Dva dny za sebou jsem spala do deseti (ooo díky za samostatné děti) a další večer mi otrnulo. Noční ticho jsem se rozhodla využít k načtení Človíčka na diktafon (nikdy jsem si nevšimla, že jsou tam tak divně šroubovaný věty a sloh žáka páté třídy). Kolem jedný jsem lezla pod peřinu ke Škub. Bylo tam tepleji než by bylo zdrávo. Než jsem stihla přemýšlet o teploměru, tak začala chrchlat a už se zase vezeme.
Dvě poloprobdělí noci se Škub, kdy jí tekla rýma do krku a dávila se. Další noc si střihly na půl s Pizejskou a dnešní noc si užila hlavně Pizejska. "Maminko nemůžu tady dejchat" mě dokonale probralo a tak jsme se dívali jak do Budějic a Rakouska veze vlak nový Škodovky a jak hodně svítí nádraží a jak nám pánové vylili desku k prodejně a vůbec. Do toho uplakaná Škub s teplotou, která toužila jen a jen po mě a kupodivu pro ní těch patnáct stupňů v obýváku nebylo ideálních. Tohle je strašná nevýhoda vícedětnosti. Člověk aby se rozpůlil.
Nakonec natopila i Pizejska a Škub na gauči né a né zabrat a bylo to prostě super.
Ráno jsme naklusali k doktoru, aby je před víkendem poslechl, protože ten průduškovej kašel mi trhá uši i plíce. Tam na mě klekla sestra, že Čudle neni očkovaný a že musim podepsat nějaký lejstro a že ho do školky nemám dávat. Bylo evidentní, že doktor s tím nesouhlasí, ale mlčel. Inu podepsala jsem a na hygieně jsem si ověřila, že sestra mě prostě jen buzeruje. Nic to ovšem nemění na tom, že Čudle zůstane další (třetí!!) týden doma, protože stále ještě není fit.
Příště už snad o něčem z čeho nebudou stříkat bacily.
Když tygra bolí zuby
Od pátka na mně visí, leze za mnou a řve a řve pláče a pláče dokud ji nevezmu. Povalujeme se v posteli, tulíme se a muchláme pod peřinou. Kojím ji prakticky nonstop celý den a celou noc. Škoda jen, že ty nový zuby ještě moc neovládá. A teď když to píšu, tak, mě napadá, proč já jsem jí sakra ještě nedala homeopatika?? Budiž mi omluvou, že poslední dny reaguju už jenom na světlo.
Spánková deprivace
Celý víkend strávily děti u babičky. Pravda to nejmenší se vracelo na noc, ale jedno dítě žádný dítě. První večer a velkou část noci jsem strávila s homeopatií a bachovkama, protože se přece vyspim zejtra, to je jasný.
"Jo, a prosím, nedávejte jí hrozno, ono jí nedělá dobře."
....
"Dala si s dětma trochu hrozna, děsně jí chutnalo."
....
kolem půl jedné ráno mi proběhne hlavou - to dítě divně přepolyká, asi jí teče rýma do krku.. o deset vteřin později muž "ty hele, ona nějak divně přepolyká" a jak tu myšlenku zhmotnil, tak ze mě vylítlo "BUDE ZVRACET!!"
Jasně, nestihli jsme to. Muž převlékl postel a vydrbal matraci a já konejšila vyplesklý dítě. Že vyzvracela spoustu hrozna asi říkat nemusím. Juch. Moc jsem toho nenaspala, hystericky jsem měla strach, že bude znovu zvracet a udáví se.
Z neděle na pondělí u nás přespala laryngitida. Spala jsem velmi přerušovaně tři hodiny, protože v pěti stupních mi byla kupodivu brutální kosa. Muž se probudil s parádní chřipkou, čímž se pasoval na pozici pokusnýho králíka. Vysypala jsem na stůl svoje bohatství v homeopatických kuličkách a vybrala tu pravou. V poledne si Gymplačka vzala holky a já naspala další dvě hodiny.
Další noc jsem strávila s Čudlem a filmama. Dali jsme Karlíka a továrnu na čokoládu (och) a Příšerky s.r.o, koukali jsme do jedný a pak v noci hodně kašlal, já usnula kolem čtvrté. Tři a půl hodinky spánku. Naivní představa, že si lehnu po obědě s dětma.. Spala jen nejmenší a já usnula na dvacet minut.
