V chodbě stojí autosedačka a v ní plačící dítě, který se právě vzbudilo po návratu z obchodu. Vyndám dítě a zalehnu s ním do postele, abych ho nakojila. Kolem mě běhají, řvou a dupou ty dvě starší obludy. A já ležím a v hlavě mi běží myšlenky.
Stihnu nakojit než mi to mimino v autosedačce vzbuději a já ho budu muset jít přebalit a nakojit? Snad jo. Umravnim trochu ten řev a v ten moment se mi myšlenky zastavěji. Vrátím se kousek zpátky a v duchu přepočítám děti. Jasně, že stihnu nakojit proboha. Vždyť ty děti jsou JEN tři.
Čudle
V den Čudlích narozenin jsem se povalovala v nemocnici. Nakonec jsme je slavili se čtyřdenním zpožděním a dítko mi do telefonu hlásilo, že už mu přát nemáme, že už toho dostal hodně.
Dort jsem tentokrát potupně zakoupila, teda já ne, vyslala jsem muže, aby zakoupil. Dárky jsme naštěstí koupili včas. Hlavně vytoužené popelářské auto od play-doh.
Je neuvěřitelný jak to uteklo. Za chvíli budem řešit tašku do školy. Vždycky když někdo říkal, že s dětma všechno utíká jak mávnutím proutku, smála jsem se. Teď to chápu.
Čudle se za poslední rok docela socializovalo. Už neutíká před dětma a nebojí se jich. Né, že by se úplně družilo s cizíma, ale už nesedíme u pískoviště a nečekáme až děti odejdou.
Pořád ho nezajímají věci běžného života a základní znalosti ho strašně obtěžují. Barvy jdou absolutně mimo něj, pozná černou, toť vše. Písmenka ho taky neberou. Myslela jsem si, že když bude mimino, bude ho zajímat, jak se do břicha dostalo, případně, jak se dostane ven, ale kdepak. Těžkej nezájem. V poslední době začíná mít aspoň náznak zájmu o výtvarno, tak aspoň něco. Nebaví ho knížky a ani jiná "chytrá" zábava.
O to víc miluje jakoukoliv manuální práci a všechno co s tím souvisí. Trochu mě to mrzí, protože je vcelku chytrej a hodně mu to myslí, kolikrát mu souvislosti docházejí dřív než mě, ale zatím to moc nevyužívá. Snad to přijde.
Miluje auta. Staví jim dráhy a různý překážky. Už rok frčeji dva jeřáby z lega. Nedá je z ruky, denně si s nima hraje, až mě to překvapuje. A samozřejmě potřebuje další kousky. Z lega celkově staví rád, bohužel má zatím jen konkrétní tematické sady (nejčastěji auta) a kostiček zoufale málo, ale to napraví Ježíšek. Když o tom tak přemýšlím, tak buď něco kutí, za pomocí kartonových krabiček a kilometrů izolepy nebo staví z Lega.
Strašně rád jezdí na kole a vůbec je hrr do všech sportů. Na kole se naučil hned v červnu a jezdí jako drak. Nejvíc jsme v létě spolu ujeli dvanáct kilometrů a to jsem smekla klobouk, že to dal. Rád plave, leze po vejškách ( na stěnu se chystáme hned jak se vymarodí), zkouší kolečkový brusle, baví ho pinkat pálkama (a neni v tom úplně marnej) a vůbec cokoliv co souvisí s pohybem.
Je soběstačnej. Jen tuhle jsem si uvědomila, že je potřeba, aby se naučil obsloužit se sám co se týče jídla. Momentálně si prostě vyloví rohlík, ale ráda bych, aby se naučil vzít si i něco k němu. Když na to přijde, základně obslouží i Pizejsku.
S Pizejskou maji krásnej vztah. Což neznamená, že se občas neřežou div nestříká krev, ale musim říct, že primární škodič a pokušitel je naše slečna. Nicméně ji miluje, nikomu by ji nedal a vždycky ji brání. Strašně rád ji ukládá do postele. Vyhodí nás z ložnice, chvíli si k ní lehne, zpívá jí, hladí a ona poslušně sklapne pusu a oči a spí.
