Zubař

Na pátek jsem měla naplánovaný poslední předporodní termín u zubaře. Ptal se mě, jesli to zvládnu, jestli vydržim hodinku ležet a já bezstarostně mávala rukou. Bez problémů, nikdy se mi nestalo, že by m něco dělalo obtíže, takže v pohodě, neni problém, dorazím.

Zalehla jsme na křeslo, píchnul mi umrtvovačku a jal se kuchat zub, který mě bolí jako sfiň. Vyvrtal mi to a že mi bude čistit kanálky. Než ošem stihl začít, polilo mě studeno a zatočila se mi hlava. Chvíli se mnou šíboval na zubařskym křesle a hledal polohu, kdy mi bude líp. Nebylo mi líp. Ba dokonce, bylo mi hůř. Sestra mi změřila tlak.

- Sedmdesát, sedmdesát pět. Hlásila doktorovi
- Dolní? tak to je dobrý.
- Ne, horní.

Chvíli se mi udělalo líp, aby to zas mohlo být horší. Přemýšlela jsem jestli omdlím, nebo to ustojím. Doktor vyhrožoval sanitkou a pak poslal sestru do lékárny aspoň pro glukozu, protože jsem nesnídala. Donutili mě vypít kelímek. (to mám za tu cukrovku)

Po dvacetiminutový komedii se mi udělalo konečně vcelku dobře. Za položiva a v sedě mi dodělal to nejnutnější, aby mohl zub zavřít a já bez větších bolestí přežila do dalšího prosincovýho termínu.

Domu mě odmítali pustit bez doprovodu, takže jsem slibovala hory doly černej les, abych na parkovišti pokradmu sedla do žofii a odjela, neb muž byl u mudra s Čudletem a od zubaře to mám co by kamenem dohodil, takže se mi nechtělo nikoho otravovat. Každopádně, když za mnou zapadly dveře, řekla bych, že se panu zubaři velmi ulevilo.