Zjistila jsem, že píšu jen když jsou nemocné děti, prože to je jediná doba kdy mám čas. Sedím v posteli a čekám na jednu hodinu ranní, abych měla jistotu, že laryngitida nebude a dloubu se v nose. Nebo píšu na blog :-)
Teď jsou kupodivu všichni zdraví. Čudle čeká na další výtěr z krku, abysme věděli, jestli se pan hemofil odstěhoval, nebo u nás zůstane bydlet na furt. Uvařila jsem mu tinkturu z medvědího česneku, tak snad mu bude chutnat.
Ušila jsem svoje první capáky a nakoupila mrak kůže na další. Stojí to teda spoustu kurev a děvek, co mi lezou ze stroje, ale jinak mě to strašně baví. Momentálně ladím střih na zcela opravdové botky.
Snažím se vrátit se ke čtení. Jde to ztuha. Rychleji než za dva týdny knížku nepřečtu. Ale naskočila jsem na Pottera a k němu se nijak extra přemlouvat nemusím.
Ve věci vytahování mrtvol ze sklepa jsem dost postoupila. Dokonce tolik, že jsem nějak přirozeně minimalizovala návštěvy u našich. Hluboko v srdci mě to strašně mrzí. V hlavě mám klid. A v životě taky. Téměř přestaly výkyvy ode zdi ke zdi a cítím se stabilněji. Obyčejná výměna názor mě nerozloží na prvočinitele a neparalizuje mě na čtyři dny.
Rekonstrukce pokračuje mílovými kroky. Prodejna už téměř stojí a chystá se střecha. Což neznamená že finišujeme, práce je pořád dost na dalších pět let. Podstatné je, že je hotová vinotéka :-D.
Čeká nás zápis do školky, kam asi půjdem tak akorát cvičně, neb mé drahé dceři jaksi chybí očkování. Do zápisu nenaočkuju a nevím jestli pak to bude k něčemu platný. mimochodem, řáději nám tu příušnice, což je zcela nevysvětlitelný, neb postižená generace je proočkovaná až za roh.
Bydlí s náma pan Snížek (já za to jméno fakt nemůžu! a Sněhu mu řikat nesmím), ale o tom napíšu snad příště.
Propadla jsem domácím sirupům a čajům a tak tahám děti po loukách a lesích a nutím je rvát všelijaký byliny a následně je nutím ochutnávat co joo a co je bléfuj. O tom, že máme po různu rozložené sušící se byliny asi pomlčím. Momentálně je na pořadu dne jitrocelovej sirup. Výprava na hluchavku minulý týden nám přinesla nejen spoustu maličkých květů, ale celkem sedm přisátých klíšťat a čtyři ulovený ještě před přisátím, vypadá to že bude prima léto.
Děti jsou zlatý a úžasný. Škubka je definitivně bez kočáru, vyjma celodenních výletů, to by neušla a potřebuje spát, ale tři kiláky do města a zpátky ujde bez mrknutí oka. Juch. Jsem ráda, že nejsou chcípáci. Pizejska začala pořádně zpívat - aktuálně frčí Každý ráno na piáno a vypráví pohádky, vlastně jen jednu - Karkulku. Čudle osedlal nový kolo a za jedno odpoledne najezdil na hřišti skoro devět kilometrů, docela mě to překvapilo, když jsem to viděla na tachometru.
A to je asi tak všechno, snad brzo vytahám na světlo všechny ty rozepsaný články co na mě čekaji ve schránce :-)
Angíně zdar!
Jestli to, co zažívám s dětma za poslední měsíc, zažívají matky na mateřský standardně, tak už chápu tu nenávist k mateřské.
Už zase marodíme. Mimo pár světlých dní se moje dny skládají z podávání čajů, sirupů, kloktadel a jiných meducínek. Od rána do večera dělám drába. Jednu hodinu prosím, aby si nechala do oka dát mast na zánět spojivek a stejně pak řve. Následně ji prosím, abych jí milostivě mohla stříknout do nosu. Druhýho hodinu prosím, aby si vykloktal. Já vím propolis dává té šalvěji říz a je to kekel, ale nedá se svítit. Jedinej kdo to nese pokojně je Škub. Oko jí namažu ani nemrkne, do nosu jí nastříkám a ona si ve finále přinese odsavačku, abych jí odsála ty žlutozelený sople. A jen tohle kolečko skončí už jedeme nanovo. Olejový zábaly na prsa jsou samostatná kapitola, divim se, že u nás nezvoní sociálka. Jediný co si nechaji udělat dobrovolně všichni je zkontrolování krku špachtlí, a že to tam vypadá jak na bitevnim poli.
