Žofie

Už je s náma tři měsíce a já se s ní pořád nekamarádím.

Jasně, je to Sharan, ale prostě mi nesedí. Nemám ji v ruce a sžíváme se velice velice ztuha. Ještě jsem se s ní nenaučila jezdit se slušnou spotřebou a tak po městě jezdím kolem sedmnácti litrů, což při skutečnosti, že většina mých cest jsou popojížďky do školky a nakoupit, není značka ideál. Asi se to trochu upraví, protože jezdíme na ethanol a ještě to neni úplně doštelovaný, ale žádný závratný čísla nečekám.

Ještě se mi pořád občas stane, že mi auto někde chcípne, spojka bere úplně jinak a někdy se chová naprosto nevyzpytatelně, obzvlášť za studena (což by taky mohlo vyřešit to poštelování). Kamarád tvrdí, že to všechno mám za to, že jsem jí dala tak blbý jméno.

Nicméně nijak extra pindat nemůžu, protože jsem to byla já, kdo POTŘEBOVAL Sharana. A navíc co do velikosti a dalších věcí mi Žofie maximálně vyhovuje. Neumím si představit menší auto, protože objem věcí, který neustále vozím sem a tam je obrovský, jenom než naložím dětem dopravní prostředky na víkend k babičce. Kolo, odrážedlo, kočár, k tomu velkej kufr s hadrama a další aspoň dvě tašky, ve kterých bývá nevím co, ale rozhodně to nutně potřebujeme. Smekám před každým, kdo naloží dvě děti do Fabie, případně jinýho malýho chcípáka.

Ještě tomu dám čas. Uvidíme jak v zimě, snad se to poddá a třeba aspoň ocením, že je to 4x4 (nebo taky ne). A jestli se to nepoddá začnu pomaloučku polehoučku muže sunout k myšlence na nové auto.