V rámci terapií jsem pochopila vcelku zajímavou věc. Totiž - jsem trucovitej spratek. Ode vždycky. Kam až moje paměť sahá, vždycky jsem šla proti. Když mi bylo řečeno bílá, řekla jsem černá, i kdybych stokrát chtěla bílou.
Toužila jsem hrát na klavír. U zkoušek do lidušky jsem ťukala do kláves a vedle mě seděla okouzlená učitelka."Takový ruce na klavír už jsem neviděla neskutečně dlouho." Za měsíc jsme měnili nástroj a já se hlásila na flétnu. Truc.
"Tobě jdou tak skvěle jazyky, mluví ti to samo, všechno hned chápeš. To je dobře, že jsi se přihlásila na ten francouzskej gympl, tam budeš strašně spokojená." Bojkot přijímaček a následně jazyků, takže jsem věčný začátečník. Truc.
A mohla bych pokračovat do nekonečna. Možná proto jsem maturovala jako IT. Možná proto jsem pokračovala na matiku. Abych mohla jít proti. Dělat jiný věci, než se ode mě očekávají a než je běžný. Pravda většinou jsem se u nich hodně trápila, nedělala jsem co chci já, netěšilo mě to. Moje rodička tvrdí, že i proto chodím bosa, že jí to dělám schválně.
Taky jsem prý byla nevychovatelná. Občas se to stane, že se v rodině najde děcko, který prostě vychovat nejde. A já si to nemyslím. Jen dneska vidím, že mi rodiče prostě jen ukrutně nerozuměli. Moje emocema našlapaná až přecitlivělá duše nikdy nemohla být pochopena matkou, která bohužel nedostala ani miligram empatie. Vidím, jak u nás byly všechny negativní emoce potrestaný a udusaný do země. Jak je pro moje rodiče cesta dát na prdel dítěti, který vzteky bouchne dveřma a uteče, protože mu druhý dítě rozbilo hodinovou stavbu z lega. Fascinuje mě, jak je zloba, vztek a naštvání zakázané a nikdo na to nemá nárok za žádných okolností. Hlavně navenek zachovat dekorum. Ale chápu, že dělali to nejlepší co mohli a je mi jasný, že i já svým dětem vyrobím spoustu pěkných traumátek (krásná zdrobnělinka, že?).
Ale to jsem odbočila. Přicházím na to, že já jsem kdysi toužila dělat s lidma. Pomáhat jim. Úplně prapůvodně jsem chtěla dělat psychologii, jenže pak přišel truc a já programuju kompy. Ale uvědomila jsem si to až teď. Někdy mám obavu, že nedokážu rozpoznat, co je truc a co opravdu chci, protože moje prvotní nadšení je vždycky obří, vrhám se do všeho po hlavě a s maximálním možným usílím a pak se vzdávám, protože mě to nebaví a akorát se trápím.
Ale teď se mi krůček po krůčku otvírá svět alternativy a já už se do něj rok nořím hloub a hloub a mám pocit, že e to pořád málo. Je tolik cest jak pomoct sobě a ostatním. Baví mě poslouchat stesky cizích lidí a dívat se jak se mění a jak se víc usmívají. Někdy je těžký vyrovnat se s tím, že jsou i takový, kterým nemůžu pomoct, ale nedrtí mě to a nebere mi to nadšení pro věc. Začínám pomalu připouštět myšlenku, že snad poprvé dělám něco, co chci já a co mě opravdu naplňuje a uspokojuje. Ale zatim to budu jenom šeptat. Jen tak, pro jistotu.
Hmmmm, pekny, teta. Jen co je pravda. Asi bych se mela taky prihlasit na nejakou terapii.
OdpovědětVymazatJa to mam presne obracene (vzdycky jsem delala to, co se ode me ocekavalo, nebo co jsem si aspon myslela, ze se ocekava) a vysledkem je, ze nemam nejmensi tuseni, co bych vlastne chtela. Deti mi dikybohu trochu ukazuji smer - za sest let materstvi jsem pochopila vic, nez za tricet let pred tim), ale tapu. Strasne tapu, potrebovala bych zase nejaky postouchnuti a nevim, kde k nemu prijit.
Takze pokud ty aspon trochu vis, drzim palec, at to jako dopadne. Je v tom nadeje i pro me totiz ;).
Mimochodem, co by byvalo pomohlo na ten truc? Ja mam pocit, za nase Babu bude asi podobny pero. Vim, ze obcas jdu proti ni a ze to neni dobry. Jen si casto totalne nevim rady.
Děti mě taky hodně vedou, ale vždycky mám pocit, že dobrý a že chápu ty principy fungování a pak přijde něco, co mě totálně shodí ze židle a já jsem zase na začátku s pocitem, že všechno je v háji..
Vymazatmě poštouchla ta psycholožka a to jsem k ní šla původně proto, že mi stresové situace s mužem způsobovaly fyzické problémy
a na ten truc? já chtěla lásku, být přijatá a necítit se méněcenná, vlastně to je takové strhávání pozornosti, měla jsem/dělala jsem něco extra
Liška
OdpovědětVymazatJé, to je dobrý (dlouho jsem se sem nekoukla)!
Mám to podobně jako Alinka ad1 - vyšpekuluju velmi rychle, co je pohodlné těm okolo a co by asi tak očekávali, aby to tak bylo dál, a to udělám. Takže moc nevím, co chci já, nic konkrétního neplánuju, neumím to, nejsem sama za sebe jednoznačná.
Ale já to zmáknu!!
já taky rychle vyšpekuluju co ostatní chtějí a pak udělám truc :-)) blbě se se mnou i diskutuje, protože obvykle rovnou stojim v opozici, i když s ní třeba vnitřně nesouhlasim :-)
Vymazatjasně že to zmákneš :-) ale je to dřina
Tyjo, to znám...naštěstí to teda u mě nejde do tý míry, že bych se kdy rozhodla dělat IT:) Ale už jsem párkrát byla v situacích, kdy mi to samotné bylo líto a nechtěla jsem se v nich zdržovat, ale už bylo blbý vystoupit. Jo a z našich děcek má tohle přesně Čičmann a docela mi trvalo, než jsem zjistila, proč mě ty její trucakce vyhazují do nepříčetnosti - protože je to zrcadlo. (Bůh s námi, až přijde puberta)
Vymazat