Nestíhám, vím, že dlužím článek, který čeká na fotku a ta čeká na hezčí počasí. Nicméně musím zaznamenat návštěvu poutě.
Pizejska mazácky sama na dětský vláček. Jedou, podruhé a potřetí s ní jela holčička o hlavu větší. Kroužeji, Pizejska troubí.
Pak se osmělí holčička a troubí taky. Bohužel volí strategii zalehnutí tlačítka, což způsobí, že ostatní tlačítka nefungují. Další čtyři kola. Když najednou samozřejmě v nejvzdálenější poloze vlaku uslyším rozčilený křik Pizejsky a vidím šermování rukama. Kupodivu mě to neznepokojí.
Když se vlak přiblíží, Pizejska zcela klidně stojí v okně, kyne davům a troubí. Zato holčička sedí proti ní a viditelně jí spadly koutky. Během další otočky si holčička přesedne do nejvzdálenějšího rohu od naší strojvedoucí a když projíždějí, slyším jak polohlasně vysvětluje: "ale to tu není jenom pro tebe!" Že se tím Pizejska nenechala rozhodit asi říkat nemusím.
Škub půlroční
Třetí děti jsou fakt za odměnu. Už jsem to říkala? Je naprosto pohodová usměvavá a když má plný zuby nějakýho čekání, zaklapne víka a usne. Nemá ráda cizí lidi. To jsou jedny z mála chvilek, kdy pláče.
Jí za dvě průměrný děti. Po týdnu na příkrmech spráskne celou velkou skleničku k obědu. Asi koupíme pole a krávu. Jak stojí o jídlo, tak nestojí nijak extra o kojení, ale má smůlu, protože UM kupovat odmítám.
Placatí se do všech možných směrů a úspěšně couvá. Začíná se pohupovat na kolenou, občas se zhoupne moc a letí dopředu, z čehož má v první moment radost, pak ovšem přijde pád na nos.. Na zemi vydrží v pohodě i hodinu, hraboší se a sleduje dění. Nejradši teda Pizejsku.
Spí nejlíp z dětí. Kolem deváté usíná a budí se buď jednou na kojení, nebo až kolem půl osmé, kdy se nechá znovu nakojit. Někdy už neusne, někdy spí i do deseti. Přes den spí dvakrát, celkem 3-4 hodiny.
Cucá si palec. Řekla bych, že v posledním týdnu se to rapidně zhoršilo. Dudlík striktně odmítá, takže budem muset asi useknout prst,
Dneska jsme potěšili návštěvou dětskýho a Škub dostala první bodanec, úplně se jí to nezdálo a blbě to neslo i Čudle, který na to bylo připravený a bylo mu navrhnuto počkat v čekárně. Svedli jsme menší bitvu o očkování Pizejsky - úspěšně, priorix postrčen o další dva měsíce. Míry Škub - 6,6 kg (Čudle 9,6kg, Pizejska 5,9kg) a 67cm (Čudle 73cm, Pizejska 63cm)
Jí za dvě průměrný děti. Po týdnu na příkrmech spráskne celou velkou skleničku k obědu. Asi koupíme pole a krávu. Jak stojí o jídlo, tak nestojí nijak extra o kojení, ale má smůlu, protože UM kupovat odmítám.
Placatí se do všech možných směrů a úspěšně couvá. Začíná se pohupovat na kolenou, občas se zhoupne moc a letí dopředu, z čehož má v první moment radost, pak ovšem přijde pád na nos.. Na zemi vydrží v pohodě i hodinu, hraboší se a sleduje dění. Nejradši teda Pizejsku.
Spí nejlíp z dětí. Kolem deváté usíná a budí se buď jednou na kojení, nebo až kolem půl osmé, kdy se nechá znovu nakojit. Někdy už neusne, někdy spí i do deseti. Přes den spí dvakrát, celkem 3-4 hodiny.
