Vánoce

Jsem celá ve Vánocích. Máme výzdobu. Mám většinu dárků. Těším se. Neuklízím a nepeču. Vyjma perníčků (který jsou luxusní a skoro snědený) a nějakého raw cukroví, kteér jsem dělala včera. Muž má od dneška volno (na to jsem zvědavá velmi, protože když se něco může podělat, tak s to podělá). S dětma jsme v pátek po školce jeli vybírat strom, Čudle si vybral tn nejkřivější smrček v celých Jižních čechách, takže když jsme ho včera s mužem štelovali do stojanu, dost jsme se zapotili, ale zvádli jsme to na jedničku. Vyzvedli jsme děti u dědy a pak už jsme jen krámovali ozdoby, pili vaječňák a užívali si svítících dětských očí. To, že nám stromek zabírá většinu pidi obývacího koutu nikomu nevadí a že někde za větvema je schovaná televize už vůbec ne.

Pizejska pořád chodí a opakuje "už se těším na Ježíška". Přeje si koloběžku a kasičku kočičkovou a panenku. Škub je to pumpa. A Čudle touží po závodnim autu do sněhu a jeřábu. Mám pocit, že Ježíšek je mu tak nějak jedno, asi se neslučuje se světem, ve kterym naše dítko žije. Jediný co ho baví jsou vánoční svítící ozdoby (ovšem čistě po technický stránce).

Mám radost, že je to u nás takový hezký klidný. Neuklízela jsem a ani to neplánuju neplánuju, jen zlikviduju binec z komody (a když ne, tak se to nepřeskočí). A pak už nic jen nekonečný hraní her, čtení a sledování pohádek, výroba adventního věnce (já vím, ale on by opadal) a úplně nejvíc se těším až půjdeme zdobit stromeček do lesa pro zvířátka. Advent se u nás táhne asi jako sladký med, beze spěchu a strašně příjemně.

letošní první vánoční poznatek - máme naprosto nevyfotitelný strom :-))

Kdybysme se náhodou do Vánoc už nečetli, tak vám všem přeju krásné Vánoce a ať se vám splní všechna tajná přání.

Zub

Zubní téma je tu poměrně časté. Tentokrát se ovšem netýká mě. Dnes přišla věc velmi nečekaná. Čudleti se kýve zub. Jsem z toho solidně vyplesklá, neb tomu malýmu chlapečkovi přece ještě nemůžou padat zuby.

Zrovna před dvěma týdny se  mě ptal, kdy mu budou padat zuby a já mu bláhově vysvělila, že to si ještě chvíli počká. Tak asi nepočká. A já se budu muset asi smířit s tím, že už není úplně mrňavej.

Letem světem

Už dlouho jsem neměla chvíli, abych něco zaznamenala a tak dneska jen rychle a jednoduše.

Září
- Výšlap na Sněžku a na Černou Horu. Byla jsem na nás maximálně pyšná, protože se třema dětma a vůbec. Čudle mělo energii na rozdávání (ne tak my), poskakoval a poletoval. Pizejska se nesla v krosně a Škub jsem nesla v manduce. S tímhle výletem souvisí i poznatek, že v Jánských lázních jsou VELMI protivní lidé.
- Na poslední chvíli jsem se přihlásila na kurz homeopatie a jeden víkend v měsíci se vzdělávám. Je to velmi náročné na logistiku (a ranní vstávání mě zabíjí, jenže noční kojení mi znemožňuje zůstávat v práglu přes noc), ale zatím to dáváme.
- Rozjeli se kroužky, školka a všechen ten shon a já bilancuju co je pro naše děti vlastně dobrý.
- Asi mě ožehlo poslední slunce, protože jsem navrhla, že plánované zvětšení naší mikrozahrady nebude a místo toho na místě garáže vybudujeme prodejnu, takže nutíme řehtat úředního šimla a žádáme stavební povolení.
- Udělali jsme poslední chybící strešní okno na půdě, konečně je tam pořádně vidět.
- Prožila jsem zprostředkovaně porod s kamarádkou a je mi strašně smutno z toho, jak ona má pocit, že jí ty doktoři pomohli a bez nich by to nešlo. Přitom kdyby ten porod nepodělali hned na začátku, nemuseli by jí nejspíš pomáhat. Ale ona je spokojená a mě nezbývá než mlčet.

Říjen
- Jednu sobotu jsme vyrazili na výlet do techmanie do Plzně. Sami. Teda se Škub, ale jedno dítě žádný dítě. Nakonec jsme rozhodli někde přespat a druhý den to natáhnout do Varů a do Sokolova. Nepochybně jsme tam ráno v té kose působili velmi nepatřičně, neb jsme měli na sobě akorát trička. Zbyla i chvilka k návštěvě vánočního domu, ale ten si zaslouží samostatný příspěvěk.
- Se stavebním povolením to nebude jen tak, protože náš dům je vedený jako s garáží a tak je třeba zachovat jedno parkovací místo na pozemku.
- Nechávám často Čudle doma ze školky, mám pocit, že sourozenecký vztah je mnohem víc než školka. Na druhou stranu Pizejska chodí do školky jednou týdně a kdyby bylo na ní, chodila by denně. Dost možná by brala i internátní školku.
- Přišla Manduca a Ergo, nemohla jsem se rozhodnout co bude lepší. Vyhrála Manduca.
- Výlet do Práglu na Noemovu archu. Čudle ukazuje na obří vycpaninu losa a huláká "Mamíí, podívej to je obrovskej losos". Jsem naprosto fascinována jak jsou v muzeu všichni, milý, úžasný a ochotní.
- Proving homeopatického léků, který mi dal naprosto nevyčerpatelnou energii. Což se zrovna ten víkend tolik hodilo. Škub i Čudle měli narozky. Jeden v sobotu a druhý v neděli. A já? Samozřejmě víkend v Praze. Všechno související s nedělní dvojitou oslavou jsem chystala v noci ze soboty na neděli. Skončila jsem v pět. Vysprchovala jsem se, nakojila dítě a hurá autem do Prahy. Byla jsem naprosto fresh. Víc takových provingů.
- Muž začal realizovat garáž na kola. Momentálně jí chybí jen střecha a vrata. Zedníci nám zateplili východní stranu domu a pán přes okna dovezl škatuli na předokenní žaluzii, která nám zmenšila okno, protože původně jsme chtěli roletu a ta má škatuli menší. Zbylá dvě okna budem muset asi přehodnotit.
- Zvažuju, že přestanu chodit na gymnastický míče, neb jedna matka tam má naprosto nevychovanýho spratka a to neni na moje nervy.
- Návštěva u známých, která mi výrazně zvedla mateřské sebevědomí. Nemáme naklizeno, ale naše děti nesedí 5hodin denně (bez nadsázky) u počítače a to se počítá.

Listopad
- Máme stavební povolení. Euforie ovšem netrvá dlouho, protože nám na něj napsali špatný číslo popisný. I tak je už objednán bagr, který nám vedle baráku vyhrabe kráter.
- Svatomartinský lampionový průvod. Sama akce nebyla nijak epesní, ale to, že "donutila" rodiče strávit společný čas s dětmi a ještě venku, je samo o sobě super. Bylo by ovšem super, kdyby rodiče na dětské akce netahali psi a nehulili dětem pod nosy, ale tak nemůžu mít všechno.
- Na bazaru jsem objevila kostky svýho dětství a už netrpělivě vyhlížím pošťačku.
- Opět návštěva sloužící k pozvednutí sebevědomí. Děti máme proto, abysme s nima byli a abysme měli společný zážitky. Nemáme je proto, abysme je odkládali k babičkám prakticky neustále kdykoliv je to možné.

Od září jsem začala zase číst a vůbec nechápu, proč jsem to neudělala už dávno. Až teď mi došlo jak moc mi to chybělo.

Uff, snad jsem to dohnala, zapsala to nejdůležitější a do budoucna se snad polepšim :-)

Když děti nejsou doma

Následující týden jsme proflákali doma, bylo pod mrakem a tak jsme nedělali prakticky nic. Nějaký šolíchání na zahrádce, praní a ani jsem nevěděla jak, ale byla sobota a bylo třeba děti (dvě) odlifrovat na týden s babičkou.

