První noc v novém domě

Tak se to pěkně sešlo. Muž o víkendu předčasně oslavil třicetiny (ano, je strašně starej) a protože jsme nenašli vhodnější místo k oslavě než náš nový dům, nastěhovali jsme provizorní spaní a poprvé jsme spali doma. Noc byla vskutku krátká. Naspala jsem celý Pizejsovou přerušovaný tři a půl hodiny, což po předchozí noci, kdy jsem spala dokonce čtyři nebyla žádný sláva, ale přesto jsem vstávala vcelku vyspaná.

Máme položené koberce a z větší části vymalovaný kuchyňoobývák. Zítra chci uklidit koupelnu a ráda bych do ní sestavila skříňky, který jsem nakoupila v úterní hurá akci v Ikea. Ne že bysme za koupelnový nábytek před dvěma rokama nedali dva průměrný platy, ale naše nová koupelna nám svojí velikostí (spíš asi maličkostí) neumožní umístit ani jeden původní kus. Ale tak do budoucna budou koupelny stejně dvě, tak už jsem vybavený.

Dovezla jsem si taky regály místo skříní, protože s našema vestavnýma se nejspíš rozloučíme. A koupila jsem spoustu jiných věcí. Tentokrát jsem se ovšem přesně držela seznamu, protože je potřeba pořídit tolik věcí, že člověk nestačí vytahovat peněženku.

Těším se. Přesto na mě chvílema padá splín, protože když vidím tu práci, ty investice, který jsme udělali, protože jsem si mysleli, že je to "nafurt". Všechno co jsme si pořizovali jsme vybírali srdcem, nikoli peněženkou a můžem se jít tak maximálně klouzat, protože jsou to většinou věci nepřenosný (podlahy, okna, obklady, zateplení..). Já vím jde o materiální věci, ale i tak. Na půdě se udělala spoustu práce, už je tam prakticky nachystaná ložnice, střešní okno jsme do ní nechali dát teď na jaře. Kdybysme neinvestovali sem, ale rovnou do nového, mohly by už být zaplacené tak dvě třetiny domu. Místo toho je nechutná suma v háji a my máme na krku hypotéku. Juch. Já vim, když jde o prachy, jde o hovno, ale nemůžu říct, že mě to nesere.

Čudle si natáhne na hlavu černou deku. Zakopne a skácí se k zemi.
- Myslím, že jsem měl pravdu, to nebyl dobrý nápad.

Děda tlačí Čudle roksorem na šlapacim traktoru, najedou do kolejí od auta a moc jim to nejede.
- Zabeeer starej Dědoo, ty to dokážeš.

Lezu přes krámy do kufru auta, abych vylovila čudlí kolo. Dalo mi to značnou práci.
- Vidíš maminko jaká jsi šikovná holčička.

Vysadili jsme Gymplačku před barákem.
- Kdo to byl maminko?
- No, kdo myslíš, že to byl?
- Gymplačka.
- No vidíš, teta Gymplačka.
- Jenom Gymplačka, ne teta.
- Čudlí Gymplačka je tvoje teta.
- Ne, jenom Gymplačka, já se tady s tebou nebudu dohadovat.

Dítko si obouvá boty.
- Pomůžeš mi maminko?
Kleknu si a cpu mu nohu do sandálu.
- Ty to dokážeš maminko, je to týmová práce!

Rudá záclona

Zatímco my byli na dovolené a moji rodiče s Dědou dělali u nás na baráku, odchytil je tam mužův otec, aby je seřval na dvě doby, že oni můžou za to, že se stěhujeme a kdesi cosi. Můj Děda tomu nasadil korunu, neb kostatoval, že děti jsou nejlepší aspoň 20 km od rodnýho domu.

Muži to říct nemůžu, to je jasný, protože si myslím, že odcházet rozhádaný do krve není správný. Ale teda nasraná sem pěkně, to zas jo.

Když se muž s tátou pohádal v polovině srpna, bylo to hodně hnusný a následně se obcházeli obloukem. Deset dní jsem chodila a ponoukala, aby to urovnal, aby si to vyřikali. Nakonec jsem ho udolala a dostali to do mezí slušnosti. Samozřejmě se to otočilo proti mě. Slovy mužova otce - "někdo proti mě poštval vlastního syna". Ten někdo jsem samozřejmě já a potažmo moji rodiče.

Já chápu, že táta kope kolem sebe. Odchází mu z baráku jediný vymodlený dítě, který s sebou navíc bere vnoučata, na kterých on visí, protože v něm stále je nenaplněná touha po třech vlastních dětech. Jsem schovívavá, snažím se s ním mluvit jako dřív. Zastávám se ho před mužem a odměnou mi je to, že řve na moje rodiče. Tak to PRR. Ať jsou naši jaký chtěji, nadávat na ně můžu jen já, případně si můžeme notovat se ségrou, ale nikdo cizí mi na ně sahat nebude a už vůbec ne neprávem. Je ubohý na ně shazovat to, že muž i jeho otec jsou paličáci a ani jeden neustoupí, tudíž těžko se dohodnout na kompromisu.

Takže už se nezastávám a nesnažím se být za dobře. Prostě budu mlčet a vyhlížet konec týdne, kdy by mělo začít docházet ke stěhovacím manévrům.

Školka

Rozhodla jsem se ráz na ráz. Zavolala  jsem do mateřskýho centra, který tu třikrát týdně provozuje cosi jako miniškolku a zamluvila jsem Čudleti na pátek místo.

Ve čtvrtek jsme společně všechno nachystali, k obědu s sebou si poručil květákový karbanátky, sbalil si holiny a v pátek ráno jsem ho v půl osmé budila (po hodně dlouhý době zase vím, jak tenhle čas vypadá na hodinách). Uznávám měla jsem trochu obavu, protože Čudle dětem moc neholduje.

Nicméně dopadlo to nadočekávání.

"Čudlí, tak já jdu ahoj."
"Čau a hlavně mi tu nech ty holinky."

Vzpomněl si na mě prý kolem poledne, protože začali chodit rodiče pro děti a prej je strašnej komediant.

Další kolo bude ve středu. Juch. I když juch. Už je tááák strašně velikej.

Pro odlehčení

Gymplačka přitáhla kolem čtvrté ranní společensky velmi unavena. Ráno byla zelená jak sedma. Sem tam se přitulila k záchodový míse a nakonec si vzala kýbl a usadila se na terase. Čudle jí bylo stále v patách.

Seděli si tak na dece, když Gymplačka zanořila hlavu do kýblu. Čudle ji pohoršeně sledovalo.

"Gymplačko?! proč to pliváš?? proč si to jedla, když to potom pliváš?!"