Naděje, že třetí noc bude v cajku se též ukázaly liché. Ta mrcha tady brousila kolem a nenašla nejspíš lepší místo k přespání než opět nás a tak jsem od půl jedné koukali z terasy na vlaky a letadla a opět jsem spala v nějakých sedmi stupních. Ale naspala jsem každopádně víc - nějakých pět hodin.
A teď koukám na spící Čudle, ve kterym to chrčí na všechny strany a minimálně do jedný tu budu zevlovat, protože kritický čas je půl jedné a pak když to dobře půjde, budu dneska spát jako normální člověk. Kupodivu mi to zatím neleze na mozek a všechno šlape jak má, ale nevím kolik dalších takových nocí vydržím.
"Jo, a prosím, nedávejte jí hrozno, ono jí nedělá dobře."
....
"Dala si s dětma trochu hrozna, děsně jí chutnalo."
....
kolem půl jedné ráno mi proběhne hlavou - to dítě divně přepolyká, asi jí teče rýma do krku.. o deset vteřin později muž "ty hele, ona nějak divně přepolyká" a jak tu myšlenku zhmotnil, tak ze mě vylítlo "BUDE ZVRACET!!"
Jasně, nestihli jsme to. Muž převlékl postel a vydrbal matraci a já konejšila vyplesklý dítě. Že vyzvracela spoustu hrozna asi říkat nemusím. Juch. Moc jsem toho nenaspala, hystericky jsem měla strach, že bude znovu zvracet a udáví se.
Z neděle na pondělí u nás přespala laryngitida. Spala jsem velmi přerušovaně tři hodiny, protože v pěti stupních mi byla kupodivu brutální kosa. Muž se probudil s parádní chřipkou, čímž se pasoval na pozici pokusnýho králíka. Vysypala jsem na stůl svoje bohatství v homeopatických kuličkách a vybrala tu pravou. V poledne si Gymplačka vzala holky a já naspala další dvě hodiny.
Další noc jsem strávila s Čudlem a filmama. Dali jsme Karlíka a továrnu na čokoládu (och) a Příšerky s.r.o, koukali jsme do jedný a pak v noci hodně kašlal, já usnula kolem čtvrté. Tři a půl hodinky spánku. Naivní představa, že si lehnu po obědě s dětma.. Spala jen nejmenší a já usnula na dvacet minut.
Naděje, že třetí noc bude v cajku se též ukázaly liché. Ta mrcha tady brousila kolem a nenašla nejspíš lepší místo k přespání než opět nás a tak jsem od půl jedné koukali z terasy na vlaky a letadla a opět jsem spala v nějakých sedmi stupních. Ale naspala jsem každopádně víc - nějakých pět hodin.
A teď koukám na spící Čudle, ve kterym to chrčí na všechny strany a minimálně do jedný tu budu zevlovat, protože kritický čas je půl jedné a pak když to dobře půjde, budu dneska spát jako normální člověk. Kupodivu mi to zatím neleze na mozek a všechno šlape jak má, ale nevím kolik dalších takových nocí vydržím.
Zima
Vždycky jsem zimu milovala. Ne tak od té doby, co bydlím ve městě. Tady není zima a sníh, ale hnusná břečka, kterou mě ohodí každý druhý auto.. Letos se ovšem zadařilo a když velmi nasypalo, byla jsem s dětma u našich. Nikomu nevadilo, že večerníček byl před hodinou a dítka byly v mžiku oblečený a připravený na sáňkování. Přesně jako když jsem byla malá/mladší ;-). Svítily jen lampy, sníh křupal pod nohama a senem nacpanej pytel svištěl pěkně od kostela do rigolu, kde si každej natloukl zadek, že týden neseděl a kdo jel na saních, dojel až k místní jednotě.
Druhý den jsme vyrazili o kousek dál na kopec, kam jsme s našima jezdili a vyřádili se tam i dospělí. Jolu to dlouho nebavilo, ale Jáchym se vylítal až za roh. Děda jezdil tak vehementně, až si rozerval kalhoty a Nu to nakrásně prospala v autě pod kopcem.
Perfektně nám posloužili staronové sáně, které jsme si přivezli z předposlední návštěvy sběrného dvora, ta poslední nám dala chybící madlo k sáním a ohrádku.
A v pondělí už vstříc realitě města..
