To, že nejim ryby je od pradávna známá věc. V první řadě mi to nechutná a smrdí to (a JO, smrději i ty, o kterých všichni tvrději, že to neni pravda) a v druhý řadě to má kosti.
Nejhorší rybí zážitek je rozhodne zap. rybí file se zel. - specialitka naší školní kuchyně na základce, kdy se pod hromádkou paprik a vím já čeho ještě, schovávalo rybí file a celý to bylo politý čímsi bílým napůl zdrclým a hrozně rybosmrdícím. Vždycky s tim polili i brambory, takže se to nedalo jíst vůbec. Jak jsem jinak naší vesnickou školní kuchyň milovala (včetně mlíkový polívky a hrachový kaše, která vypadala, že ji někdo vyblil), tak tohle jsem nenáviděla do morku kostí a vcelku brzo, cca ve třetí třídě, jsem přišla na to, že když se na tu dobrotu nedostavim, nic se nestane, akorát nesmim doma říct, že jsem si to zapomněla jako vždycky odhlásit.
Když jsem minulý týden zkonstatovala, že je sushi raut a vznesla jsem dotaz jestli půjdeme, povytáhl muž obočí, a aby o něco nepřišel, hned rezervoval místa.
Statečně jsem ochutnala všechno a uznávám, že mě to nijak na zadek neposadilo, přišlo mi to tak nějak na jedno brdo. Bylo to prakticky jen o omáčkách, rolky samy o sobě bez chuti a bez zápachu. Vyjma ovšem těch, který byly obalený v kaviáru z létajících ryb. Ty mi na jedno brdo nepřišly - maličký kuličky mi křupaly mezi zubama a byly fakt odporný, přemýšlela jsem jestli se pozvracim u stolu nebo to stihnu na záchod.. Nakonec jsem statečně polkla. Přínos to ovšem taky mělo. Podávalo se báječné víno (což mi jako řidiči bylo prd platný, protože jsem si dala akorát decku a hned z kraje) a naučila jsem se jíst hůlkama aniž bych někomu u stolu ublížila
Takže teď mám s rybama vybráno asi tak do důchodu.
Žádné komentáře:
Okomentovat