Cucá si palec. Řekla bych, že v posledním týdnu se to rapidně zhoršilo. Dudlík striktně odmítá, takže budem muset asi useknout prst,
Dneska jsme potěšili návštěvou dětskýho a Škub dostala první bodanec, úplně se jí to nezdálo a blbě to neslo i Čudle, který na to bylo připravený a bylo mu navrhnuto počkat v čekárně. Svedli jsme menší bitvu o očkování Pizejsky - úspěšně, priorix postrčen o další dva měsíce. Míry Škub - 6,6 kg (Čudle 9,6kg, Pizejska 5,9kg) a 67cm (Čudle 73cm, Pizejska 63cm)
Dětská herna 4. týden
Opět méně produktivní týden. Starostí tolik, že prioritou bylo přežít. Nicméně.
Vymalovala jsem strop. Následně jsem našla modrou barvu, kterou jsou kdysi dávno koupila, bezbarvý lak a našla jsem štětce.
Věšák dostal modrý nátěr. Úplně jinak modrý než jsem čekala. Bohužel. Uvědomila jsem si, že police nemůžu dát na zamýšlené místo. Nicméně jsem je taky natřela. Měla jsem v plánu použít jednu novou a jednu starší. Starší chytla do hnusné zelenomodré. Zvažovala jsem ji obrousit a natřít znovu, nakonec jsem to zavrhla a vybalila jsem další novou. Druhý nátěr pro věšák, ano chvátala jsem, ano pokapala jsem si tu bílou stěnu. Juch. Nicméně věšák je hezčí, i když ne podle mých představ.
Dovezla jsem od Dědy lavici (foto bude) a nalakovala ji. Momentálně přemýšlím, jak ji vypodložím, protože je poměrně dlouhá a já mám trochu obavu, že rupne. Nejspíš dostane nohu navíc.
Během toho co jsem natírala police, Pizejska opět prokázala, že elektika je kámoš, když sáhla do otevřené zásuvky. Moje blbost. Nicméně nebála jsem se tolik, jako když tenkrát sáhla na 380V od sporáku.
Nakonec jsem v neděli večer namalovala dva balónky a další týden za mnou. A promyslela jsem světla - hurááá.
Dneska snad i bez fotek. Příště to bude lepší.
Vymalovala jsem strop. Následně jsem našla modrou barvu, kterou jsou kdysi dávno koupila, bezbarvý lak a našla jsem štětce.
Věšák dostal modrý nátěr. Úplně jinak modrý než jsem čekala. Bohužel. Uvědomila jsem si, že police nemůžu dát na zamýšlené místo. Nicméně jsem je taky natřela. Měla jsem v plánu použít jednu novou a jednu starší. Starší chytla do hnusné zelenomodré. Zvažovala jsem ji obrousit a natřít znovu, nakonec jsem to zavrhla a vybalila jsem další novou. Druhý nátěr pro věšák, ano chvátala jsem, ano pokapala jsem si tu bílou stěnu. Juch. Nicméně věšák je hezčí, i když ne podle mých představ.
Dovezla jsem od Dědy lavici (foto bude) a nalakovala ji. Momentálně přemýšlím, jak ji vypodložím, protože je poměrně dlouhá a já mám trochu obavu, že rupne. Nejspíš dostane nohu navíc.
Během toho co jsem natírala police, Pizejska opět prokázala, že elektika je kámoš, když sáhla do otevřené zásuvky. Moje blbost. Nicméně nebála jsem se tolik, jako když tenkrát sáhla na 380V od sporáku.
Nakonec jsem v neděli večer namalovala dva balónky a další týden za mnou. A promyslela jsem světla - hurááá.
Dneska snad i bez fotek. Příště to bude lepší.
Železná Ruda
I my se rozhodli využít prodlouženého víkendu. Uznávám, že byla fuška něco sehnat, protože užívat si chtěla snad celá republika. Hlásili hnusně, takže jediný požadavek byl bazén v hotelu.
