
Ká
Čudle neumí říct K. Tedy neumělo do včera. Sám od sebe z ničeho nic ho začal vyslovovat naprosto bezchybně a vypadá to u nás jako když se Ája ve Fíkovi naučila R.
Ve školce dělali mokýly.
Voda vykekla.
Dřevo se hází do kokle.
Co ko bylo?
Zatím mu nejde vyslovit na začátku slova, takže se i dneska toupal a na obrázku viděl toně, ale to se poddá.
Ve školce dělali mokýly.
Voda vykekla.
Dřevo se hází do kokle.
Co ko bylo?
Zatím mu nejde vyslovit na začátku slova, takže se i dneska toupal a na obrázku viděl toně, ale to se poddá.
10 let
Včera tomu bylo deset let, co jsme se s mužem poprvé sešli. Po půl roce psaní po internetu, kdy já se nudila na hodinách technického kreslení a on v práci, neb ho vyhodili z vysoký.
A dneska je to deset let, co jsme byli na procházce na hradbách a on mě tam v altánku vzal do náručí, zatočil se mnou a konstatoval - mám tě rád a jednou si tě vezmu. Heh, kdo by to byl řekl, že za deset let budeme mít téměř tři děti.
A dneska je to deset let, co jsme byli na procházce na hradbách a on mě tam v altánku vzal do náručí, zatočil se mnou a konstatoval - mám tě rád a jednou si tě vezmu. Heh, kdo by to byl řekl, že za deset let budeme mít téměř tři děti.
Nové auto
Pojišťovna se vyjádřila k nehodě, takže Sharan dostane pár nových dílů a půjde o dům dál. Nechávat si ho nechceme. Takže nastala otázka v čem budeme jezdit. Přemýšleli jsme o tom jak někteří můžou jezdit Fabii se dvěma dětma, natož se třema. My jsme tak rozmazlený, že ani Berlingo by nás moc neuspokojilo.
Jasný bylo, že chceme sedm plnohodnotných míst, nikoliv sklopných do kufru. Půjčili jsme si k projetí Citroena C8. Pindala jsem ještě než jsem nasedla. Budíky uprostřed?? Kdo to vymyslel? Vypadly auta s budíkama uprostřed. Nezbylo toho mnoho. Následně byl vyloučen i Voyager, protože má sedačky v uspořádání 2+2+3 a já nechci trvale vozit jedno děcko v kufru, jsem ochotná tam vézt někoho nouzově, ale ne trvale. Dalším želízkem v ohni byla Caddy maxi, ale ceny jsou poměrně závratné.
Takže jsme hledali a přebírali. Respektive muž hledal a já kritizovala. A kde jsme skončili? Jistě, bude to opět Sharan. Protože já stará konzerva si nechci zvykat na nic novýho a všechny ostatní auta co jsme viděli a projeli měli nějaký mouchy, který má Sharan prostě vychytaný. Ještě trošku svádíme boj jestli automat nebo manuál, radši bych manuál, ale když nebude, do řeky neskočim.
Jasný bylo, že chceme sedm plnohodnotných míst, nikoliv sklopných do kufru. Půjčili jsme si k projetí Citroena C8. Pindala jsem ještě než jsem nasedla. Budíky uprostřed?? Kdo to vymyslel? Vypadly auta s budíkama uprostřed. Nezbylo toho mnoho. Následně byl vyloučen i Voyager, protože má sedačky v uspořádání 2+2+3 a já nechci trvale vozit jedno děcko v kufru, jsem ochotná tam vézt někoho nouzově, ale ne trvale. Dalším želízkem v ohni byla Caddy maxi, ale ceny jsou poměrně závratné.
Takže jsme hledali a přebírali. Respektive muž hledal a já kritizovala. A kde jsme skončili? Jistě, bude to opět Sharan. Protože já stará konzerva si nechci zvykat na nic novýho a všechny ostatní auta co jsme viděli a projeli měli nějaký mouchy, který má Sharan prostě vychytaný. Ještě trošku svádíme boj jestli automat nebo manuál, radši bych manuál, ale když nebude, do řeky neskočim.
Dovolená
V pátek, než jsme odjeli, jsem stihla odřít zrcátko auta a o hodinu později ohnout koulí značku auta parkujícího za mnou. Nikdy se mi něco podobného nestalo a ten den dva zářezy najednou. Zařekla jsem se, že neřídím. Nakonec jsem řídila asi třetinu cestu. Děti se vzbudili kolem páté ranní po přejetí italských hranic. Pizejska ještě usnula a Čudle obdivovalo Alpy a vyprávělo, jak poleze až úplně nahoru.
Celou dovolenou jsem byla vděčná za naše přizpůsobivé děti, protože mít režimové děti, asi bysme to nezvládli. Hned první den, vzaly za své, že se dospává a od jedný do šestý večerní se spalo. Obyvkle jsme vstávali kolem deváté (my dřív než děti), až na dvě výjimky, kdy jsme děti budili lehce po desáté, aby neprospaly celý den. Kolem třetí jsme si dali poobědový dvě hodinky a do jedenácti jsme pak courali městem. Kupodivu po návratu domů děti opět přeskočily do původního systému.
Ukázalo se, že hadi moc o moře nestojeji. Sedět na břehu a stavět z písku to jo, ale koupání ne, takže jsme ani deku nenosili a dobrovolně jsme si zadírali písek do plavek. Celkově nejsme plážový typy. K moři jsme chodili na maximálně tři hodinky a ještě ani ne denně. O něco víc dítka zaujal bazén. Hodně jsme chodili na procházky (a na zmzlinu), jezdili na kole, hráli línej tenis a chodili koukat na lodě. Celý týden bylo lehce pod mrakem, což pro nás bylo naprosto optimální. Horka nesnášíme všichni. Jediný propršený den, jsme se vydali na výlet a jak to nakonec dopadlo už jsem tu psala.
Snědli jsme asi moře zmrzliny. Největší uzurpátor byla Pizejska. Když jsem ji první den nabídla líznout, zabavila mi celý kornout a odmítla vydat. Rychle mi došlo, že jí budeme muset kupovat vlastní. Nakonec to vyřešily prázdné kornoutky a půlka mojí zmrzliny.
Muž snědl mořských potvor do zásoby na celý rok a když si objednal celý sépie, nebylo mi úplně dobře. Děti ochotně ochutnávaly s ním a já se snažila tvářit, že nic.
Na každý pád jsme si to strašně užili, řekla bych naše nejlepší dovolená. Děti byly úžasný, nadšený a spokojený, že jsme všichni pohromadě. Dospali jsme spánkový deficit a úžasně jsme si odpočinuli.
Celou dovolenou jsem byla vděčná za naše přizpůsobivé děti, protože mít režimové děti, asi bysme to nezvládli. Hned první den, vzaly za své, že se dospává a od jedný do šestý večerní se spalo. Obyvkle jsme vstávali kolem deváté (my dřív než děti), až na dvě výjimky, kdy jsme děti budili lehce po desáté, aby neprospaly celý den. Kolem třetí jsme si dali poobědový dvě hodinky a do jedenácti jsme pak courali městem. Kupodivu po návratu domů děti opět přeskočily do původního systému.
Ukázalo se, že hadi moc o moře nestojeji. Sedět na břehu a stavět z písku to jo, ale koupání ne, takže jsme ani deku nenosili a dobrovolně jsme si zadírali písek do plavek. Celkově nejsme plážový typy. K moři jsme chodili na maximálně tři hodinky a ještě ani ne denně. O něco víc dítka zaujal bazén. Hodně jsme chodili na procházky (a na zmzlinu), jezdili na kole, hráli línej tenis a chodili koukat na lodě. Celý týden bylo lehce pod mrakem, což pro nás bylo naprosto optimální. Horka nesnášíme všichni. Jediný propršený den, jsme se vydali na výlet a jak to nakonec dopadlo už jsem tu psala.
Snědli jsme asi moře zmrzliny. Největší uzurpátor byla Pizejska. Když jsem ji první den nabídla líznout, zabavila mi celý kornout a odmítla vydat. Rychle mi došlo, že jí budeme muset kupovat vlastní. Nakonec to vyřešily prázdné kornoutky a půlka mojí zmrzliny.
Muž snědl mořských potvor do zásoby na celý rok a když si objednal celý sépie, nebylo mi úplně dobře. Děti ochotně ochutnávaly s ním a já se snažila tvářit, že nic.
Na každý pád jsme si to strašně užili, řekla bych naše nejlepší dovolená. Děti byly úžasný, nadšený a spokojený, že jsme všichni pohromadě. Dospali jsme spánkový deficit a úžasně jsme si odpočinuli.
Jak jsme vybírali dovolenou
Ještě dva týdny před dovolenou jsem byla přesvědčená, že pojedem trochu dobrodružně a projedeme Švýcarsko, Rakousko, Itálii a Francii. Podíváme se a spát budem v Čendovi. Pak Pizejska předvedla několik blicích eskapád a já usoudila, že je třeba změnit plán, neb o dítko nadopované Kinedrylem celý týden jsem nestála.
