Bezmoc. Můžu jen čekat až zavolá. A modlit se, aby zavolala dřív než bude pozdě. Leží mi to v hlavě. Převracím to sem a tam a čekám. Přemýšlím, co všechno nabídnout. Primárně asi rameno a uši. Sekundárně cokoliv, o co si řekne. Nemůžu ji tlačit. Nemůžu rozhodovat za ni. Přitom bych tak ráda. Takže čekám. Nosim telefon sem a tam, kdyby náhodou. Na druhou stranu se modlim, aby neměla důvod volat. Vim,  že až uvidím její číslo na displeji, zvedne se mi tep na dvojnásobek a ona přitom bude nejspíš volat proto, abysme se domluvili, kdy pojedem do ZOO.

Moc si přeju, aby to dopadlo dobře a hlavně co nejrychleji, protože tohle čekání je neskutečný.