O víkendu jsem se dozvěděla, že Sousedka odchází od muže. Se dvěma malejma dětma, kdy jednomu nejsou ani dva. Dost mě to vzalo. I proto, že ona bez nikdy boje neutíká a že nikdy neutíká kvůli malichernostem. Jsem z toho špatná. Strašně jí přeju, aby to ustála, ale sama si to neumím ani představit.
Chcá nechcá přemýšlím o tom, kdy někdo zatočí osudím a vytáhne naše jména a budem na řadě.
Kolem nás se všichni rozcházeji, rozváději nebo jsou rozvedený.Máme v okolé snad jen jeden jediný opravdu stabilní pár, což je na muj vkus zatraceně málo.. Nezbývá než makat, abysme se do toho osudí ani nedostali.
Hm, rozchod stoji vzdycky za vylizp...l, natoz pak s detma :( Ja jsem si nastesti jako mladej vyzkousel rozchody jak z my, tak z druhy strany, vzdycky to stalo za prd, takze vim, ze to za to nestoji.
OdpovědětVymazatA k ty posledni vete - souhlasim a podepisuji v plnem rozsahu!
no já se moc rozcházet nestihla, natrénovaný to nemám, neb s mužem jsem od 16 :-)
VymazatTo je právě to, že neznáš důvody. Když někdy slyším, co si vzájemně dělají lidi, kteří se přece rozhodli spolu být a tak by před sebou mohli mít aspoň trochu cti a úcty...
OdpovědětVymazatNevěřím, že rozchod je vinou osudu, spíš chyby obou v páru a neochoty nebo lenosti na vztahu pracovat - pořád!
s tim souhlasim, proto píšu - je třeba makat :-) je fakt, že člověk zpohodlní a pak je moc dobrý vidět, jak se to kolem sype, protože člověk si moc dobře uvědomí co má...
Vymazatjá nevím co se stalo u nich, ale řekla bych, že jí došla trpělivost, protože od léta chodí na plnej uvazek do prace, děti má po babičkách, stara se o domacnost a její muž do práce nechvátá.. řekla bych že si spočetla, že když bude sama, tak vlastně ušetří