Nakonec padla volba na Pancíř a ukázalo se to jako dobrá volba. Čarodejnice jsme ještě strávili tady u známých a v pátek ráno jsme se přestěhovali do auta a vyrazili jsme.
Hned v pátek jsme stihli bazén a večeřový raut a pak asi dvě hodiny v dětské herně. Kde jsme potkali sluníčkovou maminečku jejíž holčička dvakrát přirazila Pizejsce ruku do branky, počmárala voskovkou zdi a všechny plaňky na plotě, neustále blokovala klouzačku, okousala lego a všelijak opruzovala všechny kolem sebe. Jediná reakce maminky - ale vanesko, buď hodná holčička. Takový mám nejradši.
V sobotu radar tvrdil, že pršet nebude a tak jsme po snídani vrazili na Čertovo jezero. Škub uložena do kočáru (red castle - kočár náš, slunce naše jasné) a Pizejska po ujití asi pěti metrů do kopce nasazena do nosítka. Čudle zklamáno, že se nepojede na kole. Aspoň si narazil helmu a bez ní ni krok. Inu dobrá. Frajersky jsem se holedbala, že Pizejsku vezmu. Když jsem ji vláčela po červený sjezdovce nahoru a ona radostně poskakovala a různě se klátila v nosítku, tak mě to nadšení rychle přešlo. Muž vlekl kočár a Čudle kolem nás poskakovalo. "Já jsem terénní vidíš maminko?? a tatínek je taky terenní, protože MY jsme CHLAPI!" Když jsme se doplazili na žlutou, akorát nás křížila skupinka, která si měřila kopec, který jsme právě vylezly a následně nás se třema děckama. Sebrali jsme si plíce a prohodili pár frází. Dlouho jsem Pizejsku nést nezvládla a prohodili jsme se, red castlem (kočár náš, slunce naše jasné) se cesta k jezeru zdolávala luxusně.
Po návratu Čudle hučelo, že bazén, takže jsme nahodili plavky a hurá do vody. Škub na nás koukala z autosedačky (jako minulý den) a nestačila rozdávat úsměvy. V šatnách pak byla ukrutná zima a jak se jinak zahřát než dalším výšlapem. Takže jsme se usušili a před večeří jsmesi vyběhli se vyplazili ještě na Pancíř. Pizejska samozřejmě na zádech. Když jsme zdolávali vymletou kamenitou cestu pod lanovkou, potkali jsem stejnou skupinku jako po cestě na jezero. Koukali na nás jako na naprostý idioty. Trochu se jim ulevilo, když jsme přiznali, že na Černý jezero jsme nepopošli. Čudle kolem nás stále poskakovalo a žvanilo o všem možném i nemožném. Nakonec dostal kolem pasu popruh a na posledním úseku po asfaltce táhl kočár za sebou. Vlála jsem za ním a držela stabilitu, aby Škub nepřevrátil. Vyběhl nahoru jak laňka a ani se nezadejchal. Nahoře měl bezkonkurenčně nějvěší radost z hromady sněhu a koulovačky. Pizejska všechno prospala v nosítku.
Ač Čudle unaveně nevypadal, po večeři dal přednost hraní her na pokoji před čímkoliv jiným. Nicméně vyžadoval, aby ho ráno muž vzbudil, aby ještě před snídaní stihli bazén. Já jsem s díky odmítla a vymluvila se na balení.
V neděli tedy poslední bazén a s kuframa do Žofie. Než jsme odjeli udělali jsme si poslední procházku k prameni Řezné. Pizejska neochotně šla, jedinou motivací jí byla větev, kterou táhla domů. "Majej kom(strom), m domů."
Bylo to úžasný. Strašně jsme si to užili. A celý to neustále vystihovala Pizejska, která celý víkend opakovala "M líbí".
Nakonec padla volba na Pancíř a ukázalo se to jako dobrá volba. Čarodejnice jsme ještě strávili tady u známých a v pátek ráno jsme se přestěhovali do auta a vyrazili jsme.
