O nesamostatnosti a izolaci

Přišla bída na kozáky. Někdy se cítím strašně izolovaná a mám pocit, že svět se pomátl. Matky koldokola přestaly používat mozek. Nedokážou samy vyřešit ani hovno. Viz skupina místních matek na facebooku, lezu tam zřídka a i tak z toho lezu po zdi (já vím, nikdo mě nenutí). Ta potřeba neustále ostatní otravovat hovadinama, který si můžu vyřešit sama, ta tupost a neschopnost vlastního rozhodnutí (přišli jsme zvenku a syn je úplně zmrzlej, dáváte už zimní fusak? - nee, ještě neni pořádná zima a tak tazatelka usoudí, že syn si musí zvyknout a fusak mu nedá, nechá ho zmrznout?).

Ráda pomůžu svému okolí, ale má to meze, když mi jedna a tatáž volá v týdnu třikrát, aby se zeptala, jak se dělá olejovej zábal na krk, tak proč se diví, že když volá potřetí odkážu ji na google. Chápu je tolik jednoduchý zavolat a otravovat. Někdy mi volají i lidi, který já sama neznám, ale ten a ten řikal, že jim určitě poradim. Což o to, ale taky mě to stojí googlení, nebo aspoň v minulosti stálo.

Proč dneska matka nedokáže svýmu děcku SAMA vybrat ani blbý boty. O autosedačkách, jídelních židličkách a dalších věcech ani nemluvím. Proč mi kamarádka volá, aby se mě zeptala, co oblíkám dneska svýmu dítěti ven? Další kapitola je očkování - "taky nechci tolik očkovat, ale bojim se, shrň mi pro a proti", aneb převezmi zospovědnost za moje rozhodnutí. Však taky může zalehnout do grafů a tabulek a výzkumů a rozhodnout se podle svého nejlepšího svědomí, ale proč někoho neotravovat.

Příkrmy - Co přesně mám koupit? Od jaký značky? Snědl dvě lžičky je to v pořádu? Ježiši dneska snědl půlku skleničky, nepřecpala jsem ho? Uááá.

Usekávám ty hlavy postupně, někdy to jde hladce, protože, když řeknu, že přesný postup je na internetu, tak dotyčný se urazí, někdy to jde hůř. Dost často se mi ale chce zařvat SAKRA MYSLI HLAVOU.

Muselo to ven, včera mě dorazila otázka - Jakou PŘESNĚ kupuješ zakysanou smetanu.

Prosím nevztahovat na sebe, občas je v úzkých každej, ale jsou lidi (nechci napsat přímo matky, ale týká se to hlavně starostí kolem dětí), který prostě nepoužívají hlavu.

Malá planeta ve Sladovně - Písek

O písecke Sladovně jsem už psala a musím napsat znovu.

V sobotu jsme si (mezi nemocema) odskočili na výlet. Tedy - já s dětmi, neb rekonstrukce je v plném proudu a muž je permanentně zaměstnán. O výstavě Dobrodruzi vím už dlouho a teprve teď se naskytlo prima podhoubí, abysme tam vyrazili.

Na kase nám paní řekla, že mimo dobrodruhů probíhá i Malá planeta a děti rozhodly, že začneme tam. Čtyři dětské kuchyně (ruská, japonská, mexická a marocká), trh s potravinama, tabule s receptama a spoustu nezbytného vybavení. K tomu tematické národní oblečení včetně čepic/klobouků a bot. Všechno vonělo čerstvým vypráním a paní v průběhu dne donesla dvě várky nově vypraných čepic.

Uprostřed sálu jurta k odpočinku. Vzadu školní třída, ve které každá lavice patří do jiné země a je na ní popsán daný školní systém a písmo. Na konci hudební kout (buben!! a spoustu dalších národních nástrojů) a stínové divadlo.

Po pravdě o tom zbytku toho moc nevím, protože jednoznačně vyhrály kuchyně a já seděla u stolku a ochutnávala humry a kraby a vypila jsem hektolitry čaje a džusů a neustále jsem někoho do něčeho převlíkala a předčítala jsem recepty a vůbec. Po třech hodinách jsem KUPODIVU zatoužila po skutečném obědě. Miláčkové se vzpouzeli, ale vidina pizzy je přemohla. Najedli jsme se u kostela jako vždycky a jako vždycky to bylo báječné a obsluha ještě lepší.

Domluva zněla vrátíme se a dojdeme na ty Dobrodruhy. Jak jsem si od toho hodně slibovala, tak to děti absolutně nezaujalo. Vagon, na kterém se dalo jezdit byl rozbitý, takže úplně neplnil svoji funkci. Paluba lodi, která se houpala byla super, děti kroutily kormidlem jako divý. Pak průlez podpalubím na pevninu byl taky zajímavý, ale tím to končilo. Nakonec jsme ještě chtěli zkusit výklad, ale pán který prováděl to s malejma moc neuměl a v naší skupině to nezaujalo prakticky nikoho. (Pro úplnost - výstava je 6+).

Za dvacet minut jsme byli venku a přišlo - maminko, my chceme ještě na kuchyně. Tentokrát na nás zbyla i mexická, kde se dítka usídlily. "Rozdělaly" pod kotlíkem, oblíkly ponča a sombrera a pak pendlovaly mezi plotnou a trhem a samozřejmě stolem, aby mě nakrmily. Utekly další bezmála tři hodiny a bylo na čase propustit paní, která patro hlídala, domů.