Hrozně rád používá frázi "ale jdi ty", což znamená, že dotyčný je naprostý debil. Zná taky spoustu frází z Hurvínka, kterýma nás dokáže perfektně odzbrojit. Hurvínek u nás celkově strašně frčí, sbírka kazet po mě a po muži je velmi rozsáhlá, ale točíme pořád dokola jen asi tři, protože ostatní jsou příliš strašidelný. Nejoblíbenější jsou Vánoce u Spejblů.
O jídle tu už asi bylo napsáno dost a na stavu se nic nezměnilo.
Oproti Pizejsce je Čudle klidný dítko. Vcelku poslechne, v důležitých věcech se na něj dá spolehnout a vždycky se s ním dá nějak rozumně domluvit. (Kromě dvou afektů z vyčerpání, kdy jsem nevěděla jestli ho mám objímat, bít nebo ignorovat.) Obvykle nevymejšlí žádný velký hovadiny a rozhodně (zatím) neumí plánovat lumpárny. To se ovšem doučí, neb to perfektně ovládá jeho sestra.
Oni dva jsou vůbec tak strašně rozdílní. Nikdy bych nevěřila, že sourozenci můžou být snad úplně ve všem opační. uvidíme co bude z toho třetího vejlupku.
Dort jsem tentokrát potupně zakoupila, teda já ne, vyslala jsem muže, aby zakoupil. Dárky jsme naštěstí koupili včas. Hlavně vytoužené popelářské auto od play-doh.
Je neuvěřitelný jak to uteklo. Za chvíli budem řešit tašku do školy. Vždycky když někdo říkal, že s dětma všechno utíká jak mávnutím proutku, smála jsem se. Teď to chápu.
Čudle se za poslední rok docela socializovalo. Už neutíká před dětma a nebojí se jich. Né, že by se úplně družilo s cizíma, ale už nesedíme u pískoviště a nečekáme až děti odejdou.
Pořád ho nezajímají věci běžného života a základní znalosti ho strašně obtěžují. Barvy jdou absolutně mimo něj, pozná černou, toť vše. Písmenka ho taky neberou. Myslela jsem si, že když bude mimino, bude ho zajímat, jak se do břicha dostalo, případně, jak se dostane ven, ale kdepak. Těžkej nezájem. V poslední době začíná mít aspoň náznak zájmu o výtvarno, tak aspoň něco. Nebaví ho knížky a ani jiná "chytrá" zábava.
O to víc miluje jakoukoliv manuální práci a všechno co s tím souvisí. Trochu mě to mrzí, protože je vcelku chytrej a hodně mu to myslí, kolikrát mu souvislosti docházejí dřív než mě, ale zatím to moc nevyužívá. Snad to přijde.
Miluje auta. Staví jim dráhy a různý překážky. Už rok frčeji dva jeřáby z lega. Nedá je z ruky, denně si s nima hraje, až mě to překvapuje. A samozřejmě potřebuje další kousky. Z lega celkově staví rád, bohužel má zatím jen konkrétní tematické sady (nejčastěji auta) a kostiček zoufale málo, ale to napraví Ježíšek. Když o tom tak přemýšlím, tak buď něco kutí, za pomocí kartonových krabiček a kilometrů izolepy nebo staví z Lega.
Strašně rád jezdí na kole a vůbec je hrr do všech sportů. Na kole se naučil hned v červnu a jezdí jako drak. Nejvíc jsme v létě spolu ujeli dvanáct kilometrů a to jsem smekla klobouk, že to dal. Rád plave, leze po vejškách ( na stěnu se chystáme hned jak se vymarodí), zkouší kolečkový brusle, baví ho pinkat pálkama (a neni v tom úplně marnej) a vůbec cokoliv co souvisí s pohybem.
Je soběstačnej. Jen tuhle jsem si uvědomila, že je potřeba, aby se naučil obsloužit se sám co se týče jídla. Momentálně si prostě vyloví rohlík, ale ráda bych, aby se naučil vzít si i něco k němu. Když na to přijde, základně obslouží i Pizejsku.