Hned v pátek jsme stihli bazén a večeřový raut a pak asi dvě hodiny v dětské herně. Kde jsme potkali sluníčkovou maminečku jejíž holčička dvakrát přirazila Pizejsce ruku do branky, počmárala voskovkou zdi a všechny plaňky na plotě, neustále blokovala klouzačku, okousala lego a všelijak opruzovala všechny kolem sebe. Jediná reakce maminky - ale vanesko, buď hodná holčička. Takový mám nejradši.
V sobotu radar tvrdil, že pršet nebude a tak jsme po snídani vrazili na Čertovo jezero. Škub uložena do kočáru (red castle - kočár náš, slunce naše jasné) a Pizejska po ujití asi pěti metrů do kopce nasazena do nosítka. Čudle zklamáno, že se nepojede na kole. Aspoň si narazil helmu a bez ní ni krok. Inu dobrá. Frajersky jsem se holedbala, že Pizejsku vezmu. Když jsem ji vláčela po červený sjezdovce nahoru a ona radostně poskakovala a různě se klátila v nosítku, tak mě to nadšení rychle přešlo. Muž vlekl kočár a Čudle kolem nás poskakovalo. "Já jsem terénní vidíš maminko?? a tatínek je taky terenní, protože MY jsme CHLAPI!" Když jsme se doplazili na žlutou, akorát nás křížila skupinka, která si měřila kopec, který jsme právě vylezly a následně nás se třema děckama. Sebrali jsme si plíce a prohodili pár frází. Dlouho jsem Pizejsku nést nezvládla a prohodili jsme se, red castlem (kočár náš, slunce naše jasné) se cesta k jezeru zdolávala luxusně.
Po návratu Čudle hučelo, že bazén, takže jsme nahodili plavky a hurá do vody. Škub na nás koukala z autosedačky (jako minulý den) a nestačila rozdávat úsměvy. V šatnách pak byla ukrutná zima a jak se jinak zahřát než dalším výšlapem. Takže jsme se usušili a před večeří jsme
Ač Čudle unaveně nevypadal, po večeři dal přednost hraní her na pokoji před čímkoliv jiným. Nicméně vyžadoval, aby ho ráno muž vzbudil, aby ještě před snídaní stihli bazén. Já jsem s díky odmítla a vymluvila se na balení.
V neděli tedy poslední bazén a s kuframa do Žofie. Než jsme odjeli udělali jsme si poslední procházku k prameni Řezné. Pizejska neochotně šla, jedinou motivací jí byla větev, kterou táhla domů. "Majej kom(strom), m domů."
Bylo to úžasný. Strašně jsme si to užili. A celý to neustále vystihovala Pizejska, která celý víkend opakovala "M líbí".
Dětská herna 3. týden
Věšák zůstane. Jdeme na to.
Všechny ty přicmrdávací práce, typu připravit na.. a uklidit po.. jsou táák zdlouhavý a s dětma za zády trvají nekonečně dlouho. Jen najít váleček, barvu, mřížku, prázdnej kýbl, igelity a následně zakrýt koberec a oblepit lišty páskou mi trvalo jedno celé odpoledne.
Plán: Na jednu stěnu bílou a šedé mraky. Na druhou světlounce růžovou a modrý asihory. Naivní představa, že nad dveřma udělám přechod do ztracena.
Dva dny jsem dělala bílou (mraky jsou v pořadí). Čudle ve školce, Škub řvoucí a Pizejska uražená, že jsem ji separovala do chodby. Druhou polovinu jsem dodělávala o dva dny později za částečné asistence Čudlete. Přišla jsem o iluzi hezkého barevného přechodu a pokorně jsem nalepila pásku.
