Prázdniny jsme zahájili už poslední týden v červnu, kdy jsme byli denně v lese. Sledovali jsme brouky, mluvili o bylinách, prohlíželi housenky a motýly a povídali a povídali a povídali. Úspěšně jsme naplnili mrazák borůvkama a sbírali jsme houby, které jsem rozdávala celému širokému okolí, protože my je nejíme. Ale sbírat je to miluju. Dokonce i děti se ukázaly býti dobrými houbolovy. Čudle se řízlo houbařskym nožem jen jednou a pak už ořezával jako mazák. Vyprávěla jsem jim, jak jsem chodila do lesa s Dědou a co všechno mě naučil, Čudle to hodně prožíval a bylo vidět jak pečlivě zapisuje na hard disk.
Následovalo pět dní v kempu i s mužem. Taková malá cyklodovolená. První léto, kdy máme všechny děti schopné cyklovýletů, bylo to moc fajn. Čudle ujede kolem 30km, což je super. Škoda jen že Pizejska letos ještě úplně není na šlapací kolo. Udělali jsme výlet do jihlavské zoo, což paradoxně bavilo víc nás než děti, ty se těšily zpátky do kempu až skočeji na kolo a vyběhnou na hřiště. V ten moment mi došlo, že jsem si sice hezky plánovala jak se podíváme v srpnu támhle a támhle, ale že ty děti o to vlastně nestojeji. Největší dohady přinášelo spaní, protože oba chtěli spát s tatínkem v Karličce a nikdo se mnou v Čendovi. Bohužel do Čendy už se všichni nevejdeme, neb má jednu postel 160x180 a tak to bylo asi poslední léto, než ho pošleme do světa. Pak si budem muset oba udělat řidičák E a koupíme nějaký větší karavan. Ani se nám moc nechtělo domů, ale bylo třeba přebalit na týden s babičkou a muž vyrážel na čtyři dna na čundr.
Vyprala jsem usušila a nabalila znovu kufry. Ten samý kemp jen tentokrát s babičkou. Tchyně byla zklamaná, že tam s nima pár dní nebudu, ale vize prázdnýho baráku, když děti v trapu (škubka se nepočítá) a muž na čundru.. navíc bysme z toho měli nervy obě. Takhle jsem se nasrala až když se vrátili. Za týden si zuby čistili jednou a přivezli kufr čistýho oblečení, neb babička mi chtěla ušetřit praci a tak jim čtyři kusy každý večer šmudlala v umyvadle. Takže všechno na vyhození. Ani nevím co jsem ten týden pořádně dělala já. Každý dne jsme se Škubkou jezdili na kole a jinak moc nic. Plány byly, ale nějak jsem asi potřebovala odpočívat a hlavně být pánem svýho času. Ke konci týdne nebylo moc hezky, takže jsem pro miláčky jela už v pátek.
V sobotu v noci si Škubka pořídila horečku. Takovou hezkou čtyřicítku, jsem nesrážecí typ, ale tohle na mě bylo fakt hodně. Při té příležitosti jsem zjistila, že Škubí horečka je imunní vůči nurofenu. Celkově ale byla velmi nesrazitelná a to celkem čtyři dny. Ty čtyři dny jsem spala maximalně dvě hodinky denně. Bylo to prima. Takovy dlouhy den. Nakonec se z toho vyklubala aftozni stomatitida. Dítě nejedlo a nepilo plných deset dní. Byla jsem tak vděčná, že ji kojím. V mezičase jsem se snažila ten týden přežít se zbytkem smečky, oprášila jsem kočár protože Škub bez jídla byla prusvitnější a průsvitnější a byla ráda, že je ráda, ale doma jsme zůstat nemohli, neb bych s vysokou pravděpodobností šla sedět nebo spáchala samovraždu. Oslavili jsme moje narozeniny. Dostala jsem kolo!! Krásný se zelenýma doplňkama.Ale jinak mám ten týden trochu v mlze. Neb nedostatek spánku a akční Čudle.
Následující týden starší odfrčeli k našim, Škubka stále ve stavu nemoci, a doktor mě potěšil, protože - afty se klidně můžou vysapávat 10 dní než se začnou hojit. DESET?? To dítě nemělo vidět ani zuby, ani jazyk ani nic,v každý tváři jeden obří aft a jakákoliv léčba selhávala (a to jsem zkusila snad úplně všechno, od přírodních zdrojů po hnusy z lékárny). Pak se to zlomilo a za dva dny měla čistou pusu. Jen měla asištípanec u oka.