Lehce zapadaná louka u elektrárny, aneb kdo nebrzdí, ten svítí.
Když je bratr ve školce, Nu si to užívala a smála se na celé kolo.
Brácha mi půjčil boby a jestli mě z nich sundáš, budu šíleně řvát..
Náš soukromý kos. Nastěhoval se na terasu a byl s námi celý víkend. A vůbec mu nevadilo, že děti tlučou do skla a hulákaji na něj. Sežral dvě jablka a hromadu slunečnic. Statečně se o svoje místo popral se třema dalšíma. Nakonec jsme ho v pondělí tak trochu vyhnali, protože sníh už slezl a jak řekla Žolík: Tatínku, má tam hovna!
Kosí víkend jsme plánovali strávit na blízké sjezdovce, která se pro mimořádné přívaly sněhu otevřela, ale Nu v noci natopila na 39 (asizuby) a Pizejsce taky nebylo dvakrát, takže jsem to odpískali. Škoda. Ale dítka to nesla statečně, nanosily si do naší postele veškeré lego a stavěly a stavěly a když náhodou nestavěly, hráli jsme dětské monopoli, které si Jách půjčil v knihovně. Nakonec to byl prima víkend.
Vánoce a Netopejrka letem světem
Já ale vůbec nemám kdy sednout a psát. Já vím, kdyby to byla priorita, čas si udělám, nicméně děje se tolik důležitějších věcí než virtualní život. Nebudu slibovat, že se polepšim, abych nekecala.
Po medovém adventu jsem si užili vcelku příjemné svátky, nicméně do gůglího kalendáře je třeba na příští rok napsat, že žádné návštěvy. Jakože se nebudeme nikam harcovat, abych byla přesná. Než obejdeme všehcny babičky, tak děti ten strom ve finále ani nezajímá a dárky jakbysmet.
Letos jsme se nenechali unést a hromádka dárků zůstala opravdu malá. Jedna knížka (Podzim, Už vím jak to funguje), jeden kousek oblečení (sehnat overal na spaní ve velikosti 128 je umění!, ovečkový tričko) a dva vytoužené dárky (jeřáb a terenní auto, koloběžka a hnusná růžová bárbína s děsivym růžovym koněm). Škub dostala bazmek do vany (miluje ho) a dřevenýho ptáka jakože píšťalku (taky trefa).
A pak nastalo kolečko u babiček a tchán se VELMI blejsknul, spíš teda jeho přítelkyně, tam děti dostaly opravdu povedené hračky a ne dárky typu, aby toho pod větví nebylo málo.
Než jsme se z návštěv rozkoukali, byl na krku silvestr. K popíjení byl vybrán náš obývák. Náš budoucí obývák, takže jsme slavili ve společnosti stavebního materialu, takže jsem očekávala, kdy některé z dětí pozře cokoliv z roztodivných tubiček a kýblů kolem, případně se nabodne na sádrokatonové profily, ale děti spořádaně stavěly celý večer duplo a odpadly až kolem druhé ranní, kdy jsme náš sedánek rozpustili.
A pak už hurá do školky, Čudleti se nechtělo a Pizejska otravovala se školkovym batohem už od soboty. Ještě než jsem odvezla Pizejsku, vysadili jsme Netopejrku k operaci a smířili jsme se s tím, že bude bez jednoho oka.
O dvě hodiny později jsem si vezla domů mrtvolku. Stihli udělat jen rentgen. Nejspíš měla nádor v hrudníku, vnitřní absces u zubu (ten tak ošklivě vytlačil oční bulvu z hlavy) kameny v ledvinách, proto poslední noc čůrala krev a srostlou páteř. Takže to vlastně pro ni muselo být obrovské vysvobození. Byla s námi sedm let, což je na zakrslíka vysokej věk. Nicméně sebralo nás to všechny a velmi.
Udělali jsme pohřeb a nechala jsem to dítka v klidu prožít a rozloučit se. Primárně kvůli Čudleti, je cíťa, ale má tendence schovávat emoce, takže jsem se snažila, aby mohly ven (i proto, že jsem trochu přesvědčená, že udusaný špatný emoce u něj spouštějí laryngitidu). Namalovali obrázky, dali jí do bedýnky poslední šlupky od jablek, o který se s nima vždycky dělila, přidali rozinky a banán a naposledy jí pořádně pomuchali kožich. Pizejska to absolutně nechápala do momentu, než jsme ji pohřbili. Pak ji zajímalo, kdy králíka zase vyndáme a začala plakat, že tam Banána nechce nechat a chce ho vzít zpátky domů.
