A ještě jedno autotéma.
Minulý týden Sousedka nadávala, že přišla o další body. Za poslední tři měsíce jich ztratila devět. Docela slušnej výkon. Hořekovala co bude, až jí seberou řidičák, protože na autě je závislá. A tak mě logicky napadlo, co bych bez papírů dělala já.
Hrozně obdivuju matky na mateřský, který neříději nebo nemají auto k dispozici. Jsem rozhejčkaná to nepopírám. Městskou jsem tady u nás nikdy nejela. Asi za to může i blbá poloha zastávek vzhledem k bydlišti, protože než bych došla na první, tak máme na všechny strany půlku cesty za sebou a to už dojdeme.
Ale i tak sedám do auta denně, protože do školky to máme cca 35 minut chůze, což se dá odpoledne, ale ne ráno, kdy tam dítko musí být do půl deváté a já jsem ráda, že ho kolem osmé vykopu z postele. Navíc Pizejska obvykle ještě spí, takže ji nechávám doma (sociálku na mě). Bez auta bysme to nezvládli. Jistě, může ho vozit muž, ale to je prašť jako uhoď.
Auto pro mě má ovšem ještě jednu fukci a ta je mnohem důležitější než dopravit se z bodu A do bodu B. V autě odpočívám. Vypínám hlavu a zapínám autopilota, nemyslím na nic. Soustředím se sice na provoz, ale hlava odpočívá. Když na mě padne splín a mám všeho plný zuby, což sice není často, ale nepopírám, že se to děje, nacpu děti do autosedaček a jedeme. Jedu bez cíle a směru, děti poslouchají pohádky nebo sedí a zírají ven. Obvykle mi cca 50 km stačí k tomu, abych se postavila na nohy a mohla zase existovat.
Řídím strašně ráda. Asi trochu agresivněji, ale řekla bych bezpečně. Body jsem zatím neposbírala žádný. Ale asi by to nebylo složitý, prakticky neustále jezdím bez dokladů, protože já a peněženka, to je kapitola sama pro sebe. A pak rychlost, dodržuju striktně ve městě a ve vsích, ale kdyby si mě vyhlídl ten krásný moka superb, co tu krouží po dálnici, tak jdu asi druhý den na půl roku odevzdat noty na služebnu.
Obdivuju :) už jsem to jednou psala, neřídím, řídit se bojím a s dětma dvojnásob. Občas sleduju provoz jako spolujezdec a většinou se mi podaří zatrnout, kterou přednost bych přehlídla a na kterejch všech křižovatkách bych neměla ánung, kudy se dát - a není to sebepodceňování, jde většinou o vzpomínku na situace, co už někdy nastaly. Bylo by praktičtější, kdybych byla aktivní řidič, pokud bychom se odstěhovali mimo Prahu, asi bych se bez toho neobešla, ale aktuálně jsem čím dál šťastnější, že za ten volant nemusím.
OdpovědětVymazatje pravda, že než jsem překonala tyhle nervy, co popisuješ, chvíli to trvalo, ale velmi tomu pomohl mužův úraz, kdy nemohl čtyři měsíce řídit, ale pracovat chtěl :-) takže jsem jezdila já a otrkala jsem se (a on ani nemohl pindat, že dělám chyby :-) )
Vymazatjá mám řidičák a neřídím... nechápu, jak si někdo může v autě odpočinout, pro mě to byl vždy stres... ale fakt hroznej... klepala jsem se, i když jsem měla vlézt do blbé motokáry na dráze :o)))
OdpovědětVymazata krásně se mi žije... ale tak na menším městě to jde, všude si dojdu :o))
já zas nechápu, že tě to může stresovat :-)) navíc ta chvíle, kdy děti sklapnou :-))
VymazatZavidím ti, že si u řízení odpočineš. Já mám řidičák devět let a ze začátku jsem řídila fakt ráda, ale čím dýl řídím, tím víc se bojím. Zaprvé toho, že chybu nemusím udělat já, ale někdo jinej, a jsem mrtvá nebo zmrzačená, a za druhý, že mám v rukou potenciální vražednou zbraň. (Poslední dva týdny vlastní a červenou:o)). Takže už tak nějak neumím vypnout a u řízení odpočívat.
OdpovědětVymazat