Sbalila jsem jí batůžek a na dvě noci jela též obšťastnit babičku. Vrátili se v pátek. Pizejska měla horký tvrdý nateklý lýtko, protože ji něco kouslo a škubka měla olezlý celý oko, víčka opuchlý a plný drobných ranek, hlavně v linii řas. Pizejsku jsem srovnala octovým obkladem a u Škubky mi to přišlo jako opar, takže ráno hurá na oční. Samozřejmě to byl opar. Hlavně ať si to nemne, ať si to nezanese do oka, už tak máte štěstí, že se jí to drží takhle na hranici. Hmm. Začala jsem přemýšlet, že jí ruce uvážu k topení nebo k zábradlí na balkoně, aby byla na vzduchu.
A tak jsme hezky ukončili červenec a přesně na konci července jsem si uvědomila, že ty hnusny afty měly jeden úžasnej dopad. Škubka si přestala dudlat palec!
Letní spánek u konce
Doufám. :-)
Neměla jsem čas psát, užívali jsme si léto, svobodu, přírodu a vůbec. Bylo to báječné a skvělé, jedny z nejlepších prázdnin s dětma, přitom tolik obyčejné.
Vlastně jsme nikde extra nebyli, pět týdnů s karavanem, skoro dva týdny nemoc. Týden byli háďata u našich a týden s tchyní. Uteklo to jako voda a bylo to nádherné.
Já s mizerným připojením četla jen VELMI oblíbené blogy (ahoj quanti, psice, kulido, vrzuzo a lucie) a vyselektovala ty, kde sponzorované články přelezly únosnou mez a spíš mě prudily než by mi něco dávaly. Ale nedá se svítit.
Rekonstrukce domu zdárně pokračuje, daní bylo bohužel léto bez muže, ale stavba tak úplně nepočká.
Ale o všem hezky popořádku :-)
Neměla jsem čas psát, užívali jsme si léto, svobodu, přírodu a vůbec. Bylo to báječné a skvělé, jedny z nejlepších prázdnin s dětma, přitom tolik obyčejné.
Vlastně jsme nikde extra nebyli, pět týdnů s karavanem, skoro dva týdny nemoc. Týden byli háďata u našich a týden s tchyní. Uteklo to jako voda a bylo to nádherné.
Já s mizerným připojením četla jen VELMI oblíbené blogy (ahoj quanti, psice, kulido, vrzuzo a lucie) a vyselektovala ty, kde sponzorované články přelezly únosnou mez a spíš mě prudily než by mi něco dávaly. Ale nedá se svítit.
Rekonstrukce domu zdárně pokračuje, daní bylo bohužel léto bez muže, ale stavba tak úplně nepočká.
Ale o všem hezky popořádku :-)
Čištění zubů
Začnu u sonických kartáčků. Asi před měsícem na mě naběhla známá, že oni maji cool in a boží sonickej kartáček, ke kterýmu je neméně boží appka, díky který si děti vyčistěji bez mrknutí oka a ještě rodiče uháněji, aby si už už mohly pustit tablet a prohnat kartáček a když nedejbože zapomenou tak chytrej telefon buzeruje rodiče, ať nebožátku appku a kartáček pustěji. Měla jsem na jazyku jestli je i appka na utírání prdele, ale transformovala jsem ji v poznámku o tom, že naše děti naštěstí netrpí žádnou disfunkcí, aby si nedokázaly vyčistit zuby. Ale jo, chápu, že když může elektronika suplovat matku je to super a matce to ušetří fůru času na důležitější věci, než naučit děcko vyčistit si zuby. Jo, jsem zkostnatělá.
Ale poskočíme. V týdnu jsem byla na kontrole u dentální hygienstky a vzala jsem sebou Pizejsku. Paní hygienistka je milá, hodná a všechno, nicméně byla jsem poučena, že dětem musím čistit mezizubákama a stoličky solokartáčkem. Solokartáček přece máte ne? Mám. A používáte ho? Ne! ale to byste měla. No jo, no jo. Hezky nám to všechno ukázala, nacpala nám spoustu kartáčků v rozličných velikostech, zkásla dvojku a mazaly jsme domu.
Po cestě jsem přemýšlela o tom, že vlastně nemám ani v nejmenším v plánu, každý večer čistit tři tlamičky mezizubním kartáčkem a hned vzápětí jsem přemýšlela o tom, kolik rodičů to asi dělá. Neřekla bych, že moc, neb mi paní hygienistka svěřila, že není úplně málo rodičů, který dětem zuby nečistí vůbec, protože robátkům je to nepříjemný a nechtěji to a tak jim to rodičové logicky nedělají.
Nicméně napráskejte se prosím v komentářích. Čistíte dětem mezizubníma? A jednosvazkovym? Že bych se nad sebou případně zamyslela :-) Díky.