Na ten týden jsme měli velkolepé plány. Tedy hlavně muž. Toužil po Dánsku. Já koneckonců taky. Bohužel se situace v kanceláři nevyvrbila úplně podle představ a tak bylo třeba změnit plány. A to pěkně od podlahy, takže jsme si místo dovolený naordinovali týden dřiny na baráku. Škub nám celý týden dělala z kočárku stavební dozor. Všude je rozděláno a nic hotovo, (což mě vytáčí, ale bohužel všechno souvisí se vším). Příští týden nás čekají betony a zateplení jedný stěny domu. Na zahrádce, zbývá čelní stěna garáže a čeká na stavební povolení, abysme mohli strhnout i tu, protože prádelna, přístěnek za ní a velká část garáže patří dávné minulosti. Takže za týden dětské nepřítomnosti jsme zbourali co šlo :-) i to je cesta.

Pak se vrátili miláčkové, užili jsme si poslední dva dny prázdnin a zase jsme naskočili do normálního režimu. Teď ještě posháním nějaký kroužky a už to pošlape jako hodinky. Musim přiznat, že jsme moc ráda, že má Čudle před sebou ještě dva roky školky, protože se na úvazek v podobě školy necítím.

Pavoučí dům

Prázdninová komprese 2

Naposled jsem skončila před odjezdem na pronajatou chalupu. Ten týden byl až děsivej. Dům byl na samotě u lesa. Nijak extra udržovaný, viděla jsem největší pavouky ve svym životě. Nejhnusnější byl nepochybně Ludva v odpadkovym koši na záchodě. Nebyla jsem takovej frajer, abych ho tam nechala, takže jsem ho zneškodnila asi ze tří metrů nějakym postřikem na vosy. Zbytek pobytu jsem kontrolovala jeho mrtvolku, protože na to abych ho vynesla ven jsem neměla koule. Pavouků bylo opravdu hodně, vždycky odněkud skočil, nejčastěji z okna, když jsem ho otvírala. První den jsem jich zabila 37 a pak jsem přestala počítat. Do kolika pavučin jsem se zamotala vám neprozradím, ale v půlce pobytu jsem měla pocit, že se ze mě stane obří kokon. Díky bohu další zvířátka, který s náma žily nebyly blechy ani štěnice. Výběr se omezil na potravinový moly, hejna komárů a mravence.

Šicí stroj nezahálel. Ušila jsem potah na miminčí peřinu (Škub je naše první dítě, který disponuje dětskou peřinou). Pokračovala jsem potahem na dětský houpací křeslo (který jsem přitáhla ze sběrňáku) a budu ho muset předělat, protože teprve, když jsem ho došila, tak mě napadlo jak to udělat mnohem líp. Ušila jsem Pizejsce šaty a udělala jsem několik střihů na bosoboty, ale ještě jsem nenašla tn správnej.

Taky jsem stihla ztratit dvě stovky po cestě na nanuka. Ještěže jsem měla pár drobných na kočáře, protože do prvního obchodu to byly tři kiláky a nejsem si jistá, co by miláčci řekli na to, že jdem zpátky aniž si cokoliv koupíme.

Každopádně, bylo to vzrůšo. Třeba když jsem se dívala sama venku jak padaji hvězdy a v roští pořád něco šustilo a já byla posraná až za ušima, co kde vyběhne a odtáhne mě to do nory. Ale užili jsme si to a to je hlavní.

Prázdninově kompresní článek

Čtvrtý červencový týden se nesl v duchu modlení. Totiž, když 17. července žádáte miminu o občanku a chcete 27. odjíždět, nezbývá než se modlit. A dobře to dopadlo. Po několika letech jsem s dětma vykonala návštěvu u tety v Německu. Byly to VELMI líné dny a bylo to fajn. Nejlepší ovšem byla cesta. Už jsem říkala, že ráda řídím? I když nemůžu popřít, že přišla i slabší chvilka, konkrétně na objížďce u Volar, když jsem v jedenáct večer jeli po úplně kreténských maličkých silničkách uprostřed lesa. To na mě padla schíza, že bych nejradši zastavila a brečela.

Doma jsem pak jen přebalila kufr a odvezla děti k našim. Vidina portského na terase s mužem byla silná. Bohužel jsme to za celý týden nestihli. V ponělí jsme vyrazili do kina (Ant man). V úterý s kamarádem na hoegaardena (naplánovali jsme zářijový výšlap na Sněžku). Ve středu opožděná oslava narozenin a prase u našich a ve čtvrtek už byly miláčkové doma.

Já dneska opět přebalím kufr Čudleti, který odjede s mužem na dva dny k tetě. Až jim zamáváme odstěhuju část domácnosti do auta (ŠICÍ STROJ!!!)  a ráno odfrčím s holkama na chalupu, kterou jsem si na týden pronajala. Vybírala jsem blízko nás, aby tam za námi mohl muž po práci jezdit. Těším se moc.

Prázdniny v plném proudu

Dlouho jsem tu nebyla, neb žijeme realitou. A to velmi. Postupně odškrtáváme prázdninový seznam a mě to moc těší. Jedu si momentálně na skvělý pozitivní vlně. Paní psycholožka nade mnou stojí s bičem a pořád opakuje, ať se koukám uklidnit, protože čim je to lepší jízda, tím tvrdší bude dopad. A tak o tom přemýšlím a snažím se nedávat víc než mám.

První týden dítka ještě promarodily. Hrůza z nočního dušení a strašný teplo v noci nahrály první položce na seznamu. Vytáhli jsme matraci na terasu a spali jsme tři dny venku. Daní byla brutálně poštípaná Pizejska, neb komárům chutná.

Na čtyři dny jsme vyrazili na mělnicko a já si odškrtla Říp, kde jsem nikdy nebyla. Juch. Dali jsme i Terezín (velmi ošklivé město, nechápu jak tam někdo může dobrovolně žít) a splnili jsme položku jedné nové zoo. Výběr byl však těžký přehmat, protože Ústí. Zoufalá zoo. Byli jsme hodně zklamaný a i trochu naštvaný kvůli ztracenýmu času a zbytečný cestě, kterou Pizejska prořvala. Nicméně výlet se celkově povedl.

Další tři dny jsme strávili kousek od Plzně. Tentokrát ve znamení lenošení a flákání. Jeden večer jsme s Čudletem byli v letním kině. Byl u vytržení. Z kina i z filmu, trefili jsme Cestu do pravěku, kterou já nikdy neviděla.

Několik dní bylo ve znamení práce. Přístěnek u prádelny ubourán. Uff. A suť odvezena na kolečkách. Uff uff. Nakonec jí byly dva kontejnery.

Zahájila jsem pokus s bosochůzí a strašně mi to vyhovuje. Boty nenazouvám prakticky nikdy.

Oslavila jsem narozeniny a zapili jsme s mužem jedenácté výročí. A že byl ten jedenáctý rok velmi náročný.

Zavařila jsem bambilion třešní a připálila jsem třešňovou marmeládu. Jahodová dopadla naštěstí na jedničku. Ještě bych ráda meruňky.

V mezičase toho všeho se děti koupou na terase, stavěji vodopády z dupla a cpou se zmrzlinou.

Pešek

V neděli ráno volal technik, že je zbořený auto. Juch. V noci někdo sedřel Bobešovi celej bok. Kupodivu nepočkal a ani lístek za stěračem nenechal. Kamera je namířená primárně na vchod do kanceláře a tak milý výtečník moc vidět není.

Policajti sepsali protokol a zamaváli nám. Na firemnim autě (vzhledem k jeho kupní ceně) není havarijka. Juch. Nicméně pán/paní má peška.

Totiž v inkriminovanou dobu šla sousedka z brigády. A tak už víme, že někdo nechal u hospody nezabržděný!! auto a jelikož je to k nám trochu z kopečka, stalo se co se stát muselo a auto zastavilo až o našeho Bobeše. Sousedka si zapsala SPZku a šla spát.

Pán/paní bude mít radost. Snad aspoň tak velkou jako máme my.

Lego fest

Už dlouho nevzbudilo nic tolik vášní jako Lego fest. Mluvilo se o zlodějích, vydřiduších, ruinování rodin s dětmi a vůbec. Nicméně Čudle Lego rád a muž taky, takže jsme nemohli chybět.

Jako alternativní program jsem naplánovala letiště Kbely, případně na kdyby zbyl čas. Jeli jsme hned ráno, vybaveni krabičkama se svačinou (ó díky za ně). Vstupenky jsem původně plánovala koupit předem, ale příplatek za platbu kartou po internetu (30kč) a za zaslání elektronického lístku mailem (20kč) mě, přiznám se, otrávily a považuju to, narozdíl od ceny lístku, za zhovadilost.

