Na dětskym hřišti

Zase na nějakou chvíli vím, proč na dětský hřiště nelezeme.

Přichází pani s holčičkou.
- Verunečko ťapy ťapy. Nyny holčička je Verunka. Vrátka vrzy vrz.

Popojdou k nám k pískovišti a já se modlím, aby ona maminka nemluvila i na mě.
- Uděláme hačí, máma houpy houpy Verunku. Éro, kuk na éro. Verunka udělá ťapy ťapy a uděláme hačí na lavičku. Hopinky dolů k mámě. Táák je nyny Verunka. Půjdeme udělat klouzy? (co jsem komu udělala??!!) Ať nehapneme dolů.

Naštěstí maminka po asi půlhodině nazná, že je čas k odchodu.
- Pojď ťapy ťapy domů. Uděláme hami hami, udělám ti páreček v rohlíku. Pak uděláme cáky cáky a hají.

Poslední co slyším je: Verunko, vrátka vrzy vrz.

Odcházela jsem domů s tikem v oku a muž mi slíbil, že až mi takhle hrábne, tak mě zabije. Nejsem příznivcem mluvení na dítě jinym jazykem než na kohokoliv jinýho, citoslovce vem čert, i když u nás se ani ty téměř nepěstují. Výjimkou je snad jen HAM.

Hodně slýchám názor, že děti se snadno tyhle patvary naučí, ale z mojí zkušenosti mi vyplývá, že to tak není. Na ani jedno děcko jsme takhle nemluvili a Čudle v roce mluvilo v jednoduchých větách a správně skloňovalo, navíc mu bez problémů rozuměli i cizí. Pizejce je rok a půl a nemluví, její repertoár tvoří asi šest slov. Rozumí všemu, až mě někdy překvapí, že ví co po ní chci, ale mluvit se jí prostě nechce. Tak uvidíme.

Doktorská

Už cca 4 měsíce si dítko jednou za deset dní "vzpomene", že ho bolí ucho. Větsinou se mu to daří zaspat. V noci chvíli fňukání, ráno dítě jako rybička a další noc už bez problémů, tak proč ho táhnout k doktoru.

Až jedno ráno jsme prostě jeli. Dostali jsme kapky a na moji otázku, zda to může být chronický, protože se to pořád opakuje, na mě doktor koukal jak na spadlou z višně a konstatoval, že to teda nemůže. Na kontrole za týden stav v uchu stále stejný, ale doktor nic neřeší.

Za dva týdny opět noční epizodka. Ráno jedeme na ORL, doktor dítě drapl, násilim ho drželi se sestrou, dítě řvalo jak na lesy - začínající zánět, kapat a za týden na kontrolu. Už jsme tam nešli. Došli jsme jen k dětskýmu, kterej řekl ano je tam zánět, na dovolenou sebou vezměte kapky. (Asi nejsem debil)

Zase chvíli ticho po pěšině až do pondělí. Opět noční pláč, rýma. Ve středu se přidal hnis z očí. Volala jsem dětskému. Je prý na pohotovosti ať zajedem. Diagnoza zánět spojivek. (úplně tomu nevěřím, neb dítko nemá oči ani rudé, ani ho nijak neboleji) Stejná diagnoza pro Pizejsku, kterou neprohlédl, jen na vzdálenost dvou metrů viděl červené oko. (večer si ho mnula, evidentne ji bolelo, od rána jí neni nic) Pro Čudle navíc žádanka na ušní.

Vsuvka: Neměla jsem na zaplacení 90kč, měla jsem jen pětistovku a sestra mi nedokázala rozměnit. Prý dojděte si dolů, tam je automat. Blbka letí přes půl areálu nemocnice se dvěma ufňukanejma děckama, aby zjistila, že co? Ano, automat neumí rozměnit víc než dvoustovku. Na recepci nikdo. Takže hurá zpátky harcování do pátýho patra. Sestra nevěří, že na recepci nikdo neni. Nakonec mi milostivě za  necelých DVACET MINUT vystaví fakturu.

Moc se těším na návštěvu ušního. Je mi jasný, že musím vybrat jiný ušní než posledně, protože násilim dítě vyšetřovat nenechám. V čekárně se klepu víc než Čudle. Když nás vezmou do ordinace mám pocit, že jsem v jinym světě. Doktor si povídá s malym, všechno mu laskavě vysvětluje, dítko drží jako beránek a nechá se normálně prohlídnout. Vzhledem k tomu jak je to dlouhodobý dostanu recept na antibiotika a konečně se mi fakt uleví. Protože ta bezmoc, kdy si připadám jako debil, protože chci, aby to někdo řešil ale všichni krčeji ramenama a řeknou - do konce týdne doma, to je fakt lahůdka.