Ale poskočíme. V týdnu jsem byla na kontrole u dentální hygienstky a vzala jsem sebou Pizejsku. Paní hygienistka je milá, hodná a všechno, nicméně byla jsem poučena, že dětem musím čistit mezizubákama a stoličky solokartáčkem. Solokartáček přece máte ne? Mám. A používáte ho? Ne! ale to byste měla. No jo, no jo. Hezky nám to všechno ukázala, nacpala nám spoustu kartáčků v rozličných velikostech, zkásla dvojku a mazaly jsme domu.
Po cestě jsem přemýšlela o tom, že vlastně nemám ani v nejmenším v plánu, každý večer čistit tři tlamičky mezizubním kartáčkem a hned vzápětí jsem přemýšlela o tom, kolik rodičů to asi dělá. Neřekla bych, že moc, neb mi paní hygienistka svěřila, že není úplně málo rodičů, který dětem zuby nečistí vůbec, protože robátkům je to nepříjemný a nechtěji to a tak jim to rodičové logicky nedělají.
Nicméně napráskejte se prosím v komentářích. Čistíte dětem mezizubníma? A jednosvazkovym? Že bych se nad sebou případně zamyslela :-) Díky.
Unavená matka
Po poměrně dlouhé době jsem se potkala s jednou kamárádkou, která bydlí na druhém konci republiky. A dost mě to vykolejilo. Byla grogy. Totálně. Vypsýchaná, unavená až vyčerpaná, věčně buzerující děti a na všechno nadávající. O to víc mě šokovalo, když řekla, že chtěji třetí děcko.
Děti křičely a poskakovaly, jak jen to děti umí. Občas se vztekly nebo něco potřebovaly, něco vylily, vyšláply louži a podobně. Ona z toho byla chvíli psycho a chvíli rezignovaná. Měla jsem pocit, že má nonstop slzy na krajíčku. Jen vydávala zákazy a příkazy, evidentně nemohla jinak. Bylo mi jich líto všech třech. Dětí proto, že maji matku pořád za prdelí a nemůžou se vzdálit na dva metry, protože mimino určitě sní kamínek a starší se musí napít/vzít si čepici/sundat si čepici/přiobléct se/svléct se/nasvačit se a dalších tisíc úkonů, který naprosto znemožňovaly, aby dítě bylo deset minut v klidu. A kamarádky proto, že jen si sedla už vstávala, protože musela pořád organizovat těm dětem život. A když už si sedla mluvila o tom, jak svýmu muži neodpustí, že ona je doma s dětma a pro něj se vůbec nic nezměnilo a jede si po tý svý koleji.
S matkama se prakticky nestýkám, ale tohle setkání mě nutí přemýšlet o tom, kolik je takových ženských, který s těma dětma svým způsobem trpí a jsou takhle, dá se říct, na dně, vydeptaný a na pokraji sil. Protože mě to přijde úplně neskutečný a hrozný. Nedokázala bych v tom žít ani týden natož několik let. Nebudu tvrdit, že vždycky je to s prstem v nose, někdy jsou slabší dny, kdy bych děti expedovala ráda na Mars, ale tyhle dny bych spočítala během roka na prstech jedný ruky.
Hodně přemýšlím jestli se dá takovým matkám nějak pomoct. Napadá mě jestli o to vůbec stojeji. Jestli je to fakt tak zlý, nebo prostě přijali všeobecnou myšlenku (možná až roli oběti), že mateřská rozhodně není dovolená a že to prostě musejí prožívat špatně, protože se to očekává. Taková uměle vytvořená hezká depka něco jako davové šílenství. Je pravda, že když sedíme na hřišti a sejdou se tam "cizí" matky a začnou mektat jak muž je debil, děti parchanti a všechno je drahý, tak věřim že po takovéhle každodenní masáži to jeden snadno přijme za své, i když to tak necítí. Případné chytré "a ten tvůj tohle nedělá?? to by měl!" a problém je na světě a hledáme mouchy na věcech, který nám do té doby nevadili.
Hodně o tom přemýšlím. Je to pro mě lákavé téma. Jednak proto, že občas se mi objeví klientka s podobnýma problémama, ale nikdy mě nenapadlo, že ty pocity a prožívání můžou být tak silný a pak i proto, že prostě nechápu, že to může někdo přežít.
