Školka

Všechno dobře dopadlo a Čudle chodí bez problémů a bez pláče do školky. Nejhorší je vstávání, ideální je když ho vzbudí řev Pizejsky, případně tatáž osoba sedící mu na hlavě, to vstává v klidu a v pohodě, dokonce s úsměvem. Jakmile ho budím já, tak tu kvílí, že on do školky nechce. Upřímně trošku mě mrzí, že ho musím budit, to si ještě do budoucna užije až kam, ale nedá se svítit.

Se školkou jsme zatím spokojený. Zbývá vychytat pár malých mušek a bude to perfektní. Trochu větším problémem je jídlo. Náš malý nenažraneček se naobědvá ve školce a následně si vyžádá běžnou porci i doma jakoby se nechumelilo. Ve školce berou normální velké obědy a dětem je dělí na tři (čtyři) porce, což je pro naše dítko skutečně málo. Běžně sní polívku a poloviční porci jídla. Ale je to v řešení.

Na trapnou a blbou rodičovskou otázku - co ve školce, se obvykle nedozvím nic.
- Já nevim, já jsem ještě malej, až budu velkej, tak ti to povim.
- Neptej se mě na školku, budu ti vyprávět něco jinýho, třeba jak jsme s tatínkem jeli na lodi.

Ráda bych za měsíc podala přihlášku i do státní školky, ale Čudel nemá doočkované MMR, takže nejspíš pešek. Chybí mu jedna dávka a ano můžu si za to sama, nechtěla jsem mu to píchnout moc brzo. Plánovala jsem doočkovat v lednu, ale dítko je neustále na hromadě a navíc to není tak dlouho, co měl antibiotika a tak brzo živou vakcínu nebrat. Holt zůstane tam kde je.

Nechce se mi ani psát. Rodinný vztahy jsou někdy pěkně na hovno a já si momentálně připadám jak mezi mlýnským kamením. Nechce se mi nic. Nevidím cestu ven. Nevím, kde je pravda. Už jsem si myslela, že se to utřepalo, ale jsme zase na startovní čáře. Do prdele. Chtěla bych už klid a ne pořád vyzobávat nějaký zrnka a snažit se poskládat, co se kolem mě vlastně děje. Nejradši bych strčila hlavu do písku a prostě nebyla. Blbý je, že tohle se asi jen tak nepřežene.

Noční nevolnosti aneb období neutuchajících možností

Jako že je mi zle, dobrý. S tim se dá žít. Ale to, že kolem sedmé večerní nastoupí pocit na zvracení, který se vystupňuje lehce po půlnoci, to je jiná. A to, že jsem minulé dvě noci regulérně problila (žluč je fakt kekel) to mě nebaví ani trochu. Úplně se bojim jít spát. Jo holt některý těhotný choději v noci čurat, já chodím zvracet. Třikrát sláva.

Silnice

- Počtej tady maminto.

A tak sedím na gauči a čekám. Trvá to asi dvacet vteřin, než se rozlítnou dveře koupelny. Vyvalí se toaletní papír. Moře toaletního papíru. Jen konsternovaně civím a nejsem schopná slova. Za chvíli se objeví mezi papírem blonďatá hlava.

Přemáhám smích.

- Maminto pojď uděláme si z toho silnici pro auta

Jeden svět

Vymetám filmy jak jen to jde.

Včera Otázky pana Lásky - těžko k tomu něco napsat, asi jsem tam bohužel šla s očekáváním, asi jsem film úplně nepochopila, asi jsem neviděla tu jeho správnou hloubku.. Chvílema byly moc pěkné okamžiky a chvílema až trochu nuda. Schizofrenie je těžké téma, o tom žádná. Pohled do všednodennosti pana Lásky, do jednoduchého vesnického života, trochu fádního a bez nějakých větších okamžiků. Filmem protéká nitka, ve který Láska často přemýšlí o tom, že se neměl narodit, sem tam střípek jaké to je mít schizofrenii případně žít se schizofrenikem (z pohledu babičky).

A druhý včerejší film Mý věci - Ten mě naopak nadchl. Zbavit se všech věcí, včetně oblečení a každý den si smět vzít zpátky jen jednu. Hodně jsem přemýšlela, co bych si já vzala jako první a hodně jsem přemýšlela o tom, kdy by u mě došlo k nasycení a já už bych žádný další věci nepotřebovala. Hodně silný byly okamžiky s vybíráním věci po babičce na památku. Hodně mě to zasáhlo. Ale jinak je to velmi pozitivní film.

Dneska mě čeká Podezřelá čokoláda a dál už nejspíš nic. Při nejlepší vůli možná zítra film O trhu s orgány. Tajně si myslím na nedělní projekci Projekt příroda, ale Gymplačka má v neděli narozeniny, takže z toho mraku nejspíš nezaprší. Škoda.