Já ale vůbec nemám kdy sednout a psát. Já vím, kdyby to byla priorita, čas si udělám, nicméně děje se tolik důležitějších věcí než virtualní život. Nebudu slibovat, že se polepšim, abych nekecala.
Po medovém adventu jsem si užili vcelku příjemné svátky, nicméně do gůglího kalendáře je třeba na příští rok napsat, že žádné návštěvy. Jakože se nebudeme nikam harcovat, abych byla přesná. Než obejdeme všehcny babičky, tak děti ten strom ve finále ani nezajímá a dárky jakbysmet.
Letos jsme se nenechali unést a hromádka dárků zůstala opravdu malá. Jedna knížka (Podzim, Už vím jak to funguje), jeden kousek oblečení (sehnat overal na spaní ve velikosti 128 je umění!, ovečkový tričko) a dva vytoužené dárky (jeřáb a terenní auto, koloběžka a hnusná růžová bárbína s děsivym růžovym koněm). Škub dostala bazmek do vany (miluje ho) a dřevenýho ptáka jakože píšťalku (taky trefa).
A pak nastalo kolečko u babiček a tchán se VELMI blejsknul, spíš teda jeho přítelkyně, tam děti dostaly opravdu povedené hračky a ne dárky typu, aby toho pod větví nebylo málo.
Než jsme se z návštěv rozkoukali, byl na krku silvestr. K popíjení byl vybrán náš obývák. Náš budoucí obývák, takže jsme slavili ve společnosti stavebního materialu, takže jsem očekávala, kdy některé z dětí pozře cokoliv z roztodivných tubiček a kýblů kolem, případně se nabodne na sádrokatonové profily, ale děti spořádaně stavěly celý večer duplo a odpadly až kolem druhé ranní, kdy jsme náš sedánek rozpustili.
A pak už hurá do školky, Čudleti se nechtělo a Pizejska otravovala se školkovym batohem už od soboty. Ještě než jsem odvezla Pizejsku, vysadili jsme Netopejrku k operaci a smířili jsme se s tím, že bude bez jednoho oka.
O dvě hodiny později jsem si vezla domů mrtvolku. Stihli udělat jen rentgen. Nejspíš měla nádor v hrudníku, vnitřní absces u zubu (ten tak ošklivě vytlačil oční bulvu z hlavy) kameny v ledvinách, proto poslední noc čůrala krev a srostlou páteř. Takže to vlastně pro ni muselo být obrovské vysvobození. Byla s námi sedm let, což je na zakrslíka vysokej věk. Nicméně sebralo nás to všechny a velmi.
Udělali jsme pohřeb a nechala jsem to dítka v klidu prožít a rozloučit se. Primárně kvůli Čudleti, je cíťa, ale má tendence schovávat emoce, takže jsem se snažila, aby mohly ven (i proto, že jsem trochu přesvědčená, že udusaný špatný emoce u něj spouštějí laryngitidu). Namalovali obrázky, dali jí do bedýnky poslední šlupky od jablek, o který se s nima vždycky dělila, přidali rozinky a banán a naposledy jí pořádně pomuchali kožich. Pizejska to absolutně nechápala do momentu, než jsme ji pohřbili. Pak ji zajímalo, kdy králíka zase vyndáme a začala plakat, že tam Banána nechce nechat a chce ho vzít zpátky domů.
Že ho tam nechtěla nechat opakuje stále. Nevím jak vysvětlit, že smrt je definitivní. "Maminko, už neběhá, srdíčko jí nebije, ale ještě maličko dejchá víš?". Čudle přijalo teorii, že Netopejrky duše žije dál v nějakém ptáčkovi. Moje teorie, že se na nás odněkud dívá ho nenadchla. Pizejska k tomu přistupuje tak, že Banán je prostě na zahradě a chodíme mu mávat kdykoliv jdeme kolem, případně mu pošleme pusu.
Bibina koncept smrti zatím taky nechápe, naštěstí ještě nemusela v praxi testovat... dětský overaly i ve velkých velikostech jsem viděla myslím v C&A. A myslím na vás.
OdpovědětVymazatjá mám pocit, že Pizejska žije v tom, že jsme pohřbili živýho králíka, ale měli jsme ho tu celý odpoledne v bedně pod bot, chodila se na něj dívat, hladit ho, viděla, že se nehýbe..
Vymazatpřesně tam jsem overal koupila :-) já do řetězců dětem oblečení moc nakupovat nechodím, tak nemám přehled :-)
děkujeme :-)