Děti křičely a poskakovaly, jak jen to děti umí. Občas se vztekly nebo něco potřebovaly, něco vylily, vyšláply louži a podobně. Ona z toho byla chvíli psycho a chvíli rezignovaná. Měla jsem pocit, že má nonstop slzy na krajíčku. Jen vydávala zákazy a příkazy, evidentně nemohla jinak. Bylo mi jich líto všech třech. Dětí proto, že maji matku pořád za prdelí a nemůžou se vzdálit na dva metry, protože mimino určitě sní kamínek a starší se musí napít/vzít si čepici/sundat si čepici/přiobléct se/svléct se/nasvačit se a dalších tisíc úkonů, který naprosto znemožňovaly, aby dítě bylo deset minut v klidu. A kamarádky proto, že jen si sedla už vstávala, protože musela pořád organizovat těm dětem život. A když už si sedla mluvila o tom, jak svýmu muži neodpustí, že ona je doma s dětma a pro něj se vůbec nic nezměnilo a jede si po tý svý koleji.
S matkama se prakticky nestýkám, ale tohle setkání mě nutí přemýšlet o tom, kolik je takových ženských, který s těma dětma svým způsobem trpí a jsou takhle, dá se říct, na dně, vydeptaný a na pokraji sil. Protože mě to přijde úplně neskutečný a hrozný. Nedokázala bych v tom žít ani týden natož několik let. Nebudu tvrdit, že vždycky je to s prstem v nose, někdy jsou slabší dny, kdy bych děti expedovala ráda na Mars, ale tyhle dny bych spočítala během roka na prstech jedný ruky.
Hodně přemýšlím jestli se dá takovým matkám nějak pomoct. Napadá mě jestli o to vůbec stojeji. Jestli je to fakt tak zlý, nebo prostě přijali všeobecnou myšlenku (možná až roli oběti), že mateřská rozhodně není dovolená a že to prostě musejí prožívat špatně, protože se to očekává. Taková uměle vytvořená hezká depka něco jako davové šílenství. Je pravda, že když sedíme na hřišti a sejdou se tam "cizí" matky a začnou mektat jak muž je debil, děti parchanti a všechno je drahý, tak věřim že po takovéhle každodenní masáži to jeden snadno přijme za své, i když to tak necítí. Případné chytré "a ten tvůj tohle nedělá?? to by měl!" a problém je na světě a hledáme mouchy na věcech, který nám do té doby nevadili.
Hodně o tom přemýšlím. Je to pro mě lákavé téma. Jednak proto, že občas se mi objeví klientka s podobnýma problémama, ale nikdy mě nenapadlo, že ty pocity a prožívání můžou být tak silný a pak i proto, že prostě nechápu, že to může někdo přežít.
V hlavě
V rámci terapií jsem pochopila vcelku zajímavou věc. Totiž - jsem trucovitej spratek. Ode vždycky. Kam až moje paměť sahá, vždycky jsem šla proti. Když mi bylo řečeno bílá, řekla jsem černá, i kdybych stokrát chtěla bílou.
Toužila jsem hrát na klavír. U zkoušek do lidušky jsem ťukala do kláves a vedle mě seděla okouzlená učitelka."Takový ruce na klavír už jsem neviděla neskutečně dlouho." Za měsíc jsme měnili nástroj a já se hlásila na flétnu. Truc.
"Tobě jdou tak skvěle jazyky, mluví ti to samo, všechno hned chápeš. To je dobře, že jsi se přihlásila na ten francouzskej gympl, tam budeš strašně spokojená." Bojkot přijímaček a následně jazyků, takže jsem věčný začátečník. Truc.
A mohla bych pokračovat do nekonečna. Možná proto jsem maturovala jako IT. Možná proto jsem pokračovala na matiku. Abych mohla jít proti. Dělat jiný věci, než se ode mě očekávají a než je běžný. Pravda většinou jsem se u nich hodně trápila, nedělala jsem co chci já, netěšilo mě to. Moje rodička tvrdí, že i proto chodím bosa, že jí to dělám schválně.
Taky jsem prý byla nevychovatelná. Občas se to stane, že se v rodině najde děcko, který prostě vychovat nejde. A já si to nemyslím. Jen dneska vidím, že mi rodiče prostě jen ukrutně nerozuměli. Moje emocema našlapaná až přecitlivělá duše nikdy nemohla být pochopena matkou, která bohužel nedostala ani miligram empatie. Vidím, jak u nás byly všechny negativní emoce potrestaný a udusaný do země. Jak je pro moje rodiče cesta dát na prdel dítěti, který vzteky bouchne dveřma a uteče, protože mu druhý dítě rozbilo hodinovou stavbu z lega. Fascinuje mě, jak je zloba, vztek a naštvání zakázané a nikdo na to nemá nárok za žádných okolností. Hlavně navenek zachovat dekorum. Ale chápu, že dělali to nejlepší co mohli a je mi jasný, že i já svým dětem vyrobím spoustu pěkných traumátek (krásná zdrobnělinka, že?).
