Nechce se mi ani psát. Rodinný vztahy jsou někdy pěkně na hovno a já si momentálně připadám jak mezi mlýnským kamením. Nechce se mi nic. Nevidím cestu ven. Nevím, kde je pravda. Už jsem si myslela, že se to utřepalo, ale jsme zase na startovní čáře. Do prdele. Chtěla bych už klid a ne pořád vyzobávat nějaký zrnka a snažit se poskládat, co se kolem mě vlastně děje. Nejradši bych strčila hlavu do písku a prostě nebyla. Blbý je, že tohle se asi jen tak nepřežene.