Do haly jsme lezli čtvrt hodiny po otvíračce a domů jsme děti táhli smykem čtvrt hodiny před zavíračkou. Musela jsem hluboce smeknout před personálem, protože si umím představit, jak je ty děti odpoledne sraly, nicméně všichni byli ochotní a milí a přestože po biliontý opakovali, co obnáší to či ono stanoviště, tak se usmívali a byli dětem nápomocný.

Kostiček bylo všude dost a kafe měli dobrý. Nic jiného jsme nestihli. Na jídlo jsme si nedošli, protože děti měly příliš mnoho starostí s Legem a zdržovat je nějakym obědem... pche.

Největší úspěch měla zóna s červenými kostičkami. Tam jsme se zdrželi vůbec nejdýl. Já jsem dost ocenila pytle na válení a příjemná odbočka byly i skákací hrady.

Nebyla bych to já, abych nenašla nějaký mínus. Chybělo mi cokoliv, na co si malý můžou stoupnout, aby viděly. Takhle jsem většinu času fungovala jako zvedač Pizejsky, protože ona chtěla samozřejmě taky vidět a hlavně taky stavět. Jednou jsem ji prostě posadila vedle sebe na stůl, ale slečna mi vysvětlila, že takhle ne. Ale jak teda jo, to mi neřekla. A vzhledem k tomu, že tříletý děti platěji stejně jako dospělí, tak si myslím, že by bylo fajn jim trochu vyjít vstříc.

Celkově to ale bylo úžasný a kdybysme to neměli tak daleko, tak bych klidně šla ještě jednou.

Jako kolovrátek..

.. se cítím, když pořád píšu o nemocech, ale jelikož moje dny plní až po okraj, neni zbytí. Ale bude líp a bude čtení o Lego festu, který jsme v jednom světlém dni stihli.

Nicméně zpátky k sirupum, teploměru a vůbec. Minulý týden jsem sháněla alergologii. Cítila jsem se jak operátor s matracema dormeo. Milion doktorů v x městech a nejbližší objednávací lhůta těsně před vánoci, nejčastější na únor. Nakonec se peklo smilovalo a z telefonu se ozvalo - teď před váma zrušila pani termín, takže buď v únoru nebo zejtra v devět. Logisticky velmi náročný úkon, ale dali jsme to. Dokonce jsem přežila i odběr čudlí krve. Juch.

Už už se blížily světlé zítřky. Plánovala jsem (!!!). Od úterý je Čudle doma. Brutální noční kašel. Zahlenění a vůbec. Přidalo se ucho, pro obměnu druhý než obvykle. A aby nebyla nuda pořídil si i zánět spojivek.

Naše noc vypadá momentálně tak, že od půlnoci do tří nebo čtyř Čudle chrchlá a hystericky pláče, protože se bojí, že zas bude zle. Samozřejmě nespím. Průběžně jednou utěším ze sna řvoucí Pizejsku a dvakrát nakojím Škub, abysme v osm lezli zcela čerství a odpočatý z postele. Dneska v noci jsem hrála o půl čtvrté smolíčka pacholíčka, pexeso, loto, červená bere a stavěla jsem z dupla. HEČ.

Dneska jsem spaní vzdala. Přece jen nerozespalý dítě spolupracuje podstatně líp. Je jedenáct a dítko leží vedle mě na gauči a visí na youtube. Poprvé se potkal s Tomem a Jerrym. Ani jsem netušila, že tím poskytnu medvědí službu nám oběma. On rozhodně neusne "MAMI VIDĚLAS TO??? JEMU VYPADLY OČI!!" řve na celý kolo a směje se, že mám strach, že vzbudí celej barák. A mě strašně nabíjí ten smích. Protože po proplakaných nocích, kdy já jsem na zhroucení a on pomalu taky je tohle naprostej balzám na nervy. Od tý nemocnice je to vlastně první klidnej večer, kdy nesedím jak na trní, nepopíjím bachovky po kýblích a nečekám na každý zakašlání.

Ale tak beru to jakože ladí formu na léto :-)

Pro děti

Všichni je opěvují. Inu rozhodla jsem se, že zakoupím boty. Objednala jsem troje. Ve čtvrtek. Ve středu volala paní, aby mi řekla, že sandále, který jsem objednala, nemají. Ok, vyberu jiný a vyměníte mi je. Nevyměnili. Neexistuje cesta, jak do balíku přidat jiný boty. Prostě ty jedny stornujou a já si objednám druhej balík. A to ono honem. Stornovala jsem všechno.

Za tři dny mi přišla do mailu reklama na ty sandále co neměli. Dobře, nebudu protivnej zákazník jako vždycky a zkusím to ještě jednou. Opět jsem objednala troje boty. Za týden! přišly. Čudle nebylo doma, takže jsem vybalila boty Pizejsce. Nejdřív jsem si říkala, asi vada stroje, ale čím víc jsem je lustrovala, tím bylo jasnější, že byly nošený. Jedna bota zvrchu špinavá od něčeho červeného, stejně tak podrážky obou bot. Navíc podrážky lehce šouplý a špinavý. Látka místama umazaná. Stélka ošlapaná. Boty bez visaček. V bedně žádné papíry, vycpávky, nic.

Dostala jsem dopal. Čudlí boty jsem ani neotevřela. Nacpala jsem to zpátky do bedny, zabalila, nalepila zpáteční ceduli a marš zpátky do skladu. Paní na infolice mě přesvědčovala, že červená barva byl záměr a (pěkný kulový, navíc zvrchu byla špinavá jen jedna) a že neni možný, aby byly nošený. Nakonec připustila, že je mohl někdo vrátit ve čtrnáctidenní lhůtě a mezitím je nosil.

Tím jsem s Pro děti skončila.

Smečka pohromadě

Čudle je doma. Hlas má jako tuberák a celý odpoledne spí. Ale je doma a to se počítá. Původcem týhle zábavy je prý nejspíš alergie. Objednávací doba na místní alergologie je 6-8 měsíců.

V pátek jsem vzala Pizejsku znovu k doktoru. Protože po dvou týdnech marození mi devětatřicet nepřijde normální. Plus naříkání si na břicho. Doktor na ní nic neshledal. Kromě rostoucí stoličky. Znovu jsem zopakovala, že má jen těžko ke čtyřiceti bez ničeho. Zřejmě aby měl klid, tak nabral krev a CRP. A plesk to tam. CRP 67. Jestli to má od ucha (který má jen zarudlý) nebo od močáku (courá na záchod každých pět minut, ale přisuzuju to spíš okouzlení ze života bez pleny) nebo od něčeho úplně jinýho to je ve hvězdách. Nicméně vyfasovala antibiotika. Juch.

A pátek do třetice. Gymplačce ukradli v metru peněženku. Zase juch.

Musí to ven. Tři hodiny po té co jsem Pizejsce pracně srazila devětatřicítku a pofoukala bolavý ucho, se rozkašlalo Čudle. Laryngitida. Já hysterická. Osvědčené triky nefunkční. Dusící se dítě se svíjí u mrazáku, který rozhodně situaci nelepší. Prednison v čípku. Vypadá to, že je líp. Volám do nemocnice. Když se vrátím, je hůř. O dost hůř. Zvažujeme rychlou. Vzhledem k tomu, že by stejně jela kolem nás, ušetříme čas. Muž bere dítě, já startuju auto a stahuju okna. Když se rozjedou a já zabouchnu dveře, rozklepu se, že nejsem schopná vylézt do patra.

Zůstali v nemocnici. Dostal adrenalin a leží na JIPce a já teď sedím na gauči a myslím na to, kolikrát nás to ještě čeká. Kolikrát to ještě zvládnu. Měla bych být silná a statečná. Místo toho umírám hrůzou. Paralizuje mě to. Tohle byl jednoznačně nejhorší záchvat, který jsme zažily. Když já jsem k smrti vyděšená, jak musí být jemu, když neví jestli se mu povede se nadechnout příště? Nejradši bych mlátila hlavou do zdi.

Cedule

Mohla bych vyvěsit ceduli - PRO NEMOC ZAVŘENO.