Vlasy se chystám si umýt už čtyři dny. Tři dny jsem se neučesala a když o tom tak přemýšlím, možná jsem si ani nerozpustila za tu dobu vlasy. Občas se večer ani nevykoupu, zuby jsem si zatím vyčistila pokaždý, ale nechval dne před večerem. Dneska jsem byla venku bez podprsenky. Často si kolem půlnoci vzpomenu, že jsem nevečeřela a kdyby mi oběd nepřivezli až pod nos, nevím jestli bych obědvala. Doma udržuju jen nejnutnější pořádek - linku tak, aby se na ní dal udělat čaj a rozložit meducíny, dřez tak, aby u něj čudle mohl kloktat, gauč, aby si tam děti mohly ráno lehnout a stůl, aby se měly kde najíst. Jinak tu šlapeme po duplu, svlečených ponožkách a jiných kusech oblečení, spoustě hraček a dneska jsem našla i rozmatlanej banán. Papírový kapesníky volně rozeseté po bytě jsou samozřejmostí. Mým cílem je každý den pustit jednou pračku a jednou myčku sice je to nedostačující, ale zas lepší než drátem do oka.
Miláčkové choději spát kolem půlnoci (ano přiznávám se, nikdy ne před). Nicméně děti s dráždivým kašlem trvajícím od jedenácti do jedné ho prostě nesou lépe za bdělého stavu. A tak hrajem hry, čteme knížky a ano díváme se na pohádky, na což nejsem hrdá, ale v rámci přežití..
Čekáme na pondělí až bude výsledek výtěru, neb momentálně je nejstarší dětskej krk pekelně hnusnej, bílej, potaženej všema možnejma i nemožnejma nechutnostma (nechal si je vcelku dobrovolne sundat a vydesinfikovat domácím kalvadosem) a to je všechno co mu je. Bez teploty tu skáče dva metry vysoko, nekašle, v krku ho nebolí a celkově VELMI škodí. Prostřední krk vypadá lépe, ale navíc má zánět spojivek a rýmu. Nejmenší krk je v pohodě, ten má jen spojivky a rýmu. A tak čekáme jestli je to streptokok nebo kýho čerta, protože tohle se mi na atb nezdá.
A jako bonus jsem odpoledne zjistila, že i já mám svoje vlastní fleky na mandlích. Aspoň něco. Přece jen s dětma je těch věcí, na který vám nikdo nesahá velmi poskrovnu.
Už zase marodíme. Mimo pár světlých dní se moje dny skládají z podávání čajů, sirupů, kloktadel a jiných meducínek. Od rána do večera dělám drába. Jednu hodinu prosím, aby si nechala do oka dát mast na zánět spojivek a stejně pak řve. Následně ji prosím, abych jí milostivě mohla stříknout do nosu. Druhýho hodinu prosím, aby si vykloktal. Já vím propolis dává té šalvěji říz a je to kekel, ale nedá se svítit. Jedinej kdo to nese pokojně je Škub. Oko jí namažu ani nemrkne, do nosu jí nastříkám a ona si ve finále přinese odsavačku, abych jí odsála ty žlutozelený sople. A jen tohle kolečko skončí už jedeme nanovo. Olejový zábaly na prsa jsou samostatná kapitola, divim se, že u nás nezvoní sociálka. Jediný co si nechaji udělat dobrovolně všichni je zkontrolování krku špachtlí, a že to tam vypadá jak na bitevnim poli.
Vlasy se chystám si umýt už čtyři dny. Tři dny jsem se neučesala a když o tom tak přemýšlím, možná jsem si ani nerozpustila za tu dobu vlasy. Občas se večer ani nevykoupu, zuby jsem si zatím vyčistila pokaždý, ale nechval dne před večerem. Dneska jsem byla venku bez podprsenky. Často si kolem půlnoci vzpomenu, že jsem nevečeřela a kdyby mi oběd nepřivezli až pod nos, nevím jestli bych obědvala. Doma udržuju jen nejnutnější pořádek - linku tak, aby se na ní dal udělat čaj a rozložit meducíny, dřez tak, aby u něj čudle mohl kloktat, gauč, aby si tam děti mohly ráno lehnout a stůl, aby se měly kde najíst. Jinak tu šlapeme po duplu, svlečených ponožkách a jiných kusech oblečení, spoustě hraček a dneska jsem našla i rozmatlanej banán. Papírový kapesníky volně rozeseté po bytě jsou samozřejmostí. Mým cílem je každý den pustit jednou pračku a jednou myčku sice je to nedostačující, ale zas lepší než drátem do oka.