Inu dobrá, překonám se a poletíme. Mallorca nebo Kypr zdály se mi dobrou volbou. Začala jsem se rozhlížet po cestovkách s tím, že v pondělí je obejdu osobně a uvidíme. Z neděle na pondělí dítko řvalo kvůli bolení ucha. ORL. Chlapec málem zbořil ordinaci. Začínající zánět. Dva dny jsme byli doma. Dítku už samozřejmě nebylo vůbec nic, ale bylo jasné, že kdyby náhodou fakt v tom uchu něco měl, tak pokud poletíme, bude to pro něj příšerný zážitek.
Takže to dopadlo zcela zřejmě. Ve čtvrtek jsem došla do cestovky, zakoupila jsem pokorně opět sever Itálie. Zvažovali jsme jestli hotel s jídlem nebo apartmán. Při představě týdne v jednom minipokoji s oběma dětma jsme vzali apartmán. A byla to skvělá volba.
Inu dobrá, překonám se a poletíme. Mallorca nebo Kypr zdály se mi dobrou volbou. Začala jsem se rozhlížet po cestovkách s tím, že v pondělí je obejdu osobně a uvidíme. Z neděle na pondělí dítko řvalo kvůli bolení ucha. ORL. Chlapec málem zbořil ordinaci. Začínající zánět. Dva dny jsme byli doma. Dítku už samozřejmě nebylo vůbec nic, ale bylo jasné, že kdyby náhodou fakt v tom uchu něco měl, tak pokud poletíme, bude to pro něj příšerný zážitek.
Takže to dopadlo zcela zřejmě. Ve čtvrtek jsem došla do cestovky, zakoupila jsem pokorně opět sever Itálie. Zvažovali jsme jestli hotel s jídlem nebo apartmán. Při představě týdne v jednom minipokoji s oběma dětma jsme vzali apartmán. A byla to skvělá volba.
Zasedací pořádek
V pátek před odjezdem na dovolenou muž změnil zasedací pořádek dětských sedaček a nacpal je vedle sebe. Nenávidím takový změny. Bytostně. Obvykle tak dlouho pindám a mračím se, až ho naseru a on je přendá zpátky. Tentokrát jsem mlčela. Nebudem se hádat, když jsme ještě ani nevyrazili. Za chvíli jsem to dokonce shledala přínosným, neb manipulační prostor vedel blicího dítěte neni úplně k zahození.
Přesně tomuhle prima prostoru patřila moje první myšlenka o pět dní později na italské silnici, když bylo zcela zřejmé, že se během vteřiny transformuje na deformační zónu.
Rána, kouř, smrad. Další myšlenka - chytne to, děti ven.
Nakonec jsme dostali "jen" na zadek. Sedět v něčem jiném než v Sharanovi, nebyl by to hezký pohled. Takhle jsme z toho vyvázli krásně. Vylítaný boční airbagy (smrad), bouchlá patrona v mužově pásu (kouř), bouchlej nárazník, hnutej kufr, vlna na střeše a koule ustřelená o 45°, neb jsme s ní rozpárali Punto.
Čudle mělo milion otázek, ani sesypat jsem se nemohla. Pizejsce to bylo celý pumpa. Muž vyřízený, protože přehlédl v zrcátku právě to Punto.
Zaplatili jsme odtah a pokutu a ze servisu jsme nakonec odjeli bez oprav po vlastních kolech. V hotelu to na mě začalo dopadat a začínající nával paniky urovnala až sklenička vína, který s náma bouračku přežilo.
Přesně tomuhle prima prostoru patřila moje první myšlenka o pět dní později na italské silnici, když bylo zcela zřejmé, že se během vteřiny transformuje na deformační zónu.
Rána, kouř, smrad. Další myšlenka - chytne to, děti ven.
Nakonec jsme dostali "jen" na zadek. Sedět v něčem jiném než v Sharanovi, nebyl by to hezký pohled. Takhle jsme z toho vyvázli krásně. Vylítaný boční airbagy (smrad), bouchlá patrona v mužově pásu (kouř), bouchlej nárazník, hnutej kufr, vlna na střeše a koule ustřelená o 45°, neb jsme s ní rozpárali Punto.
Čudle mělo milion otázek, ani sesypat jsem se nemohla. Pizejsce to bylo celý pumpa. Muž vyřízený, protože přehlédl v zrcátku právě to Punto.
Zaplatili jsme odtah a pokutu a ze servisu jsme nakonec odjeli bez oprav po vlastních kolech. V hotelu to na mě začalo dopadat a začínající nával paniky urovnala až sklenička vína, který s náma bouračku přežilo.
Noc literatury
Jsem si přednastavila článek a evidentgně v tom nejsem zdatná, takže se zpožděním.
Ve středu jsme s Gymplačkou vyrazily na Noc literatury. Plán byl pět čtení z devíti.
První kousek Najednou někdo klepe na dveře. Poslechli jsme dvě povídky, nějak jsem se na ně nedokázala soustředit a přemýšlet o nich, takže dojem na mě úplně nezanechaly.
Následovalo předčítání v kostele z knihy Než usneš. Paní čitatelka honem honem ukončila povídání o kostele s tím, že musí začít. Následovalo 13 minut "reklamy" na knihy, které napsala ona. Otrávilo mě to. Obzvlášť, když knihy poslala dokola a první co mě praštilo do očí, když jsem jednu otevřela, byla chyba, chybějící písmenko. Úryvek knížky byl výborný, ale to si upřímně uvědomuji až zpetně, protože mě tolik rozladil ten reklamní blok a i povídání po čtení, které nijak nesouviselo s knížkou, že to naprosto přebilo celý literární zážitek.
Pokračovaly jsme na knížku Starý král ve vyhnanství. V půlce čtení jsem věděla, že si knížku odnesu domů a zároveň, že na další čtení nepůjdu. Nevím jestli to bylo podmanivým předčítáním pana Dimtera, ale ještě jsem na to nepřestala myslet. Nádherně napsaný, tolik smutný, spoustu lásky, pochopení, strachu, ale i vzteku.. Příběh není napsaný od stolu, ale přesně tak, jak ho autor spolu se svým otcem prožíval, okamžiky, kdy si uvědomuje, že jeho táta je uvězněný někde jinde a že je z toho stejně nešťastný jako všichni, kdo se o něj starají a které nepoznává. Laskavý přístup syna a odzbrojující nevinné otázky otce. Spoustu pravd a postřehů k zamyšlení, které pronáší nemocný pán jakoby nesouvisle a mimochodem. Když jsme vylezly ven, zkostatovala Gymplačka, že nic dalšího už nezvládne. A tak jsme zalezly k vínu a zbytek večera svorně mlčely.
Ve středu jsme s Gymplačkou vyrazily na Noc literatury. Plán byl pět čtení z devíti.
První kousek Najednou někdo klepe na dveře. Poslechli jsme dvě povídky, nějak jsem se na ně nedokázala soustředit a přemýšlet o nich, takže dojem na mě úplně nezanechaly.
Následovalo předčítání v kostele z knihy Než usneš. Paní čitatelka honem honem ukončila povídání o kostele s tím, že musí začít. Následovalo 13 minut "reklamy" na knihy, které napsala ona. Otrávilo mě to. Obzvlášť, když knihy poslala dokola a první co mě praštilo do očí, když jsem jednu otevřela, byla chyba, chybějící písmenko. Úryvek knížky byl výborný, ale to si upřímně uvědomuji až zpetně, protože mě tolik rozladil ten reklamní blok a i povídání po čtení, které nijak nesouviselo s knížkou, že to naprosto přebilo celý literární zážitek.
Pokračovaly jsme na knížku Starý král ve vyhnanství. V půlce čtení jsem věděla, že si knížku odnesu domů a zároveň, že na další čtení nepůjdu. Nevím jestli to bylo podmanivým předčítáním pana Dimtera, ale ještě jsem na to nepřestala myslet. Nádherně napsaný, tolik smutný, spoustu lásky, pochopení, strachu, ale i vzteku.. Příběh není napsaný od stolu, ale přesně tak, jak ho autor spolu se svým otcem prožíval, okamžiky, kdy si uvědomuje, že jeho táta je uvězněný někde jinde a že je z toho stejně nešťastný jako všichni, kdo se o něj starají a které nepoznává. Laskavý přístup syna a odzbrojující nevinné otázky otce. Spoustu pravd a postřehů k zamyšlení, které pronáší nemocný pán jakoby nesouvisle a mimochodem. Když jsme vylezly ven, zkostatovala Gymplačka, že nic dalšího už nezvládne. A tak jsme zalezly k vínu a zbytek večera svorně mlčely.
Bez mlíka
Už vím, co jsem sem včera nesla. Pizejska zase poskočila o level výš směrem k velký holce a byla obrána o kojení.