Plně by to vystihovalo momentální stav. Začalo to před měsícem kámoškou laryngoškou. Plynule to přelezlo na holky. Několik dní byla Pizejska schopná spát jen v polosedě, což znamenalo, že seděla obkročmo na mě a "spaly" jsme. Když polevily horečky i brutální kašel a já začala pomýšlet na lepší zítřky, popolezlo to na Škub. Nese to statečně. Za to Pizejska konstatně kňučí. Po dnešním čtyřhodinovém pláči jsme vyrazili opět k doktoru dětskýmu a následně na ORL. Pan doktor už byl v půl dvanácté doma, co na tom, že má do půl třetí. Takže hurá do nemocnice,ve třičtvrtě na dvanáct už byli ovšem všichni na obědě. Co na tom, že obědová pauza je od dvanácti, no ne? Dítko ovšem skučelo tak vydatně, že nás vzali už v půl jedné. Juch.

A abych to neházela jen na děti. Chodím k psycholožce. Chvíli trvalo, než jsme našly zdroj problémů - chybějící emoce. Teď děláme cosi, čemu ona říká vytahování mrtvol ze sklepa a je to brutální. Hodinové sezení mě rozloží na následující týden. Přicházím o spoustu iluzí a je to zatraceně těžký. Takže momentálně chodím s hlavou zabořenou do toho sklepa a přemýšlím o tom proč jsem ho tak strašně přeplnila. Na další věci mi nezbývá energie.

Pouťová

Nestíhám, vím, že dlužím článek, který čeká na fotku a ta čeká na hezčí počasí. Nicméně musím zaznamenat návštěvu poutě.

Pizejska mazácky sama na dětský vláček. Jedou, podruhé a potřetí s ní jela holčička o hlavu větší. Kroužeji, Pizejska troubí.
Pak se osmělí holčička a troubí taky. Bohužel volí strategii zalehnutí tlačítka, což způsobí, že ostatní tlačítka nefungují. Další čtyři kola. Když najednou samozřejmě v nejvzdálenější poloze vlaku uslyším rozčilený křik Pizejsky a vidím šermování rukama. Kupodivu mě to neznepokojí.
Když se vlak přiblíží, Pizejska zcela klidně stojí v okně, kyne davům a troubí. Zato holčička sedí proti ní a viditelně jí spadly koutky. Během další otočky si holčička přesedne do nejvzdálenějšího rohu od naší strojvedoucí a když projíždějí, slyším jak polohlasně vysvětluje: "ale to tu není jenom pro tebe!" Že se tím Pizejska nenechala rozhodit asi říkat nemusím.

Škub půlroční

Třetí děti jsou fakt za odměnu. Už jsem to říkala? Je naprosto pohodová usměvavá a když má plný zuby nějakýho čekání, zaklapne víka a usne. Nemá ráda cizí lidi. To jsou jedny z mála chvilek, kdy pláče.

Jí za dvě průměrný děti. Po týdnu na příkrmech spráskne celou velkou skleničku k obědu. Asi koupíme pole a krávu. Jak stojí o jídlo, tak nestojí nijak extra o kojení, ale má smůlu, protože UM kupovat odmítám.

Placatí se do všech možných směrů a úspěšně couvá. Začíná se pohupovat na kolenou, občas se zhoupne moc a letí dopředu, z čehož má v první moment radost, pak ovšem přijde pád na nos.. Na zemi vydrží v pohodě i hodinu, hraboší se a sleduje dění. Nejradši teda Pizejsku.

Spí nejlíp z dětí. Kolem deváté usíná a budí se buď jednou na kojení, nebo až kolem půl osmé, kdy se nechá znovu nakojit. Někdy už neusne, někdy spí i do deseti. Přes den spí dvakrát, celkem 3-4 hodiny. 

Cucá si palec. Řekla bych, že v posledním týdnu se to rapidně zhoršilo. Dudlík striktně odmítá, takže budem muset asi useknout prst,

Dneska jsme potěšili návštěvou dětskýho a Škub dostala první bodanec, úplně se jí to nezdálo a blbě to neslo i Čudle, který na to bylo připravený a bylo mu navrhnuto počkat v čekárně. Svedli jsme menší bitvu o očkování Pizejsky - úspěšně, priorix postrčen o další dva měsíce. Míry Škub - 6,6 kg (Čudle 9,6kg, Pizejska 5,9kg) a 67cm (Čudle 73cm, Pizejska 63cm)

Dětská herna 4. týden

Opět méně produktivní týden. Starostí tolik, že prioritou bylo přežít. Nicméně.

Vymalovala jsem strop. Následně jsem našla modrou barvu, kterou jsou kdysi dávno koupila, bezbarvý lak a našla jsem štětce.

Věšák dostal modrý nátěr. Úplně jinak modrý než jsem čekala. Bohužel. Uvědomila jsem si, že police nemůžu dát na zamýšlené místo. Nicméně jsem je taky natřela. Měla jsem v plánu použít jednu novou a jednu starší. Starší chytla do hnusné zelenomodré. Zvažovala jsem ji obrousit a natřít znovu, nakonec jsem to zavrhla a vybalila jsem další novou. Druhý nátěr pro věšák, ano chvátala jsem, ano pokapala jsem si tu bílou stěnu. Juch. Nicméně věšák je hezčí, i když ne podle mých představ.

Dovezla jsem od Dědy lavici (foto bude) a nalakovala ji. Momentálně přemýšlím, jak ji vypodložím, protože je poměrně dlouhá a já mám trochu obavu, že rupne. Nejspíš dostane nohu navíc.

Během toho co jsem natírala police, Pizejska opět prokázala, že elektika je kámoš, když sáhla do otevřené zásuvky. Moje blbost. Nicméně nebála jsem se tolik, jako když tenkrát sáhla na 380V od sporáku.

Nakonec jsem v neděli večer namalovala dva balónky a další týden za mnou. A promyslela jsem světla - hurááá.

Dneska snad i bez fotek. Příště to bude lepší.

Železná Ruda

I my se rozhodli využít prodlouženého víkendu. Uznávám, že byla fuška něco sehnat, protože užívat si chtěla snad celá republika. Hlásili hnusně, takže jediný požadavek byl bazén v hotelu.

Nakonec padla volba na Pancíř a ukázalo se to jako dobrá volba. Čarodejnice jsme ještě strávili tady u známých a v pátek ráno jsme se přestěhovali do auta a vyrazili jsme.

Hned v pátek jsme stihli bazén a večeřový raut a pak asi dvě hodiny v dětské herně. Kde jsme potkali sluníčkovou maminečku jejíž holčička dvakrát přirazila Pizejsce ruku do branky, počmárala voskovkou zdi a všechny plaňky na plotě, neustále blokovala klouzačku, okousala lego a všelijak opruzovala všechny kolem sebe. Jediná reakce maminky -  ale vanesko, buď hodná holčička. Takový mám nejradši.

V sobotu radar tvrdil, že pršet nebude a tak jsme po snídani vrazili na Čertovo jezero. Škub uložena do kočáru (red castle - kočár náš, slunce naše jasné) a Pizejska po ujití asi pěti metrů do kopce nasazena do nosítka. Čudle zklamáno, že se nepojede na kole. Aspoň si narazil helmu a bez ní ni krok. Inu dobrá. Frajersky jsem se holedbala, že Pizejsku vezmu. Když jsem ji vláčela po červený sjezdovce nahoru a ona radostně poskakovala a různě se klátila v nosítku, tak mě to nadšení rychle přešlo. Muž vlekl kočár a Čudle kolem nás poskakovalo. "Já jsem terénní vidíš maminko?? a tatínek je taky terenní, protože MY jsme CHLAPI!" Když jsme se doplazili na žlutou, akorát nás křížila skupinka, která si měřila kopec, který jsme právě vylezly a následně nás se třema děckama. Sebrali jsme si plíce a prohodili pár frází. Dlouho jsem Pizejsku nést nezvládla a prohodili jsme se, red castlem (kočár  náš, slunce naše jasné) se cesta k jezeru zdolávala luxusně.

