Rok s Jablkem jsem oslavila tím, že mi upadlo před barákem. Na displej. Samozřejmě. Krve by se ve mně nedořezal, ale odneslo to jen "přídavný"sklo. Muž ho oloupal, nalepil mi nové a jedeme dál.
Před třema týdnama jsem dala děti mamince, abych skočila koupit něco na výrobu masky. Šli někam na hřiště s tím, že si zavoláme. Když jsem s jazykem na vestě cválala z města, rozhodlo se Jablko, že by toužilo po aktualizaci. A tím to skončilo. Na displeji touha po aktualizaci bez možnosti odložit to, já nedostupná a z telefonu se volat nedalo. Rozšlapala bych ho vzteky. Doma jsem oznámila, že tímhle jsem s Jablkem skončila, nechť ho muž prosím někde vystaví. A muž opáčil, že právě dnes dostal nějakou supertruper smlouvu na alze a koupil Z5ku od Sony "do zásoby".
V pondělí ho přinesl, ale musela jsem počkat na simku. Po cestě na procházku jsem si říkala, že bych si mohla vyfotit skorododělanou chodbu a vůbec průběh rekonstrukce a tak jsem vytáhla NAPOSLED Jablko. Zabrnkalo mi mezi prstama a leželo na betoně. Displejem dolů. Samozřejmě. Ani se mi nechtělo pro něj ohybat. Ale tak co, novej telefon doma, tak tenhle roztlučeme ne? Pavouk byl brutální a zásek na jednom místě mě dost strašil, protože jsem byla přesvědčená, že je durch. Mazala jsem zpátky a hezky sama jsem oloupala krycí sklo, ooo jak se mi ulevilo :-)
A tak se sžívám se Z5. Je obří. A neni to Jablko. Vlastně mi na něm nic konkretniho nevadí a dokonce má i pozitivum - baterie a externí karta. Ale neni to Jablko. A dělá horší fotky. A neni to Jablko, už jsem to řikala?
Jako na zavolanou vyšlo nové, malé našlapané Jablko. A já váhám. Poslat dál Z5 a pořídit si novou Hruštičku? Laškuju s tou myšlenkou. Ale moje konzervativnost (rozumněj, musí se přehrát kontakty a fotky a přijdu o sms) mě dost brzdí a další změnu tak rychle asi nedám. A přece jen dvou až tří denní výdrž baterky taky neni k zahození a externí karta je luxus. Jsem víceméně rozhodnutá, ale občas se mi zasteskne po úplně logickém a intuitivním ovládání..
Jeden svět 2016
Loni jsem nebyla, neb jak známo od plně kojenýho mimina se prostě nevzdaluju. Letos jsem to vzala z gruntu. Ve čtvrtek Mallory, potupně přiznávám, že tenhle film jsem neviděla a hodně mě to mrzí. Na vině přitom byla taková hloupost. Prostě jsme nezaparkovali. Široko daleko v rozumné dochozí vzdálenosti jsme nedokázali upíchnout Žofii. Takže jsem přijala mužův čtvteční rituál a šla jsem s ním na žebra (který ovšem nejim). Nicméně film si určitě pustím, jsem na něj hodně zvědavá.
V pátek byla na programu Pečovatelka Alice. Bylo mi líto paní se synem v Portugalsku, jak na ni nemá čas. Myslela jsem i na to, jak my občas nemáme čas, abysme zajeli potěšit babičky, přitom času není úplně nazbyt, ne každý v mém věku má prarodiče. Přemýšlela jsem o tom, jak super byly vícegenerační domy, protože nejen, že řešily problém uštvaných matek, ale řešily i tu samotu starých lidí.
Následoval film Co se nenosí. Velmi zajímavý příběh džínů ze Zary. Kolik výroba jedněch jediných kalhot sežere vody, elektriky a chemie a kolik vznikne dalšího odpadu. Na mysl mi vytanuly modní blogerky a fotky na téma co jsem si dnes koupila a vyfocené troje prakticky identické džíny nebo saka v jedné barvě. Tohle jsem nikdy nechápala a není mi dáno pochopit, neb můj šatník obsahuje VELMI málo kusů oblečení, sakumprásk (bez spodního prádla) se vejdu do dvaceti kusů.