S Pizejskou maji krásnej vztah. Což neznamená, že se občas neřežou div nestříká krev, ale musim říct, že primární škodič a pokušitel je naše slečna. Nicméně ji miluje, nikomu by ji nedal a vždycky ji brání. Strašně rád ji ukládá do postele. Vyhodí nás z ložnice, chvíli si k ní lehne, zpívá jí, hladí a ona poslušně sklapne pusu a oči a spí.
Hrozně rád používá frázi "ale jdi ty", což znamená, že dotyčný je naprostý debil. Zná taky spoustu frází z Hurvínka, kterýma nás dokáže perfektně odzbrojit. Hurvínek u nás celkově strašně frčí, sbírka kazet po mě a po muži je velmi rozsáhlá, ale točíme pořád dokola jen asi tři, protože ostatní jsou příliš strašidelný. Nejoblíbenější jsou Vánoce u Spejblů.
O jídle tu už asi bylo napsáno dost a na stavu se nic nezměnilo.
Oproti Pizejsce je Čudle klidný dítko. Vcelku poslechne, v důležitých věcech se na něj dá spolehnout a vždycky se s ním dá nějak rozumně domluvit. (Kromě dvou afektů z vyčerpání, kdy jsem nevěděla jestli ho mám objímat, bít nebo ignorovat.) Obvykle nevymejšlí žádný velký hovadiny a rozhodně (zatím) neumí plánovat lumpárny. To se ovšem doučí, neb to perfektně ovládá jeho sestra.
Oni dva jsou vůbec tak strašně rozdílní. Nikdy bych nevěřila, že sourozenci můžou být snad úplně ve všem opační. uvidíme co bude z toho třetího vejlupku.
Smečka je komplet
Pondělí jsme si užili v posteli se Škubem a večer dorazil zbytek osádky.
Čudle proběhl do ložnice a kostatoval: "Už jsem TO viděl" a po chvíli dodal, "ta je krásná a malinkatá." Když jsme rozsvítili, vylezl k miminu na postel a velmi pobaveně vyřvával: "Ona má malinkatý vlasy!! Úplně jako děda."
Pizejska stála u postele, střílela pohledem z prava do leva a neříkala nic. Když se Škub v zápětí rozeřvala a já ji zvedla, naklonila Pizejska hlavu ke straně a nahodila extra mračouna. Veškerý přemlouvání a vysvětlování bylo prd platný. Zachránilo to ovšem Čudle, který si sedlo ke mně a začalo mimino hladit. To byl pro Pizejsku zřejmě signál, že všechno je v cajku a že mimino patří do smečky. Roztáhla koutky a vrhla se na hromadu.
Zbytek večera svorně oba viseli na postýlce a vyřvávali, takže nebohá Škub neustále rozhazovala rukama, případně rovnou řvala.
Od momentu kdy Pizejska novýho člena domácnosti pohladila, je z ní chůva na 100%. Pořád ji mám za zadkem, smejčí židli z místnosti do místnosti, aby všude viděla, jakmile mimino kníkne, už gestikuluje a huláká, že jako matko vstávej. Nosí, podává, hladí, houpá, důležitě chystá propriety k přebalování a čeká na moment, kdy bude mimino bez dozoru, aby ho mohla i pochovat - snad to uhlídám.
Čudle se chodí na mimino dívat a chodí si k ní hrát. Nemá potřebu kontaktu, ale přítomnosti jo. A též pomáhá. Když se k nějakému starání nachomejtnou společně s Pizejskou, servou se jak koně o to, kdo podá plínu/přinese dudlík (kterej Škub nepoužívá)/vyhodí plenu..
První noc jsm strávili všichni v naší posteli. Když jsem během noci nakojila a nemohla usnout, seděla jsem na posteli a kochala jsem se. Spali vyřádkovaný, srovnaný podle velikosti. Muž, Čudle, Pizejska a nakonec uzel v zavinovačce. Cítila jsem se tak strašně spokojená a šťastná jako už dlouho ne.
