Jako kolovrátek..

.. se cítím, když pořád píšu o nemocech, ale jelikož moje dny plní až po okraj, neni zbytí. Ale bude líp a bude čtení o Lego festu, který jsme v jednom světlém dni stihli.

Nicméně zpátky k sirupum, teploměru a vůbec. Minulý týden jsem sháněla alergologii. Cítila jsem se jak operátor s matracema dormeo. Milion doktorů v x městech a nejbližší objednávací lhůta těsně před vánoci, nejčastější na únor. Nakonec se peklo smilovalo a z telefonu se ozvalo - teď před váma zrušila pani termín, takže buď v únoru nebo zejtra v devět. Logisticky velmi náročný úkon, ale dali jsme to. Dokonce jsem přežila i odběr čudlí krve. Juch.

Už už se blížily světlé zítřky. Plánovala jsem (!!!). Od úterý je Čudle doma. Brutální noční kašel. Zahlenění a vůbec. Přidalo se ucho, pro obměnu druhý než obvykle. A aby nebyla nuda pořídil si i zánět spojivek.

Naše noc vypadá momentálně tak, že od půlnoci do tří nebo čtyř Čudle chrchlá a hystericky pláče, protože se bojí, že zas bude zle. Samozřejmě nespím. Průběžně jednou utěším ze sna řvoucí Pizejsku a dvakrát nakojím Škub, abysme v osm lezli zcela čerství a odpočatý z postele. Dneska v noci jsem hrála o půl čtvrté smolíčka pacholíčka, pexeso, loto, červená bere a stavěla jsem z dupla. HEČ.

Dneska jsem spaní vzdala. Přece jen nerozespalý dítě spolupracuje podstatně líp. Je jedenáct a dítko leží vedle mě na gauči a visí na youtube. Poprvé se potkal s Tomem a Jerrym. Ani jsem netušila, že tím poskytnu medvědí službu nám oběma. On rozhodně neusne "MAMI VIDĚLAS TO??? JEMU VYPADLY OČI!!" řve na celý kolo a směje se, že mám strach, že vzbudí celej barák. A mě strašně nabíjí ten smích. Protože po proplakaných nocích, kdy já jsem na zhroucení a on pomalu taky je tohle naprostej balzám na nervy. Od tý nemocnice je to vlastně první klidnej večer, kdy nesedím jak na trní, nepopíjím bachovky po kýblích a nečekám na každý zakašlání.

Ale tak beru to jakože ladí formu na léto :-)

Pro děti

Všichni je opěvují. Inu rozhodla jsem se, že zakoupím boty. Objednala jsem troje. Ve čtvrtek. Ve středu volala paní, aby mi řekla, že sandále, který jsem objednala, nemají. Ok, vyberu jiný a vyměníte mi je. Nevyměnili. Neexistuje cesta, jak do balíku přidat jiný boty. Prostě ty jedny stornujou a já si objednám druhej balík. A to ono honem. Stornovala jsem všechno.

Za tři dny mi přišla do mailu reklama na ty sandále co neměli. Dobře, nebudu protivnej zákazník jako vždycky a zkusím to ještě jednou. Opět jsem objednala troje boty. Za týden! přišly. Čudle nebylo doma, takže jsem vybalila boty Pizejsce. Nejdřív jsem si říkala, asi vada stroje, ale čím víc jsem je lustrovala, tím bylo jasnější, že byly nošený. Jedna bota zvrchu špinavá od něčeho červeného, stejně tak podrážky obou bot. Navíc podrážky lehce šouplý a špinavý. Látka místama umazaná. Stélka ošlapaná. Boty bez visaček. V bedně žádné papíry, vycpávky, nic.

Dostala jsem dopal. Čudlí boty jsem ani neotevřela. Nacpala jsem to zpátky do bedny, zabalila, nalepila zpáteční ceduli a marš zpátky do skladu. Paní na infolice mě přesvědčovala, že červená barva byl záměr a (pěkný kulový, navíc zvrchu byla špinavá jen jedna) a že neni možný, aby byly nošený. Nakonec připustila, že je mohl někdo vrátit ve čtrnáctidenní lhůtě a mezitím je nosil.

