V pátek před odjezdem na dovolenou muž změnil zasedací pořádek dětských sedaček a nacpal je vedle sebe. Nenávidím takový změny. Bytostně. Obvykle tak dlouho pindám a mračím se, až ho naseru a on je přendá zpátky. Tentokrát jsem mlčela. Nebudem se hádat, když jsme ještě ani nevyrazili. Za chvíli jsem to dokonce shledala přínosným, neb manipulační prostor vedel blicího dítěte neni úplně k zahození.
Přesně tomuhle prima prostoru patřila moje první myšlenka o pět dní později na italské silnici, když bylo zcela zřejmé, že se během vteřiny transformuje na deformační zónu.
Rána, kouř, smrad. Další myšlenka - chytne to, děti ven.
Nakonec jsme dostali "jen" na zadek. Sedět v něčem jiném než v Sharanovi, nebyl by to hezký pohled. Takhle jsme z toho vyvázli krásně. Vylítaný boční airbagy (smrad), bouchlá patrona v mužově pásu (kouř), bouchlej nárazník, hnutej kufr, vlna na střeše a koule ustřelená o 45°, neb jsme s ní rozpárali Punto.
Čudle mělo milion otázek, ani sesypat jsem se nemohla. Pizejsce to bylo celý pumpa. Muž vyřízený, protože přehlédl v zrcátku právě to Punto.
Zaplatili jsme odtah a pokutu a ze servisu jsme nakonec odjeli bez oprav po vlastních kolech. V hotelu to na mě začalo dopadat a začínající nával paniky urovnala až sklenička vína, který s náma bouračku přežilo.
Noc literatury
Jsem si přednastavila článek a evidentgně v tom nejsem zdatná, takže se zpožděním.
Ve středu jsme s Gymplačkou vyrazily na Noc literatury. Plán byl pět čtení z devíti.
První kousek Najednou někdo klepe na dveře. Poslechli jsme dvě povídky, nějak jsem se na ně nedokázala soustředit a přemýšlet o nich, takže dojem na mě úplně nezanechaly.
Následovalo předčítání v kostele z knihy Než usneš. Paní čitatelka honem honem ukončila povídání o kostele s tím, že musí začít. Následovalo 13 minut "reklamy" na knihy, které napsala ona. Otrávilo mě to. Obzvlášť, když knihy poslala dokola a první co mě praštilo do očí, když jsem jednu otevřela, byla chyba, chybějící písmenko. Úryvek knížky byl výborný, ale to si upřímně uvědomuji až zpetně, protože mě tolik rozladil ten reklamní blok a i povídání po čtení, které nijak nesouviselo s knížkou, že to naprosto přebilo celý literární zážitek.
Pokračovaly jsme na knížku Starý král ve vyhnanství. V půlce čtení jsem věděla, že si knížku odnesu domů a zároveň, že na další čtení nepůjdu. Nevím jestli to bylo podmanivým předčítáním pana Dimtera, ale ještě jsem na to nepřestala myslet. Nádherně napsaný, tolik smutný, spoustu lásky, pochopení, strachu, ale i vzteku.. Příběh není napsaný od stolu, ale přesně tak, jak ho autor spolu se svým otcem prožíval, okamžiky, kdy si uvědomuje, že jeho táta je uvězněný někde jinde a že je z toho stejně nešťastný jako všichni, kdo se o něj starají a které nepoznává. Laskavý přístup syna a odzbrojující nevinné otázky otce. Spoustu pravd a postřehů k zamyšlení, které pronáší nemocný pán jakoby nesouvisle a mimochodem. Když jsme vylezly ven, zkostatovala Gymplačka, že nic dalšího už nezvládne. A tak jsme zalezly k vínu a zbytek večera svorně mlčely.
Ve středu jsme s Gymplačkou vyrazily na Noc literatury. Plán byl pět čtení z devíti.
První kousek Najednou někdo klepe na dveře. Poslechli jsme dvě povídky, nějak jsem se na ně nedokázala soustředit a přemýšlet o nich, takže dojem na mě úplně nezanechaly.