Čudle proběhl do ložnice a kostatoval: "Už jsem TO viděl" a po chvíli dodal, "ta je krásná a malinkatá." Když jsme rozsvítili, vylezl k miminu na postel a velmi pobaveně vyřvával: "Ona má malinkatý vlasy!! Úplně jako děda."
Pizejska stála u postele, střílela pohledem z prava do leva a neříkala nic. Když se Škub v zápětí rozeřvala a já ji zvedla, naklonila Pizejska hlavu ke straně a nahodila extra mračouna. Veškerý přemlouvání a vysvětlování bylo prd platný. Zachránilo to ovšem Čudle, který si sedlo ke mně a začalo mimino hladit. To byl pro Pizejsku zřejmě signál, že všechno je v cajku a že mimino patří do smečky. Roztáhla koutky a vrhla se na hromadu.
Zbytek večera svorně oba viseli na postýlce a vyřvávali, takže nebohá Škub neustále rozhazovala rukama, případně rovnou řvala.
Od momentu kdy Pizejska novýho člena domácnosti pohladila, je z ní chůva na 100%. Pořád ji mám za zadkem, smejčí židli z místnosti do místnosti, aby všude viděla, jakmile mimino kníkne, už gestikuluje a huláká, že jako matko vstávej. Nosí, podává, hladí, houpá, důležitě chystá propriety k přebalování a čeká na moment, kdy bude mimino bez dozoru, aby ho mohla i pochovat - snad to uhlídám.
Čudle se chodí na mimino dívat a chodí si k ní hrát. Nemá potřebu kontaktu, ale přítomnosti jo. A též pomáhá. Když se k nějakému starání nachomejtnou společně s Pizejskou, servou se jak koně o to, kdo podá plínu/přinese dudlík (kterej Škub nepoužívá)/vyhodí plenu..
První noc jsm strávili všichni v naší posteli. Když jsem během noci nakojila a nemohla usnout, seděla jsem na posteli a kochala jsem se. Spali vyřádkovaný, srovnaný podle velikosti. Muž, Čudle, Pizejska a nakonec uzel v zavinovačce. Cítila jsem se tak strašně spokojená a šťastná jako už dlouho ne.
Jak se to stalo
Ambulantní porod neklapl. Nedá se přesně říct, kde byl nejslabší článek, protože problém jsme měly obě.
Doma běželo všechno hladce. Porodní asistentka měla radost a už z minula věděla, že ze začátku to jde rychle a pak se to se mnou trochu zpomalí, takže není třeba panikařit, že se otvírám příliš rychle. S přibívajícíma centimetrama mě sice přecházel humor, ale nebylo to nejhorší. Když opadla ranní špička, natáhla jsem letní šaty a vyrazili jsme. Žofie je na tyhle akce super, takže kontrakce v autě nebyly nesnesitelný.
Na příjmu po nás nic nechtěli, rovnou nás pustili na sál. Žádali jsme modrý, aby to bylo jako vždycky a klaplo to. V tenhle moment mě přešel humor definitivně. Skončilo tancování, zpívání, mávání rukama jako pták a další kraviny, kterejma jsem se do té doby bavila. Natočili mi monitor ve stoje, to mi docela spadla brada, ještě loni bylo nutný ležet a pak mě propustili do sprchy.
Tentokrát jsem nesla bolest asi nejmíň statečně (jak kulantně řečeno) a toužila jsem po oblbovačce. Jediný co mě od ní drželo bylo to, že pak by nás asi zřejmě nepustili domů a taky to, že PA mi tvrdila (a já byla přesvědčená, že kecá), že než by za půl hodiny zabrala, tak Škub bude na světě.
Pak to nabralo rychlý spád. Doktorka mě vyšetřila a ukázalo se, že to opět celý zůstalo viset na vodě, kterou jsem si nakonec po stopadesáti ujištění, že pak už se bude FAKT rodit a nebudou mě uvazovat na monitor, nechala píchnout. Byla nehezky zelená a ozvy mimina šly dolů. Při prvním zatlačení jsem ladila formu a vzpomínala, jak se to dělá. Po druhym mi pokládali na břicho modrou holčičku, která vřískala.
