Jak se to seběhlo

V neděli jsem odpoledne posvačila riciňák a kolem sedmý přijela PA, že uděláme malíčkovej sedánek. Zalehly (zasedly) jsme do postele a ona mi mačkala jakési body na malíčku a masírovala mi kotníky. Když jsme jeli asi třetí kolo, vykřesala první hodně mizernou slabou kontrakci. Když po půl hodince těhle prostocviků před devátou odjížděla, přišla jedna kontrakce sama od sebe. Ale tak takovejch už bylo..

V půl desáté jsem jí volala, že po třech minutách a před desátou jsem jí otvírala dveře. Muž mezitím pobalil všechny tašky a vyndal z auta zadní sedačky, kdybysme to náhodou do havlbrodu nestihli. Pche. PA mě prohlídla a konstatovala, že takhle nikam jet nemůžeme, protože šest centimetrů. A tak jsem chodila doma jak lev v kleci, věšela se na křeslo a nadávala. Pak jsem se opřela o parapet a koukala jsem z okna. Na silnici se zastavila kočka a naprosto nepokrytě na mě zírala. Pak popošla, protože projelo auto, ale stejně si sedla tak, aby měla výhled. Mrcha.

Po jedenáctý mě muž s PA začali postrkovat ke dveřim. Nijak extra se mi nechtělo, ale pomalu jsme vyrazili. Pár kontrakcí jsme zvládli ještě na parkovišti v autě a já to pořád protahovala, ale i tak nás před půlnocí přijali. Nutno podotknout, že personal v nemocnici byl zlatý. Jestli proto, že na nás vyšla super směna nebo proto, že jsme měli sebou PA, kterou všichni znali, to těžko říct.

Natočil se monitor a pak si nás nikdo nevšímal. Já se cachtala ve sprše, válela jsem se po muži, dupala jsem vzteky nohou, nadávala, vejrala z okna a vůbec jsem dělala samý užitečný věci. Měla jsem strašně energie, muž zapnul nějakou tuc tucárnu v rádiu a ještě v jednu hodinu jsme mezi kontrakcema tancovali a já mávala rukama, jakože lítám a celkově bylo veselo.

Pak mě humor přešel. Ve dvě bylo potřeba natočit novej monitor a to mě moc nebavilo. Navíc dítku vyhovovala poloha na boku a tak se hezky stáčelo, kam mělo a to mě bavilo ještě o něco míň. Už asi hodinu a půl se čekalo prakticky jen na vodu, jinak bylo všechno ready, takže jsem svolila, že za chvíli píchnem. Nikdo mě nenutil a já byla ráda, protože jsem věděla, že na to co přijde po tom, musim být aspoň trochu připravená, takže zase přišla fáze sprcha, válení po muži a sbírání odvahy, abych se na to nevybodla a nešla domů. Na kuráž jsem si lokla bachovek a pak píchli vodu. PA mě nahnala vedle křesla (trochu ji podezírám, že proto, aby na mě nikdo jinej nemohl), sedla si za mě a podepírala mě ve dřepu, zatímco muž mě držel přes křeslo za ruce. Doktorka a nemocniční PA kolem pobíhaly jak mlsný psi a divže nelezly po zemi, aby měly aspoň nějakej výhled.

A pak přišlo finále. Snažila jsem se jak blázen a mladej se ven prostě nechtělo. Doktorka konstatovala, že neví jestli nestřihne, neb dítě má obrovskou hlavu (39cm). A když proběhly další tři kontrakce a vždycky chyběl malej kousek, aby bylo dílo dokonáno, tak jsem se naštvala a bylo. Doktorka nemohla střihnout i kdyby chtěla, neb Pizejs si nasyslila tolik vody, že nebylo vidět vůbec nic. Pak při šití říkala, že je ráda, že nestřihla, neb to dopadlo vzhledem k velikosti děcka moc dobře.