Po návratu Čudle hučelo, že bazén, takže jsme nahodili plavky a hurá do vody. Škub na nás koukala z autosedačky (jako minulý den) a nestačila rozdávat úsměvy. V šatnách pak byla ukrutná zima a jak se jinak zahřát než dalším výšlapem. Takže jsme se usušili a před večeří jsme si vyběhli se vyplazili ještě na Pancíř. Pizejska samozřejmě na zádech. Když jsme zdolávali vymletou kamenitou cestu pod lanovkou, potkali jsem stejnou skupinku jako po cestě na jezero. Koukali na nás jako na naprostý idioty. Trochu se jim ulevilo, když jsme přiznali, že na Černý jezero jsme nepopošli. Čudle kolem nás stále poskakovalo a žvanilo o všem možném i nemožném. Nakonec dostal kolem pasu popruh a na posledním úseku po asfaltce táhl kočár za sebou. Vlála jsem za  ním a držela stabilitu, aby Škub nepřevrátil. Vyběhl nahoru jak laňka a ani se nezadejchal. Nahoře měl bezkonkurenčně nějvěší radost z hromady sněhu a koulovačky. Pizejska všechno prospala v nosítku.

Ač Čudle unaveně nevypadal, po večeři dal přednost hraní her na pokoji před čímkoliv jiným. Nicméně vyžadoval, aby ho ráno muž vzbudil, aby ještě před snídaní stihli bazén. Já jsem s díky odmítla a vymluvila se na balení.

V neděli tedy poslední bazén a s kuframa do Žofie. Než jsme odjeli udělali jsme si poslední procházku k prameni Řezné. Pizejska neochotně šla, jedinou motivací jí byla větev, kterou táhla domů. "Majej kom(strom), m domů."

Bylo to úžasný. Strašně jsme si to užili. A celý to neustále vystihovala Pizejska, která celý víkend opakovala "M líbí".

Dětská herna 3. týden

Věšák zůstane. Jdeme na to.

Všechny ty přicmrdávací práce, typu připravit na.. a uklidit po.. jsou táák zdlouhavý a s dětma za zády trvají nekonečně dlouho. Jen najít váleček, barvu, mřížku, prázdnej kýbl, igelity a následně zakrýt koberec a oblepit lišty páskou mi trvalo jedno celé odpoledne.

Plán: Na jednu stěnu bílou a šedé mraky. Na druhou světlounce růžovou a modrý asihory. Naivní představa, že nad dveřma udělám přechod do ztracena.

Dva dny jsem dělala bílou (mraky jsou v pořadí). Čudle ve školce, Škub řvoucí a Pizejska uražená, že jsem ji separovala do chodby. Druhou polovinu jsem dodělávala o dva dny později za částečné asistence Čudlete. Přišla jsem o iluzi hezkého barevného přechodu a pokorně jsem nalepila pásku.

V neděli jsme se s mužem uchystali, že uděláme poklop na půdu s vytahovacíma schodama, neb díru na mikropůdu měly děti od počátku překrytou kartonem a poklop je zakoupen už asi půl roku. Já klaustrofobik jsem byla odvelena na půdu. Nebudu kecat a házet ramena, byla to příšerná práce. Seděla jsem asi hodinu a půl v pozici, která slibovala, že kyčle už nikdy nevrátím do původní polohy. Závitové tyče, které jsem držela se mi zařezávaly do dlaní, neb poklop byl těžkej jako půlka průměrnýho koně. Z boku se ke mě tulila skelná vata a z pavučin připomínajících spíš šály se smáli pavouci. Do toho muž zdola řekl: "hele, já zavřu ten poklop, líp se to drží." Ooo jistě, nechceš vidět jak mě ti pavouci ohlodaji na kost. Když jsme to konečně přidělali aspoň na oko, bylo potřeba cosi zaříznout. Otevřel se poklop a zdola se objevila ruka s rozbrusem. Cože?? Já budu řezat rozbrusem?? Ty tu budeš jednou rukou řezat rozbrusem?? Poslepu?? Tady?? Na půdě plný prachu, přeschlýho bordelu a foukaný izolace?? A tak jsem seděla, mhouřila oči, jiskry mi lítaly na nohy a já se modlila ať už to proboha uřízne.
Když jsme skončili, bolelo mě úplně všechno, dolů jsem lezla jak po obrně a ještě půl hodiny jsem byla dřevěná. Do středy mě pak bolel každičkej sval v těle. Nicméně poklop je na místě a z velké části je  vymalováno.

Holčičí rána

V drtivé většině případů chodí Čudle do školky s mužem. Primárně proto, že holky nejsou schopný v osm vstát a já když nemusím, tak se taky z postele nehrnu, co si budem povídat.

Minulý týden Pizejska trhla rekord, neb se z postele vykutálela v půl dvanáctý. I jsem se chodila dívat jestli není mrtvá. Nicméně obvykle se holky buději kolem deváté a pak ležíme v posteli a rochníme se. Pizejska mě objímá a říká: M vát, m nyny a spocenou dlaničkou mi rve hladí vlasy. A pak vyjmenovává koho má ještě rád - M bváš, nůnu, m tatí. K oblíbeným ranním kratochvílím patří i focení nejrozmanitějších částí těla.

Občas se zadaří a všichni vstanou brzo (rozuměj po sedmé) a to si pak s náma raní rochnění užije i Čudle, který je jinak vcelku nekontaktní. Ale dnů, kdy takhle vstaneme je pomálu.

Ranní fotky.

 Pizejsky selfie - je jasny kolik jich mam v telefonu??

Dětská herna 2. týden

Tenhle týden nebyl nijak pracovně náročný. Nicméně mi došla taková "maličkost". Totiž, že chci-li převrtat police, zůstanou po nich krátery. A vlastně, když vymaluju světlejma barvama, krcálku to rozhodně prospěje. Takže by bylo vhodné se hecnout... a prostě vymalovat.

Teď trochu odbočka. S holkama jsem se vypravila do Ikea pro pár drobností. Nejdřív jsme si došly na oběd a pak jsem se vrhla do dětskýho. Kdo mě čte dýl, ten ví, že jsem chronický ztráceč. Proto, když se ozvalo z rozhlasu hlášení o zákazníkovi, který postrádá klíče od auta, ani jsem se nemusela dívat do kabelky a už jsme drandily dolů. Když jsme se pak po třech hodinách propletly ke kasám a já zaplatila, plácla jsem se do čela. Primárně jsem přijela pro dvě police, který co? Aano, který nemám. takže jsem vyložila nákup a repete.

Když se ke konci týdne schylovalo k tomu, že bych se do toho malování fakt dala, přišla nemilá věc. Totiž věšák na oblečení od Dědy. Před rokem jsme ho přilepili na zeď na silikon. A co sakra s ním? Nechat? Když jsem tam plánovala něco jinýho? Utrhnout? Když vím, že vyrve kus zdi a štukovat neumím ani já ani muž? Takže malování se odkládá, dokud se nerozhodnu.

Aspoň jsem zajela k Dědovi a vyřešili jsme jak zrealizovat to, co si představuju. Lavici a regál. Hned na místě jsme připravili razítko na zeď a překližku na hodiny pro děti.

Nic víc jem nestihla. Rozvažuju jestli dát na zeď tabulovou barvu, kterou tu mám. Jestli mám koupit i magnetickou, což by elegantně vyřešilo nástěnku. Napadlo mě udělat průlez z děcáku do ložnice a zase jsem to zavrhla, protože v první řadě nedokážu odhadnout, kde uděláme za 5 let dveře a v druhý řadě strašněj bordel z bourání. Už bych neměla lézt na pinterest, protože pak mi v hlavě víří a nemám šanci se rozhodnout, co vlastně chci.

Toť vše z neproduktivního týdne. Budiž mi omluvou, že bylo krásně a většinu času jsme strávili venku.

A ven!

Jedna hodina ranní. Pizejska kňučí, beru ji do postele a mazlím. Půl pátá - kňučí Škub. Brblám, že se muž rozvaluje a utiskuje mě, když se otočím, zjistím, že utiskovatel je Čudle. Je tedy jasné, že Škub do postele už nevezmu. Vyndám ji z postýlky a ulehneme do Pizejsky stošedesátkový postele. Půl šestá - budí mě ťukání na rameno. Rozlepuju oči a u hlavy mi stojí rozčilená Pizejska.

- M hají! M můj!
- Chceš spát ve svojí posteli?
- JO!!!

Dětská herna 1. týden

Nejvíc mě vytáčely úložné prostory, takže hurá akce začala nelogicky od nich. Brousila jsem po Ikea, pak po bazarech a nakonec všude, kde to zavánělo nábytkem, ale nic se mi nelíbilo. A když se mi to líbilo, neslučovalo se to s mým rozpočtem.