Ale to jsem odbočila. Přicházím na to, že já jsem kdysi toužila dělat s lidma. Pomáhat jim. Úplně prapůvodně jsem chtěla dělat psychologii, jenže pak přišel truc a já programuju kompy. Ale uvědomila jsem si to až teď. Někdy mám obavu, že nedokážu rozpoznat, co je truc a co opravdu chci, protože moje prvotní nadšení je vždycky obří, vrhám se do všeho po hlavě a s maximálním možným usílím a pak se vzdávám, protože mě to nebaví a akorát se trápím.
Ale teď se mi krůček po krůčku otvírá svět alternativy a já už se do něj rok nořím hloub a hloub a mám pocit, že e to pořád málo. Je tolik cest jak pomoct sobě a ostatním. Baví mě poslouchat stesky cizích lidí a dívat se jak se mění a jak se víc usmívají. Někdy je těžký vyrovnat se s tím, že jsou i takový, kterým nemůžu pomoct, ale nedrtí mě to a nebere mi to nadšení pro věc. Začínám pomalu připouštět myšlenku, že snad poprvé dělám něco, co chci já a co mě opravdu naplňuje a uspokojuje. Ale zatim to budu jenom šeptat. Jen tak, pro jistotu.
Toužila jsem hrát na klavír. U zkoušek do lidušky jsem ťukala do kláves a vedle mě seděla okouzlená učitelka."Takový ruce na klavír už jsem neviděla neskutečně dlouho." Za měsíc jsme měnili nástroj a já se hlásila na flétnu. Truc.
"Tobě jdou tak skvěle jazyky, mluví ti to samo, všechno hned chápeš. To je dobře, že jsi se přihlásila na ten francouzskej gympl, tam budeš strašně spokojená." Bojkot přijímaček a následně jazyků, takže jsem věčný začátečník. Truc.
A mohla bych pokračovat do nekonečna. Možná proto jsem maturovala jako IT. Možná proto jsem pokračovala na matiku. Abych mohla jít proti. Dělat jiný věci, než se ode mě očekávají a než je běžný. Pravda většinou jsem se u nich hodně trápila, nedělala jsem co chci já, netěšilo mě to. Moje rodička tvrdí, že i proto chodím bosa, že jí to dělám schválně.
Taky jsem prý byla nevychovatelná. Občas se to stane, že se v rodině najde děcko, který prostě vychovat nejde. A já si to nemyslím. Jen dneska vidím, že mi rodiče prostě jen ukrutně nerozuměli. Moje emocema našlapaná až přecitlivělá duše nikdy nemohla být pochopena matkou, která bohužel nedostala ani miligram empatie. Vidím, jak u nás byly všechny negativní emoce potrestaný a udusaný do země. Jak je pro moje rodiče cesta dát na prdel dítěti, který vzteky bouchne dveřma a uteče, protože mu druhý dítě rozbilo hodinovou stavbu z lega. Fascinuje mě, jak je zloba, vztek a naštvání zakázané a nikdo na to nemá nárok za žádných okolností. Hlavně navenek zachovat dekorum. Ale chápu, že dělali to nejlepší co mohli a je mi jasný, že i já svým dětem vyrobím spoustu pěkných traumátek (krásná zdrobnělinka, že?).
Ale to jsem odbočila. Přicházím na to, že já jsem kdysi toužila dělat s lidma. Pomáhat jim. Úplně prapůvodně jsem chtěla dělat psychologii, jenže pak přišel truc a já programuju kompy. Ale uvědomila jsem si to až teď. Někdy mám obavu, že nedokážu rozpoznat, co je truc a co opravdu chci, protože moje prvotní nadšení je vždycky obří, vrhám se do všeho po hlavě a s maximálním možným usílím a pak se vzdávám, protože mě to nebaví a akorát se trápím.
Ale teď se mi krůček po krůčku otvírá svět alternativy a já už se do něj rok nořím hloub a hloub a mám pocit, že e to pořád málo. Je tolik cest jak pomoct sobě a ostatním. Baví mě poslouchat stesky cizích lidí a dívat se jak se mění a jak se víc usmívají. Někdy je těžký vyrovnat se s tím, že jsou i takový, kterým nemůžu pomoct, ale nedrtí mě to a nebere mi to nadšení pro věc. Začínám pomalu připouštět myšlenku, že snad poprvé dělám něco, co chci já a co mě opravdu naplňuje a uspokojuje. Ale zatim to budu jenom šeptat. Jen tak, pro jistotu.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)