Tři měsíce

Pizejsová rozhodně nebude obryně. Na Čudle (v jejím věku) momentálně ztrácí dvě a půl kila a sedm cenťáků. Momentální skóre malý slečny 5320g a 60cm. V šuplíku je stále aktuální velikost 62 a asi jen tak nepřesedláme.

Je lemra. Pást králíky moc nechce. Mnohem radši se na někoho žulí tak dlouho, dokud dotyčný tu roztomilou holčičku nezvedne... vychcánek. Prej po mamince. By mě zajímalo po který.

Vypadá to, že se nakazila rodinným stylem spaní. Nikdo neumíme spát jinak než na břiše. Včera jsem ji nakojila a nechala ležet na zádech, než jsem se došla napít, ležela na břiše s vystrčenym zadkem a tvářila se, že takhle spí ode vždycky. Vůbec je to spaní dobrý, Pizejsová spí čtyři až pět hodin v tahu. Aby to nebylo jen tak, tak samozřejmě uprostřed týhle doby se budí Čudle, protože ho ve spaní honí bůhví co. Ale jsem ráda, za velkou postel, je to báječný, když se tam válíme všichni.

Vypadá to, že Pizejs bude společenská stejně jako Čudle (což po mně nemá ani jeden) a stejně vodomilná. Největší štěstí je napuštěná velká vana.

Stále ještě tahá dudlík a co hůř - pořád si drží jeho okraj dvěma prstama a neustále si ho vytahuje z papule, což přivádí Muže k šílenství a nás oba na myšlenku zakoupit veeelký kolo izolepy.

Nedávno objevila nohy. Hlavně teda kalhoty na nich. Když si nevytahuje dudlík s tlamičky, drží se za kalhoty na holeních a zvedá si nohy bůhví kam. Celkově jí poloha s nohama do vingle vyhovuje.

Dneska jsem jí na kontrole vyhandlovala pozměněnej očkovací kalendář, tak jsem za to ráda, že to do ní nebudou rvát horem dolem a na litry. Zatím zůstává bez píchance. Všichni se pořád ptaji co bude s naušnicema, ale v tomhle směru zůstane dítko bez zásahu, dokud si samo neřekne.

Toť vše. Chvílema si říkám, že mi to úplně mrňavý mimino zas uteklo mezi prstama.

Kovářova kobyla

Sice nejsem kobyla žádnýho kováře, ale bosa asi taky budu chodit. Už měsíc se pokoušim sehnat celoroční boty, neb moje odešly do koženýho nebe. No, popravdě - hodila jsem je do popelnice. Nic to ovšem nemění na tom, že nemám v čem chodit. Bohužel nepatřím k těm, kteří maji plnej botník. Momentálně vlastním celkem osm párů bot (včetně pantoflích i zimních) plus jedny nádherný dřeváky, který jsou pro mě nenositelný, ale jsou po prababi a já je nemůžu vyhodit.

Navíc jsem sebrala odvahu a vyhodila jsem moje nejoblíbenější boty, který se už rozpadaly, ale já je milovala. Takže teď potřebuju nějaký náhradníky. Ráda bych opět od Ejectu, protože jsem s nima po všech stránkách spokojená, ale nějak nemůžu vybrat ty pravý a navíc jejich cena docela pokročila od té doby, co jsem kupovala ty poslední.

Včera jsem byla obejít obchody, ale je to mizérie. Když už měli boty, co by se mi typově líbily, tak se mi paní prodavačka vysmála, že celoroční boty budou nejdřív v září. V čem mám chodit do tý doby, to mi neporadila.

Juch. Botám zdar.