Nakrmili jsme u mostu kachny a labutě, dali si kafe (já mám jen velkej kelímek, tam se bude ristretto bát, udělám vám kousek větší - tumáš tři deci kafe.. hodila jsem je do koše) a čaj (naředím vám ho studenou, aby ho mohly děti rovnou pít (oo díky a jenom proto odpouštím to kafe).

A pak už do Žofie a domů. Od soboty poslouchám, že by chtěly zase na kuchyně a kdy tam pojedeme a tak so to do dubna nejspíš ještě zopakujeme. Bylo to skvělý i já byla nadšená. A kdyby se mi po půlhodině nevybil mobil ukázala bych vám i víc fotek.

Druhý kolo

Dva dny za sebou jsem spala do deseti (ooo díky za samostatné děti) a další večer mi otrnulo. Noční ticho jsem se rozhodla využít k načtení Človíčka na diktafon (nikdy jsem si nevšimla, že jsou tam tak divně šroubovaný věty a sloh žáka páté třídy). Kolem jedný jsem lezla pod peřinu ke Škub. Bylo tam tepleji než by bylo zdrávo. Než jsem stihla přemýšlet o teploměru, tak začala chrchlat a už se zase vezeme.

Dvě poloprobdělí noci se Škub, kdy jí tekla rýma do krku a dávila se. Další noc si střihly na půl s Pizejskou a dnešní noc si užila hlavně Pizejska. "Maminko nemůžu tady dejchat" mě dokonale probralo a tak jsme se dívali jak do Budějic a Rakouska veze vlak nový Škodovky a jak hodně svítí nádraží a jak nám pánové vylili desku k prodejně a vůbec. Do toho uplakaná Škub s teplotou, která toužila jen a jen po mě a kupodivu pro ní těch patnáct stupňů v obýváku nebylo ideálních. Tohle je strašná nevýhoda vícedětnosti. Člověk aby se rozpůlil.

Nakonec natopila i Pizejska a Škub na gauči né a né zabrat a bylo to prostě super.

Ráno jsme naklusali k doktoru, aby je před víkendem poslechl, protože ten průduškovej kašel mi trhá uši i plíce. Tam na mě klekla sestra, že Čudle neni očkovaný a že musim podepsat nějaký lejstro a že ho do školky nemám dávat. Bylo evidentní, že doktor s tím nesouhlasí, ale mlčel. Inu podepsala jsem a na hygieně jsem si ověřila, že sestra mě prostě jen buzeruje. Nic to ovšem nemění na tom, že Čudle zůstane další (třetí!!) týden doma, protože stále ještě není fit.

Příště už snad o něčem z čeho nebudou stříkat bacily.

Když tygra bolí zuby

Od pátka na mně visí, leze za mnou a řve a řve pláče a pláče dokud ji nevezmu. Povalujeme se v posteli, tulíme se a muchláme pod peřinou.  Kojím ji prakticky nonstop celý den a celou noc. Škoda jen, že ty nový zuby ještě moc neovládá. A teď když to píšu, tak, mě napadá, proč já jsem jí sakra ještě nedala homeopatika?? Budiž mi omluvou, že poslední dny reaguju už jenom na světlo.

Spánková deprivace

Celý víkend strávily děti u babičky. Pravda to nejmenší se vracelo na noc, ale jedno dítě žádný dítě. První večer a velkou část noci jsem strávila s homeopatií a bachovkama, protože se přece vyspim zejtra, to je jasný.

"Jo, a prosím, nedávejte jí hrozno, ono jí nedělá dobře."
....
"Dala si s dětma trochu hrozna, děsně jí chutnalo."
....
kolem půl jedné ráno mi proběhne hlavou - to dítě divně přepolyká, asi jí teče rýma do krku.. o deset vteřin později muž "ty hele, ona nějak divně přepolyká" a jak tu myšlenku zhmotnil, tak ze mě vylítlo "BUDE ZVRACET!!"
Jasně, nestihli jsme to. Muž převlékl postel a vydrbal matraci a já konejšila vyplesklý dítě. Že vyzvracela spoustu hrozna asi říkat nemusím. Juch. Moc jsem toho nenaspala, hystericky jsem měla strach, že bude znovu zvracet a udáví se.

Z neděle na pondělí u nás přespala laryngitida. Spala jsem velmi přerušovaně tři hodiny, protože v pěti stupních mi byla kupodivu brutální kosa. Muž se probudil s parádní chřipkou, čímž se pasoval na pozici pokusnýho králíka. Vysypala jsem na stůl svoje bohatství v homeopatických kuličkách a vybrala tu pravou. V poledne si Gymplačka vzala holky a já naspala další dvě hodiny.

Další noc jsem strávila s Čudlem a filmama. Dali jsme Karlíka a továrnu na čokoládu (och) a Příšerky s.r.o, koukali jsme do jedný a pak v noci hodně kašlal, já usnula kolem čtvrté. Tři a půl hodinky spánku. Naivní představa, že si lehnu po obědě s dětma.. Spala jen nejmenší a já usnula na dvacet minut.

Naděje, že třetí noc bude v cajku se též ukázaly liché. Ta mrcha tady brousila kolem a nenašla nejspíš lepší místo k přespání než opět nás a tak jsem od půl jedné koukali z terasy na vlaky a letadla a opět jsem spala v nějakých sedmi stupních. Ale naspala jsem každopádně víc - nějakých pět hodin.

A teď koukám na spící Čudle, ve kterym to chrčí na všechny strany a minimálně do jedný tu budu zevlovat, protože kritický čas je půl jedné a pak když to dobře půjde, budu dneska spát jako normální člověk. Kupodivu mi to zatím neleze na mozek a všechno šlape jak má, ale nevím kolik dalších takových nocí vydržím.