Následovalo předčítání v kostele z knihy Než usneš. Paní čitatelka honem honem ukončila povídání o kostele s tím, že musí začít. Následovalo 13 minut "reklamy" na knihy, které napsala ona. Otrávilo mě to. Obzvlášť, když knihy poslala dokola a první co mě praštilo do očí, když jsem jednu otevřela, byla chyba, chybějící písmenko. Úryvek knížky byl výborný, ale to si upřímně uvědomuji až zpetně, protože mě tolik rozladil ten reklamní blok a i povídání po čtení, které nijak nesouviselo s knížkou, že to naprosto přebilo celý literární zážitek.
Pokračovaly jsme na knížku Starý král ve vyhnanství. V půlce čtení jsem věděla, že si knížku odnesu domů a zároveň, že na další čtení nepůjdu. Nevím jestli to bylo podmanivým předčítáním pana Dimtera, ale ještě jsem na to nepřestala myslet. Nádherně napsaný, tolik smutný, spoustu lásky, pochopení, strachu, ale i vzteku.. Příběh není napsaný od stolu, ale přesně tak, jak ho autor spolu se svým otcem prožíval, okamžiky, kdy si uvědomuje, že jeho táta je uvězněný někde jinde a že je z toho stejně nešťastný jako všichni, kdo se o něj starají a které nepoznává. Laskavý přístup syna a odzbrojující nevinné otázky otce. Spoustu pravd a postřehů k zamyšlení, které pronáší nemocný pán jakoby nesouvisle a mimochodem. Když jsme vylezly ven, zkostatovala Gymplačka, že nic dalšího už nezvládne. A tak jsme zalezly k vínu a zbytek večera svorně mlčely.
Bez mlíka
Už vím, co jsem sem včera nesla. Pizejska zase poskočila o level výš směrem k velký holce a byla obrána o kojení.
Nějakou chvíli už jsem to zvažovala, ale pořád jsem čekala, kdy přijde pevné rozhodnutí. Nečekano nezváno se objevilo minulý pátek, když se Milá probudila kolem půlnoci na mlíko. Čudle nocovalo u dědy, my ještě nespali a jak jsem ji slyšela, okamžitě jsem věděla, že teď je ta chvíle.
První dvě noci nadávala. První noc doma. Druhou noc u našich. Stála na Gymplačky posteli a vztekle tloukla do Boba Marleyho na zdi. Třetí noc byla pohodová, vstávala v půl devété (což cca jednou za týden uměla i kojená). Teď se v noci stejně budí, ale nevidím v tom problém, přesune se k nám a spí dál. Akorát mám trochu obavu, že v pěti nám naše milá postel dva na dva bude malá. Ale to je ještě daleko.
Nějakou chvíli už jsem to zvažovala, ale pořád jsem čekala, kdy přijde pevné rozhodnutí. Nečekano nezváno se objevilo minulý pátek, když se Milá probudila kolem půlnoci na mlíko. Čudle nocovalo u dědy, my ještě nespali a jak jsem ji slyšela, okamžitě jsem věděla, že teď je ta chvíle.
První dvě noci nadávala. První noc doma. Druhou noc u našich. Stála na Gymplačky posteli a vztekle tloukla do Boba Marleyho na zdi. Třetí noc byla pohodová, vstávala v půl devété (což cca jednou za týden uměla i kojená). Teď se v noci stejně budí, ale nevidím v tom problém, přesune se k nám a spí dál. Akorát mám trochu obavu, že v pěti nám naše milá postel dva na dva bude malá. Ale to je ještě daleko.
Něco
Už od včera jsem jdu NĚCO napsat a teď si samozřejmě nemůžu vzpomenout CO.
Takže tak letem světem. Pořídili jsme na zahradu bazén, neb jsem zhodnotila svoje šance brát děti někam k vodě jako velmi velmi malé až nulové. Oba je ve vodě neuhlídám a harcovat se někam na celý den k vodě se mi taky úplně nechce, takže jsem zavřela oči nad vlastním pohrdáním zahradníma bazénama a pokorně jsme napustili vodu.
Balíme na dovolenou, sice ještě úplně nevíme kam, ale někam určitě a snad i trochu k moři, ale zatím je to ve hvězdách. Nicméně odjet se chystáme v pátek, nejhůř v sobotu a dost možná přijde ke slovu i Čeněk, kterýho muž nachystal, udělal mu solární panel a vůbec ho po zimě dal do kupy.
Minulý týden bylo vzrůšo. Muž usoudil, že má angínu a jal se ji léčit česnekem. O smradu pomlčím. Nicméně si jím tolik shodil tlak, že když jsem ho našla popelavýho sedět ve sprcháči, nebyla jsem si jistá jestli neni mrtvej. Nahodily ho dva panáky slivovice, ale já se klepala ještě dvě hodiny.