Sobotní promítání přineslo Bábušky z Černobylu. Až pohádkový příběh stařenek žijících v zakázané zóně. Z dokumentu se zdálo všechno tak snadný, že by se tam člověk klidně hned stěhoval, nicméně dřina to musí být ukrutná. Mají to co si udělají, vypěstují nebo nasbírají, úroveň radiace je nezajímá, ale o to víc se bojí hladu. Místama snímek velmi úsměvný, místama je cítit osamění.
Další film Tak daleko, tak blízko. Slovenský film, upozorňuje na problém s autisty. O malé autisty je poměrně postaráno, ale dospělí jakoby nebyli. A není to problém jen slovenska, ale i nás. V Čechách existuje jen jedno jediné zařízení, které je připravené kvalitně se postarat o dospělého člověka trpícího autismem a v tomhle zařízení je k mání 6 - 8 míst pro klienty.
Zajatci - protesty na Majdanu a jejich krvavé potlačení. Pátrání po vojákovi, se kterým se hlavní protagonista setká v říjnovém paláci, chce ho najít, aby se mohl zeptat proč stojí na druhé straně barikády. Autentické záběry, proložené animacemi. Doufám, že se mi povede film někde najít, abych ho mohla zkouknout ještě jednou.
A poslední kousek Můj džihád. Muslimský imám se pokouší svým kázáním zabránit radikalizaci mladých muslimů, nejčastěji čerstvých konvertitů a snaží se je přivést na správnou a umírněnou cestu. Jednu z nitek snímku tvoří příběh matky jejíž syn odešel do Sýrie, kde zemřel. Snaží se upozorňovat na problém radikalizace a snaží se pomoct rodinám, aby dokázaly své syny udržet na správné cestě.
Toť vše, co jsem stihla. Zase je o čem přemýšlet.
V pátek byla na programu Pečovatelka Alice. Bylo mi líto paní se synem v Portugalsku, jak na ni nemá čas. Myslela jsem i na to, jak my občas nemáme čas, abysme zajeli potěšit babičky, přitom času není úplně nazbyt, ne každý v mém věku má prarodiče. Přemýšlela jsem o tom, jak super byly vícegenerační domy, protože nejen, že řešily problém uštvaných matek, ale řešily i tu samotu starých lidí.
Následoval film Co se nenosí. Velmi zajímavý příběh džínů ze Zary. Kolik výroba jedněch jediných kalhot sežere vody, elektriky a chemie a kolik vznikne dalšího odpadu. Na mysl mi vytanuly modní blogerky a fotky na téma co jsem si dnes koupila a vyfocené troje prakticky identické džíny nebo saka v jedné barvě. Tohle jsem nikdy nechápala a není mi dáno pochopit, neb můj šatník obsahuje VELMI málo kusů oblečení, sakumprásk (bez spodního prádla) se vejdu do dvaceti kusů.
Sobotní promítání přineslo Bábušky z Černobylu. Až pohádkový příběh stařenek žijících v zakázané zóně. Z dokumentu se zdálo všechno tak snadný, že by se tam člověk klidně hned stěhoval, nicméně dřina to musí být ukrutná. Mají to co si udělají, vypěstují nebo nasbírají, úroveň radiace je nezajímá, ale o to víc se bojí hladu. Místama snímek velmi úsměvný, místama je cítit osamění.
Další film Tak daleko, tak blízko. Slovenský film, upozorňuje na problém s autisty. O malé autisty je poměrně postaráno, ale dospělí jakoby nebyli. A není to problém jen slovenska, ale i nás. V Čechách existuje jen jedno jediné zařízení, které je připravené kvalitně se postarat o dospělého člověka trpícího autismem a v tomhle zařízení je k mání 6 - 8 míst pro klienty.
