V drogerce

Mám poměrně pochopení, že někdy děti prostě nemají svůj den. Pro co ovšem nemám pochopení jsou debilní matky.

Vyrazila jsem na nákup do DM, protože krámy na mimino. Už když jsme přišli, devastovaly obchod dvě holčičky zhruba ve věku Čudla. Maličkýma košíkama schazovaly zboží z regálů, sem tam nevybraly zatáčku a nemalý obsah jejich košíků se po dlaždicích v obchodě rozlétl bleskovou rychlostí. Maminka vybírala ŠMINKY a občas na holky zavolala jménem. Lidi koukali. I Čudle dost nevěřícně zíralo co se to děje. Nakupovala jsem co možná nejrychleji a uhybala nájezdům dětských košíků.

Pak jsme se potkali u kasy.Maminka chtěla slevovou knížku, ale nevytiskla si ji, takže ji šla prodavačka zachránit. Fronta byla o cca sedmi lidech a mamince vůbec nepřišlo blbý, že nezná psč, na který kartičku registrovala a tak zkoušela jedno za druhym, když začali lidi ve frontě funět a brblat, tak konstatovala, že tam má nějaký pražský. To už ji i prodavačka jemně upozornila, že Praha má fakt dost směrovacích čísel. Pani nechala nákup stornovat šla řešit záhadu pinu sama.

Udělala jsem nákup větší než jsem čekala a chvíli mi trvalo, než jsem ho naskládala do tašek. Mezitím děvčátka válela sudy po podlaze, mlátily se balíkama plen, řvaly jak na lesy a vůbec trpělivě čekaly na maminku. Pak paní zaplatila a začala estráda balonky. Na prodejně nebyl jedinej nafouklej. Nastala trochu hysterie a tak paní prodavačka na žádost maminky přestala obsluhovat a šla nafouknout andílkům balonky. Maminka u toho žvanila o tom, že existuje studie ohledně toho co je největším náporem na nervy a že jednoznačně vyhrálo nakupování s dětma a že ona si chtěla jen vybrat nějaký šminky.

Moje dítě neni zlatý, věřím, že by též mohlo být hlavním aktérem podobný scény, ale prostě když vidim, že to k tomu neni, poberu to co životně potřebuju a okamžitě hledám východ.