Dostala jsem Pizejsovou rovnou na prsa a okamžitě jsem pochopila, že máme další nenažraný dítě. Dvě hodinky jsme si poleželi na sále a žádný dramata se tentokrát nekonaly, takže po dvou hodinách mě nechali vstát a ještě na porodnim sále se vysprchovat a pak jsem hezky zabalená v ručníku (neb všechny svršky jsem měla stále v kufru v autě) odhopkala na pokoj na šestinedělí. Byl volnej jednolůžák, což jsem brala za výhodný vzhledem k plánovaným návštěvám Čudlete (veelmi prozíravé, Psice piš si za uši), takže jsme ještě chvíli s mužem klábosili a když vyrazil domů, tak jsem zalehla s Kindlem a konečně jsem se pustila do Deavera, kterýho jsem si schovávala do porodnice.

Shrnuto podtrženo, bylo to pohodový, příjemný a fakt jsem si to užila.

Žolík

Většina matek drandí v porodnici s postýlkou, ve které uprostřed způsobně leží úhledně zavázaný uzlík v zavinovačce. Žádná z těhle postýlek ovšem nebyla naše. Ta naše se poznala jednoznačně podle hromady dvou zavinovaček a dvou látkových plen (původně určených pod hlavu a na nohy), která ležela nachmoustaná ve spodním okraji postýlky a občas z ní vykoukly nahý nohy.

Z toho usuzuju, že naše holčička nebude žádný estét.

Jo a doktor to moc neprohádal, když tvrdil 4kg, ale že se může proměřit o 20-30dkg... Žolík měla 4300 a 53 cm.

Vyhánění čerta ďáblem

Pizejs se nějak nemůže rozhoupat. Nejdřív jsem si myslela, že to dítě je puntíčkář a chápe, že já jsem líná a tak mi dává dostatek času dodělat co je potřeba. Nad spoustou věcí jsem chtěla mávnout rukou s tim, že až někdy.. jenže už je všechno doděláno. Taška sbalená, papíry sepsaný, věci vyžehlený, postýlka (hahaha), přebalovák, kolíbka - všechno na svym místě.. dokonce i ten kojící polštář jsem přešila. A? A nic.

Tleskám si za myšlenku neprozradit datum. Neb mě nikdo neotravuje. I když všichni mi podezíravě zraji na břicho a mluvěji o dvojčatech. I doktor na poslední prohlídce vyvalil oko a vyloženě z jeho zvědavosti se rozhodl nebožátko zvážit a přeměřit. Když mi sdělil cifru čtyř kil, zalitovala jsem, že jsem se nechala ukecat a koupila jsem balík plen jedniček.

Dneska jsem absolvovala kolečko po městě za účelem zakoupení ricinovýho oleje a všude se mi vysmáli. Nicméně porodní asistentka to zachrání a zítra si uděláme hezký odpoledne ve vaně, s míchanym koktejlem v ruce a masáží bodů na malíčkách a kolem kotníků. Snad to zabere a dítko si to rozmyslí dřív, než mě naženou na lehačku do nemocnice.

Nemáme žádné nůžky

"Tatínto osčíhej si to, ty fousy."
"Takhle to stačí."
"Osčíhej si to! Já ti to osčíhám. .... Neosčíhám. Nemáme tu žádný nůžty."
.............
Po půlnoci cpu do dítka panadol přiloženym aplikátorem. Nechávám mu čas, aby mohl polknout.
"Drž to požádně maminto!!"
............
Muž uvařil na noc do termosky teplej čaj s citronem. Čudle někdy kolem třetí ranní rozespale drží hrneček a napije se.V tu ránu má oči jak tenisáky.
"Tam je POMEANČ!! TO SE DĚLÁ?! Dávat tam pomeanč?? Teď to nemůžu pít!"
............
"Čudlí, já musim do práce, budeš tady s maminkou."
"Musíš pacovat?"
"Musim."
"Tatínet musí do páce. Maminta nemusí do páce. Maminta je krásná." Někdy to neni úplně blbý, že je to dítě ukecaný :-)

Kámoška laryngitida

Chtělo by se mi napsat soustu věcí, ale nejspíš bych hlavně nadávala, takže to spolknu.