Miláčkové choději spát kolem půlnoci (ano přiznávám se, nikdy ne před). Nicméně děti s dráždivým kašlem trvajícím od jedenácti do jedné ho prostě nesou lépe za bdělého stavu. A tak hrajem hry, čteme knížky a ano díváme se na pohádky, na což nejsem hrdá, ale v rámci přežití..
Čekáme na pondělí až bude výsledek výtěru, neb momentálně je nejstarší dětskej krk pekelně hnusnej, bílej, potaženej všema možnejma i nemožnejma nechutnostma (nechal si je vcelku dobrovolne sundat a vydesinfikovat domácím kalvadosem) a to je všechno co mu je. Bez teploty tu skáče dva metry vysoko, nekašle, v krku ho nebolí a celkově VELMI škodí. Prostřední krk vypadá lépe, ale navíc má zánět spojivek a rýmu. Nejmenší krk je v pohodě, ten má jen spojivky a rýmu. A tak čekáme jestli je to streptokok nebo kýho čerta, protože tohle se mi na atb nezdá.
A jako bonus jsem odpoledne zjistila, že i já mám svoje vlastní fleky na mandlích. Aspoň něco. Přece jen s dětma je těch věcí, na který vám nikdo nesahá velmi poskrovnu.
O Jablku
Rok s Jablkem jsem oslavila tím, že mi upadlo před barákem. Na displej. Samozřejmě. Krve by se ve mně nedořezal, ale odneslo to jen "přídavný"sklo. Muž ho oloupal, nalepil mi nové a jedeme dál.
Před třema týdnama jsem dala děti mamince, abych skočila koupit něco na výrobu masky. Šli někam na hřiště s tím, že si zavoláme. Když jsem s jazykem na vestě cválala z města, rozhodlo se Jablko, že by toužilo po aktualizaci. A tím to skončilo. Na displeji touha po aktualizaci bez možnosti odložit to, já nedostupná a z telefonu se volat nedalo. Rozšlapala bych ho vzteky. Doma jsem oznámila, že tímhle jsem s Jablkem skončila, nechť ho muž prosím někde vystaví. A muž opáčil, že právě dnes dostal nějakou supertruper smlouvu na alze a koupil Z5ku od Sony "do zásoby".
V pondělí ho přinesl, ale musela jsem počkat na simku. Po cestě na procházku jsem si říkala, že bych si mohla vyfotit skorododělanou chodbu a vůbec průběh rekonstrukce a tak jsem vytáhla NAPOSLED Jablko. Zabrnkalo mi mezi prstama a leželo na betoně. Displejem dolů. Samozřejmě. Ani se mi nechtělo pro něj ohybat. Ale tak co, novej telefon doma, tak tenhle roztlučeme ne? Pavouk byl brutální a zásek na jednom místě mě dost strašil, protože jsem byla přesvědčená, že je durch. Mazala jsem zpátky a hezky sama jsem oloupala krycí sklo, ooo jak se mi ulevilo :-)
A tak se sžívám se Z5. Je obří. A neni to Jablko. Vlastně mi na něm nic konkretniho nevadí a dokonce má i pozitivum - baterie a externí karta. Ale neni to Jablko. A dělá horší fotky. A neni to Jablko, už jsem to řikala?
Jako na zavolanou vyšlo nové, malé našlapané Jablko. A já váhám. Poslat dál Z5 a pořídit si novou Hruštičku? Laškuju s tou myšlenkou. Ale moje konzervativnost (rozumněj, musí se přehrát kontakty a fotky a přijdu o sms) mě dost brzdí a další změnu tak rychle asi nedám. A přece jen dvou až tří denní výdrž baterky taky neni k zahození a externí karta je luxus. Jsem víceméně rozhodnutá, ale občas se mi zasteskne po úplně logickém a intuitivním ovládání..