Nějakou chvíli už jsem to zvažovala, ale pořád jsem čekala, kdy přijde pevné rozhodnutí. Nečekano nezváno se objevilo minulý pátek, když se Milá probudila kolem půlnoci na mlíko. Čudle nocovalo u dědy, my ještě nespali a jak jsem ji slyšela, okamžitě jsem věděla, že teď je ta chvíle.
První dvě noci nadávala. První noc doma. Druhou noc u našich. Stála na Gymplačky posteli a vztekle tloukla do Boba Marleyho na zdi. Třetí noc byla pohodová, vstávala v půl devété (což cca jednou za týden uměla i kojená). Teď se v noci stejně budí, ale nevidím v tom problém, přesune se k nám a spí dál. Akorát mám trochu obavu, že v pěti nám naše milá postel dva na dva bude malá. Ale to je ještě daleko.
Nějakou chvíli už jsem to zvažovala, ale pořád jsem čekala, kdy přijde pevné rozhodnutí. Nečekano nezváno se objevilo minulý pátek, když se Milá probudila kolem půlnoci na mlíko. Čudle nocovalo u dědy, my ještě nespali a jak jsem ji slyšela, okamžitě jsem věděla, že teď je ta chvíle.
První dvě noci nadávala. První noc doma. Druhou noc u našich. Stála na Gymplačky posteli a vztekle tloukla do Boba Marleyho na zdi. Třetí noc byla pohodová, vstávala v půl devété (což cca jednou za týden uměla i kojená). Teď se v noci stejně budí, ale nevidím v tom problém, přesune se k nám a spí dál. Akorát mám trochu obavu, že v pěti nám naše milá postel dva na dva bude malá. Ale to je ještě daleko.
Něco
Už od včera jsem jdu NĚCO napsat a teď si samozřejmě nemůžu vzpomenout CO.
Takže tak letem světem. Pořídili jsme na zahradu bazén, neb jsem zhodnotila svoje šance brát děti někam k vodě jako velmi velmi malé až nulové. Oba je ve vodě neuhlídám a harcovat se někam na celý den k vodě se mi taky úplně nechce, takže jsem zavřela oči nad vlastním pohrdáním zahradníma bazénama a pokorně jsme napustili vodu.
Balíme na dovolenou, sice ještě úplně nevíme kam, ale někam určitě a snad i trochu k moři, ale zatím je to ve hvězdách. Nicméně odjet se chystáme v pátek, nejhůř v sobotu a dost možná přijde ke slovu i Čeněk, kterýho muž nachystal, udělal mu solární panel a vůbec ho po zimě dal do kupy.
Minulý týden bylo vzrůšo. Muž usoudil, že má angínu a jal se ji léčit česnekem. O smradu pomlčím. Nicméně si jím tolik shodil tlak, že když jsem ho našla popelavýho sedět ve sprcháči, nebyla jsem si jistá jestli neni mrtvej. Nahodily ho dva panáky slivovice, ale já se klepala ještě dvě hodiny.
Pizejska předvedla, že když v zimě blila v autě, nebyl to ojedinělý případ a obšťastňuje nás zcela pravidelně. Po cestě do Gennetu na ultrazvuk vyhodila snídani asi 500m před cílem cesty. Prozíravý muž, doma přihodil do tašky pyžamo (který má nejlepší leta za sebou), takže prohlídku novýho sourozence absolvovala v něm. Včera dokonce nevydržela ani popojetí po městě a než jsem našla u nemocnice parkovací místo, blila jak alík. Se na tu dovolenou začínám fakt těšit.
Na zahradě mi chcíply maliny. Jeden by brečel. Ale ledovýmu salátu se daří, první dávka hrachu je úspěšně sežrána, ředkvičky taky jdou (příště nutno zasadit méně hustě), špenát, brokolice, pórek, všechno vypadá dobře. Jen pastiňák s polníčkem jsou líný a trochu s napětím očekávám co bude z okurek. Jo a jahody máme hnusný, nevěřila bych, že můžou bejt tak nedobrý.
Takže tak letem světem. Pořídili jsme na zahradu bazén, neb jsem zhodnotila svoje šance brát děti někam k vodě jako velmi velmi malé až nulové. Oba je ve vodě neuhlídám a harcovat se někam na celý den k vodě se mi taky úplně nechce, takže jsem zavřela oči nad vlastním pohrdáním zahradníma bazénama a pokorně jsme napustili vodu.
Balíme na dovolenou, sice ještě úplně nevíme kam, ale někam určitě a snad i trochu k moři, ale zatím je to ve hvězdách. Nicméně odjet se chystáme v pátek, nejhůř v sobotu a dost možná přijde ke slovu i Čeněk, kterýho muž nachystal, udělal mu solární panel a vůbec ho po zimě dal do kupy.
Minulý týden bylo vzrůšo. Muž usoudil, že má angínu a jal se ji léčit česnekem. O smradu pomlčím. Nicméně si jím tolik shodil tlak, že když jsem ho našla popelavýho sedět ve sprcháči, nebyla jsem si jistá jestli neni mrtvej. Nahodily ho dva panáky slivovice, ale já se klepala ještě dvě hodiny.
Pizejska předvedla, že když v zimě blila v autě, nebyl to ojedinělý případ a obšťastňuje nás zcela pravidelně. Po cestě do Gennetu na ultrazvuk vyhodila snídani asi 500m před cílem cesty. Prozíravý muž, doma přihodil do tašky pyžamo (který má nejlepší leta za sebou), takže prohlídku novýho sourozence absolvovala v něm. Včera dokonce nevydržela ani popojetí po městě a než jsem našla u nemocnice parkovací místo, blila jak alík. Se na tu dovolenou začínám fakt těšit.
Na zahradě mi chcíply maliny. Jeden by brečel. Ale ledovýmu salátu se daří, první dávka hrachu je úspěšně sežrána, ředkvičky taky jdou (příště nutno zasadit méně hustě), špenát, brokolice, pórek, všechno vypadá dobře. Jen pastiňák s polníčkem jsou líný a trochu s napětím očekávám co bude z okurek. Jo a jahody máme hnusný, nevěřila bych, že můžou bejt tak nedobrý.
Doma
Trošku odklon od minulého příspěvku, ale někdy je důležité si to připomenout.
Jsem šťastná, že jsme se přestěhovali. Jsem nadšená naší zahradou jako dvě dlaně. Minizáhonkem, kde mi nikdo nestojí za prdelí, sázet můžu, když máme s dětma čas a chuť a ne když je ta správná doba, nejsou mi trnem v oku kytky, který by tak akorát zabíraly místo něčemu jedlýmu. Čudle klidně vykope uprostřed zahrady díru, protože ji nutně potřebuje a já nemám výčitky, že něco ničí. Obě děcka jsou denně zadělaný od hlavy až po paty od hlíny, kterou mi následně natahaji do venkovní chodby a já ji tam s ledovym klidem týden překračuju a tvářím se, že není.
Miluju teplý odpoledne (dny) na terase, kdy vytáhneme markýzu, napustíme bazének, nebo aspoň lavor a děti se cachtají, vaří, mlátěji se kyblíčkama po hlavě a vůbec dělaji klasický sourozenecký kratochvíle. Já je mám hned u zadku, můžu vařit, uklízet kuchyň nebo sebou prostě plácnout na gauč a číst si a po očku je sledovat. Už moc dobře vědí, že když je teplo, nechybí v lednici meloun, který následně zmasakrujou, šťáva z nich teče, ale smějou se jak šílený a jsou naprosto spokojený. Dostat je v osm domů je nadlidský úkol.
A nejvíc miluju, že zabouchnu dveře a všichni mi můžou tak maximálně vlézt za ucho, což umocňuje i to, že ani nemáme funkční zvonek.
Jsem šťastná, že jsme se přestěhovali. Jsem nadšená naší zahradou jako dvě dlaně. Minizáhonkem, kde mi nikdo nestojí za prdelí, sázet můžu, když máme s dětma čas a chuť a ne když je ta správná doba, nejsou mi trnem v oku kytky, který by tak akorát zabíraly místo něčemu jedlýmu. Čudle klidně vykope uprostřed zahrady díru, protože ji nutně potřebuje a já nemám výčitky, že něco ničí. Obě děcka jsou denně zadělaný od hlavy až po paty od hlíny, kterou mi následně natahaji do venkovní chodby a já ji tam s ledovym klidem týden překračuju a tvářím se, že není.
Miluju teplý odpoledne (dny) na terase, kdy vytáhneme markýzu, napustíme bazének, nebo aspoň lavor a děti se cachtají, vaří, mlátěji se kyblíčkama po hlavě a vůbec dělaji klasický sourozenecký kratochvíle. Já je mám hned u zadku, můžu vařit, uklízet kuchyň nebo sebou prostě plácnout na gauč a číst si a po očku je sledovat. Už moc dobře vědí, že když je teplo, nechybí v lednici meloun, který následně zmasakrujou, šťáva z nich teče, ale smějou se jak šílený a jsou naprosto spokojený. Dostat je v osm domů je nadlidský úkol.