Svatební veselí

V sobotu jsme absolvovali akci svatba. Nikoli však vlastní. Bylo to vcelku na rychlo a všechno šitý horkou jehlou. Většina hostů byla nedůvěřivých (my mezi nimi) a čekala, co e z toho vlastně vyvrbí. Všechno bylo polovičaté. Skoro bych tvrdila, že kdyby se vzali někde v klidu a sami a pak sezvali kamarády na nějakou zahradní párty, bylo by to lepší. Takhle se přejíždělo autama sem a tam, nikdo pořádně nevěděl co se bude dít, na jednu stranu chtěli novomanželé klasiku s (pro mě) podivnejma hrama a (asi)zvykama a na druhou stranu si nezajistili nikoho, kdo by to nějak organizoval a vlastně se k tomu ani sami moc neměli.

Nicméně, užili jsme si to. Pizejsová nejdřív všechny okouzlovala řechtánim a tim jak je strašně hodná (pche) a následně podřimovala v přenosce. Čudle vytřel podlahu téměř všude mimo pod stolama, neb tam zásadně nikdy neleze. Požral trochu guláše a usadil se u misky  cukrovim, dokud ji nevymetl. Před každym kouskem se začal uculovat, házel na mě poťouchlej kukuč a mazlivě opakoval "maminto?" když jsem kývla, nacpal si celej kus do pusy, nehledě na jeho velikost a v případě koláčků i dusivost. Pak měl slzy v očích a dech na krajíčku. Když konečně polkl a otřel si slzy, nahodil spiklenecký úsměv a pronesl "maminto?", aby mohl znovu opakovat výše uvedené.

V půl deváté začali konečně hrát. Původný plán sice zněl, že nejdýl v půl devété pojedem domů, ale o tanec jsme dítko ochudit nemohli. Skákal, tancoval a zpíval ("DEEECIN QVÍÍÍ"). Občas si mě našel, protože "maminto nabumbej mě". Až pak přišel v půl desáté, aby mi řekl "pojedeme domu, sem unavenej". A tak jsme pobalili fidlátka a vyrazili ku domovu.

O čtyřkolých miláčcích

Před měsícem přibyla do vozovýho parku nová ovečka. Opět červená, opět škodovka a pro tentokát Roomster. Když jsem ho, já ozmazlenec ze Sharana, jela projet děsily mě mrňavý okna a mizernej výhled na všechny strany (ale to mě děsí u všech "normálních" aut) a taky ten nedefinovatelnej smrad novýho auta. Ale jinak se řídí příjemně a všechno je na dosah ruky.

A teď úbytky. Začátkem minulýho týdne se odstěhovala dodávka kamsi k Plzni. Poslední půl rok jezdila akorát když si ji chtěl někdo půjčit a platit auto kvůli půjčování je dost na pytel. Bude se mi po ní stýskat, zažili jsme s ní báječný léto, vodu a vůbec.

Na konci týdne si přijel pán pro Karkulku. Do města na parkování byla veliká a na popojíždění i hodně žravá, takže jsme jí dali pusu na čumák a odfrčela. Ale zůstane bydlet u nás ve městě, akorát na druhym konci, tak ji snad budem potkávat.

Poslední návrat

Cimický. Knížka, po který bych sama od sebe nesáhla. Podstrčil mi ji Facebook a já jsem moc ráda. Strávila jsem s ní jeden večer a už dlouho mě nic tak příjemně nepohladilo po duši.

Začátek nebyl můj šálek čaje, ale jen proto, že nemám ráda knížky, ve kterých běží dvě zprvu nesouvisející dějový linie a to tak, že se po kapitolách střídají. Příběh doktora jdoucího do penze a malého kluka z mizerný rodiny je místy dojemný. Perfektně vystihuje dětskou bezelstnost, bezstarostnost a oddanost, přičemž na straně druhé stojí starý moudrý doktor, který má tak trochu lidí až po krk.

Knížka by se ovšem obešla bez závěru. Celou dobu si totiž poklidně plyne a nakonec přijde úplně zbytečný drama. Kdyby příběh skončil o pár stránek dřív, jistě by mu to na atraktivitě neubralo.

Ale i tak je to jedna z knížek, ke který se určitě vrátím.