Zajatci - protesty na Majdanu a jejich krvavé potlačení. Pátrání po vojákovi, se kterým se hlavní protagonista setká v říjnovém paláci, chce ho najít, aby se mohl zeptat proč stojí na druhé straně barikády. Autentické záběry, proložené animacemi. Doufám, že se mi povede film někde najít, abych ho mohla zkouknout ještě jednou.
A poslední kousek Můj džihád. Muslimský imám se pokouší svým kázáním zabránit radikalizaci mladých muslimů, nejčastěji čerstvých konvertitů a snaží se je přivést na správnou a umírněnou cestu. Jednu z nitek snímku tvoří příběh matky jejíž syn odešel do Sýrie, kde zemřel. Snaží se upozorňovat na problém radikalizace a snaží se pomoct rodinám, aby dokázaly své syny udržet na správné cestě.
Toť vše, co jsem stihla. Zase je o čem přemýšlet.
O nesamostatnosti a izolaci
Přišla bída na kozáky. Někdy se cítím strašně izolovaná a mám pocit, že svět se pomátl. Matky koldokola přestaly používat mozek. Nedokážou samy vyřešit ani hovno. Viz skupina místních matek na facebooku, lezu tam zřídka a i tak z toho lezu po zdi (já vím, nikdo mě nenutí). Ta potřeba neustále ostatní otravovat hovadinama, který si můžu vyřešit sama, ta tupost a neschopnost vlastního rozhodnutí (přišli jsme zvenku a syn je úplně zmrzlej, dáváte už zimní fusak? - nee, ještě neni pořádná zima a tak tazatelka usoudí, že syn si musí zvyknout a fusak mu nedá, nechá ho zmrznout?).
Ráda pomůžu svému okolí, ale má to meze, když mi jedna a tatáž volá v týdnu třikrát, aby se zeptala, jak se dělá olejovej zábal na krk, tak proč se diví, že když volá potřetí odkážu ji na google. Chápu je tolik jednoduchý zavolat a otravovat. Někdy mi volají i lidi, který já sama neznám, ale ten a ten řikal, že jim určitě poradim. Což o to, ale taky mě to stojí googlení, nebo aspoň v minulosti stálo.
Proč dneska matka nedokáže svýmu děcku SAMA vybrat ani blbý boty. O autosedačkách, jídelních židličkách a dalších věcech ani nemluvím. Proč mi kamarádka volá, aby se mě zeptala, co oblíkám dneska svýmu dítěti ven? Další kapitola je očkování - "taky nechci tolik očkovat, ale bojim se, shrň mi pro a proti", aneb převezmi zospovědnost za moje rozhodnutí. Však taky může zalehnout do grafů a tabulek a výzkumů a rozhodnout se podle svého nejlepšího svědomí, ale proč někoho neotravovat.
Příkrmy - Co přesně mám koupit? Od jaký značky? Snědl dvě lžičky je to v pořádu? Ježiši dneska snědl půlku skleničky, nepřecpala jsem ho? Uááá.
Usekávám ty hlavy postupně, někdy to jde hladce, protože, když řeknu, že přesný postup je na internetu, tak dotyčný se urazí, někdy to jde hůř. Dost často se mi ale chce zařvat SAKRA MYSLI HLAVOU.
Muselo to ven, včera mě dorazila otázka - Jakou PŘESNĚ kupuješ zakysanou smetanu.
Prosím nevztahovat na sebe, občas je v úzkých každej, ale jsou lidi (nechci napsat přímo matky, ale týká se to hlavně starostí kolem dětí), který prostě nepoužívají hlavu.
Ráda pomůžu svému okolí, ale má to meze, když mi jedna a tatáž volá v týdnu třikrát, aby se zeptala, jak se dělá olejovej zábal na krk, tak proč se diví, že když volá potřetí odkážu ji na google. Chápu je tolik jednoduchý zavolat a otravovat. Někdy mi volají i lidi, který já sama neznám, ale ten a ten řikal, že jim určitě poradim. Což o to, ale taky mě to stojí googlení, nebo aspoň v minulosti stálo.