Před třema týdnama jsem dala děti mamince, abych skočila koupit něco na výrobu masky. Šli někam na hřiště s tím, že si zavoláme. Když jsem s jazykem na vestě cválala z města, rozhodlo se Jablko, že by toužilo po aktualizaci. A tím to skončilo. Na displeji touha po aktualizaci bez možnosti odložit to, já nedostupná a z telefonu se volat nedalo. Rozšlapala bych ho vzteky. Doma jsem oznámila, že tímhle jsem s Jablkem skončila, nechť ho muž prosím někde vystaví. A muž opáčil, že právě dnes dostal nějakou supertruper smlouvu na alze a koupil Z5ku od Sony "do zásoby".
V pondělí ho přinesl, ale musela jsem počkat na simku. Po cestě na procházku jsem si říkala, že bych si mohla vyfotit skorododělanou chodbu a vůbec průběh rekonstrukce a tak jsem vytáhla NAPOSLED Jablko. Zabrnkalo mi mezi prstama a leželo na betoně. Displejem dolů. Samozřejmě. Ani se mi nechtělo pro něj ohybat. Ale tak co, novej telefon doma, tak tenhle roztlučeme ne? Pavouk byl brutální a zásek na jednom místě mě dost strašil, protože jsem byla přesvědčená, že je durch. Mazala jsem zpátky a hezky sama jsem oloupala krycí sklo, ooo jak se mi ulevilo :-)
A tak se sžívám se Z5. Je obří. A neni to Jablko. Vlastně mi na něm nic konkretniho nevadí a dokonce má i pozitivum - baterie a externí karta. Ale neni to Jablko. A dělá horší fotky. A neni to Jablko, už jsem to řikala?
Jako na zavolanou vyšlo nové, malé našlapané Jablko. A já váhám. Poslat dál Z5 a pořídit si novou Hruštičku? Laškuju s tou myšlenkou. Ale moje konzervativnost (rozumněj, musí se přehrát kontakty a fotky a přijdu o sms) mě dost brzdí a další změnu tak rychle asi nedám. A přece jen dvou až tří denní výdrž baterky taky neni k zahození a externí karta je luxus. Jsem víceméně rozhodnutá, ale občas se mi zasteskne po úplně logickém a intuitivním ovládání..
Jeden svět 2016
Loni jsem nebyla, neb jak známo od plně kojenýho mimina se prostě nevzdaluju. Letos jsem to vzala z gruntu. Ve čtvrtek Mallory, potupně přiznávám, že tenhle film jsem neviděla a hodně mě to mrzí. Na vině přitom byla taková hloupost. Prostě jsme nezaparkovali. Široko daleko v rozumné dochozí vzdálenosti jsme nedokázali upíchnout Žofii. Takže jsem přijala mužův čtvteční rituál a šla jsem s ním na žebra (který ovšem nejim). Nicméně film si určitě pustím, jsem na něj hodně zvědavá.
V pátek byla na programu Pečovatelka Alice. Bylo mi líto paní se synem v Portugalsku, jak na ni nemá čas. Myslela jsem i na to, jak my občas nemáme čas, abysme zajeli potěšit babičky, přitom času není úplně nazbyt, ne každý v mém věku má prarodiče. Přemýšlela jsem o tom, jak super byly vícegenerační domy, protože nejen, že řešily problém uštvaných matek, ale řešily i tu samotu starých lidí.
Následoval film Co se nenosí. Velmi zajímavý příběh džínů ze Zary. Kolik výroba jedněch jediných kalhot sežere vody, elektriky a chemie a kolik vznikne dalšího odpadu. Na mysl mi vytanuly modní blogerky a fotky na téma co jsem si dnes koupila a vyfocené troje prakticky identické džíny nebo saka v jedné barvě. Tohle jsem nikdy nechápala a není mi dáno pochopit, neb můj šatník obsahuje VELMI málo kusů oblečení, sakumprásk (bez spodního prádla) se vejdu do dvaceti kusů.
Sobotní promítání přineslo Bábušky z Černobylu. Až pohádkový příběh stařenek žijících v zakázané zóně. Z dokumentu se zdálo všechno tak snadný, že by se tam člověk klidně hned stěhoval, nicméně dřina to musí být ukrutná. Mají to co si udělají, vypěstují nebo nasbírají, úroveň radiace je nezajímá, ale o to víc se bojí hladu. Místama snímek velmi úsměvný, místama je cítit osamění.
