Bezdětný víkend

V pátek jsem dítku sbalila kufr, zamávala jsem mu a začala plánovat, co s tim volnym časem.

Je to zajímavý. Vždycky si řikám, kolik toho udělám až nebude hádě doma a nakonec jsem schopná to proležet  v posteli s knížkou.

Tentokrát jsme to ale pojali trochu aktivnějc. Měli jsme tu celovíkendové slavnosti, takže jsme čas trávili tam. S medovinou, pohankovejma plackama a tak. Pravdou je, že mi trochu chyběl grog a doma na něj chuť nemám, ale co už. Program slavností, je každý rok stejný, na trhu maji, jako každý rok, samý nepotřebný a drahý krámy. Nejvíc mě teda dostala dětská papírová rytířská helma za lidových 350.

Nicméně zpátky k plánum. Neudělala jsem samozřejmě vůbec nic. I když v neděli jsem měla trochu ambice, že bych začala žehlit obří hromadu látkových plen, který jsem vyprala, abych je pak nemusela sušit na radiatorech, ale tak na ty je ještě čas. Dokonce jsem si ani nenašla chvilku na to, abych hodila do pračky zimní fusaky. Tak snad bude ještě hezky, aby to rychle uschlo.

Ale víkend jsme si užili. Užili jsme si novou postel (o té jindy) a nikdo se nám v ní nerozvaloval (ale uznávám, že přece jen mi tam tam malá příšerka v noci chyběla). A nepochybuju, že dítko si to též báječně užilo.

Koloodrážedlo

K svátku jsme dítku s velkou slávou pořídili koloodrážedlo.

Sám si ho vybral, takže jsme ho dotáhli domu a smontovali, že bude zatim jezdit v obýváku. Dva dny ho pyšně vodil za řídítka. Ukázal ho Králíkovi a všem krtkum co jich doma máme. Občas se na vyhrabal do sedla, aby se dvakrat odstrčil a zase slezl. Ale hrdej byl (a pořád je) to zas jo. Každý ráno po probuzení hlásí "na tole pojedu".

Pak jsem kolo naložila do auta, že ho vezmem k Dědovi na dvůr a zkusíme to tam. Pche. Děda vytasil mnohem silnější kalibr. Kolečko, hromadu kamení, lopatu a kanál, kam se daji kameny sypat. Takže kolo zůstalo nepovšimnutě ležet na trávě, protože - "pacuju, tameny uuuff uuuuf opatou". Nakonec jsme kolo vytáhli aspoň na chvilku u našich. Pak jsme ho tejden vozili v autě.

Po týdnu opět u našich jsem ho vyšťárla ze dna kufru a že pojedem na parcelu. (upřímně jsem počítala, že ho ponesu) A nestačila jsem se divit. Čudle nasedlo, jakoby nikdy nedělalo nic jinýho a prostě jelo. Vymetlo díry, stokrát přejel všechny obrubníky, na hlavní silnici jel po bílej čáře a vůbec, koukala jsem jak puk. Aby to nebylo jen tak, hodil aspoň u parcely mařenu. Pak už kolo nemělo šanci, protože co je víc než makat s dědou na parcele. (chůdě malý, kdykoliv tam přijedeme, tak dře)

Nicméně od tý doby jezdí a já si blahořečim, že jsme kolo koupili a nečekali až na jaro. Možná jsme ho naopak mohli koupit mnohem dřív.

S vůní zázvoru

a smradem z cibule

U mě tradičně nastartovala baboletní viroza. Každý rok to přijde s polovinou září. Tentokrát se se mnou veze i Čudle. Večer už byl špatnej a v noci nahříval peřinu na 39. K ránu jsem mu to srazila a teď je čilej a řádí jak černá ruka. Zato mě neni moc do zpěvu. Spíš vůbec. Jsem vděčná, když nemusim mluvit a když už musim, tak šeptám. Šeptem se ovšem špatně usměrňuje dítě.

V termosce máme takovej zázvorovej čaj, že jenom jeho vůně mi vhání slzy do očí. V kuchyni slzení zajišťuje mísa nakrájený cibule s cukrem, který čekaji na scezení do sklenice. To by v tom byl čert, abysme nevyhráli.

Jsem nesnášenlivá

a dost mě to překvapilo.

Tatínek kouřil, co si pamatuju. Nikdy doma, ani v autě, ale venku jo. Mě kuřáci nikdy nevadili. Nevyhledávala jsem je, ale když si někdo zapálil neměla jsem problém.

Jenže už je to víc jak dva roky, co Tatínek típl poslední cigaretu a kolem mě od té doby neni jediný kuřák, se kterým bych se nějak víc paktovala. A tady je ten zlom. Úplně jsem si odvykla a teď mi to strašně vadí. Vaději mi vzdálenější příbuzný, který jinak vídám moc ráda, po dvou dnech se těším, že pojedou domu (a to kouřeji výhradně venku). Vadí mi kamarádka, která si zapálí s dětma na procházce (ale tohle mi vadilo i jako tolerantnímu nekuřákovi). Vlasy by mi slezly, když si zapálí někdo na zahrádce u oběda, přestože sedí třeba pět stolů od nás. Obtěžuje mě hledat místo venku nebo kuřáckou kavárnu, když jdu někam s kuřákem.. A takhle bych mohla pokračovat.

Vždycky jsem si říkala, že někteřé nekuřáci jsou protivný fanatici a už je to tady. Je ze mě nesnášenlivej člověk. Asi už mi chybí jen pořídit si stádo koček a pořvávat z okna na smrady co na nás pro zábavu zvoněji, když jdou ze školy.

Nová smlouva

Pokoje na půdě nejsou dodělaný a do jara určitě nebudou.

I přesto jsem radostně podepsala novou nájemní smlouvu. Nájemník je tentokrát velice nenáročný, v jídle nevybíravý, ale miluje jablka a gumový medvídky. Ochotně se s námi vláčí, kam si umaneme a nedělá žádný problémy, neztěžuje nám život hledáním záchodů a celkově je to spíš takový nenápadný a tichý společník. Občas je ovšem brzy unavený, nerad běhá a zbavil mě jakýkoliv chuti trávit v kuchyni delší čas než strhnout víčko z jogurtu a hodit ho do koše. Ale jinak ani nevíme, že ho máme. Dokonce jsme nové smlouvě dostali i nájemníkovo nacionále, takže víme s kým máme tu čest.

V případě, že obě strany budou dodržovat smluvní podmínky a poskytnou si vzájemně odpovídající servis, pozbyde současná smlouva platnosti během zimy. Juch

Prvního září

nejvyšší čas vybrat dort

Už tradičně se očekává, že v rámci prvního školního dne nachystám Gymplačce a Dvojčeti dort, aby se k nám mohli přijít uklidnit po setkání s učiteli.

Letos to bude trochu ořech. Nemám pečící. Nepekla jsem už dobře tři měsíce a rozhodně mi to nechybí a taky nevim co bych. Koukám do receptů a nic mi neni dost nóbl.

Loni to zachránil sušenkový korpus s karamelovou náplní, banánama a šlehačkou. Bylo to super, ale jedli jsme to ještě dlouho, neb se toho nedalo sníst moc najednou.

Přemýšlím o cheescaku, ale s tím mám hned několik nedobrých zkušeností, takže ho nechám asi plavat. Momentálně je nejžhavějším kandidátem Red velvet a jestli si to do večera nerozmyslim, tak nachystám korpus. Snad to dobře dopadne.