Pizejsky komoda na oblečení musí pryč, ale kam s ním? Bloumala jsem asi tři dny, než mi došlo, že Čudle má v polovině skříně tyč a pod ní nic. No jistě, dokoupím police. Nenapadlo mě, že je problém nechat si říznout polici na počkání, než jsem našla vhodné truhlářství, všechny děti v autě spaly jak zařízlý.

Druhý den jsem si nanosila nářadí a hurá do toho. Pizejska mi neustále brala z bedny ty nejtenčí a nejdelší šroubováky a bodala jima porůznu kolem sebe. Škub řvala v křesílku. Čudle asistovalo. Válelo se v tý maličký hromádce pilin a dokázalo to roztahat VŠUDE. Hlavně, že jsem si pod to dala igelit, že jo. První police byla katastrofální. Znáte Vánoce u Spejblů? Jak dělali krmítko? Tak jsem se cítila. Komedie. Polici jsme provrtaly téměř durch, pak jsem blbě odměřila díry na čuple co to držeji, takže převrtat jinde. Ale tak na první jsem se zaučila a další byly už v cajku. I tak mi to trvalo bratru hodinu a půl? Našroubování do skříně se odkládá na další den.

Nechtělo se mi. Ale vidina samostatné práce bez dětí (čudle ve školce, holky ještě spící, neb desátá ranní je brzká hodina) mě hnala pro vrtačku. Vrrrr a šroub v první polici rozlomil lamino. Ehm. Velebila jsem nápad začít vzadu. Vyndat šroub a znovu. Pak už to šlo jak po másle. Ukolébána úspěchem jsem posrala ještě poslední polici. Šroub vylezl těsně pod ní, no, aspoň ji nezničil.

Pak už jen koupit košíky do polic a nastěhovat hadry.

Nejdřív to hezké. Srdcová washi páska, pro kterou jsem dlouho hledala využití a jestli jí smradi oloupou, tak je pověsim za nohy do průvanu:

Smutnější část - cvičná police, ehm:

A výsledek po nastěhování, fotka před není:

Kaše

Poslední třy týdny je Škub po jídle jako ďas. Pohled na někoho kdo jí, ji dovádí do euforie a vyloženě je na ní vidět, že by zoufale jedla cokoliv jiného než mléko. V kombinaci s tím, že posledních cca deset dní v noci vstává každou hodinu a půl jsem usoudila, že je čas.

V pondělí jsem zakoupila pytlík kaše (trh se zase posunul a budu muset nastudovat co a jak) a už v tom zase jedeme. Nejblbější období dítěte - krmení.

Každopádně je naše. Snědla půl misky kaše bez mrknutí oka a velmi ji rozladilo, že to je všechno. Od úterka už dostává plnou dávku a i to jí je tak nějak málo. Trochu jsem se obávala, že by mohla přijít pomsta v podobě dítěte, který plive kolem sebe a jídlo matlá všude, protože jsem už s Čudletem vyházela všechny bryndáky a muž mi prorokoval, že je pak půjdu koupit. Ale kdepak bryndáku netřeba (uf), dítě jí zcela civilizovaně, nikde nic nematlá, neplive, a nedělá žádný jiný alotrie. Někdy když vidím ty flusající děti, tak velmi lituju rodiče a jsem ráda, že jsme to nikdy nezažili.

Kadopádně vzhledem k tomu jak se má k jídlu, dojdou nejčernější scénáře zřejmě naplnění. Ty děti nás sežerou.

Dětská herna

Poté, co se Čudle odstěhovalo k nám do ložnice, zeje dětský pokoj prázdnotou. I když ne tak úplně, skladují se tam hračky (a hrozně důležité poklady typu papír nastříhaný na milion kousků) a dětské oblečení. Nicméně děti si tam nehrajou. Chápu je, jsou radši s námi v centru dění, ale i tak jsem se rozhodla, že děcák předělám na nějakou slušnou hernu.

Půjde to pomalu. V první řadě z důvodů časových, neb je to čistě můj projekt a se třemi dětmi v zádech se žádné rychle pokroky dít nebudou, ale chci každý týden udělat alespoň něco. Muže mám primárně jako technickou podporu a na věci, na které si netroufnu. Druhým důvodem jsou finance. Přízemí neustále otvírá chřtán a polyká další a další peníze, takže nehodlám zatěžovat rodinný rozpočet dalšími výdaji a cokoliv se bude dít, bude sponzorováno z mého týdenního rozpočtu. Ten činní dva tisíce a zahrnuje jídlo, drogerii, školku a děti.

Pokoj je mrňavý a jako bonus podkrovní. Je potřeba vyřešit skladovací prostory, ale zároveň zachovat místo na hraní. Rozhodně zůstane skříň a koberec. O tom co bude dál přemýšlím kudy chodím.

Jarní dny

Poslední dva dny jsme strávily venku a opravdu jsme si je perfektně užily. Jsem stahaná, ale spokojená a štastná.

Ze školky

 

Svačina pod markýzou na balkoně

Koncepty

V konceptech mám mrak nadpisů a nic dopsanýho. Smutnej příběh. Ale rýsuje se projekt dětský pokoj/herna. Tak snad se k tomu dokopu. Jen si musím připravit články do zásoby, na až mě přepadne lenora.

Letem světem.
Děti jsou momentálně zdravé. Juch.
Já pomalu testuju zásilku 20 svíček od Yankee Candle.
Pizejska mluví víc a víc a je s ní strašná sranda.
Škub kouká děsně chytře. Má obří uši, klidně by mohla lítat. A cucá si palec.
Čudle chodí do školky bez pláče.
Rekonstrukce stojí.
Moje váha ovšem vytrvale klesá. Momentálně jsem o Pizejsku lehčí. Juch.
Tři děti jsou super, kdyby bylo jen na mě, pořídím si další.
Škub přestala spát celou noc a pije zcela pravidelně po dvou hodinách.
Chystám se vzkřísit Red Castle. Nenávím Phila s Tedem.
Z čehož vyplývá, že Pizejska má útrum a bude chodit.
Navázala jsem velmi křehké přátelství se suškou.
Rozbitá pračka. Muž z ní vylovil 31Kč. Ehm.
Výšlap na Blaník. Pizejska sama ni krok protože listí.
Vyrostly mi narcisy. Jsou velký asi jako sněženky.

Rozmluvy

M já, m babán, m ham, m toš, m pyč, m nyč.
(Měla jsem banán, snědla ho a hodila slupku do koše. Už je pryč a nemám nic.)

M mami. M bvejve. Kouš. M bum. M p-t.
(Maminka má brýle. Vypadl jí šroubek a ona vidí prd.)

M vua. M aní. M hají. M jejej.
Jela jsem vlakem s aní. Usnula jsem, je to tragédie :-)

Mluví a mluví. Když jí nerozumím a chci "ji mít z krku", tak jí to odkývu, případně použiju nějakou univerzální odpověď, ale ona se nedá a opakuje to pořád dokola, dokud nenabídnu slovo, který má na mysli.

Slovní zásoba Pizejsky je obří, evidentně v době, kdy nemluvila, tak nasávala, protože používá slova, který jsme prokazatelně v poslední době nepoužili a někdy je kříž ji pochopit.

Nejvýš na stupnici zábavnosti stojí rozhodně slovo KAKÁČ. Neznamená nic pikantnějšího než kartáček na zuby :-)

Lazaret

Po sračkoblitce jedeme další kolo.

Kámoška laryngitida se z neděle na pondělí stavila na návšetěvu a tentokrát přivedla i horečku. Samozřejmě jen v nočních hodinách, přes den je dítě plné energie a nechápe proč sedíme doma, když je tak nádherně.

Škub si chytla nějakej průjem a teplotu.

Pizejska stále trpí na špatné sny.

Takže v devět děti usnou. O půlnoci se se Škub dožaduje mlíka, vezmu ji do postele a kojím. Během pěti minut se rozchrchlá Čudle. Trnu hrůzou, kdy ho budu muset smejčit k oknu a nutit ho polospícího lokat ledovej vzduch. Jdu mu nabídnout aspoň vodu, Škub silně protestuje, Čudle nechce pít a kňučí, kapu mu na lžičku kapky. Když se vrátím ke kojení a cirkus utichne, spustí Pizejska. Mlátí kolem sebe a vyloženě křičí ze spaní. Vstávám, Škub protestuje. Beru Pizejsku do postele. Napůl vzbuzené Čudle začíná znovu kašlat. Nabízím znovu vodu. Přebaluju Škub (zatracenej průjem). Obejdu oba marody s teploměrem a myslím na chvíli klidu, ale to už začne Pizejska šermovat rukama a křičet. Budí Škub i Čudle, který začne pro jistotu opět chrmcat.