Proč dneska matka nedokáže svýmu děcku SAMA vybrat ani blbý boty. O autosedačkách, jídelních židličkách a dalších věcech ani nemluvím. Proč mi kamarádka volá, aby se mě zeptala, co oblíkám dneska svýmu dítěti ven? Další kapitola je očkování - "taky nechci tolik očkovat, ale bojim se, shrň mi pro a proti", aneb převezmi zospovědnost za moje rozhodnutí. Však taky může zalehnout do grafů a tabulek a výzkumů a rozhodnout se podle svého nejlepšího svědomí, ale proč někoho neotravovat.
Příkrmy - Co přesně mám koupit? Od jaký značky? Snědl dvě lžičky je to v pořádu? Ježiši dneska snědl půlku skleničky, nepřecpala jsem ho? Uááá.
Usekávám ty hlavy postupně, někdy to jde hladce, protože, když řeknu, že přesný postup je na internetu, tak dotyčný se urazí, někdy to jde hůř. Dost často se mi ale chce zařvat SAKRA MYSLI HLAVOU.
Muselo to ven, včera mě dorazila otázka - Jakou PŘESNĚ kupuješ zakysanou smetanu.
Prosím nevztahovat na sebe, občas je v úzkých každej, ale jsou lidi (nechci napsat přímo matky, ale týká se to hlavně starostí kolem dětí), který prostě nepoužívají hlavu.
Malá planeta ve Sladovně - Písek
O písecke Sladovně jsem už psala a musím napsat znovu.
V sobotu jsme si (mezi nemocema) odskočili na výlet. Tedy - já s dětmi, neb rekonstrukce je v plném proudu a muž je permanentně zaměstnán. O výstavě Dobrodruzi vím už dlouho a teprve teď se naskytlo prima podhoubí, abysme tam vyrazili.
Na kase nám paní řekla, že mimo dobrodruhů probíhá i Malá planeta a děti rozhodly, že začneme tam. Čtyři dětské kuchyně (ruská, japonská, mexická a marocká), trh s potravinama, tabule s receptama a spoustu nezbytného vybavení. K tomu tematické národní oblečení včetně čepic/klobouků a bot. Všechno vonělo čerstvým vypráním a paní v průběhu dne donesla dvě várky nově vypraných čepic.
Uprostřed sálu jurta k odpočinku. Vzadu školní třída, ve které každá lavice patří do jiné země a je na ní popsán daný školní systém a písmo. Na konci hudební kout (buben!! a spoustu dalších národních nástrojů) a stínové divadlo.
Po pravdě o tom zbytku toho moc nevím, protože jednoznačně vyhrály kuchyně a já seděla u stolku a ochutnávala humry a kraby a vypila jsem hektolitry čaje a džusů a neustále jsem někoho do něčeho převlíkala a předčítala jsem recepty a vůbec. Po třech hodinách jsem KUPODIVU zatoužila po skutečném obědě. Miláčkové se vzpouzeli, ale vidina pizzy je přemohla. Najedli jsme se u kostela jako vždycky a jako vždycky to bylo báječné a obsluha ještě lepší.
Domluva zněla vrátíme se a dojdeme na ty Dobrodruhy. Jak jsem si od toho hodně slibovala, tak to děti absolutně nezaujalo. Vagon, na kterém se dalo jezdit byl rozbitý, takže úplně neplnil svoji funkci. Paluba lodi, která se houpala byla super, děti kroutily kormidlem jako divý. Pak průlez podpalubím na pevninu byl taky zajímavý, ale tím to končilo. Nakonec jsme ještě chtěli zkusit výklad, ale pán který prováděl to s malejma moc neuměl a v naší skupině to nezaujalo prakticky nikoho. (Pro úplnost - výstava je 6+).
