Jak se to seběhlo

V neděli jsem odpoledne posvačila riciňák a kolem sedmý přijela PA, že uděláme malíčkovej sedánek. Zalehly (zasedly) jsme do postele a ona mi mačkala jakési body na malíčku a masírovala mi kotníky. Když jsme jeli asi třetí kolo, vykřesala první hodně mizernou slabou kontrakci. Když po půl hodince těhle prostocviků před devátou odjížděla, přišla jedna kontrakce sama od sebe. Ale tak takovejch už bylo..

V půl desáté jsem jí volala, že po třech minutách a před desátou jsem jí otvírala dveře. Muž mezitím pobalil všechny tašky a vyndal z auta zadní sedačky, kdybysme to náhodou do havlbrodu nestihli. Pche. PA mě prohlídla a konstatovala, že takhle nikam jet nemůžeme, protože šest centimetrů. A tak jsem chodila doma jak lev v kleci, věšela se na křeslo a nadávala. Pak jsem se opřela o parapet a koukala jsem z okna. Na silnici se zastavila kočka a naprosto nepokrytě na mě zírala. Pak popošla, protože projelo auto, ale stejně si sedla tak, aby měla výhled. Mrcha.

Po jedenáctý mě muž s PA začali postrkovat ke dveřim. Nijak extra se mi nechtělo, ale pomalu jsme vyrazili. Pár kontrakcí jsme zvládli ještě na parkovišti v autě a já to pořád protahovala, ale i tak nás před půlnocí přijali. Nutno podotknout, že personal v nemocnici byl zlatý. Jestli proto, že na nás vyšla super směna nebo proto, že jsme měli sebou PA, kterou všichni znali, to těžko říct.

Natočil se monitor a pak si nás nikdo nevšímal. Já se cachtala ve sprše, válela jsem se po muži, dupala jsem vzteky nohou, nadávala, vejrala z okna a vůbec jsem dělala samý užitečný věci. Měla jsem strašně energie, muž zapnul nějakou tuc tucárnu v rádiu a ještě v jednu hodinu jsme mezi kontrakcema tancovali a já mávala rukama, jakože lítám a celkově bylo veselo.

Pak mě humor přešel. Ve dvě bylo potřeba natočit novej monitor a to mě moc nebavilo. Navíc dítku vyhovovala poloha na boku a tak se hezky stáčelo, kam mělo a to mě bavilo ještě o něco míň. Už asi hodinu a půl se čekalo prakticky jen na vodu, jinak bylo všechno ready, takže jsem svolila, že za chvíli píchnem. Nikdo mě nenutil a já byla ráda, protože jsem věděla, že na to co přijde po tom, musim být aspoň trochu připravená, takže zase přišla fáze sprcha, válení po muži a sbírání odvahy, abych se na to nevybodla a nešla domů. Na kuráž jsem si lokla bachovek a pak píchli vodu. PA mě nahnala vedle křesla (trochu ji podezírám, že proto, aby na mě nikdo jinej nemohl), sedla si za mě a podepírala mě ve dřepu, zatímco muž mě držel přes křeslo za ruce. Doktorka a nemocniční PA kolem pobíhaly jak mlsný psi a divže nelezly po zemi, aby měly aspoň nějakej výhled.

A pak přišlo finále. Snažila jsem se jak blázen a mladej se ven prostě nechtělo. Doktorka konstatovala, že neví jestli nestřihne, neb dítě má obrovskou hlavu (39cm). A když proběhly další tři kontrakce a vždycky chyběl malej kousek, aby bylo dílo dokonáno, tak jsem se naštvala a bylo. Doktorka nemohla střihnout i kdyby chtěla, neb Pizejs si nasyslila tolik vody, že nebylo vidět vůbec nic. Pak při šití říkala, že je ráda, že nestřihla, neb to dopadlo vzhledem k velikosti děcka moc dobře.

Dostala jsem Pizejsovou rovnou na prsa a okamžitě jsem pochopila, že máme další nenažraný dítě. Dvě hodinky jsme si poleželi na sále a žádný dramata se tentokrát nekonaly, takže po dvou hodinách mě nechali vstát a ještě na porodnim sále se vysprchovat a pak jsem hezky zabalená v ručníku (neb všechny svršky jsem měla stále v kufru v autě) odhopkala na pokoj na šestinedělí. Byl volnej jednolůžák, což jsem brala za výhodný vzhledem k plánovaným návštěvám Čudlete (veelmi prozíravé, Psice piš si za uši), takže jsme ještě chvíli s mužem klábosili a když vyrazil domů, tak jsem zalehla s Kindlem a konečně jsem se pustila do Deavera, kterýho jsem si schovávala do porodnice.

Shrnuto podtrženo, bylo to pohodový, příjemný a fakt jsem si to užila.