Že ho tam nechtěla nechat opakuje stále. Nevím jak vysvětlit, že smrt je definitivní. "Maminko, už neběhá, srdíčko jí nebije, ale ještě maličko dejchá víš?". Čudle přijalo teorii, že Netopejrky duše žije dál v nějakém ptáčkovi. Moje teorie, že se na nás odněkud dívá ho nenadchla. Pizejska k tomu přistupuje tak, že Banán je prostě na zahradě a chodíme mu mávat kdykoliv jdeme kolem, případně mu pošleme pusu.
Po medovém adventu jsem si užili vcelku příjemné svátky, nicméně do gůglího kalendáře je třeba na příští rok napsat, že žádné návštěvy. Jakože se nebudeme nikam harcovat, abych byla přesná. Než obejdeme všehcny babičky, tak děti ten strom ve finále ani nezajímá a dárky jakbysmet.
Letos jsme se nenechali unést a hromádka dárků zůstala opravdu malá. Jedna knížka (Podzim, Už vím jak to funguje), jeden kousek oblečení (sehnat overal na spaní ve velikosti 128 je umění!, ovečkový tričko) a dva vytoužené dárky (jeřáb a terenní auto, koloběžka a hnusná růžová bárbína s děsivym růžovym koněm). Škub dostala bazmek do vany (miluje ho) a dřevenýho ptáka jakože píšťalku (taky trefa).
A pak nastalo kolečko u babiček a tchán se VELMI blejsknul, spíš teda jeho přítelkyně, tam děti dostaly opravdu povedené hračky a ne dárky typu, aby toho pod větví nebylo málo.
Než jsme se z návštěv rozkoukali, byl na krku silvestr. K popíjení byl vybrán náš obývák. Náš budoucí obývák, takže jsme slavili ve společnosti stavebního materialu, takže jsem očekávala, kdy některé z dětí pozře cokoliv z roztodivných tubiček a kýblů kolem, případně se nabodne na sádrokatonové profily, ale děti spořádaně stavěly celý večer duplo a odpadly až kolem druhé ranní, kdy jsme náš sedánek rozpustili.
A pak už hurá do školky, Čudleti se nechtělo a Pizejska otravovala se školkovym batohem už od soboty. Ještě než jsem odvezla Pizejsku, vysadili jsme Netopejrku k operaci a smířili jsme se s tím, že bude bez jednoho oka.
O dvě hodiny později jsem si vezla domů mrtvolku. Stihli udělat jen rentgen. Nejspíš měla nádor v hrudníku, vnitřní absces u zubu (ten tak ošklivě vytlačil oční bulvu z hlavy) kameny v ledvinách, proto poslední noc čůrala krev a srostlou páteř. Takže to vlastně pro ni muselo být obrovské vysvobození. Byla s námi sedm let, což je na zakrslíka vysokej věk. Nicméně sebralo nás to všechny a velmi.
Udělali jsme pohřeb a nechala jsem to dítka v klidu prožít a rozloučit se. Primárně kvůli Čudleti, je cíťa, ale má tendence schovávat emoce, takže jsem se snažila, aby mohly ven (i proto, že jsem trochu přesvědčená, že udusaný špatný emoce u něj spouštějí laryngitidu). Namalovali obrázky, dali jí do bedýnky poslední šlupky od jablek, o který se s nima vždycky dělila, přidali rozinky a banán a naposledy jí pořádně pomuchali kožich. Pizejska to absolutně nechápala do momentu, než jsme ji pohřbili. Pak ji zajímalo, kdy králíka zase vyndáme a začala plakat, že tam Banána nechce nechat a chce ho vzít zpátky domů.
Že ho tam nechtěla nechat opakuje stále. Nevím jak vysvětlit, že smrt je definitivní. "Maminko, už neběhá, srdíčko jí nebije, ale ještě maličko dejchá víš?". Čudle přijalo teorii, že Netopejrky duše žije dál v nějakém ptáčkovi. Moje teorie, že se na nás odněkud dívá ho nenadchla. Pizejska k tomu přistupuje tak, že Banán je prostě na zahradě a chodíme mu mávat kdykoliv jdeme kolem, případně mu pošleme pusu.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)