Doktorka trpělivě čekala na placentu. Minuty utíkaly a nic se nedělo. Přikládali jsme Škuba, PA mi omačkávala břicho, já se snažila tlačit, ale bylo to prd platný. Celý to snažení trvalo hodinu a pak začínalo být jasný, že to nepůjde a že krvácím dovnitř. Muž se Škubem byli vykázáni. Nechali mu ji v zavinovačce, aby ji odnesl na novorozenecký a tam si s ní sedl na chodbě a čekali na mě (to byl další pozitivní šok). A mě čekala narkóza. Bylo to vcelku rychlý, během dvaceti minut jsem byla zase mezi živejma a hned ke mě pustili muže i se Škubem.
Kvůli krevní ztrátě mi nedoporučili odcházet domů a proti byli i na dětskym kvůli zelený vodě a šňůře dvakrát omotaný kolem krku, která dítko lehce přidusila. Takže jsme zůstaly, ale ne na dlouho. V sobotu bylo všechno na dobrý cestě, takže jsem začala otravovat, že bych ráno chtěla propustit a jaký mám šance. Ukázalo se, že to neni nejmenší problém.
Takže se momentálně vyvalujeme doma v posteli a užíváme si, že se máme. Zítra večer přijede zbytek smečky a Škub pozná, zač je toho loket.
Doma běželo všechno hladce. Porodní asistentka měla radost a už z minula věděla, že ze začátku to jde rychle a pak se to se mnou trochu zpomalí, takže není třeba panikařit, že se otvírám příliš rychle. S přibívajícíma centimetrama mě sice přecházel humor, ale nebylo to nejhorší. Když opadla ranní špička, natáhla jsem letní šaty a vyrazili jsme. Žofie je na tyhle akce super, takže kontrakce v autě nebyly nesnesitelný.
Na příjmu po nás nic nechtěli, rovnou nás pustili na sál. Žádali jsme modrý, aby to bylo jako vždycky a klaplo to. V tenhle moment mě přešel humor definitivně. Skončilo tancování, zpívání, mávání rukama jako pták a další kraviny, kterejma jsem se do té doby bavila. Natočili mi monitor ve stoje, to mi docela spadla brada, ještě loni bylo nutný ležet a pak mě propustili do sprchy.
Tentokrát jsem nesla bolest asi nejmíň statečně (jak kulantně řečeno) a toužila jsem po oblbovačce. Jediný co mě od ní drželo bylo to, že pak by nás asi zřejmě nepustili domů a taky to, že PA mi tvrdila (a já byla přesvědčená, že kecá), že než by za půl hodiny zabrala, tak Škub bude na světě.
Pak to nabralo rychlý spád. Doktorka mě vyšetřila a ukázalo se, že to opět celý zůstalo viset na vodě, kterou jsem si nakonec po stopadesáti ujištění, že pak už se bude FAKT rodit a nebudou mě uvazovat na monitor, nechala píchnout. Byla nehezky zelená a ozvy mimina šly dolů. Při prvním zatlačení jsem ladila formu a vzpomínala, jak se to dělá. Po druhym mi pokládali na břicho modrou holčičku, která vřískala.
Doktorka trpělivě čekala na placentu. Minuty utíkaly a nic se nedělo. Přikládali jsme Škuba, PA mi omačkávala břicho, já se snažila tlačit, ale bylo to prd platný. Celý to snažení trvalo hodinu a pak začínalo být jasný, že to nepůjde a že krvácím dovnitř. Muž se Škubem byli vykázáni. Nechali mu ji v zavinovačce, aby ji odnesl na novorozenecký a tam si s ní sedl na chodbě a čekali na mě (to byl další pozitivní šok). A mě čekala narkóza. Bylo to vcelku rychlý, během dvaceti minut jsem byla zase mezi živejma a hned ke mě pustili muže i se Škubem.
