Lyžník

Když jsem se v týdnu odhodlala, že sbalim děcka a pojedem někam, kde zaplatím Čudleti instruktora, tak se mi pani v lyžařský škole vysmála, že objednávaji na dva týdny dopředu. Inu dobrá.

Na sobotu si muž domluvil zedníka a že by bylo fajn, kdybysme mohli někam vypadnout. Takže pokus číslo dvě. Povedlo se mi na jednu hodinu domluvit školu, půjčili jsme lyže a babička mi vytrhla trn z paty, protože chtěla jet s náma. Bez ní by to bylo o poznání krušnější a já bych byla o něco nasranější.

Když jsme dorazili na svah, pán mi oznámil, že by bylo lepší, kdybysme šli od dvou. Zaskřípala jsem zubama, obula si lyže a hodinku jezdila s čudlem sama. Vyčerpala jsem na to dávku optimismu a nadšení asi tak na týden dopředu, protože jsem pořád poslouchala - už nechci jezdit, už pujdem domu, mě to nebaví. Přitom jsme dělali kraviny a smál se celou dobu, ale k mamince si to dovolit může. Naučil se bezpečně zastavit v pluhu. ndtruktorka s ním pak trénovala zatáčení, ale moc se to nepohnulu. Každopádně jsme odcházeli s tím, že v brzo pojedem zas. Aspoň tak.

Zato Pizejska. Škoda mluvit. Ona nesnáší terén. Nesnáší, když na ni sněží. Nesnáší, když musí ve sněhu chodit, bulí jakmile se s ní pohnou boby. Celou dobu chtěla nosit, nebo řvala, aby všichni věděli jak má zlou a ošklivou matku a když si Čudle dovolilo hodit na ní kouli, bylo dílo dokonáno a vypadalo to, jako když jí minimálně zlomil ruku. Čí to dítě je??