Srpenec

Gymplačka se nám vrátila po měsíci z Dánska, takže jsme si ji užívali plnými doušky. Začalo být velmi jasné, že celorodinná delší dovolená nebude a bylo potřeba najít náhradní plán. Po čtyřech dnech chození na hřiště ke škole, kde to děti sice milují, ale léto v městě.. mno. Ukecala jsem Gymplačku, sbalila Čendu a jeli jsme na čtyři dny do kempu.

V neděli jsme odvezli Gymplačku na nádraží neb ji čekaly Tatry a pomalu jsem přemýšlela, co budem dělat zbytek prázdnin. A pak se to nečekaně vyřešilo tak nějak samo. Nejdřív mě děti ukecaly, že domů pojedeme o dvě noci později. Dva dny pršelo. Poslední noc jsem se začala těšit domů, neb to byl ten skvělý studený čtvrtek a teplota v noci slezla na šest stupňů. Zima ale byla jen mě, děti spaly ani nemukaly.

A pak to přišlo. Neeee, ještě neee. Chceme tu býýýýt. Všechno bylo mokrý nebo alespoň navlhlý, případně špinavý, protože jsme přijeli na čtyři dny přece. Ale ukecaly mě, protože předpověď počasí stála na jejich straně. Poslední hnusný den jsme tedy využili k návštěvě tatínka (a hlavně pračky a sušky, co si budem povídat). Prala jsem od rána do pozdního odpoledne, nabalila hadry, pobrala co chybělo (ESPRESOVAČ), nakoupila a večer jsme se zase ukládali ke spaní v Čendovi.

Tohle přemlouvání ve stylu ještě neeee se táhlo až do konce srpna a odjeli jsme úplně nuceně, neb 29. jsem byla objednaná k doktoru. Takže jsme v karavanu pobyli lehce přes tři týdny.

Bylo to úžasný. Pravda provozní věci byly trochu náročnější. Ohřát vodu na snídani, ohřát vodu na nádobí, umýt nádobí, vynést vodu po nádobí, ohřát vodu na oběd, ohřát vodu na nádobí..., donést vodu do jednoho kanystru, do druhého, do splachování na záchodě, vynést záchod, vykoupat všechny děti v kempových sprchách, udržovat pořádek a vědět přesně kde co je, neb co karavan pozře to už nevydá, vymyslet co uvařit, občas zkontrolovat ledničku/plynovou bombu/baterie, rano všechno vyndat ven a večer všechno zase pod stan, uhlídat, aby nikde nic nezapomněli (ano chodila jsem v noci po hřišti s baterkou a hledala odrážedlo a našla jsem nejen to, ale i naše holinky) a dalších stopadesát drobných nezbytností.

Děti ráno v devět rozlouply oči, došly pro rohlíky, nasnídaly se a zmizely na hřiště. Čudle po kempu najezdil na kole strašně moc kilometrů a chvílema to vypadalo, že ke kolu přirostl. Pizejska mu sekundovala na odrážedle a oba si užívali tu volnost. Nehlídala jsem je, nemuseli se ptát, na všechny hotspoty jsem viděla z Čendy. Škubka též odcházela dle potřeby na nedaleké hřiště, zcela respektovala, že silnice je hranice a tam nesmi a i rychle pochopila, na jaké prolejzačky smí sama a kdy si má dojít pro mě. Každý den jsme šli na půldenní procházku, buď do blízké vsi na nákup, nebo do lesa. Jsem strašně ráda, že Škubka chodí sama a nemusíme vláčet kočár, ale tři/čtyři kilometry jsou pro ní strop, což bylo na takovou procházku akorát.

Natrhali jsme spoustu bylin, sbírali borůvky na ráno do jogurtu, objevili jsme nejlepší ostružiny na světě (trny jsem si vyndavala ještě týden), pekli jsme buřty, sledovali veverky za Čendou, koupali se, hráli jsme tenis, plácali volejbal, kopali jsme si, zajeli jsme si do hradce na Kašpárka v rohlíku, svezli jsme se úzkokolejkou (neb bylo třeba nakoupit i v civilizaci) a společnýma silama vlakem dotáhli domů nákup, kradli jsme lusky na poli a rybíz co koukal ze zahrady do lesa, hostili jsme nové kamarády z kempu a hráli jsme všichni společně hry, vystřihávali jsme, luštili, četli, mastili pexeso a dobble, pozorovali jsme hvězdy a letadla, prala jsem ve škopku (díky za pračku), sledovali jsme jak probíhají práce na polích, skákali jsme po balících sena a nasušili jsme i seno pro Sněha, oslavili jsme čudlí svátek, kdy vrcholným číslem byl příjezd tatínka, lovili jsme luční koníky, žabky a ještěrky, viděli jsme divnou housenku a velikýho brouka (dost mě mrzí, že tyhle potvory nedokážu identifikovat), krmili jsme kachny a kapry co srandovně otvíraly huby a bylo to celý úžasný a skvělý.

Za ty tři týdny jsem si uvědomila, že všechny ty komerční výlety jsou úplně k hovnu, protože ty děti stejně nejvíc vzpomínají na takové obyčejné věci. Nejspíš proto, že kdysi pro nás byla svátost jít jednou za rok do zoo nebo někam jinam, ale dnešní děti maji tyhle výlety jako víkendový standard, zato úplně obyčejné věci, které jsme dělali my jim moc nedopřáváme a tak jsou pro ně svátostí právě ty.

Prázdniny jsme zakončili celorodinným výletem v kovářovském zeměráji a děti byly úplně vedle, že s náma jede i tatínek a kdyby se objevilo UFO a odvezlo mě, tak by to ani nezaznamenali.

Uteklo to strašně rychle. Dneska jsem si dokonce uvědomila, že nedošlo ani na tradiční spaní na balkoně. Prostě jsme to nestihli.