A tak to jde hezky až do nějaké třetí čtvrté ranní, kdy všichni tvrdě usínají, aby v půl osmé zcela čerstvý vstávali.

Letem světem

Žijeme. Velmi intenzivně, dokonce tolik, že na virtuální život nezbývá čas.

Výlet do Písku na výstavu Strojčasu. Rozhodně stojí za návštěvu a vyhraďte si dostatek času. Děti nechtěly domů.

Výšlap na Blaník. Se Škub v šátku jsem toho měla plné kecky. Pizejska opět projevila svou princeznovskou povahu, aneb v listí ni krok. Navíc opět dokázala, že není cestovní a třikrát pozvracela Žofii.

Sračkoblitka ze školky. Pizejska celou noc prudce zvracející, následně nechuť k jídlu, užuž to vypadalo na kapačku, naštěstí se žravé dítě projevilo a začala jíst.

Spodní patro se proměňuje bleskovou rychlostí. Pračka bydlí v prádelně. Vyštukovaná chodba, zazděný jedno pouzdro na dveře, sekání elektriky. Vybíráme dlažbu (vinyl?) a v hlavě sumíruju skříň do prádelny.

Čudle miluje keramiku ve školce. Jinak by školku mít nemusel, ale bere to jako nutné zlo. Však ono se to zlomí.

Natáhli jsem topení i do horního patra a vyměnili jsme akumulačky za radiátor. Třikrát hurá. Nicméně přišla jsem o nejoblíbenější místo v domácnosti, před akumulačkama jsem sedala nejradši.

Hodně čteme (u nás zázrak) frčí Martínkova čítanka, kouzlíme s Knížkou a včera do knihovny přibyl Skřítek Nils a ten taky zaujal. Těší mě to moc. Pizejsku to zatím nebere.

Scházíme se všichni v posteli každou noc. Pizejska má špatný sny (Čudle měl taky v tomhle věku) a Čudle se Škub "chodí" až k ránu. Je to kouzelný jak se k sobě ve spaní tuleji.

Čudle žije narozeninami kohokoliv kolem sebe a neustále vyrábí a balí "dárky". Klidně dva měsíce dopředu. Teď momentálně pro Gymplačku.

A zase běžím. příště musím napsat o Škub, abych na ni nezapomínala.

Špinavý prádlo

Jak se žije pětičlenný rodině bez pračky?? Nijak špatně.

Před týdnem nám zalili podlahy v celém přízemí mimo jednoho pokoje, kde ovšem není přípojka na pračku. Naivně jsem nedomyslela, že vlastně pračku nezapnu minimálně tři týdny. Takže chodím na návštěvy s taškou špinavého prádla, abych si odvezla mokré a nakrmila aspoň sušku. Případně od nás návštěvy odcházejí s taškou oblečení.

Asi nejčastěji nám pere kamarád (zasloužil by nějakou přezdívku), který nejenže s mužem pracuje, ale chodí s Gymplačkou a tudíž nám u něj Gymplačka pere. Byl tu v týdnu poklepat rukou Pizejsce a povídá mi.
- Ty hele, já jsem dával do pračky to tmavý a normálně jsem se bál.
- ??
- Nikdy by mě nenapadlo, že prádlo může bejt tak špinavý a přemýšlel jsem, jestli to tý pračce něco neudělá.
Jistě, Čudle tam měl mikinu, ve který dělal s dědou v dílně a byla jak jetel.

Nemít pračku je velmi společenský. Často k nám choději naši. Často vidím ségru a sem tam otravuju i mužovu maminku, která má radost, že pro nás může něco udělat (čím neříkám, že nedělá až dost). Nic to ale nemění na tom, že se těším až vymalujeme prádelnu, necháme do ní udělat skříň a hezky tam holky nastěhujem.

Matka roku

aneb prohlídka Škub.

Ježiši, je jí zima, má ledový ruce a nohy. Omakám dítě, zdá se mi teplé. Myslím na to jak se ledovatý budí v noci, když se odkope. 
Ježiš co to má pod rukou. No jo, je tam opruzená, všimla jsem si toho než jsme sem šli. Vidíte jaký tam má kousky?? Musíte jí to umejt. To je pudr, zasypala jsem jí to. To jí musíte namazat nevímčím. Pudr je na nic. Já s ním mám výbornou zkušenost, večer zasypu ráno tam nic nemá. Má to pěkně ošklivý (a otírá pudr). To ten pudr moc nezabírá. Zabírá, všimla jsem si toho dneska, nekoupu denně, dávám jí ho i pod krk a je perfektní. (Setře poslední zbytek pudru) jak dlouho ho tam měla? Asi dvacet minut. Včera jste nekoupala, tak až budete dneska koupat (hahá, dneska? holka já koupu jednou týdně, ale tím jsem se pravda nepochlubila), vykoupejte v heřmánku. Jistě. A musíte jí to pořádně osušit, takhle. (vyvrací dítěti ruku, dítě řve) Foukám ji to fénem. To je málo. (kývu poslušně hlavou) vysušit a pak teprve zasypat, nemůžete pudrovat mokrý. Já vím. Stejně by bylo lepší namazat nevímčím. Mě se nejvíc osvědčil ten levandulovej pudr, pizejska na to hodně trpěla. (začínám oblíkat mimino, řve jako prorvaný) Vidíte?? to má z toho, víte jak moc ji to určitě bolí?? proto tak strašně pláče! (ale jistě a jakmile dítě položím zpátky do přenosky, tak je ticho).
Kojíte? Kojim. Jak často? Jak chce mimino. V noci prakticky vůbec. Přes den někdy po hodině, někdy po čtyřech. Už byste měla mít nějaký režim. Já na režim moc nejsem a s oběma dětma se mi to osvědčilo. Oni si časem nějakej udělaji samy. A v noci byste měla kojit. měla byste ji budit na kojení. (toho bohdá nebude) poslušně kývu hlavou.

Ani jsem nestihla postřehnout kolik milá váží.

Pak přišlo na řadu Čudle. Rádi by ho bodli. Potřebovala jsem z doktorem probrat druhou dávku spalniček a spol. Když jsem téma otevřela doktor měl spoustu práce, až nakonec zbaběle zdrhnul. Mezitím jsem si od sestry vyslechla, že až bude větší můžu si další dávku dokoupit (ale jistě, já ráda sponzoruju doktory), protože hokejisti si ji taky dokupovali (jaký kurva hokejisti??). A pak už to jelo.
Jak nelogický? Když účinnost vakcíny vyprchá v době, kdy ji bude potřebovat, tak proč ji nedat dýl. Jak až ji bude potřebovat? potřebuje ji pořád. Vždyť malý děti prodělávaji příušnice většinou hladce. Viděla jste někdy příušnice? Viděla. S komplikacema? Právě, že ne, znám dost lidí, kde je děti prodělaly a nikdo komplikace neměl a kdyby je prodělal měl by trvalou imunitu. Víte jaký to má komplikace?! Vím. No tak, způsobujou neplodnost (ano, asi v tolika procentech, kolik lidí umírá na chřipku) a ty komplikace jsou příšerný.
A pak už se vrátil doktor s dalším pacientem, takže jsme byli odejiti. Já slíbila, že se na MMR dostavíme (spíš ne) a nazdar.

Veškeré rozhovory probíhaly se "sestrou" (neb nestudovaná). On je skvělej doktor, pečlivej, šikovnej, rozumnej. Má ovšem vadu na kráse. Sestru. Svou zákonitou manželku. Docela dlouho mi trvalo, než mi to došlo, že nespokojenost s ním pramení z ní. Budu si muset domluvit soukromej dýchánek.

Pizejska 2 roky

Už je stará. Hrdě chodí ukazuje dva palce a říká DVĚ (a zní to jako pět). Je docela prcek, ale zamrká očima a všichni jsou na kolenou. Mazel první kategorie, roztáhne ruce, mává jima jak postřelená koroptev a říká POF, což neznamená nic jiného než pochovat.