Aktualizace po třech týdnech: Dva dny po dobrání antibiotik dítko kašle. Nalejvám ho Mucosolvanem a tvářím se, že nic. Až dneska v noci to vygradovalo tak luxusni laryngitidou, že i muž (nehysterická část rodiny) zvažoval rychlou. Nakonec jsme to ustáli za pomoci dlouhé noční procházky po ulicích a sezení na zahradě. Spát jsme šli v pět. Už teď se děsim večera.

Prázdniny

Příští týden jde Čudle do školky naposledy a pak se i on dočká prázdnin. Nejdřív jsme zvažovali, jak to se školkou uděláme. Program na celý dva měsíce bych asi nevymyslela a aby týden šel a týden ne, to mi přišly vyhozený peníze za školkovné, takže nakonec jsme zvolili cestu prázdnin v srpnu.

Pomalu plánuju co budeme dělat. Rozhodně budeme cestovat po republice. Určitě nás čeká nějaká ZOO, kde jsme ještě nebyli. Ve hře je Chomutov, kde jsme byla naposled asi před deseti rokama, rozhodně i Jihlava, případně Lešná. Zajedeme se podívat na Kratochvíli a do Zeměráje, kam se těším nejvíc asi já. Čekají nás, ale i úplně obyčejné zážitky jako spaní pod širákem, piknik nebo opíkání buřtů.

Další místa jsou zatím ve hvězdách. Musím zalovit ve vodách internetu, a najít další místa, který stojeji za zastávku. Případně dohodíte něco, kde by se nám líbilo? Lokalita je prakticky neomezená, i když uznávám, že se mi někak nechce na sever, nevím proč. Pravda lákal by mě Ještěd, ale tam stejně dvě děcka, kočár a sebe nevysmejčím.

Do včerejška jsem byla přesvědčená, že pojedu s Čeňkem, ale nějak se mi to rozleželo. Chtěla bych každý den popojet o kus dál a přece jen jsou chvíle, kdy milý karavan potřebuje ručně popotáhnout a to mi přijde v momentálním stavu jako poměrně risk. Takže nakonec pojedem jen Žofkou, což sebou nese omezený počet krámů, který povezu, ale to mi úplně žíly netrhá.

Čudle už odpočítává dny do prázdnin a nemůže se dočkat. Pizejsce je to pumpa. Já se těším, ale melou se ve mně trochu i obavy, jak to zvládnu a jestli to přežijeme bez ztráty kytičky.

Sharan

Dneska muž dovezl nového Sharana. Zasedla jsem na místo řidiče, lezlo se mi tam jako domů. Muž mi vysvětloval to i ono a mě to bylo tak sladce jedno.

- Co je? Tváříš se divně.- Nic.
- Tak co je?
- Sharan!

Je mi fuk, že má sedačky v kůži a parkovací senzory a kýhočerta ještě. Nic z toho nepotřebuju, protože Sharan. Všechno na svym místě. Na všechno dosáhnu a můžu to ovládat po slepu. Přesně vím jak je veliký, jak má dlouhý čumák, kam se s ním vejdu..

Tři týdny jsem jezdila Roomstrem, je to mrňavý a přesto jsem měla pocit, že nikam nezaparkuju. Btw jak to sakra někdo může mít na dvě děti trvale?? Fakt smekám. Nejsem zvyklá řešit otázku jestli se mi do auta vejde kufr s oblečenim spolu s kočárem a dětským kolem. Do Sharana prostě nakládám, s Roomstrem (případně mužovo mini Audinou)  musím volit co potřebuju víc. Pravda, nikdy jsme při koupi kočáru neřešili jeho velikost a není z nejmenších, ale už jen ten nezvyk, že ho musím skládat, jsem zvyklá ho tam prostě prsknout a jedem.

Ale abych neřekla, že mě na novym autě nic nepotěšilo, tak musím uznat, že mě velmi potěšil vypínací airbag vpředu, protože když je to možný, tak úplně malý mimino mám ráda při ruce.

Už se těším až dostaneme nový značky a necháme udělat tažný a vyrazíme.

Ká

Čudle neumí říct K. Tedy neumělo do včera. Sám od sebe z ničeho nic ho začal vyslovovat naprosto bezchybně a vypadá to u nás jako když se Ája ve Fíkovi naučila R.

Ve školce dělali mokýly.
Voda vykekla.
Dřevo se hází do kokle.
Co ko bylo?

Zatím mu nejde vyslovit na začátku slova, takže se i dneska toupal a na obrázku viděl toně, ale to se poddá.