Za dvacet minut jsme byli venku a přišlo - maminko, my chceme ještě na kuchyně. Tentokrát na nás zbyla i mexická, kde se dítka usídlily. "Rozdělaly" pod kotlíkem, oblíkly ponča a sombrera a pak pendlovaly mezi plotnou a trhem a samozřejmě stolem, aby mě nakrmily. Utekly další bezmála tři hodiny a bylo na čase propustit paní, která patro hlídala, domů.
Nakrmili jsme u mostu kachny a labutě, dali si kafe (já mám jen velkej kelímek, tam se bude ristretto bát, udělám vám kousek větší - tumáš tři deci kafe.. hodila jsem je do koše) a čaj (naředím vám ho studenou, aby ho mohly děti rovnou pít (oo díky a jenom proto odpouštím to kafe).
A pak už do Žofie a domů. Od soboty poslouchám, že by chtěly zase na kuchyně a kdy tam pojedeme a tak so to do dubna nejspíš ještě zopakujeme. Bylo to skvělý i já byla nadšená. A kdyby se mi po půlhodině nevybil mobil ukázala bych vám i víc fotek.
V sobotu jsme si (mezi nemocema) odskočili na výlet. Tedy - já s dětmi, neb rekonstrukce je v plném proudu a muž je permanentně zaměstnán. O výstavě Dobrodruzi vím už dlouho a teprve teď se naskytlo prima podhoubí, abysme tam vyrazili.
Na kase nám paní řekla, že mimo dobrodruhů probíhá i Malá planeta a děti rozhodly, že začneme tam. Čtyři dětské kuchyně (ruská, japonská, mexická a marocká), trh s potravinama, tabule s receptama a spoustu nezbytného vybavení. K tomu tematické národní oblečení včetně čepic/klobouků a bot. Všechno vonělo čerstvým vypráním a paní v průběhu dne donesla dvě várky nově vypraných čepic.
Uprostřed sálu jurta k odpočinku. Vzadu školní třída, ve které každá lavice patří do jiné země a je na ní popsán daný školní systém a písmo. Na konci hudební kout (buben!! a spoustu dalších národních nástrojů) a stínové divadlo.
Po pravdě o tom zbytku toho moc nevím, protože jednoznačně vyhrály kuchyně a já seděla u stolku a ochutnávala humry a kraby a vypila jsem hektolitry čaje a džusů a neustále jsem někoho do něčeho převlíkala a předčítala jsem recepty a vůbec. Po třech hodinách jsem KUPODIVU zatoužila po skutečném obědě. Miláčkové se vzpouzeli, ale vidina pizzy je přemohla. Najedli jsme se u kostela jako vždycky a jako vždycky to bylo báječné a obsluha ještě lepší.
Domluva zněla vrátíme se a dojdeme na ty Dobrodruhy. Jak jsem si od toho hodně slibovala, tak to děti absolutně nezaujalo. Vagon, na kterém se dalo jezdit byl rozbitý, takže úplně neplnil svoji funkci. Paluba lodi, která se houpala byla super, děti kroutily kormidlem jako divý. Pak průlez podpalubím na pevninu byl taky zajímavý, ale tím to končilo. Nakonec jsme ještě chtěli zkusit výklad, ale pán který prováděl to s malejma moc neuměl a v naší skupině to nezaujalo prakticky nikoho. (Pro úplnost - výstava je 6+).
Za dvacet minut jsme byli venku a přišlo - maminko, my chceme ještě na kuchyně. Tentokrát na nás zbyla i mexická, kde se dítka usídlily. "Rozdělaly" pod kotlíkem, oblíkly ponča a sombrera a pak pendlovaly mezi plotnou a trhem a samozřejmě stolem, aby mě nakrmily. Utekly další bezmála tři hodiny a bylo na čase propustit paní, která patro hlídala, domů.
