Musí to ven. Tři hodiny po té co jsem Pizejsce pracně srazila devětatřicítku a pofoukala bolavý ucho, se rozkašlalo Čudle. Laryngitida. Já hysterická. Osvědčené triky nefunkční. Dusící se dítě se svíjí u mrazáku, který rozhodně situaci nelepší. Prednison v čípku. Vypadá to, že je líp. Volám do nemocnice. Když se vrátím, je hůř. O dost hůř. Zvažujeme rychlou. Vzhledem k tomu, že by stejně jela kolem nás, ušetříme čas. Muž bere dítě, já startuju auto a stahuju okna. Když se rozjedou a já zabouchnu dveře, rozklepu se, že nejsem schopná vylézt do patra.

Zůstali v nemocnici. Dostal adrenalin a leží na JIPce a já teď sedím na gauči a myslím na to, kolikrát nás to ještě čeká. Kolikrát to ještě zvládnu. Měla bych být silná a statečná. Místo toho umírám hrůzou. Paralizuje mě to. Tohle byl jednoznačně nejhorší záchvat, který jsme zažily. Když já jsem k smrti vyděšená, jak musí být jemu, když neví jestli se mu povede se nadechnout příště? Nejradši bych mlátila hlavou do zdi.