Další film Tak daleko, tak blízko. Slovenský film, upozorňuje na problém s autisty. O malé autisty je poměrně postaráno, ale dospělí jakoby nebyli. A není to problém jen slovenska, ale i nás. V Čechách existuje jen jedno jediné zařízení, které je připravené kvalitně se postarat o dospělého člověka trpícího autismem a v tomhle zařízení je k mání 6 - 8 míst pro klienty.
Zajatci - protesty na Majdanu a jejich krvavé potlačení. Pátrání po vojákovi, se kterým se hlavní protagonista setká v říjnovém paláci, chce ho najít, aby se mohl zeptat proč stojí na druhé straně barikády. Autentické záběry, proložené animacemi. Doufám, že se mi povede film někde najít, abych ho mohla zkouknout ještě jednou.
A poslední kousek Můj džihád. Muslimský imám se pokouší svým kázáním zabránit radikalizaci mladých muslimů, nejčastěji čerstvých konvertitů a snaží se je přivést na správnou a umírněnou cestu. Jednu z nitek snímku tvoří příběh matky jejíž syn odešel do Sýrie, kde zemřel. Snaží se upozorňovat na problém radikalizace a snaží se pomoct rodinám, aby dokázaly své syny udržet na správné cestě.
Toť vše, co jsem stihla. Zase je o čem přemýšlet.
V pátek byla na programu Pečovatelka Alice. Bylo mi líto paní se synem v Portugalsku, jak na ni nemá čas. Myslela jsem i na to, jak my občas nemáme čas, abysme zajeli potěšit babičky, přitom času není úplně nazbyt, ne každý v mém věku má prarodiče. Přemýšlela jsem o tom, jak super byly vícegenerační domy, protože nejen, že řešily problém uštvaných matek, ale řešily i tu samotu starých lidí.
Následoval film Co se nenosí. Velmi zajímavý příběh džínů ze Zary. Kolik výroba jedněch jediných kalhot sežere vody, elektriky a chemie a kolik vznikne dalšího odpadu. Na mysl mi vytanuly modní blogerky a fotky na téma co jsem si dnes koupila a vyfocené troje prakticky identické džíny nebo saka v jedné barvě. Tohle jsem nikdy nechápala a není mi dáno pochopit, neb můj šatník obsahuje VELMI málo kusů oblečení, sakumprásk (bez spodního prádla) se vejdu do dvaceti kusů.
Sobotní promítání přineslo Bábušky z Černobylu. Až pohádkový příběh stařenek žijících v zakázané zóně. Z dokumentu se zdálo všechno tak snadný, že by se tam člověk klidně hned stěhoval, nicméně dřina to musí být ukrutná. Mají to co si udělají, vypěstují nebo nasbírají, úroveň radiace je nezajímá, ale o to víc se bojí hladu. Místama snímek velmi úsměvný, místama je cítit osamění.
Další film Tak daleko, tak blízko. Slovenský film, upozorňuje na problém s autisty. O malé autisty je poměrně postaráno, ale dospělí jakoby nebyli. A není to problém jen slovenska, ale i nás. V Čechách existuje jen jedno jediné zařízení, které je připravené kvalitně se postarat o dospělého člověka trpícího autismem a v tomhle zařízení je k mání 6 - 8 míst pro klienty.
Zajatci - protesty na Majdanu a jejich krvavé potlačení. Pátrání po vojákovi, se kterým se hlavní protagonista setká v říjnovém paláci, chce ho najít, aby se mohl zeptat proč stojí na druhé straně barikády. Autentické záběry, proložené animacemi. Doufám, že se mi povede film někde najít, abych ho mohla zkouknout ještě jednou.
A poslední kousek Můj džihád. Muslimský imám se pokouší svým kázáním zabránit radikalizaci mladých muslimů, nejčastěji čerstvých konvertitů a snaží se je přivést na správnou a umírněnou cestu. Jednu z nitek snímku tvoří příběh matky jejíž syn odešel do Sýrie, kde zemřel. Snaží se upozorňovat na problém radikalizace a snaží se pomoct rodinám, aby dokázaly své syny udržet na správné cestě.
Toť vše, co jsem stihla. Zase je o čem přemýšlet.
