Mimino

Včera jsem odpoledne koupila Čudleti skřín, kterou jsme sestavili a následně šoupali nábytkem v půlce baráku a přenášeli věci sem a tam, takže dneska mám spoustu času v posteli, tak prásknu, jak je to s tim miminem.

Od začátku (když jsem se teda smířila s tim, že jsem těhotná, což byl "trochu" šok, protože jsem si říkala, že třeba za rok za dva) jsem tušila, že to bude holka. Přesto jsem zoufale toužila, po klukovi. Pizejska by zůstala jedinečná tím, že je holka a kluci jsou super. Pravda, každý kdo nás zná tvrdí, že Pizejska neni dítě, který by trpělo jako prostřední a mělo by potíž se najít a prosadit. Je obrovská osobnost a zcela dokonale umí využít toho, že je holka (klidně by to mohla učit). Kluci jsou jednoduší na ovládání, člověk může jet podle nějakého mustru a na kluka to funguje. Zmáčknu A stane se A. U holky zmáčku A a stane se cokoliv, mimo A, je naprosto nevypočitatelná a někdy nestačím zírat.

Když jsme jeli na velkej ultrazvuk a doktorka se ptala, co si přejeme, tvrdila jsem, že je mi to jedno. Když řekla - bude to holčička, statečně jsem polkla slzy. Prvních pár kilometrů v autě jsem mlčela a pak už jsem jen brečela. Následující týden jsem to zpracovávala. Samotnou mě překvapilo, jak mě to rozložilo. Muž mě utěšoval, že se nemám bát, že si toho kluka ještě pořídíme. Nijak mě to neuklidnilo. Po týdnu to přešlo do fáze, vždyť je to jedno, nepopírám, že bych kluka radši, ale holka bude taky dobrá.

Čudleti jsme pohlaví neprozradili, neb by to všude vyblil a my to nikomu neříkáme (nejchytřejší okolí ví jistě, že bude kluk). On je od začátku přesvědčený, že mimina budou DVĚ a že to bude holka. "Maminko, bude to sestřička, jinak bych byl naštvaný a hodně bych se zlobil." Tak aspoň Čudle bude nejspíš spokojený.

Poslední výlet

Následující dny nejspíš nebude blog zahálet, protože třetí těhotenství mě fakt doběhlo a jsem grogy a boleji mě záda a kyčle a vůbec fšechno. I kratší procházka znamená po návratu horkou sprchu a zalézt aspoň na půl hodiny do postele, což je docela nudný.

Včera jsem podnikla poslední větší výlet do Budějovic. Původně jsem plánovala Prahu, ale jsem ráda, že jsem se na to vyflákla. Po cestě domů jsem tankovala a když mě pán od obsluhy viděl, nejen že mi natankoval, ale ještě se ptal, jestli vím jistě, že zvládnu dojet domů, nebo jestli má volat muže či sanitku.

Dojela jsem bez problémů, ale řídit teď budu asi jen výjimečně. Malovala jsem si jak nakoupim to, či ono a když došlo na lámání chleba nekoupila jsem prakticky nic. Mám totiž pocit, že bez všeho můžeme žít. Koupila jsem si pyžamo - jeden by nevěřil jakej kumšt je sehnat nějaký s dlouhýma nohavicema a bez dementních obrázků. Koupila jsem Pizejsce dva overaly, protože najednou ze všech vyrostla (a v roce a půl přechází na velikost 86 ehm).

Miminu jsem pořídila pleny. Jako fakt bylo vždycky tolik velikostí?? Byla jsem z toho na větvi. Nakonec jsem vzala dvojky, neb si nedělám iluze, že bysme do třetice měli malé děcko. Počítám, že pod čtyři kila nepůjdeme. Případně ještě koupím jedno malé balení jedniček a bude.

A tím celý velký nakupování skončilo. Žádnou kosmetiku jsem na děti nikdy nepoužívala, takže tu nekupuju a levandulový zásyp tu mám. Z oblečení tu taky něco mám, přinejhorším dokoupím operativně. Zbývá dojet do zdravotnických potřeb pro porodnický vložky a rektální rourku a je hotovo.

