Žába a já

Pře půl rokem jsem měla pocit, že jsem se vyšplhala někam na vršek a všechno se v dobrý obrátí. Půl roku byl relativní klid a bylo to vcelku fajn. Věděla jsm kdo jsem a kam jdu.

Dokud nepřišel uragán a nesmetl mě opět do totálních sraček, kdy nemám pevnou půdu pod nohama, nevím co bude zítra a nedokážu nic jiného než sedět a čumět do zdi. Jsem strašně zmatená. Jak slepá a ještě se šátkem na očích, vždycky se něčeho chytnu a chvilku podle toho jdu, ale za chvíli zjistím, že jsem vlezla do klece se lvem a tak utíkám a chytám se dalšího stébla, nebo možná toho samého jen z jiné strany. Ze všech stran to na mě volá - mě se drž a já stojím uprostřed a hlava se mi může rozskočit.

Chvíli se cítím vydíraná, manipulovaná, a chvíli mám pocit, že jsem si všechno vykonstruovala. Pochybuju o svém vlastním přesvědčení, nebo spíš já už žádný nemám. Ztratila jsem sebe a svoje hodnoty a nevím kudy kam. Před půl rokem jsem si myslela, že ta dvouletá krize je pryč, jenže já si nejspíš jen nalhávala do kapsy a popírala sebe.

Hodně teď myslím na terapeutické pískoviště, kde jsem stavěla ostrov. Byly na něm tři postavy jejichž vztah se nějak vyvíjel. Člověk, ryba a žába. Nakonec člověk a ryba postavili žábě ohrádku, žába si z ní vystavěla jeskyni, aby neobtěžovala, pak radši ani nevylejzala a nakonec tam chcípla. Člověk a ryba ji nakonec vzali a mrskli jí do moře. Celou dobu jsem si myslela, že vím, co která postava znázorňuje. Až po čtvrtém sezení mi došlo že ta žába jsem JÁ. A že jsem sama sebe v rámci zachování klidu zahubila. Myslím, že jsem ve fázi - mám svoji jeskyni a moc nevylejzám.

Nejblbější je, že vím, že pomoct si můžu jen já sama. Mám potřebu hledat nějakou pravdu, začátek,nějaký opěrný bod, do kterého se můžu vrátit, ale žádný nemám, všude jen tekutý písek a já momentálně nevídím místo, kde bych mohla začít.