Mimino se nám mění v holčičku s názorem. Nemůžu říct, že by rostla jako z vody, je totiž maličká, nebo mi to možná jen připadá ve srovnání s megamiminem Čudlem. Ztrácí na něj 5kg a 10 cm.
Už nějakou chvíli se plazí. Velice hbitě se dosune, kam potřebuje a cpe do papule cokoliv, co skýtá jen kapku nějakýho adrenalinu. Na klasický lezení na kolenou to zatím nevypadá, hlavně proto, že to nepotřebuje, neb plazení je dostačující.
Zprvu to vypadalo, že jí jídlo nebude moc vonět. Jak moc jsem se přepočítala.. Naše dvě milé děti nás velice brzy sežerou. Malá milá v pohodě spráskne skleničku o obsahu 250g a zplna hrdla to zapije dávkou mléka. Sní talíř kaše a celou misku přesnídávky s pár piškotama. Takže ji krotím, neb mi to nepřijde úplně normální. Jakmile se však vzdálím s jídelní miskou, okamžitě řve jako turek.
Začalo nám období dítěte s pohankovou krustou, neb ty naslintaný křupky se strašně nerady pouštěji. Čehokoliv. Ať už jde o tvář dítěte nebo moje tričko.
Často s úsměvem sleduju vztah, kterej se rodí mezi sourozencema. Jak by ji Čudel nedal (Gymplačko, polož ji zpátky do kočáru, ta je naše a my ji máme rádi) a jak ona na něm visí a hledá ho jakmile není doma. Nedělám si iluze, že by nepřišel den, kdy se budou rakvit a bude stříkat krev, ale zatím je to fajn. Někdy Pizejsová leze kam nemá a ožírá co nemá a Čudle ji většinou po vzoru maminky chytne za nohy a popotáhne zpátky případně ji OPATRNĚ dvakrát převalí. Zatím ale převládají situace, kdy si k ní lehne na zem, hladí ji a směje se tomu, že se mu mimino pokouší vyškrábat oči a vyrvat všechny vlasy. Když jsem ji jednou okřikla, Čudle se na mě káravě podíval a povídá - ale maminto, ona je ještě malá, nekřič na ni. Takže tak.
Máme za sebou první letecký ráno z postele dolů. Prostě jsem spala a Pizejsice ne.
Ono teď je to se spanim teď dost na houby. Má rýmu, špatně se jí spí, do toho asi zuby nebo kýho čerta a noce jsou tááák krátký. O půlnoci jdu spát, dvakrát vstávám k miminu jednou k Čudleti, kolem sedmé je Pizejsová vzhůru, aby se v devět vystřídala s Čudletem, který právě vstává. Děti se rozhodly, že mě budou udržovat ve stavu bdělosti. Poslední dva týdny spím denně čtyři až pět hodin. Juch.
Ale i tak si to užívám, jsem spokojená a šťastná. Sice se přede mnou hrne spoustu práce k udělání a všemožných restů, ale práce nikam neuteče.
Jooj, ty noci mi něco připomínají:))
OdpovědětVymazatA sourozenecké vztahy jsou prostě krása, konečně si to užívám - mezi Hankou a Lídou toho mnoho nebylo, Hančin autismus úspěšně všechno vyblokoval, ale Lída mi to vynahradila vztahem k Honzíkovi, to její "Honzíku hahoj!" a skákání kolem něco a řehtání se, když se na ni malej zasměje, a ta vehemence, se kterou mu dělá Paci paci a zpívá mu ukolébavky, když ho vozí v koši... paráda.
jj je to krásný, sladký :-)
Vymazat