Dneska se z milého výletování léčím. Mám pocit, jak když jsem složila vagon uhlí, bolí mě svaly, o kterých jsem netušila, že je mám. Mám podivný křeče v břiše (že by pé pé eláci? s předchozíma dětma jsem je nezažila) a jsem ráda, že dojdu do koupelny a zpátky. Snad bude zítra líp.

Zuby

Už dlouho jsem nepsala o zubaři, no né?

V sobotu po obědě mě vzal zub. Opět šestka. Chvíli jsem úpěla a pak jsem si dala pralen. Kupodivu zabral. Na chvíli. V neděli jsem propásla pohotovost, protože jsem si malovala, jak to bude dobrý.

Zub samozřejmě přesně věděl, že pohotovost je jen do dvanácti, takže chvíli před dvanáctou se do toho opřel a já lezla po zdi. Paralen byl k smíchu. Rozkousala jsem aspoň hrst hřebíčku. K mému překvapení to na chvíli pomohlo.

Jsem moc srab na to, abych si těsně před porodem chroupla ibalgin jen tak, takže jsem šupala do lékárny a dělala smutný oči na všechny strany. Nedali mi nic. Nabídli mi paralen extra, což mi přišlo házení peněz z okna.

Ze zoufalství jsem zavolala do porodnice a doktorka naznala, že si mám přijet pro recepis. Nakonec prošla asi stopadesát příbalových letáků a konstatovala, že IBALGIN.

Dneska jdu k zubaři. Myslím, že se na mě VELMI těší. Asi si sebou vezmu placatku - na tlak samozřejmě.

Rekonstuujeme

Rekonstrukce pokračuje pomalu. Přála jsem si, abysme do porodu měli dole podlahy a bylo tam na oko poklizeno. Bohužel si o tom můžu nechat zdát. Chodíme po polystyrenu a kdy se budou lejt podlahy je ve hvězdách. Trochu mě to mrzí, ale nedá se svítit.

Momentálně se snažíme odvozit bordel. Dvorek bez hromady sutě strašně prokoukl. Pravda v sobotu jsme nakládali a v neděli jsem se z toho léčila. Ještě se potřebujeme zbavit dvou keramických akumulaček, do kterých se muž zamiloval a museli jsme je mít a teď překážeji a jsou těžký jako kráva. Asi je šupnu na aukro a budu doufat, že si pro ně někdo přijede.

Dělá se i na půdě. Zateplila se podlaha a pokládají se na ni osb desky. Na vymalování čeká sklep. Chystám se, že bych na to s dětma vlítla, ale upřímně si na to moc netroufám. Dvě děti za zadkem a lozit po štaflích se Škubem se mi úplně nechce. Nicméně je to prakticky jediný skladovací prostor, který máme a je třeba uskladnit věci na kempování, lyže, sáně, marmelády a bambilion dalších věcí, který se prostě nikam jinam nevejdou. Tak se možná hecnu, sbalim tašku do porodnice a půjdem malovat.

Včera jsem se nějak zamyslela ve sprše a došlo mi, že proboha nemám tolik času, kolik si maluju a že je třeba pořešit aspoň základní miminčí věci. A je třeba řešit to nejlépe hned, aby to nemusel honit muž se dvěma dětma na krku. Jsou to maličkosti, nejsem megaloman a soudím, že mimino potřebuje matku, plenu, něco na sebe (Ali chystám se ti napsat), místo na spaní a rektální rourku, ale momentálně je zajištěna jen položka matka. Ostatní svévolně posouvám před sebou a nemám nic.

Do nory

Zalejzám do nory. Všichni a všechno mě obtěžuje. Nemám chuť nikoho vidět a s nikým mluvit. Zejména příbuzenstvo. Do karet mi báječně hrajou i nemocný děti. Ven chodíme jen na zahrádku a návštěvu všem rozmlouváme, protože přece jen si od nás už tři dospělí odnesli angínu a antibiotika.

Nicméně telefony stále zvoní a když ne mně, tak aspoň muži a mě to neskutečně obtěžuje. Nechci dávat děti nikomu - jasně i tam by byly doma a v teple. Jenže já mám kvočnovskou potřebu být hezky po kupě.

Nejradši bych zavřela dvěře, pověsila ceduli NEJSME DOMA, vypnula telefon a nazdar.