Kruh

Jsem unavená. Psychicky. Na druhou stranu nemám čas na svojí obvyklou těhotenskou protivnost a věčný nasrání. Hodně nadsazeně si připadám jak oběť domácího násilí. Vím, že něco je špatně, vím dokonce i co to je, ale nedokážu z toho utéct. Pořád na tom hledám něco pozitivního? hledám vinu u sebe, u nás. Pořád se obhajuju. Vysvětluju, kde jsem byla nebo proč jsem nebyla, kde jsem řekla že budu. Každou volnou minutu musím mít plán, jinak nemám právo odmítnout. Pořád mě stíhá na telefonu, ví, že jsem slaboch, že jednou umím říct ne, bohužel ho už nedokážu zopakovat.

Celá tahle blbá situace se samozřejmě odráží na vztahu s mužem, on ví, že mě to žere, ale taky ví, že na tom nic nezmění a tak se tím nezabývá. Já to hodit za hlavu prostě neumím. Neumím nastavit hranice. Neunesu věčné výčitky a vydírání.  Neumím ani slušně poslat do prdele člověka, kterýho bych si měla za normálních okolností chovat v úctě a vážit si ho.

Zvažuju psychologa. Motám se v tom jak vítr v bedně a začínám mít pocit, že jsem se nechala semlít. Asi potřebuju slyšet, že nejsem ta špatná a potřebuju to od někoho fundovanýho, protože to, že mě přesvědčuje okolí evidentně nestačí.