Pomalu ale jistě rozšiřuje slovník. Nejčastěji směrem k jídlu. PAL - palačinky, ČUS - džus, MÍ - mlíko, BOMBOM, BABÁN, MAS - maso, HUA - hlad, TAJ - čaj, KUKUKU - okurku, NŮŠ - nůž. Vztah k jídlu má stále vřelý, nejvřelejší má k masu a zelenině.

Dalším frekventovanm slovem je VUA - vlak, NÍ - sníh,  KNÍ a stím související TÍS - knížka a číst, což je jedna z nejoblíbenějších činností a hned v závěsu je MAO - malování. Když se jí povede ukrást tablet, zaleze si do postele a hraje pexeso, dokud ji neobjevím a tablet nezabavím.

Poslední dva dny je ovšem nejbáječnějším objevem JÁ, což primárně znamená já sama. Někdy z toho rostu, ale na druhou stranu mě překvapilo, že se umí sama kompletně obléct, na což bych bez JÁ nepřišla, protože mě nenapadlo, že si sama natáhne i tričko a ponožky.

Je zápecnice, nesnáší chodit v lese, ve sněhu, ve vyšší trávě, stojí a řve POF, což ve mě vyvolává maximální nasrání, protože pro tohle nemám pochopení a už chápu, proč moje šestiletá sestra ťapala po sjezdovce jen v punčocháčích, když neustále řvala, že jí to tlačí, je jí zima a vlastně to na nohou vůbec nechce.

Je povahově úplně jiná než Čudle, hraje si s úplně jinejma věcma, učí se úplně jinak, je to strašně zajímavý, že sourozenci můžou být TOLIK odlišný a to i vzhledově.

Jako tma

Od začátku roku chodíme s mužem pravidelně každý pátek na bowling (mimochodem naposled jsem vůbec nebyla ve formě a šeredně jsem dostala na prdel), je to takový šup sem šup tam, neb Škub z večera nasává mlíko jak houba, aby mohla celou noc spát, takže to máme fakt na hodinku a pak fofrem kojit, ale i tak je to fajn.
Ale to jsem odbočila. To jsem se jednou takhle nachystala, oblíkla jsem se a přetáhla jsem oči řasenkou. Čudle na mě zálibně hledělo opřené mezi futrama.
- Ty maminko, pravil zasněně, ty jsi tak krásná.. a než jsem se stihla začít tetelit blahem, tak dodal - jako tma.

Havířov čeká

Psychicky se připravuju na cestu k tetě. Těším se moc o tom žádná. Ale ta cesta. Počítám s tak pěti blicíma pauzama, neb se mi strašně nechce dopovat Pizejsku kinedrylem. Poučeně si vezmu dostatek igelitek, do kterých budu moct nacpat poblitý oblečení a potah do autosedačky.
Doufám, že aspoň trochu sleze sníh, neb jsem se Žofií jela na sněhu jen jednou a byla jsem pěkně vysraná, ale přičítám to tmě a muži sedícímu vedle mě, protože když se musím spolehnout sama na sebe je to v cajku, ale jakmile můžu panikařit, tak to s vypětím všech sil dělám. Blbej zvyk.

Navíc to bude celou cestu - už tam budemeeee? Proč je to tak dlouhá cestaaa? Musím vymyslet nějakou zábavu. Světlým bodem programu je Ikea a losos v Brně.

Jdu balit, snad to přežijem bez cukání oka :-)

Školka

Vypadá to, že dítko bude opět školkou povinné. Tentokrát státní ústav, sedm minut chůze od domova. Nejzazší nástup na devátou ranní (uff, i tak budem mít hoňky, aby tam byl včas), už žádný dělání svačin do krabiček (JOOO), věkově přiměřený vrstevníci, kroužek keramiky, obrovská zahrada a vůbec.

Počkáme až se přeženou chřipky. Příští týden nás stejně čeká cesta do Ostravy za tetou a až se vrátíme mohl by vyrazit. Trošku problém bude kvůli očkování, ale to nějak pořešíme a pak už nás zase čeká režim. Vstávání na budíka a tak. Vlastně nevím jestli se na to těším, ale nemůžu bejt sobec.

Lyžník

Když jsem se v týdnu odhodlala, že sbalim děcka a pojedem někam, kde zaplatím Čudleti instruktora, tak se mi pani v lyžařský škole vysmála, že objednávaji na dva týdny dopředu. Inu dobrá.

Na sobotu si muž domluvil zedníka a že by bylo fajn, kdybysme mohli někam vypadnout. Takže pokus číslo dvě. Povedlo se mi na jednu hodinu domluvit školu, půjčili jsme lyže a babička mi vytrhla trn z paty, protože chtěla jet s náma. Bez ní by to bylo o poznání krušnější a já bych byla o něco nasranější.

Když jsme dorazili na svah, pán mi oznámil, že by bylo lepší, kdybysme šli od dvou. Zaskřípala jsem zubama, obula si lyže a hodinku jezdila s čudlem sama. Vyčerpala jsem na to dávku optimismu a nadšení asi tak na týden dopředu, protože jsem pořád poslouchala - už nechci jezdit, už pujdem domu, mě to nebaví. Přitom jsme dělali kraviny a smál se celou dobu, ale k mamince si to dovolit může. Naučil se bezpečně zastavit v pluhu. ndtruktorka s ním pak trénovala zatáčení, ale moc se to nepohnulu. Každopádně jsme odcházeli s tím, že v brzo pojedem zas. Aspoň tak.

Zato Pizejska. Škoda mluvit. Ona nesnáší terén. Nesnáší, když na ni sněží. Nesnáší, když musí ve sněhu chodit, bulí jakmile se s ní pohnou boby. Celou dobu chtěla nosit, nebo řvala, aby všichni věděli jak má zlou a ošklivou matku a když si Čudle dovolilo hodit na ní kouli, bylo dílo dokonáno a vypadalo to, jako když jí minimálně zlomil ruku. Čí to dítě je??

Letem světem

Škub se otáčí na břicho, ale králíci se jí pást nechtěji.
Čudle stále nemá školku. Nevadí mi to.
Pizejska mluví pouze svahilsky.
Zvažujeme rozjet nové podnikní. Mám z toho nemalé obavy.
Čas mi žere i moje práce.
Po posledním očkování vyskákal Pizejsce ekzém.
Všichni jsou zdraví. Třikrát hurá.
Zatím úspěšně ukrajuju z poporodních kil.
Škub spí celou noc. Respektive od deseti/jedenácti do cca devíti.
Pizejska je znovu na plenách.
Čudle bere na vědomí barvy.
Gymplačka má lepší ekzém.
Jedu v kafi. Ne kvůli povzbuzení, v tomhle směru se mnou kafe nic nedělá, ale baví mě ochutnávat další a další a dostávat z presovače lepší a lepší.
Hodně výletujeme.
A to nejdůležitější. Jsem šťastná.

škatulata hejbejte se

Většina rodičů řeší jak dostat starší dítě do vlastního pokoje. My řešíme problém opačný. Totiž jak vměstnat starší dítě do naší ložnice.

Nikdy by mě nenapadlo, že to budu řešit. Nicméně najít se třema dětma rovnováhu, aby se nikdo necítil odstrčený, to je pane vořech.

Večer se jde spát. Holky k nám, Čudle samo. Stodevadesátkrát se vrátí, aby v noci stejně přišel k nám i s vlastním polštářem. On je tam sám a my všichni pohromadě. Těžko vysvětlit, že on je ten starší, když Pizejska je přece taky starší. Podobná situace nastává po obědě, když Čudle leží u nás a čteme a Pizejska je nucena ležet ve svojí posteli.

V první fázi jsme se dohodli, že v pátek si k nám Čudle smí vzít matraci a spát s náma v ložnici celý víkend. Efekt dokonalý. Dítě lehlo a spalo celou noc. Praktikovali jsme to měsíc. Pak jsme se shodli, že kdyby se k nám vešla další postel, nevadilo by nám to ani jednomu. Chvíli se ten nápad uležel a pak muž zavelel, že vezmem metr a najdem řešení. A hle. Bylo to rychlejší než jsme čekali. Z pokojíčku je herna se šatnou dětí a v ložnici to vypadá jak v pohádce o mášence. Každopádně spokojený jsou všechny strany a to je základ.

Krásný nový rok

Drazí milí, přeji vám všem do nového roku jen to nej a ať se vám splní všechno, co si přejete. PFko letos nebude protože lenost.