O nesamostatnosti a izolaci
Přišla bída na kozáky. Někdy se cítím strašně izolovaná a mám pocit, že svět se pomátl. Matky koldokola přestaly používat mozek. Nedokážou samy vyřešit ani hovno. Viz skupina místních matek na facebooku, lezu tam zřídka a i tak z toho lezu po zdi (já vím, nikdo mě nenutí). Ta potřeba neustále ostatní otravovat hovadinama, který si můžu vyřešit sama, ta tupost a neschopnost vlastního rozhodnutí (přišli jsme zvenku a syn je úplně zmrzlej, dáváte už zimní fusak? - nee, ještě neni pořádná zima a tak tazatelka usoudí, že syn si musí zvyknout a fusak mu nedá, nechá ho zmrznout?).
Ráda pomůžu svému okolí, ale má to meze, když mi jedna a tatáž volá v týdnu třikrát, aby se zeptala, jak se dělá olejovej zábal na krk, tak proč se diví, že když volá potřetí odkážu ji na google. Chápu je tolik jednoduchý zavolat a otravovat. Někdy mi volají i lidi, který já sama neznám, ale ten a ten řikal, že jim určitě poradim. Což o to, ale taky mě to stojí googlení, nebo aspoň v minulosti stálo.
Proč dneska matka nedokáže svýmu děcku SAMA vybrat ani blbý boty. O autosedačkách, jídelních židličkách a dalších věcech ani nemluvím. Proč mi kamarádka volá, aby se mě zeptala, co oblíkám dneska svýmu dítěti ven? Další kapitola je očkování - "taky nechci tolik očkovat, ale bojim se, shrň mi pro a proti", aneb převezmi zospovědnost za moje rozhodnutí. Však taky může zalehnout do grafů a tabulek a výzkumů a rozhodnout se podle svého nejlepšího svědomí, ale proč někoho neotravovat.
Příkrmy - Co přesně mám koupit? Od jaký značky? Snědl dvě lžičky je to v pořádu? Ježiši dneska snědl půlku skleničky, nepřecpala jsem ho? Uááá.
Usekávám ty hlavy postupně, někdy to jde hladce, protože, když řeknu, že přesný postup je na internetu, tak dotyčný se urazí, někdy to jde hůř. Dost často se mi ale chce zařvat SAKRA MYSLI HLAVOU.
Muselo to ven, včera mě dorazila otázka - Jakou PŘESNĚ kupuješ zakysanou smetanu.
Prosím nevztahovat na sebe, občas je v úzkých každej, ale jsou lidi (nechci napsat přímo matky, ale týká se to hlavně starostí kolem dětí), který prostě nepoužívají hlavu.
Ráda pomůžu svému okolí, ale má to meze, když mi jedna a tatáž volá v týdnu třikrát, aby se zeptala, jak se dělá olejovej zábal na krk, tak proč se diví, že když volá potřetí odkážu ji na google. Chápu je tolik jednoduchý zavolat a otravovat. Někdy mi volají i lidi, který já sama neznám, ale ten a ten řikal, že jim určitě poradim. Což o to, ale taky mě to stojí googlení, nebo aspoň v minulosti stálo.
Proč dneska matka nedokáže svýmu děcku SAMA vybrat ani blbý boty. O autosedačkách, jídelních židličkách a dalších věcech ani nemluvím. Proč mi kamarádka volá, aby se mě zeptala, co oblíkám dneska svýmu dítěti ven? Další kapitola je očkování - "taky nechci tolik očkovat, ale bojim se, shrň mi pro a proti", aneb převezmi zospovědnost za moje rozhodnutí. Však taky může zalehnout do grafů a tabulek a výzkumů a rozhodnout se podle svého nejlepšího svědomí, ale proč někoho neotravovat.
Příkrmy - Co přesně mám koupit? Od jaký značky? Snědl dvě lžičky je to v pořádu? Ježiši dneska snědl půlku skleničky, nepřecpala jsem ho? Uááá.
Usekávám ty hlavy postupně, někdy to jde hladce, protože, když řeknu, že přesný postup je na internetu, tak dotyčný se urazí, někdy to jde hůř. Dost často se mi ale chce zařvat SAKRA MYSLI HLAVOU.
Muselo to ven, včera mě dorazila otázka - Jakou PŘESNĚ kupuješ zakysanou smetanu.
Prosím nevztahovat na sebe, občas je v úzkých každej, ale jsou lidi (nechci napsat přímo matky, ale týká se to hlavně starostí kolem dětí), který prostě nepoužívají hlavu.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)