A nejvíc miluju, že zabouchnu dveře a všichni mi můžou tak maximálně vlézt za ucho, což umocňuje i to, že ani nemáme funkční zvonek.
Kruh
Jsem unavená. Psychicky. Na druhou stranu nemám čas na svojí obvyklou těhotenskou protivnost a věčný nasrání. Hodně nadsazeně si připadám jak oběť domácího násilí. Vím, že něco je špatně, vím dokonce i co to je, ale nedokážu z toho utéct. Pořád na tom hledám něco pozitivního? hledám vinu u sebe, u nás. Pořád se obhajuju. Vysvětluju, kde jsem byla nebo proč jsem nebyla, kde jsem řekla že budu. Každou volnou minutu musím mít plán, jinak nemám právo odmítnout. Pořád mě stíhá na telefonu, ví, že jsem slaboch, že jednou umím říct ne, bohužel ho už nedokážu zopakovat.
Celá tahle blbá situace se samozřejmě odráží na vztahu s mužem, on ví, že mě to žere, ale taky ví, že na tom nic nezmění a tak se tím nezabývá. Já to hodit za hlavu prostě neumím. Neumím nastavit hranice. Neunesu věčné výčitky a vydírání. Neumím ani slušně poslat do prdele člověka, kterýho bych si měla za normálních okolností chovat v úctě a vážit si ho.
Zvažuju psychologa. Motám se v tom jak vítr v bedně a začínám mít pocit, že jsem se nechala semlít. Asi potřebuju slyšet, že nejsem ta špatná a potřebuju to od někoho fundovanýho, protože to, že mě přesvědčuje okolí evidentně nestačí.
Celá tahle blbá situace se samozřejmě odráží na vztahu s mužem, on ví, že mě to žere, ale taky ví, že na tom nic nezmění a tak se tím nezabývá. Já to hodit za hlavu prostě neumím. Neumím nastavit hranice. Neunesu věčné výčitky a vydírání. Neumím ani slušně poslat do prdele člověka, kterýho bych si měla za normálních okolností chovat v úctě a vážit si ho.
Zvažuju psychologa. Motám se v tom jak vítr v bedně a začínám mít pocit, že jsem se nechala semlít. Asi potřebuju slyšet, že nejsem ta špatná a potřebuju to od někoho fundovanýho, protože to, že mě přesvědčuje okolí evidentně nestačí.
Konec cavyků
To, že Pizejska chodit umí, ale nechce, je zřejmé už tři měsíce. Pomalu jsem se smiřovala s myšlenkou, že zakoupíme kola, necháme jí je namontovat a budem ji jako kačenu tahat za sebou na provázku.
Dneska ji ale zřejmě přestalo bavit hrát si na princeznu Popones mě. Postavila se a přešla obývák z rohu do rohu, aby následně usoudila, že nazrál čas používat nohy k jejich primárnímu účelu a prostě chodí. Jen tak. Jako když se nechumelí.
Dneska ji ale zřejmě přestalo bavit hrát si na princeznu Popones mě. Postavila se a přešla obývák z rohu do rohu, aby následně usoudila, že nazrál čas používat nohy k jejich primárnímu účelu a prostě chodí. Jen tak. Jako když se nechumelí.
Snědla jsem mámu, tátu a TEBE taky sežeru
Nikoliv však já.
Holčička v sedm vstane. Behěm mého chystání svačiny Čudleti sní několik koleček okurky. Následně posnídá jogurt a dva banány. Když přijede muž v devět z bazénu, doveze mi snídani. Milá s námi pojí kus rohlíku a tři plátky šunky. Za hodinu ukazuje opět na stůl. Má v merku košík s nektarinkama. Posvačí čtyři kusy a zlobí se, když další nevydám. Následuje oběd - dva středně velký kopečky rýže s omáčkou. Samozřejmě ochutná i z mého talíře. Několik lžic čočky se zelím. V průbehu dopoledne v ní zmizí i cca půlka balení pohankových křupek.
Po spánku přesnídávka s piškotama. Další dvě nektarinky. Během procházky jeden malej kopeček zmrzliny. Společnýma silama s Čudletem vysomrují napůl rohlík. A konečně večeře. Hluboký talíř krupicové kaše. Před spaním samozřejmě nakojit, ale to je spíš v rámci uspávacího rituálu.
Docela se mi uleví, když kyseliny usnou, neb celý den jen vydávám jídlo a utírám špinavý pracičky.
Pokud bude další kus obdobně žravý, asi koupíme louku a budem je posílat pást.
Holčička v sedm vstane. Behěm mého chystání svačiny Čudleti sní několik koleček okurky. Následně posnídá jogurt a dva banány. Když přijede muž v devět z bazénu, doveze mi snídani. Milá s námi pojí kus rohlíku a tři plátky šunky. Za hodinu ukazuje opět na stůl. Má v merku košík s nektarinkama. Posvačí čtyři kusy a zlobí se, když další nevydám. Následuje oběd - dva středně velký kopečky rýže s omáčkou. Samozřejmě ochutná i z mého talíře. Několik lžic čočky se zelím. V průbehu dopoledne v ní zmizí i cca půlka balení pohankových křupek.
Po spánku přesnídávka s piškotama. Další dvě nektarinky. Během procházky jeden malej kopeček zmrzliny. Společnýma silama s Čudletem vysomrují napůl rohlík. A konečně večeře. Hluboký talíř krupicové kaše. Před spaním samozřejmě nakojit, ale to je spíš v rámci uspávacího rituálu.
Docela se mi uleví, když kyseliny usnou, neb celý den jen vydávám jídlo a utírám špinavý pracičky.
Pokud bude další kus obdobně žravý, asi koupíme louku a budem je posílat pást.
Školka
Všechno dobře dopadlo a Čudle chodí bez problémů a bez pláče do školky. Nejhorší je vstávání, ideální je když ho vzbudí řev Pizejsky, případně tatáž osoba sedící mu na hlavě, to vstává v klidu a v pohodě, dokonce s úsměvem. Jakmile ho budím já, tak tu kvílí, že on do školky nechce. Upřímně trošku mě mrzí, že ho musím budit, to si ještě do budoucna užije až kam, ale nedá se svítit.
Se školkou jsme zatím spokojený. Zbývá vychytat pár malých mušek a bude to perfektní. Trochu větším problémem je jídlo. Náš malý nenažraneček se naobědvá ve školce a následně si vyžádá běžnou porci i doma jakoby se nechumelilo. Ve školce berou normální velké obědy a dětem je dělí na tři (čtyři) porce, což je pro naše dítko skutečně málo. Běžně sní polívku a poloviční porci jídla. Ale je to v řešení.
Na trapnou a blbou rodičovskou otázku - co ve školce, se obvykle nedozvím nic.
- Já nevim, já jsem ještě malej, až budu velkej, tak ti to povim.
- Neptej se mě na školku, budu ti vyprávět něco jinýho, třeba jak jsme s tatínkem jeli na lodi.
Ráda bych za měsíc podala přihlášku i do státní školky, ale Čudel nemá doočkované MMR, takže nejspíš pešek. Chybí mu jedna dávka a ano můžu si za to sama, nechtěla jsem mu to píchnout moc brzo. Plánovala jsem doočkovat v lednu, ale dítko je neustále na hromadě a navíc to není tak dlouho, co měl antibiotika a tak brzo živou vakcínu nebrat. Holt zůstane tam kde je.
Se školkou jsme zatím spokojený. Zbývá vychytat pár malých mušek a bude to perfektní. Trochu větším problémem je jídlo. Náš malý nenažraneček se naobědvá ve školce a následně si vyžádá běžnou porci i doma jakoby se nechumelilo. Ve školce berou normální velké obědy a dětem je dělí na tři (čtyři) porce, což je pro naše dítko skutečně málo. Běžně sní polívku a poloviční porci jídla. Ale je to v řešení.
Na trapnou a blbou rodičovskou otázku - co ve školce, se obvykle nedozvím nic.
- Já nevim, já jsem ještě malej, až budu velkej, tak ti to povim.
- Neptej se mě na školku, budu ti vyprávět něco jinýho, třeba jak jsme s tatínkem jeli na lodi.
Ráda bych za měsíc podala přihlášku i do státní školky, ale Čudel nemá doočkované MMR, takže nejspíš pešek. Chybí mu jedna dávka a ano můžu si za to sama, nechtěla jsem mu to píchnout moc brzo. Plánovala jsem doočkovat v lednu, ale dítko je neustále na hromadě a navíc to není tak dlouho, co měl antibiotika a tak brzo živou vakcínu nebrat. Holt zůstane tam kde je.
