Horké chvilky

Včera jsem spáchala hurá akci Ikea. Bylo potřeba vrátit věci, který jsme nepotřebovali a nakoupit pár drobností.

Po cestě domů mi nějaký milý pán připravil perný chvilky. Na dvouproudovce jsem dojela auto v levym pruhu, nikde nikdo, najela jsem si k prostředku, aby pochopil, že by se měl zařadit vpravo. Nic. Inu, tak příště.

Jel podivně, jakmile jsme překročili osmdesát, přibrzdil na padesát. Před Benešovem jsem ho zkusila předjet znovu. Drze jsem na něj dokonce blikla dálkovýma, odměnou mi bylo brzdový světlo. Inu dobrá.







Provoz zhoustl a my jeli stále podivně, auto si udržovalo cca 50 metrů odstup od aut před sebou a vlekli jsme se maximálně šedesátkou a začali jsme dělat kolonu. Před Voticema jsme přidali na stodeset. Juch.

Následovalo však rudo předemnou, (podotýkám, že před pánem stále těch 50 metrů místa) začala jsem taky přibržďovat, když mi došlo, že on nepřibržďuje, ale regulérně zastavuje. Můj plechový koník má ovšem o tunu víc, než pelech onoho pána.Ve zpětnym zrcátku se rychle přibližovaly světla kamionu. O hmotnosti plechovýho oře co mi funěl na kufr tedy netřeba polemizovat. V protisměru hustý provoz. Kamion vyhodil výstražný, protože tušil, že bude veselo. Já se začala regulérně bát. Rychle jsem obhlídla škarpu, nebylo to nejhorší. Nezbyla jiná možnost než hup do ní. Nacpali jsme se úplně doprava, jeli jsem dost na křivo, ale ustáli jsme to. Auto před námi přidalo a bylo v prachu.

Ve Voticích jsem zastavila u Lidl a řvala jsem jak želva. Bojila jsem se strašně.