Poslední týden je dost vypjatý, neb v dítku se mlátěji nějaký viry a je protivnej a já jsem protivná též, páč ve mě se mlátěji hormony. A to tak, že jsem sama sobě nesnesitelná, ale nejde mi to nijak moc ovlivnit, chvílema jsem byla docela vděčná, že se muž drží a dávno na mě nevztáhl ruku a nezakopal mě ve skleníku. Už už to bylo lepší, neb jsem "oběhla" město a zakoupila krizovku bachovek. Brala jsem to spíš jakože to prostě zkusim, protože už nemám co ztratit. A ono ejhle, nevim jestli je to placebo nebo to má nějakej účinek a je mi to i vcelku jedno, hlavně že jsem klidnější.

Jenže ten poslední týden přišlo Čudlí marození. Jeho nemoci nesu vcelku dobře, ale jakmile přijde ke slovu laryngitida jsem na nervový zhroucení a když přijde ke slovu v momentě, kdy se potřebuju soustředit na úplně jiný věci než nějaký nemoci, jsem vážně na sesypání. Plus navíc všude virový zápaly plic, spoustu dětí kolem nás v nemocnici.. Nakonec jsem sama sebe tak vycukala, že jsme uprostřed páteční noci jeli na pohotovost, protože všechno spolehlivý proti laryngitidě selhalo. Naštěstí měli pro hysterickou matku pochopení a to i přesto, že tam byl poměrně mladej doktor a vzbudili jsme ho v půl jedný.

V sobotu si Čudle odvezla Kadeřnice. Celej večer jsem se nervovala, jestli se bude v noci dusit nebo ne a jak to zvládnou. Proběhlo to samozřejmě úplně v klidu, takže druhou noc, kterou dítko strávilo u babičky jsem se i relativně vyspala. Juch. Je fakt, že jsem si říkala, že bysme u příležitosti toho, že je o dítko postaráno mohli sfouknout tu porodnici, ale Pizejs ještě není dostatečně načesán či co, takže nic nebylo.

Snad bude tenhle týden klidnější.

V drogerce

Mám poměrně pochopení, že někdy děti prostě nemají svůj den. Pro co ovšem nemám pochopení jsou debilní matky.

Vyrazila jsem na nákup do DM, protože krámy na mimino. Už když jsme přišli, devastovaly obchod dvě holčičky zhruba ve věku Čudla. Maličkýma košíkama schazovaly zboží z regálů, sem tam nevybraly zatáčku a nemalý obsah jejich košíků se po dlaždicích v obchodě rozlétl bleskovou rychlostí. Maminka vybírala ŠMINKY a občas na holky zavolala jménem. Lidi koukali. I Čudle dost nevěřícně zíralo co se to děje. Nakupovala jsem co možná nejrychleji a uhybala nájezdům dětských košíků.

Pak jsme se potkali u kasy.Maminka chtěla slevovou knížku, ale nevytiskla si ji, takže ji šla prodavačka zachránit. Fronta byla o cca sedmi lidech a mamince vůbec nepřišlo blbý, že nezná psč, na který kartičku registrovala a tak zkoušela jedno za druhym, když začali lidi ve frontě funět a brblat, tak konstatovala, že tam má nějaký pražský. To už ji i prodavačka jemně upozornila, že Praha má fakt dost směrovacích čísel. Pani nechala nákup stornovat šla řešit záhadu pinu sama.

Udělala jsem nákup větší než jsem čekala a chvíli mi trvalo, než jsem ho naskládala do tašek. Mezitím děvčátka válela sudy po podlaze, mlátily se balíkama plen, řvaly jak na lesy a vůbec trpělivě čekaly na maminku. Pak paní zaplatila a začala estráda balonky. Na prodejně nebyl jedinej nafouklej. Nastala trochu hysterie a tak paní prodavačka na žádost maminky přestala obsluhovat a šla nafouknout andílkům balonky. Maminka u toho žvanila o tom, že existuje studie ohledně toho co je největším náporem na nervy a že jednoznačně vyhrálo nakupování s dětma a že ona si chtěla jen vybrat nějaký šminky.

Moje dítě neni zlatý, věřím, že by též mohlo být hlavním aktérem podobný scény, ale prostě když vidim, že to k tomu neni, poberu to co životně potřebuju a okamžitě hledám východ.