Nechce se mi ani psát. Rodinný vztahy jsou někdy pěkně na hovno a já si momentálně připadám jak mezi mlýnským kamením. Nechce se mi nic. Nevidím cestu ven. Nevím, kde je pravda. Už jsem si myslela, že se to utřepalo, ale jsme zase na startovní čáře. Do prdele. Chtěla bych už klid a ne pořád vyzobávat nějaký zrnka a snažit se poskládat, co se kolem mě vlastně děje. Nejradši bych strčila hlavu do písku a prostě nebyla. Blbý je, že tohle se asi jen tak nepřežene.
Noční nevolnosti aneb období neutuchajících možností
Jako že je mi zle, dobrý. S tim se dá žít. Ale to, že kolem sedmé večerní nastoupí pocit na zvracení, který se vystupňuje lehce po půlnoci, to je jiná. A to, že jsem minulé dvě noci regulérně problila (žluč je fakt kekel) to mě nebaví ani trochu. Úplně se bojim jít spát. Jo holt některý těhotný choději v noci čurat, já chodím zvracet. Třikrát sláva.
Silnice
- Počtej tady maminto.
A tak sedím na gauči a čekám. Trvá to asi dvacet vteřin, než se rozlítnou dveře koupelny. Vyvalí se toaletní papír. Moře toaletního papíru. Jen konsternovaně civím a nejsem schopná slova. Za chvíli se objeví mezi papírem blonďatá hlava.
Přemáhám smích.
- Maminto pojď uděláme si z toho silnici pro auta
A tak sedím na gauči a čekám. Trvá to asi dvacet vteřin, než se rozlítnou dveře koupelny. Vyvalí se toaletní papír. Moře toaletního papíru. Jen konsternovaně civím a nejsem schopná slova. Za chvíli se objeví mezi papírem blonďatá hlava.
Přemáhám smích.
- Maminto pojď uděláme si z toho silnici pro auta
Jeden svět
Vymetám filmy jak jen to jde.
Včera Otázky pana Lásky - těžko k tomu něco napsat, asi jsem tam bohužel šla s očekáváním, asi jsem film úplně nepochopila, asi jsem neviděla tu jeho správnou hloubku.. Chvílema byly moc pěkné okamžiky a chvílema až trochu nuda. Schizofrenie je těžké téma, o tom žádná. Pohled do všednodennosti pana Lásky, do jednoduchého vesnického života, trochu fádního a bez nějakých větších okamžiků. Filmem protéká nitka, ve který Láska často přemýšlí o tom, že se neměl narodit, sem tam střípek jaké to je mít schizofrenii případně žít se schizofrenikem (z pohledu babičky).
A druhý včerejší film Mý věci - Ten mě naopak nadchl. Zbavit se všech věcí, včetně oblečení a každý den si smět vzít zpátky jen jednu. Hodně jsem přemýšlela, co bych si já vzala jako první a hodně jsem přemýšlela o tom, kdy by u mě došlo k nasycení a já už bych žádný další věci nepotřebovala. Hodně silný byly okamžiky s vybíráním věci po babičce na památku. Hodně mě to zasáhlo. Ale jinak je to velmi pozitivní film.
Dneska mě čeká Podezřelá čokoláda a dál už nejspíš nic. Při nejlepší vůli možná zítra film O trhu s orgány. Tajně si myslím na nedělní projekci Projekt příroda, ale Gymplačka má v neděli narozeniny, takže z toho mraku nejspíš nezaprší. Škoda.
Včera Otázky pana Lásky - těžko k tomu něco napsat, asi jsem tam bohužel šla s očekáváním, asi jsem film úplně nepochopila, asi jsem neviděla tu jeho správnou hloubku.. Chvílema byly moc pěkné okamžiky a chvílema až trochu nuda. Schizofrenie je těžké téma, o tom žádná. Pohled do všednodennosti pana Lásky, do jednoduchého vesnického života, trochu fádního a bez nějakých větších okamžiků. Filmem protéká nitka, ve který Láska často přemýšlí o tom, že se neměl narodit, sem tam střípek jaké to je mít schizofrenii případně žít se schizofrenikem (z pohledu babičky).
A druhý včerejší film Mý věci - Ten mě naopak nadchl. Zbavit se všech věcí, včetně oblečení a každý den si smět vzít zpátky jen jednu. Hodně jsem přemýšlela, co bych si já vzala jako první a hodně jsem přemýšlela o tom, kdy by u mě došlo k nasycení a já už bych žádný další věci nepotřebovala. Hodně silný byly okamžiky s vybíráním věci po babičce na památku. Hodně mě to zasáhlo. Ale jinak je to velmi pozitivní film.
Dneska mě čeká Podezřelá čokoláda a dál už nejspíš nic. Při nejlepší vůli možná zítra film O trhu s orgány. Tajně si myslím na nedělní projekci Projekt příroda, ale Gymplačka má v neděli narozeniny, takže z toho mraku nejspíš nezaprší. Škoda.
Zklamání
- Maminko, budeme mít dvě miminka a koupíme si na ně ten kočár na dvě miminka vedle sebe.
- A co bysme s nima dělali? Kdo by se o ně staral?
- O jedno bych se staral já a o druhý ty.
- A kdo se bude starat o Pizejsku?
- Tatínek!
A pak jsem ho musela zklamat. Teda já ne. Doktor ho zklamal. To on řekl, že mimino bude jen jedno.
- A co bysme s nima dělali? Kdo by se o ně staral?
- O jedno bych se staral já a o druhý ty.
- A kdo se bude starat o Pizejsku?
- Tatínek!
A pak jsem ho musela zklamat. Teda já ne. Doktor ho zklamal. To on řekl, že mimino bude jen jedno.
Angína
Minulej tejden marodila Pizejska. Včera se vystřídali.
Čudel leží v obýváku na gauči, střídavě má 40° nebo je bez teploty. Pizejsku to úplně nebaví. Chodí se na něj dívat, zalejzá mu pod polštář nebo pod peřinu, řve BUBUBU BA a čeká, že se bude smát, jenže on spí jak poleno a je mu to pumpa. Nosí mu autíčka, tulí se k němu, krmí ho lžičkou imaginárním jídlem, ale on o to ve většině případů prostě nestojí. Takže Pizejska stojí, ukazuje na něj prstem a řve na mě MEK, MEK! Ne, že by viděla kozu, ale je to jediná slabika z jeho jména, kterou dokáže vyslovit. Zjevně očekává, že to nějak vyřeším, že mu domluvím a dost se zlobí, že s tím nic nedělám.
Už aby mu bylo líp.
Čudel leží v obýváku na gauči, střídavě má 40° nebo je bez teploty. Pizejsku to úplně nebaví. Chodí se na něj dívat, zalejzá mu pod polštář nebo pod peřinu, řve BUBUBU BA a čeká, že se bude smát, jenže on spí jak poleno a je mu to pumpa. Nosí mu autíčka, tulí se k němu, krmí ho lžičkou imaginárním jídlem, ale on o to ve většině případů prostě nestojí. Takže Pizejska stojí, ukazuje na něj prstem a řve na mě MEK, MEK! Ne, že by viděla kozu, ale je to jediná slabika z jeho jména, kterou dokáže vyslovit. Zjevně očekává, že to nějak vyřeším, že mu domluvím a dost se zlobí, že s tím nic nedělám.
Už aby mu bylo líp.
Málo píšu
Do školky se snažíme dostat už tři týdny, ovšem dítko je průběžně tři týdny marod, když se z toho ve čtvrtek vylíže, přijde mi úplně zbytečný dát ho v pátek do školky.
Pizejska se konečně naučila pít ze skleničky. Občas se teda pobryndá, ale už to není tak, že toho většinu vyleje na sebe. Napije se a způsobně skleničku postaví (samozřejmě ne vždycky). Stále nechodí, ani za ruce se jí nechce, ale ono to přijde.
Čudle zoufale touží po dalším víkendu na Lipně. Dožaduje se ho neustále. "Až přijde tatínek z práce, pojedeme do toho bytu? Až se vyspíme? Dneska? Zítra? Až přijedeme z nákupu?" Budeme muset něco spáchat.
Široké okolí nám závidí děti žeroucí jak kyselina, ale nejsem si úplně jistá, jestli dotyční správně chápou co to obnáší. Čudle obyvkle obědvá větší porci než já a když je polívka tak ji narozdíl ode mě nevynechá. K polívce sní čtyři houskový knedlíky/dva průměrný řízky s kaší/řádek lasagní.. a pokud má možnost, tak si dá i dezert. Pizejska zdatně poobědvá dva velký talíře hustý polívky typu kulajdy/bramboračka/čočková, nepohrdne ani dvěma palačinkama s tvarohem, jeden krajíc jí bývá málo, obvykle ještě půlku vysomruje.