V neděli jsme se s mužem uchystali, že uděláme poklop na půdu s vytahovacíma schodama, neb díru na mikropůdu měly děti od počátku překrytou kartonem a poklop je zakoupen už asi půl roku. Já klaustrofobik jsem byla odvelena na půdu. Nebudu kecat a házet ramena, byla to příšerná práce. Seděla jsem asi hodinu a půl v pozici, která slibovala, že kyčle už nikdy nevrátím do původní polohy. Závitové tyče, které jsem držela se mi zařezávaly do dlaní, neb poklop byl těžkej jako půlka průměrnýho koně. Z boku se ke mě tulila skelná vata a z pavučin připomínajících spíš šály se smáli pavouci. Do toho muž zdola řekl: "hele, já zavřu ten poklop, líp se to drží." Ooo jistě, nechceš vidět jak mě ti pavouci ohlodaji na kost. Když jsme to konečně přidělali aspoň na oko, bylo potřeba cosi zaříznout. Otevřel se poklop a zdola se objevila ruka s rozbrusem. Cože?? Já budu řezat rozbrusem?? Ty tu budeš jednou rukou řezat rozbrusem?? Poslepu?? Tady?? Na půdě plný prachu, přeschlýho bordelu a foukaný izolace?? A tak jsem seděla, mhouřila oči, jiskry mi lítaly na nohy a já se modlila ať už to proboha uřízne.
Když jsme skončili, bolelo mě úplně všechno, dolů jsem lezla jak po obrně a ještě půl hodiny jsem byla dřevěná. Do středy mě pak bolel každičkej sval v těle. Nicméně poklop je na místě a z velké části je vymalováno.
Všechny ty přicmrdávací práce, typu připravit na.. a uklidit po.. jsou táák zdlouhavý a s dětma za zády trvají nekonečně dlouho. Jen najít váleček, barvu, mřížku, prázdnej kýbl, igelity a následně zakrýt koberec a oblepit lišty páskou mi trvalo jedno celé odpoledne.
Plán: Na jednu stěnu bílou a šedé mraky. Na druhou světlounce růžovou a modrý asihory. Naivní představa, že nad dveřma udělám přechod do ztracena.
Dva dny jsem dělala bílou (mraky jsou v pořadí). Čudle ve školce, Škub řvoucí a Pizejska uražená, že jsem ji separovala do chodby. Druhou polovinu jsem dodělávala o dva dny později za částečné asistence Čudlete. Přišla jsem o iluzi hezkého barevného přechodu a pokorně jsem nalepila pásku.
V neděli jsme se s mužem uchystali, že uděláme poklop na půdu s vytahovacíma schodama, neb díru na mikropůdu měly děti od počátku překrytou kartonem a poklop je zakoupen už asi půl roku. Já klaustrofobik jsem byla odvelena na půdu. Nebudu kecat a házet ramena, byla to příšerná práce. Seděla jsem asi hodinu a půl v pozici, která slibovala, že kyčle už nikdy nevrátím do původní polohy. Závitové tyče, které jsem držela se mi zařezávaly do dlaní, neb poklop byl těžkej jako půlka průměrnýho koně. Z boku se ke mě tulila skelná vata a z pavučin připomínajících spíš šály se smáli pavouci. Do toho muž zdola řekl: "hele, já zavřu ten poklop, líp se to drží." Ooo jistě, nechceš vidět jak mě ti pavouci ohlodaji na kost. Když jsme to konečně přidělali aspoň na oko, bylo potřeba cosi zaříznout. Otevřel se poklop a zdola se objevila ruka s rozbrusem. Cože?? Já budu řezat rozbrusem?? Ty tu budeš jednou rukou řezat rozbrusem?? Poslepu?? Tady?? Na půdě plný prachu, přeschlýho bordelu a foukaný izolace?? A tak jsem seděla, mhouřila oči, jiskry mi lítaly na nohy a já se modlila ať už to proboha uřízne.
Když jsme skončili, bolelo mě úplně všechno, dolů jsem lezla jak po obrně a ještě půl hodiny jsem byla dřevěná. Do středy mě pak bolel každičkej sval v těle. Nicméně poklop je na místě a z velké části je vymalováno.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)