Kvůli krevní ztrátě mi nedoporučili odcházet domů a proti byli i na dětskym kvůli zelený vodě a šňůře dvakrát omotaný kolem krku, která dítko lehce přidusila. Takže jsme zůstaly, ale ne na dlouho. V sobotu bylo všechno na dobrý cestě, takže jsem začala otravovat, že bych ráno chtěla propustit a jaký mám šance. Ukázalo se, že to neni nejmenší problém.
Takže se momentálně vyvalujeme doma v posteli a užíváme si, že se máme. Zítra večer přijede zbytek smečky a Škub pozná, zač je toho loket.
Škub
Vypadá to, že děvenky si u nás načesávají vlasy a natřásaji se před zrcadlem, neb Škubovi se prostě nechce. Nejspíš bude vychcaná jako Pizejska, neb ta se taky nechala přenášet.
Muž začíná být trošku nervozni, protože kufr stále obsahuje jen dva ručníky a tři balíčky bebe sušenek. Papíry mám pohozený někde v autě, porodní plán je vytištěn jen díky tomu, že mi muž před dvěma dny klekl na krk a vážně mi promlouval do duši o nezodpovědnosti. Sklopila jsem uši, přepsala datum na loňském plánu a pokorně jsem ho vytiskla. Než jsem ho stihla někde pohodit, dal ho muž do desek a uklidil. Tohle se já nikdy nenaučim.
Dneska jsem porodní tašku konzultovala se sestrou na monitoru a ta mě potěšila, protože přece nic jinýho než ručník a pantofle nepotřebuju. Juch. Možná ještě přihodím pyžamo, kdybych náhodou musela zůstat déle než plánovaných pár hodin.
Na kontrole jsem se dneska ubránila všem vyšetřením s tím, že až v pondělí. Nechala jsem si změřit tlak a hupky dupky domů. Večer dorazí porodní asistentka, aby udělala kontrolu a uvidíme jak to vypadá. Škub buď čeká na prvního, aby měla narozeniny s Čudletem nebo na pondělí, aby zapadla do naší pondělní rodiny, neb jsme zatím všichni pondělní děti.
Tohle jsem nadatlila včera večer.
A pravě teď kojím naše halloweenský dítě. V pět ráno první kontrakce, v devět příjem v nemocnici a o padesát minut později modrá uřvaná holčička.
Poznatek číslo jedna: neumíme jiné než nenažrané děti.
Muž začíná být trošku nervozni, protože kufr stále obsahuje jen dva ručníky a tři balíčky bebe sušenek. Papíry mám pohozený někde v autě, porodní plán je vytištěn jen díky tomu, že mi muž před dvěma dny klekl na krk a vážně mi promlouval do duši o nezodpovědnosti. Sklopila jsem uši, přepsala datum na loňském plánu a pokorně jsem ho vytiskla. Než jsem ho stihla někde pohodit, dal ho muž do desek a uklidil. Tohle se já nikdy nenaučim.
Dneska jsem porodní tašku konzultovala se sestrou na monitoru a ta mě potěšila, protože přece nic jinýho než ručník a pantofle nepotřebuju. Juch. Možná ještě přihodím pyžamo, kdybych náhodou musela zůstat déle než plánovaných pár hodin.
Na kontrole jsem se dneska ubránila všem vyšetřením s tím, že až v pondělí. Nechala jsem si změřit tlak a hupky dupky domů. Večer dorazí porodní asistentka, aby udělala kontrolu a uvidíme jak to vypadá. Škub buď čeká na prvního, aby měla narozeniny s Čudletem nebo na pondělí, aby zapadla do naší pondělní rodiny, neb jsme zatím všichni pondělní děti.
Tohle jsem nadatlila včera večer.
A pravě teď kojím naše halloweenský dítě. V pět ráno první kontrakce, v devět příjem v nemocnici a o padesát minut později modrá uřvaná holčička.
Poznatek číslo jedna: neumíme jiné než nenažrané děti.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)