Jakmile kdokoliv vezme cokoliv do ruky/pusy má je oba okamžitě v zádech. Čudle pronese typické "co to jíš?" a Pizejska se dotyčnému postaví k nohám a zcela výmluvně na něj hledí, případně pohoršeně vykřikuje "HAM!" což je mimochodem prakticky první smysluplné slovo, které z ní vypadlo.
Pizejska se konečně naučila pít ze skleničky. Občas se teda pobryndá, ale už to není tak, že toho většinu vyleje na sebe. Napije se a způsobně skleničku postaví (samozřejmě ne vždycky). Stále nechodí, ani za ruce se jí nechce, ale ono to přijde.
Čudle zoufale touží po dalším víkendu na Lipně. Dožaduje se ho neustále. "Až přijde tatínek z práce, pojedeme do toho bytu? Až se vyspíme? Dneska? Zítra? Až přijedeme z nákupu?" Budeme muset něco spáchat.
Široké okolí nám závidí děti žeroucí jak kyselina, ale nejsem si úplně jistá, jestli dotyční správně chápou co to obnáší. Čudle obyvkle obědvá větší porci než já a když je polívka tak ji narozdíl ode mě nevynechá. K polívce sní čtyři houskový knedlíky/dva průměrný řízky s kaší/řádek lasagní.. a pokud má možnost, tak si dá i dezert. Pizejska zdatně poobědvá dva velký talíře hustý polívky typu kulajdy/bramboračka/čočková, nepohrdne ani dvěma palačinkama s tvarohem, jeden krajíc jí bývá málo, obvykle ještě půlku vysomruje.
Jakmile kdokoliv vezme cokoliv do ruky/pusy má je oba okamžitě v zádech. Čudle pronese typické "co to jíš?" a Pizejska se dotyčnému postaví k nohám a zcela výmluvně na něj hledí, případně pohoršeně vykřikuje "HAM!" což je mimochodem prakticky první smysluplné slovo, které z ní vypadlo.
Víkend
V sobotu hlídala Gymplačka Pizejsku, Čudle mělo spát u dědy a že my teda vyrazíme do čajovny. Bylo nutné jet autem, kdyby Čudle zatoužilo spát doma. To, že jsme NIKDE nezaparkovali, mě upřímně dost překvapilo. Po pátém okružním kolečku jsme to vzdali a skončili jsme v zakouřené hospodě u kulečníku. Mno. Když jsme vraceli tága, volal děda, že miláček chce domů. A bylo.
Víkend jsme strávili opět vělmi příjemně, dlouhými dopoledními procházkami a odpoledním vyklízením přízemí, aby se v brzké době mohla vysekat elektrika a nachystat odpady pro kuchyň. Jak to všechno bude ovšem ještě nevím. Přemýšlím jestli sáhneme po nějakém architektovi, nebo jestli to nějak zksuíme vymyslet sami, ale úprav dole bude poměrně dost a i stavebních, takže si možná necháme poradit.
Víkend jsme strávili opět vělmi příjemně, dlouhými dopoledními procházkami a odpoledním vyklízením přízemí, aby se v brzké době mohla vysekat elektrika a nachystat odpady pro kuchyň. Jak to všechno bude ovšem ještě nevím. Přemýšlím jestli sáhneme po nějakém architektovi, nebo jestli to nějak zksuíme vymyslet sami, ale úprav dole bude poměrně dost a i stavebních, takže si možná necháme poradit.
Víkend na Lipně
Chtělo se mi napsat na horách, ale tak budu realistka.
Dítko vyzkoušelo lyže. Já pěnila a chtělo se mi řvát. Naštěstí jsem se ovládla a dítko bylo na lyžích spokojené (nemůžu napsat nadšené). Primární problém vidím v tom, že je prostě na svůj věk veliký a neví co se sebou. Snad to bude příští rok lepší.
O mnoho nadšenější byl v bazénu, kde plaval sám (s rukávkama), tam si to užila i Pizejska, protože mají bazén pro mimina, takže nebyla závislá na mě, ale mohla se placatit sama. U Čudlete sklidila úspěch i bobová dráha a bowling. Naopak Stezka v korunách stromů ho úplně neuchvátila a upřímně mě nakrkli, když jsme dole dostali leták, na kterém byla uvedená cena a nahoře jsme zaplatili o 80kč víc, prý starej leták. Mno.
V neděli jsme zkusili znovu lyže, ale Čudle to táhlo na boby, takže jsme našli plácek se zbytkama sněhu a konečně zajel boby od Ježíška.
Celkově spokojenost. Užili jsme si to moc. Už jsme to potřebovali.
Malou vadu na kráse to ovšem má - Čudle to odmarodilo.
Dítko vyzkoušelo lyže. Já pěnila a chtělo se mi řvát. Naštěstí jsem se ovládla a dítko bylo na lyžích spokojené (nemůžu napsat nadšené). Primární problém vidím v tom, že je prostě na svůj věk veliký a neví co se sebou. Snad to bude příští rok lepší.
O mnoho nadšenější byl v bazénu, kde plaval sám (s rukávkama), tam si to užila i Pizejska, protože mají bazén pro mimina, takže nebyla závislá na mě, ale mohla se placatit sama. U Čudlete sklidila úspěch i bobová dráha a bowling. Naopak Stezka v korunách stromů ho úplně neuchvátila a upřímně mě nakrkli, když jsme dole dostali leták, na kterém byla uvedená cena a nahoře jsme zaplatili o 80kč víc, prý starej leták. Mno.
V neděli jsme zkusili znovu lyže, ale Čudle to táhlo na boby, takže jsme našli plácek se zbytkama sněhu a konečně zajel boby od Ježíška.
Celkově spokojenost. Užili jsme si to moc. Už jsme to potřebovali.
Malou vadu na kráse to ovšem má - Čudle to odmarodilo.
Rok
Lehce opožděně.
Roční prohlídka ukázala, že Pizejska má necelých 9kg a 70 cm.. V roce má na váhu méně než Čudle v půl roce. Momentálně má 6 zubů a neustále as nima skřípe, což mě přivádí k šílenství. Pět jich vyroslo 27.12 hezky najednou. Ten poslední včera.
Je pořád drobek a i díky tomu jsem k ní schovívavější, než jsem bývala a ona toho využívá, ale pracuju na tom.
Nemluví, jen pořvává svahilsky. Hodně si hraje, krmí zvířátka lžičkou z misky a vlastně každýho, kdo se nechá, hrozně ráda do sebe vkládá různě veliký mističky. Miluje hudební nástroje, hraje a tancuje. Navléká kroužky na tyčku, prohlíží si knížky a úplně nejradši krámuje Čudleti ponk. Jsem z ní jak Alenka v říši divů, protože takhle si Čudle nikdy nehrálo.
Nechodí. Nicméně k narozkám dostala kočár, naprosto zkušeně ho chytila a jela přes celý byt. Vozí plyšovýho psa, zastaví, poplácá ho po hlavě a jede dál. Bez problémů vyleze schody, dolu je to ovšem horší. Zjistila, že když si dotlačí stoličku ke gauči, může na něj vylézt (ano, jsem nadšená).
Je mazel a nejvíc miluje tatínka. Přileze, nakulí se mu na ruku nebo k obličeji a tulí se. To od Čudla taky neznáme. Ráda se ráno rochní v posteli, když jsme tam všichni a má prominentní právo vzbudit Čudle, kdybych to udělala já, bude protivnej ještě hodinu, na Pizejsku se směje.
Jí perfektně. Respektive jde ve stopách bráchy a nejspíš nás taky brzo sežere. Jí většinu věcí s námi, ale musím uznat, že co se týče jejího stravování jsem mnohem benevolentnější než s Čudletem, takže už ochutnala lecos. Nejí jogurty, nedělají ji dobře, zato miluje tvaroh. Frčeji i těstoviny, špalda, jáhly. Minulý týden snědla ke svíčkový dva knedlíky. A asi největším hitem je chleba s lučinou. Po krající se zapráší ani nevíme. Stále ji krmíme (mimochodem, krmení považuji za nejotravnější činnost kolem dětí), neb nejsem příznivcem toho, aby se děcko matlalo v jídle.
Spát chodí kolem osmé, v ideální případě spí celou noc do cca půl osmé (to nastane jednou za měsíc). Většinou se ale budí kolem páté a definitivně vstáváme v rozmezí sedmá a devátá, nejčastěji však v osm. Někdy si střihneme i kojení o půlnoci, když jdeme spát my.
Říkáme ji svítící, neb má neustále pletky s elektrikou, po pecce od adaptéru dostala další od živýho kabelu (ve kterém neměl být proud, ano naše chyba). Strká nejen pracky do zásuvek a se stejnou radostí do nich cáká vodu z flašky.. Bita byla nesčetněkrát. Efekt nula.
Roční prohlídka ukázala, že Pizejska má necelých 9kg a 70 cm.. V roce má na váhu méně než Čudle v půl roce. Momentálně má 6 zubů a neustále as nima skřípe, což mě přivádí k šílenství. Pět jich vyroslo 27.12 hezky najednou. Ten poslední včera.
