Doma

Trošku odklon od minulého příspěvku, ale někdy je důležité si to připomenout.

Jsem šťastná, že jsme se přestěhovali. Jsem nadšená naší zahradou jako dvě dlaně. Minizáhonkem, kde mi nikdo nestojí za prdelí, sázet můžu, když máme s dětma čas a chuť a ne když je ta správná doba, nejsou mi trnem v oku kytky, který by tak akorát zabíraly místo něčemu jedlýmu. Čudle klidně vykope uprostřed zahrady díru, protože ji nutně potřebuje a já nemám výčitky, že něco ničí. Obě děcka jsou denně zadělaný od hlavy až po paty od hlíny, kterou mi následně natahaji do venkovní chodby a já ji tam s ledovym klidem týden překračuju a tvářím se, že není.

Miluju teplý odpoledne (dny) na terase, kdy vytáhneme markýzu, napustíme bazének, nebo aspoň lavor a děti se cachtají, vaří, mlátěji se kyblíčkama po hlavě a vůbec dělaji klasický sourozenecký kratochvíle. Já je mám hned u zadku, můžu vařit, uklízet kuchyň nebo sebou prostě plácnout na gauč a číst si a po očku je sledovat. Už moc dobře vědí, že když je teplo, nechybí v lednici meloun, který následně zmasakrujou, šťáva z nich teče, ale smějou se jak šílený a jsou naprosto spokojený. Dostat je v osm domů je nadlidský úkol.

A nejvíc miluju, že zabouchnu dveře a všichni mi můžou tak maximálně vlézt za ucho, což umocňuje i to, že ani nemáme funkční zvonek.