Nakrmili jsme u mostu kachny a labutě, dali si kafe (já mám jen velkej kelímek, tam se bude ristretto bát, udělám vám kousek větší - tumáš tři deci kafe.. hodila jsem je do koše) a čaj (naředím vám ho studenou, aby ho mohly děti rovnou pít (oo díky a jenom proto odpouštím to kafe).
A pak už do Žofie a domů. Od soboty poslouchám, že by chtěly zase na kuchyně a kdy tam pojedeme a tak so to do dubna nejspíš ještě zopakujeme. Bylo to skvělý i já byla nadšená. A kdyby se mi po půlhodině nevybil mobil ukázala bych vám i víc fotek.
Druhý kolo
Dva dny za sebou jsem spala do deseti (ooo díky za samostatné děti) a další večer mi otrnulo. Noční ticho jsem se rozhodla využít k načtení Človíčka na diktafon (nikdy jsem si nevšimla, že jsou tam tak divně šroubovaný věty a sloh žáka páté třídy). Kolem jedný jsem lezla pod peřinu ke Škub. Bylo tam tepleji než by bylo zdrávo. Než jsem stihla přemýšlet o teploměru, tak začala chrchlat a už se zase vezeme.
Dvě poloprobdělí noci se Škub, kdy jí tekla rýma do krku a dávila se. Další noc si střihly na půl s Pizejskou a dnešní noc si užila hlavně Pizejska. "Maminko nemůžu tady dejchat" mě dokonale probralo a tak jsme se dívali jak do Budějic a Rakouska veze vlak nový Škodovky a jak hodně svítí nádraží a jak nám pánové vylili desku k prodejně a vůbec. Do toho uplakaná Škub s teplotou, která toužila jen a jen po mě a kupodivu pro ní těch patnáct stupňů v obýváku nebylo ideálních. Tohle je strašná nevýhoda vícedětnosti. Člověk aby se rozpůlil.
Nakonec natopila i Pizejska a Škub na gauči né a né zabrat a bylo to prostě super.
Ráno jsme naklusali k doktoru, aby je před víkendem poslechl, protože ten průduškovej kašel mi trhá uši i plíce. Tam na mě klekla sestra, že Čudle neni očkovaný a že musim podepsat nějaký lejstro a že ho do školky nemám dávat. Bylo evidentní, že doktor s tím nesouhlasí, ale mlčel. Inu podepsala jsem a na hygieně jsem si ověřila, že sestra mě prostě jen buzeruje. Nic to ovšem nemění na tom, že Čudle zůstane další (třetí!!) týden doma, protože stále ještě není fit.
Příště už snad o něčem z čeho nebudou stříkat bacily.
Dvě poloprobdělí noci se Škub, kdy jí tekla rýma do krku a dávila se. Další noc si střihly na půl s Pizejskou a dnešní noc si užila hlavně Pizejska. "Maminko nemůžu tady dejchat" mě dokonale probralo a tak jsme se dívali jak do Budějic a Rakouska veze vlak nový Škodovky a jak hodně svítí nádraží a jak nám pánové vylili desku k prodejně a vůbec. Do toho uplakaná Škub s teplotou, která toužila jen a jen po mě a kupodivu pro ní těch patnáct stupňů v obýváku nebylo ideálních. Tohle je strašná nevýhoda vícedětnosti. Člověk aby se rozpůlil.
Nakonec natopila i Pizejska a Škub na gauči né a né zabrat a bylo to prostě super.
Ráno jsme naklusali k doktoru, aby je před víkendem poslechl, protože ten průduškovej kašel mi trhá uši i plíce. Tam na mě klekla sestra, že Čudle neni očkovaný a že musim podepsat nějaký lejstro a že ho do školky nemám dávat. Bylo evidentní, že doktor s tím nesouhlasí, ale mlčel. Inu podepsala jsem a na hygieně jsem si ověřila, že sestra mě prostě jen buzeruje. Nic to ovšem nemění na tom, že Čudle zůstane další (třetí!!) týden doma, protože stále ještě není fit.
Příště už snad o něčem z čeho nebudou stříkat bacily.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)