Je pořád drobek a i díky tomu jsem k ní schovívavější, než jsem bývala a ona toho využívá, ale pracuju na tom.
Nemluví, jen pořvává svahilsky. Hodně si hraje, krmí zvířátka lžičkou z misky a vlastně každýho, kdo se nechá, hrozně ráda do sebe vkládá různě veliký mističky. Miluje hudební nástroje, hraje a tancuje. Navléká kroužky na tyčku, prohlíží si knížky a úplně nejradši krámuje Čudleti ponk. Jsem z ní jak Alenka v říši divů, protože takhle si Čudle nikdy nehrálo.
Nechodí. Nicméně k narozkám dostala kočár, naprosto zkušeně ho chytila a jela přes celý byt. Vozí plyšovýho psa, zastaví, poplácá ho po hlavě a jede dál. Bez problémů vyleze schody, dolu je to ovšem horší. Zjistila, že když si dotlačí stoličku ke gauči, může na něj vylézt (ano, jsem nadšená).
Je mazel a nejvíc miluje tatínka. Přileze, nakulí se mu na ruku nebo k obličeji a tulí se. To od Čudla taky neznáme. Ráda se ráno rochní v posteli, když jsme tam všichni a má prominentní právo vzbudit Čudle, kdybych to udělala já, bude protivnej ještě hodinu, na Pizejsku se směje.
Jí perfektně. Respektive jde ve stopách bráchy a nejspíš nás taky brzo sežere. Jí většinu věcí s námi, ale musím uznat, že co se týče jejího stravování jsem mnohem benevolentnější než s Čudletem, takže už ochutnala lecos. Nejí jogurty, nedělají ji dobře, zato miluje tvaroh. Frčeji i těstoviny, špalda, jáhly. Minulý týden snědla ke svíčkový dva knedlíky. A asi největším hitem je chleba s lučinou. Po krající se zapráší ani nevíme. Stále ji krmíme (mimochodem, krmení považuji za nejotravnější činnost kolem dětí), neb nejsem příznivcem toho, aby se děcko matlalo v jídle.
Spát chodí kolem osmé, v ideální případě spí celou noc do cca půl osmé (to nastane jednou za měsíc). Většinou se ale budí kolem páté a definitivně vstáváme v rozmezí sedmá a devátá, nejčastěji však v osm. Někdy si střihneme i kojení o půlnoci, když jdeme spát my.
Říkáme ji svítící, neb má neustále pletky s elektrikou, po pecce od adaptéru dostala další od živýho kabelu (ve kterém neměl být proud, ano naše chyba). Strká nejen pracky do zásuvek a se stejnou radostí do nich cáká vodu z flašky.. Bita byla nesčetněkrát. Efekt nula.
Upletla jsem si dva copy
Otevřela jsem dveře koupelny a dítko sedíce u stolu málem spadlo ze židle.
Smál se až se klepal, ukazoval na mě prstem a řval:
- Aaaa podívej se na sebe!! chichichi chachacha No podívej se jak vypadáš!! chichichi chachacha
Smál se až se klepal, ukazoval na mě prstem a řval:
- Aaaa podívej se na sebe!! chichichi chachacha No podívej se jak vypadáš!! chichichi chachacha
Školka, a dál?
Vzhledem k angličtině ve školce, je potřeba upravit cenu. Úprava znamená nárůst ceny o DVĚ TŘETINY.
Nemůžeme si dovolit platit školkovné ve stejné výši v jaké máme hypotéku.
Takže slepá ulička. Jsem strašně zklamaná. I proto, že dítě mě bude mít za lhářku, která slíbila.. I proto, že jsem byla rozhodnutá a dítko dle mého připravené.. I proto, že příští pokus někam ho nacpat, bude o to horší, protože on už bude vědět, že z tohodle jsme vycouvali.
Nemůžeme si dovolit platit školkovné ve stejné výši v jaké máme hypotéku.
Takže slepá ulička. Jsem strašně zklamaná. I proto, že dítě mě bude mít za lhářku, která slíbila.. I proto, že jsem byla rozhodnutá a dítko dle mého připravené.. I proto, že příští pokus někam ho nacpat, bude o to horší, protože on už bude vědět, že z tohodle jsme vycouvali.
Školka - další díl nekonečné story
Podzimní pokus zkrachoval. Já nebyla pevně rozhodnutá, dítě to cítilo a řvalo a řvalo. A já to nechtěla lámat, nic mě nenutilo, takže jsme to vzdali.
Po Novém roce, jsem začala důsledně vybírat, kam to dítě vlastně dáme. Byl to ořech. V první řadě proto, jaký období teď u Čudlete probíhá. Dalším problémem je, že on je individualista. S dětmi si hrát nechce, dokonce bych řekla, že se jich i bojí. Na jednu stranu s tim musíme bojovat. Na stranu druhou, ho těžko můžu někam tlačit, když já sama jsem introvert a nejradši jsem sama. Snažíme se oba.
Od začátku bylo tedy jasný, že školka o třiceti dětech nepřipadá v úvahu. Byla tu možnost lesní školky (12 dětí) a byla jsem rozhodnutá, že ano, to je to pravé. Nicméně školka funguje jen tři dny v týdnu a rozhodně tam nedojdeme pěšky. Ale tak byla jsem ochotná na to přistoupit.
Pak přišla nabídku na novou školku, která se bude otvírat v březnu. Prostředí známé, neb tam chodilo Čudle rok a půl na zpívání. Jeden den v týdnu je anglický s rodilým mluvčím. Trošku mě bolí montessori prvky, nijak si z toho na zadek nesedám.O něco víc mě vadí, že je to bez svačin, nestojí to hubičku, aby nemohly dětem dát svačinu. Kolektiv bude malý, ze začátku 3 děti, kapacita 10.
Momentálně jsem ve fázi zvykání. Chodíme do jeslí na směny s učitelkou, která pak bude mít školku. První i druhý den byl pláč. Čudle odmítalo školku opustit.
Já jsem rozhodnutá, že v březnu nastoupí a dítko je smířené, že ještě několikrát půjdeme spolu a pak už půjde sám. Nedělám si iluze, že by pak neřval. Ale myslim si, že se to brzy urovná.
Po Novém roce, jsem začala důsledně vybírat, kam to dítě vlastně dáme. Byl to ořech. V první řadě proto, jaký období teď u Čudlete probíhá. Dalším problémem je, že on je individualista. S dětmi si hrát nechce, dokonce bych řekla, že se jich i bojí. Na jednu stranu s tim musíme bojovat. Na stranu druhou, ho těžko můžu někam tlačit, když já sama jsem introvert a nejradši jsem sama. Snažíme se oba.
Od začátku bylo tedy jasný, že školka o třiceti dětech nepřipadá v úvahu. Byla tu možnost lesní školky (12 dětí) a byla jsem rozhodnutá, že ano, to je to pravé. Nicméně školka funguje jen tři dny v týdnu a rozhodně tam nedojdeme pěšky. Ale tak byla jsem ochotná na to přistoupit.
Pak přišla nabídku na novou školku, která se bude otvírat v březnu. Prostředí známé, neb tam chodilo Čudle rok a půl na zpívání. Jeden den v týdnu je anglický s rodilým mluvčím. Trošku mě bolí montessori prvky, nijak si z toho na zadek nesedám.O něco víc mě vadí, že je to bez svačin, nestojí to hubičku, aby nemohly dětem dát svačinu. Kolektiv bude malý, ze začátku 3 děti, kapacita 10.
Momentálně jsem ve fázi zvykání. Chodíme do jeslí na směny s učitelkou, která pak bude mít školku. První i druhý den byl pláč. Čudle odmítalo školku opustit.
Já jsem rozhodnutá, že v březnu nastoupí a dítko je smířené, že ještě několikrát půjdeme spolu a pak už půjde sám. Nedělám si iluze, že by pak neřval. Ale myslim si, že se to brzy urovná.
Uvidíme se později!
Včera jsme zajeli k mamince do kadeřnictví. neměla do čeho píchnout, tak si s námi dala v kavárně kafe.
Čudle se vetřelo babičce na klín.
- Babitoo?
pohled raněný laně
- Jdeš zítra do práce?
- Jdu broučku.
- Hmm.
pohled zoufalý raněný laně
- Přendáme sedačku ze sharana do dědy auta (rozumněj auta, kterým je babička v práci) a budu u vás spát a až pojedeš ráno práce, tak mě odvezeš k mamince.
Babička mlčí, já též. Dítko se souká do mikiny a zapíná zip. Ještě nemáme ani zaplaceno.
- Kde máš tašku babičto? A vem si bundu jo?
Miláček zvedne pracičku a zamává mi
- Ahoj! Uvidíme se později maminto.