Tím jsem s Pro děti skončila.

Smečka pohromadě

Čudle je doma. Hlas má jako tuberák a celý odpoledne spí. Ale je doma a to se počítá. Původcem týhle zábavy je prý nejspíš alergie. Objednávací doba na místní alergologie je 6-8 měsíců.

V pátek jsem vzala Pizejsku znovu k doktoru. Protože po dvou týdnech marození mi devětatřicet nepřijde normální. Plus naříkání si na břicho. Doktor na ní nic neshledal. Kromě rostoucí stoličky. Znovu jsem zopakovala, že má jen těžko ke čtyřiceti bez ničeho. Zřejmě aby měl klid, tak nabral krev a CRP. A plesk to tam. CRP 67. Jestli to má od ucha (který má jen zarudlý) nebo od močáku (courá na záchod každých pět minut, ale přisuzuju to spíš okouzlení ze života bez pleny) nebo od něčeho úplně jinýho to je ve hvězdách. Nicméně vyfasovala antibiotika. Juch.

A pátek do třetice. Gymplačce ukradli v metru peněženku. Zase juch.

Musí to ven. Tři hodiny po té co jsem Pizejsce pracně srazila devětatřicítku a pofoukala bolavý ucho, se rozkašlalo Čudle. Laryngitida. Já hysterická. Osvědčené triky nefunkční. Dusící se dítě se svíjí u mrazáku, který rozhodně situaci nelepší. Prednison v čípku. Vypadá to, že je líp. Volám do nemocnice. Když se vrátím, je hůř. O dost hůř. Zvažujeme rychlou. Vzhledem k tomu, že by stejně jela kolem nás, ušetříme čas. Muž bere dítě, já startuju auto a stahuju okna. Když se rozjedou a já zabouchnu dveře, rozklepu se, že nejsem schopná vylézt do patra.

Zůstali v nemocnici. Dostal adrenalin a leží na JIPce a já teď sedím na gauči a myslím na to, kolikrát nás to ještě čeká. Kolikrát to ještě zvládnu. Měla bych být silná a statečná. Místo toho umírám hrůzou. Paralizuje mě to. Tohle byl jednoznačně nejhorší záchvat, který jsme zažily. Když já jsem k smrti vyděšená, jak musí být jemu, když neví jestli se mu povede se nadechnout příště? Nejradši bych mlátila hlavou do zdi.

Cedule

Mohla bych vyvěsit ceduli - PRO NEMOC ZAVŘENO.

Plně by to vystihovalo momentální stav. Začalo to před měsícem kámoškou laryngoškou. Plynule to přelezlo na holky. Několik dní byla Pizejska schopná spát jen v polosedě, což znamenalo, že seděla obkročmo na mě a "spaly" jsme. Když polevily horečky i brutální kašel a já začala pomýšlet na lepší zítřky, popolezlo to na Škub. Nese to statečně. Za to Pizejska konstatně kňučí. Po dnešním čtyřhodinovém pláči jsme vyrazili opět k doktoru dětskýmu a následně na ORL. Pan doktor už byl v půl dvanácté doma, co na tom, že má do půl třetí. Takže hurá do nemocnice,ve třičtvrtě na dvanáct už byli ovšem všichni na obědě. Co na tom, že obědová pauza je od dvanácti, no ne? Dítko ovšem skučelo tak vydatně, že nás vzali už v půl jedné. Juch.

A abych to neházela jen na děti. Chodím k psycholožce. Chvíli trvalo, než jsme našly zdroj problémů - chybějící emoce. Teď děláme cosi, čemu ona říká vytahování mrtvol ze sklepa a je to brutální. Hodinové sezení mě rozloží na následující týden. Přicházím o spoustu iluzí a je to zatraceně těžký. Takže momentálně chodím s hlavou zabořenou do toho sklepa a přemýšlím o tom proč jsem ho tak strašně přeplnila. Na další věci mi nezbývá energie.