Pizejska předvedla, že když v zimě blila v autě, nebyl to ojedinělý případ a obšťastňuje nás zcela pravidelně. Po cestě do Gennetu na ultrazvuk vyhodila snídani asi 500m před cílem cesty. Prozíravý muž, doma přihodil do tašky pyžamo (který má nejlepší leta za sebou), takže prohlídku novýho sourozence absolvovala v něm. Včera dokonce nevydržela ani popojetí po městě a než jsem našla u nemocnice parkovací místo, blila jak alík. Se na tu dovolenou začínám fakt těšit.
Na zahradě mi chcíply maliny. Jeden by brečel. Ale ledovýmu salátu se daří, první dávka hrachu je úspěšně sežrána, ředkvičky taky jdou (příště nutno zasadit méně hustě), špenát, brokolice, pórek, všechno vypadá dobře. Jen pastiňák s polníčkem jsou líný a trochu s napětím očekávám co bude z okurek. Jo a jahody máme hnusný, nevěřila bych, že můžou bejt tak nedobrý.
Takže tak letem světem. Pořídili jsme na zahradu bazén, neb jsem zhodnotila svoje šance brát děti někam k vodě jako velmi velmi malé až nulové. Oba je ve vodě neuhlídám a harcovat se někam na celý den k vodě se mi taky úplně nechce, takže jsem zavřela oči nad vlastním pohrdáním zahradníma bazénama a pokorně jsme napustili vodu.
Balíme na dovolenou, sice ještě úplně nevíme kam, ale někam určitě a snad i trochu k moři, ale zatím je to ve hvězdách. Nicméně odjet se chystáme v pátek, nejhůř v sobotu a dost možná přijde ke slovu i Čeněk, kterýho muž nachystal, udělal mu solární panel a vůbec ho po zimě dal do kupy.
Minulý týden bylo vzrůšo. Muž usoudil, že má angínu a jal se ji léčit česnekem. O smradu pomlčím. Nicméně si jím tolik shodil tlak, že když jsem ho našla popelavýho sedět ve sprcháči, nebyla jsem si jistá jestli neni mrtvej. Nahodily ho dva panáky slivovice, ale já se klepala ještě dvě hodiny.
Pizejska předvedla, že když v zimě blila v autě, nebyl to ojedinělý případ a obšťastňuje nás zcela pravidelně. Po cestě do Gennetu na ultrazvuk vyhodila snídani asi 500m před cílem cesty. Prozíravý muž, doma přihodil do tašky pyžamo (který má nejlepší leta za sebou), takže prohlídku novýho sourozence absolvovala v něm. Včera dokonce nevydržela ani popojetí po městě a než jsem našla u nemocnice parkovací místo, blila jak alík. Se na tu dovolenou začínám fakt těšit.
Na zahradě mi chcíply maliny. Jeden by brečel. Ale ledovýmu salátu se daří, první dávka hrachu je úspěšně sežrána, ředkvičky taky jdou (příště nutno zasadit méně hustě), špenát, brokolice, pórek, všechno vypadá dobře. Jen pastiňák s polníčkem jsou líný a trochu s napětím očekávám co bude z okurek. Jo a jahody máme hnusný, nevěřila bych, že můžou bejt tak nedobrý.
Doma
Trošku odklon od minulého příspěvku, ale někdy je důležité si to připomenout.
Jsem šťastná, že jsme se přestěhovali. Jsem nadšená naší zahradou jako dvě dlaně. Minizáhonkem, kde mi nikdo nestojí za prdelí, sázet můžu, když máme s dětma čas a chuť a ne když je ta správná doba, nejsou mi trnem v oku kytky, který by tak akorát zabíraly místo něčemu jedlýmu. Čudle klidně vykope uprostřed zahrady díru, protože ji nutně potřebuje a já nemám výčitky, že něco ničí. Obě děcka jsou denně zadělaný od hlavy až po paty od hlíny, kterou mi následně natahaji do venkovní chodby a já ji tam s ledovym klidem týden překračuju a tvářím se, že není.