O půl hodinky později jsem jela domů jen s Pizejskou. Čudle sice večer trošku vřískalo, ale hlavně proto, že bylo pobouřeno zákazem dalšího dílu Pata a Mata. Babička ho zpacifikovala a bylo to dobrý. Juch
Čudle se vetřelo babičce na klín.
- Babitoo?
pohled raněný laně
- Jdeš zítra do práce?
- Jdu broučku.
- Hmm.
pohled zoufalý raněný laně
- Přendáme sedačku ze sharana do dědy auta (rozumněj auta, kterým je babička v práci) a budu u vás spát a až pojedeš ráno práce, tak mě odvezeš k mamince.
Babička mlčí, já též. Dítko se souká do mikiny a zapíná zip. Ještě nemáme ani zaplaceno.
- Kde máš tašku babičto? A vem si bundu jo?
Miláček zvedne pracičku a zamává mi
- Ahoj! Uvidíme se později maminto.
O půl hodinky později jsem jela domů jen s Pizejskou. Čudle sice večer trošku vřískalo, ale hlavně proto, že bylo pobouřeno zákazem dalšího dílu Pata a Mata. Babička ho zpacifikovala a bylo to dobrý. Juch
Výprava
Konečně jsme nasáčkovali všechno do auta a zabouchli kufr. Dítka zamávaly tatínkovi a hurá směr Ostrava.
Po 20km jsem zavětřila smrad. Inu zastavím, abych zjistila, že dítko není posrané, ale pozvracené. Naštěstí jen decentně. Za foukání ledovýho vichru Pizejsku svlékám do naha.
Jedeme dál. Najedeme na dálnici. Asi deset minut je všechno v klidu, když pomineme, to, že fouká tolik, že mám co dělat, abych ná udržela na silnici. Ze zadu se ozve tiché "ble". Gymplačka hodnotí situaci. "Je poblitá. CELÁ". Ceduli oznamující benzinku za 200 metrů vítám s nadšením a prudce odbočuju.
Dítě je durch. Sedačka též. Já jsem tak geniální, že jsem sebou vzala i vajíčko. Dítě štítivě nesu na záchod, fouká tak, že mi ho to div z ruky nevytrhne. Opláchnu Pizejsku v umyvadle. Smradu ji však zbavit nejde.
Dítě ukládám v autě do vajíčka. Svlékáme sedačku, smrdící potah separujeme do ukradených igelitek.
Vymrzlé a vyfoukané pokračujeme v cestě. V Brně oběd v Ikea. Je pořád vichr, ale svítí sluníčko. Nádhera. Po dvou hodinkách se vracíme do auta. Sluníčko udělalo své. Auto smrdí snad dřív, než otevřeme dveře. Větráme. Děti usínají. Každou chvíli decentně otvírám okna.
Když vystupujeme na místě určení, zhluboka se nadechuju. Druhý kolo následuje, při čištění sedačky v koupelně.
Po 20km jsem zavětřila smrad. Inu zastavím, abych zjistila, že dítko není posrané, ale pozvracené. Naštěstí jen decentně. Za foukání ledovýho vichru Pizejsku svlékám do naha.
Jedeme dál. Najedeme na dálnici. Asi deset minut je všechno v klidu, když pomineme, to, že fouká tolik, že mám co dělat, abych ná udržela na silnici. Ze zadu se ozve tiché "ble". Gymplačka hodnotí situaci. "Je poblitá. CELÁ". Ceduli oznamující benzinku za 200 metrů vítám s nadšením a prudce odbočuju.
Dítě je durch. Sedačka též. Já jsem tak geniální, že jsem sebou vzala i vajíčko. Dítě štítivě nesu na záchod, fouká tak, že mi ho to div z ruky nevytrhne. Opláchnu Pizejsku v umyvadle. Smradu ji však zbavit nejde.
Dítě ukládám v autě do vajíčka. Svlékáme sedačku, smrdící potah separujeme do ukradených igelitek.
Vymrzlé a vyfoukané pokračujeme v cestě. V Brně oběd v Ikea. Je pořád vichr, ale svítí sluníčko. Nádhera. Po dvou hodinkách se vracíme do auta. Sluníčko udělalo své. Auto smrdí snad dřív, než otevřeme dveře. Větráme. Děti usínají. Každou chvíli decentně otvírám okna.
Když vystupujeme na místě určení, zhluboka se nadechuju. Druhý kolo následuje, při čištění sedačky v koupelně.
Ledenec
Spousta věcí. Zamluvili jsme víkend na lyžích. Těším se moc, jen ještě musim pořešit Čudlí výbavu. Začala jsem opět běhat, tentokrát běháme ve dvou a je to fajn, o fyzičce po druhym porodu se to ovšem říct nedá, propadla se hlouběji, než jsem čekala a tak začínáme od piky. Ale tak co, neni každej den posvícení.
Víc čtu, po troškách, ale přece. Naposledy to byly Žítkovské bohyně (o těch příště) a teď se chystám na Mámin seznam. Nějak nemám chuť na Nesba, ale to přijde, ještě na mě tři čekaji. Ježíšek naježil spoustu kreditu na palmknihy, ale momentálně má čtečka stop stav, musím aspoň část nejdřív přečíst. Loni jsem zvládla 19 knížek, snad to letos bude lepší.
Taky jsem během ledna pracně vybrala školku a rozhodla, že Čudle od března nastoupí. Stálo to dost úsilí, neb od Vánoc máme dítko, které odmítá být u prarodičů i odpoledne, natož tam spát. Nevím co se stalo, nepřišla jsem na to, možná opožděná reakce na Pizejsku. Doufám, že se to brzy urovná.
Začínám zvažovat co se sebou. Jestli bych nakonec nezačala ještě chodit do školy. Musím probrat nabídku a uvidím, lákalo by mě to, ale s mojí povahou utíkat od nedokončených věcí... nevím nevím. Musela bych objevit něco pro mě opravdu zajímavého.
Příští týden nás čeká Ostrava (Ahoj Nomi!). Maminka má nerva, že pojedu jen s dětma a Gymplačkou. Podceňuje moje řidičské schopnosti a neustále se ptá, jestli jsem si vědoma, že je to skoro 400km a lanaří kohokoliv, kdo se namane, aby jel s náma.
Opět jsem dala vydělat zubaři a dostala jsem pět dalších termínů, aby mi udělal ty kazy. Juch. Plus mě čeká lepení čehosi jako korunky a moudře mě nenapadlo se zeptat, kolik ten humor bude stát. Dvakrát juch.
Víc čtu, po troškách, ale přece. Naposledy to byly Žítkovské bohyně (o těch příště) a teď se chystám na Mámin seznam. Nějak nemám chuť na Nesba, ale to přijde, ještě na mě tři čekaji. Ježíšek naježil spoustu kreditu na palmknihy, ale momentálně má čtečka stop stav, musím aspoň část nejdřív přečíst. Loni jsem zvládla 19 knížek, snad to letos bude lepší.
Taky jsem během ledna pracně vybrala školku a rozhodla, že Čudle od března nastoupí. Stálo to dost úsilí, neb od Vánoc máme dítko, které odmítá být u prarodičů i odpoledne, natož tam spát. Nevím co se stalo, nepřišla jsem na to, možná opožděná reakce na Pizejsku. Doufám, že se to brzy urovná.
Začínám zvažovat co se sebou. Jestli bych nakonec nezačala ještě chodit do školy. Musím probrat nabídku a uvidím, lákalo by mě to, ale s mojí povahou utíkat od nedokončených věcí... nevím nevím. Musela bych objevit něco pro mě opravdu zajímavého.
Příští týden nás čeká Ostrava (Ahoj Nomi!). Maminka má nerva, že pojedu jen s dětma a Gymplačkou. Podceňuje moje řidičské schopnosti a neustále se ptá, jestli jsem si vědoma, že je to skoro 400km a lanaří kohokoliv, kdo se namane, aby jel s náma.
Opět jsem dala vydělat zubaři a dostala jsem pět dalších termínů, aby mi udělal ty kazy. Juch. Plus mě čeká lepení čehosi jako korunky a moudře mě nenapadlo se zeptat, kolik ten humor bude stát. Dvakrát juch.
Rohlíky
Když jsme přijeli z nákupu naložila jsem Pizejsce do autosedačky půlku chleba. Jen jsem ji postavila v chodbě, příšera chleba vysypala a posypala se asi milionem drobků. Položila jsem chleba na komodu a dítěti vyčinila.
- Co to děláš?? podívej se všude drobky.
Pizejska na mě zírala a mávala u toho prázdným igeliťákem. Čudle přiběhlo přivolané káráním ségry. Obhlídlo situaci a nakrčilo nos.
- Maminto? Ona sežrala všechny rohlíky??!
- Co to děláš?? podívej se všude drobky.
Pizejska na mě zírala a mávala u toho prázdným igeliťákem. Čudle přiběhlo přivolané káráním ségry. Obhlídlo situaci a nakrčilo nos.
- Maminto? Ona sežrala všechny rohlíky??!
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)