Svatební veselí

V sobotu jsme absolvovali akci svatba. Nikoli však vlastní. Bylo to vcelku na rychlo a všechno šitý horkou jehlou. Většina hostů byla nedůvěřivých (my mezi nimi) a čekala, co e z toho vlastně vyvrbí. Všechno bylo polovičaté. Skoro bych tvrdila, že kdyby se vzali někde v klidu a sami a pak sezvali kamarády na nějakou zahradní párty, bylo by to lepší. Takhle se přejíždělo autama sem a tam, nikdo pořádně nevěděl co se bude dít, na jednu stranu chtěli novomanželé klasiku s (pro mě) podivnejma hrama a (asi)zvykama a na druhou stranu si nezajistili nikoho, kdo by to nějak organizoval a vlastně se k tomu ani sami moc neměli.

Nicméně, užili jsme si to. Pizejsová nejdřív všechny okouzlovala řechtánim a tim jak je strašně hodná (pche) a následně podřimovala v přenosce. Čudle vytřel podlahu téměř všude mimo pod stolama, neb tam zásadně nikdy neleze. Požral trochu guláše a usadil se u misky  cukrovim, dokud ji nevymetl. Před každym kouskem se začal uculovat, házel na mě poťouchlej kukuč a mazlivě opakoval "maminto?" když jsem kývla, nacpal si celej kus do pusy, nehledě na jeho velikost a v případě koláčků i dusivost. Pak měl slzy v očích a dech na krajíčku. Když konečně polkl a otřel si slzy, nahodil spiklenecký úsměv a pronesl "maminto?", aby mohl znovu opakovat výše uvedené.

V půl deváté začali konečně hrát. Původný plán sice zněl, že nejdýl v půl devété pojedem domů, ale o tanec jsme dítko ochudit nemohli. Skákal, tancoval a zpíval ("DEEECIN QVÍÍÍ"). Občas si mě našel, protože "maminto nabumbej mě". Až pak přišel v půl desáté, aby mi řekl "pojedeme domu, sem unavenej". A tak jsme pobalili fidlátka a vyrazili ku domovu.