Miluju teplý odpoledne (dny) na terase, kdy vytáhneme markýzu, napustíme bazének, nebo aspoň lavor a děti se cachtají, vaří, mlátěji se kyblíčkama po hlavě a vůbec dělaji klasický sourozenecký kratochvíle. Já je mám hned u zadku, můžu vařit, uklízet kuchyň nebo sebou prostě plácnout na gauč a číst si a po očku je sledovat. Už moc dobře vědí, že když je teplo, nechybí v lednici meloun, který následně zmasakrujou, šťáva z nich teče, ale smějou se jak šílený a jsou naprosto spokojený. Dostat je v osm domů je nadlidský úkol.
A nejvíc miluju, že zabouchnu dveře a všichni mi můžou tak maximálně vlézt za ucho, což umocňuje i to, že ani nemáme funkční zvonek.
Jsem šťastná, že jsme se přestěhovali. Jsem nadšená naší zahradou jako dvě dlaně. Minizáhonkem, kde mi nikdo nestojí za prdelí, sázet můžu, když máme s dětma čas a chuť a ne když je ta správná doba, nejsou mi trnem v oku kytky, který by tak akorát zabíraly místo něčemu jedlýmu. Čudle klidně vykope uprostřed zahrady díru, protože ji nutně potřebuje a já nemám výčitky, že něco ničí. Obě děcka jsou denně zadělaný od hlavy až po paty od hlíny, kterou mi následně natahaji do venkovní chodby a já ji tam s ledovym klidem týden překračuju a tvářím se, že není.
Miluju teplý odpoledne (dny) na terase, kdy vytáhneme markýzu, napustíme bazének, nebo aspoň lavor a děti se cachtají, vaří, mlátěji se kyblíčkama po hlavě a vůbec dělaji klasický sourozenecký kratochvíle. Já je mám hned u zadku, můžu vařit, uklízet kuchyň nebo sebou prostě plácnout na gauč a číst si a po očku je sledovat. Už moc dobře vědí, že když je teplo, nechybí v lednici meloun, který následně zmasakrujou, šťáva z nich teče, ale smějou se jak šílený a jsou naprosto spokojený. Dostat je v osm domů je nadlidský úkol.
A nejvíc miluju, že zabouchnu dveře a všichni mi můžou tak maximálně vlézt za ucho, což umocňuje i to, že ani nemáme funkční zvonek.
Kruh
Jsem unavená. Psychicky. Na druhou stranu nemám čas na svojí obvyklou těhotenskou protivnost a věčný nasrání. Hodně nadsazeně si připadám jak oběť domácího násilí. Vím, že něco je špatně, vím dokonce i co to je, ale nedokážu z toho utéct. Pořád na tom hledám něco pozitivního? hledám vinu u sebe, u nás. Pořád se obhajuju. Vysvětluju, kde jsem byla nebo proč jsem nebyla, kde jsem řekla že budu. Každou volnou minutu musím mít plán, jinak nemám právo odmítnout. Pořád mě stíhá na telefonu, ví, že jsem slaboch, že jednou umím říct ne, bohužel ho už nedokážu zopakovat.
Celá tahle blbá situace se samozřejmě odráží na vztahu s mužem, on ví, že mě to žere, ale taky ví, že na tom nic nezmění a tak se tím nezabývá. Já to hodit za hlavu prostě neumím. Neumím nastavit hranice. Neunesu věčné výčitky a vydírání. Neumím ani slušně poslat do prdele člověka, kterýho bych si měla za normálních okolností chovat v úctě a vážit si ho.
Zvažuju psychologa. Motám se v tom jak vítr v bedně a začínám mít pocit, že jsem se nechala semlít. Asi potřebuju slyšet, že nejsem ta špatná a potřebuju to od někoho fundovanýho, protože to, že mě přesvědčuje okolí evidentně nestačí.
Celá tahle blbá situace se samozřejmě odráží na vztahu s mužem, on ví, že mě to žere, ale taky ví, že na tom nic nezmění a tak se tím nezabývá. Já to hodit za hlavu prostě neumím. Neumím nastavit hranice. Neunesu věčné výčitky a vydírání. Neumím ani slušně poslat do prdele člověka, kterýho bych si měla za normálních okolností chovat v úctě a vážit si ho.
Zvažuju psychologa. Motám se v tom jak vítr v bedně a začínám mít pocit, že jsem se nechala semlít. Asi potřebuju slyšet, že nejsem ta špatná a potřebuju to od někoho fundovanýho, protože to, že mě přesvědčuje okolí evidentně nestačí.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)