Školka. Tak strašně se mi teď nechce řešit žádný problémy. Nicméně, každý den jedeme do školky a dítko natahuje. Dneska to došlo tak daleko, že spustil hysterák v šatně. Jako nejsem žádná cíťa, nedělá mi problém fouknout ho za dveře a adie, ale vzhledem k tomu, že vím odkud vítr fouká, tak s tím problém mám. Dneska jsem vyměkla a slíbila po O.
Totiž. Nejsou děti. Což v praxi znamená, že děti nad tři roky jsou ve školce TŘI děti, zbytku je od půl roku do dvou let. Děti jsou spojené v jedné třídě. A tady nastává ten problém. Čudle si nemá s kým hrát. Ne, že by nějak extra prahl po hře s ostatníma, hodně si hraje sám, ale to mu taky není umožněno, protože okolo je příliš malých dětí, který si nehrajou, ale ničeji. Občas choději ve třech s paní učitelkou do horní třídy, tam je spokojený. Každý ráno se mě ptá jestli půjdou nahoru.
Bohužel momentálně nevím, co bych s tím mohla udělat. Počítám s tím, že bude chodit do konce roku a budem hledat místo ve státní školce i za cenu toho, že se mnou bude třeba dva měsíce doma. Jasně mohla bych ho vzít ze školky hned, ale prostě to musí vydržet, protože já budu potřebovat čas, abysme se nějak zajeli a navíc si myslím, že se prostě musí naučit, že jsou nějaký povinnosti, což je v jeho případě školka.
Každý ráno skřípu zubama, protože vidím jak se mu nechce. Snažím se být pozitivní a neoblomná, ale asi nejsem moc přesvědčivá, protože dítko se cuká den ode dne víc. Jsem z toho všeho docela zklamaná, šli jsme do soukromé školky, ale nějak se to neslučuje s mýma představama. Už jenom to, že ty "velký" děti maji šatnu v patře, kam se nesmí v botech, takže se Čudle hezky přezouvá na studených schodech, kam choději všichni v botech, takže v mokru tam vytře zadkem a boty tam zůstávájí jen tak bezprizorně ležet. Fakt je takovej problém přidělat k těm 20 botníkům, který tam jsou pro děti z jeslí ještě pár dalších? Místo tam je. A je víc takových detailů, který mě štvou.
Snad to do Vánoc nějak překlepeme a dostaneme místo ve státní školce tady u nás.
Řidičák
A ještě jedno autotéma.
Minulý týden Sousedka nadávala, že přišla o další body. Za poslední tři měsíce jich ztratila devět. Docela slušnej výkon. Hořekovala co bude, až jí seberou řidičák, protože na autě je závislá. A tak mě logicky napadlo, co bych bez papírů dělala já.
Hrozně obdivuju matky na mateřský, který neříději nebo nemají auto k dispozici. Jsem rozhejčkaná to nepopírám. Městskou jsem tady u nás nikdy nejela. Asi za to může i blbá poloha zastávek vzhledem k bydlišti, protože než bych došla na první, tak máme na všechny strany půlku cesty za sebou a to už dojdeme.
Ale i tak sedám do auta denně, protože do školky to máme cca 35 minut chůze, což se dá odpoledne, ale ne ráno, kdy tam dítko musí být do půl deváté a já jsem ráda, že ho kolem osmé vykopu z postele. Navíc Pizejska obvykle ještě spí, takže ji nechávám doma (sociálku na mě). Bez auta bysme to nezvládli. Jistě, může ho vozit muž, ale to je prašť jako uhoď.
Auto pro mě má ovšem ještě jednu fukci a ta je mnohem důležitější než dopravit se z bodu A do bodu B. V autě odpočívám. Vypínám hlavu a zapínám autopilota, nemyslím na nic. Soustředím se sice na provoz, ale hlava odpočívá. Když na mě padne splín a mám všeho plný zuby, což sice není často, ale nepopírám, že se to děje, nacpu děti do autosedaček a jedeme. Jedu bez cíle a směru, děti poslouchají pohádky nebo sedí a zírají ven. Obvykle mi cca 50 km stačí k tomu, abych se postavila na nohy a mohla zase existovat.
Řídím strašně ráda. Asi trochu agresivněji, ale řekla bych bezpečně. Body jsem zatím neposbírala žádný. Ale asi by to nebylo složitý, prakticky neustále jezdím bez dokladů, protože já a peněženka, to je kapitola sama pro sebe. A pak rychlost, dodržuju striktně ve městě a ve vsích, ale kdyby si mě vyhlídl ten krásný moka superb, co tu krouží po dálnici, tak jdu asi druhý den na půl roku odevzdat noty na služebnu.
Minulý týden Sousedka nadávala, že přišla o další body. Za poslední tři měsíce jich ztratila devět. Docela slušnej výkon. Hořekovala co bude, až jí seberou řidičák, protože na autě je závislá. A tak mě logicky napadlo, co bych bez papírů dělala já.
Hrozně obdivuju matky na mateřský, který neříději nebo nemají auto k dispozici. Jsem rozhejčkaná to nepopírám. Městskou jsem tady u nás nikdy nejela. Asi za to může i blbá poloha zastávek vzhledem k bydlišti, protože než bych došla na první, tak máme na všechny strany půlku cesty za sebou a to už dojdeme.
Ale i tak sedám do auta denně, protože do školky to máme cca 35 minut chůze, což se dá odpoledne, ale ne ráno, kdy tam dítko musí být do půl deváté a já jsem ráda, že ho kolem osmé vykopu z postele. Navíc Pizejska obvykle ještě spí, takže ji nechávám doma (sociálku na mě). Bez auta bysme to nezvládli. Jistě, může ho vozit muž, ale to je prašť jako uhoď.
Auto pro mě má ovšem ještě jednu fukci a ta je mnohem důležitější než dopravit se z bodu A do bodu B. V autě odpočívám. Vypínám hlavu a zapínám autopilota, nemyslím na nic. Soustředím se sice na provoz, ale hlava odpočívá. Když na mě padne splín a mám všeho plný zuby, což sice není často, ale nepopírám, že se to děje, nacpu děti do autosedaček a jedeme. Jedu bez cíle a směru, děti poslouchají pohádky nebo sedí a zírají ven. Obvykle mi cca 50 km stačí k tomu, abych se postavila na nohy a mohla zase existovat.
Řídím strašně ráda. Asi trochu agresivněji, ale řekla bych bezpečně. Body jsem zatím neposbírala žádný. Ale asi by to nebylo složitý, prakticky neustále jezdím bez dokladů, protože já a peněženka, to je kapitola sama pro sebe. A pak rychlost, dodržuju striktně ve městě a ve vsích, ale kdyby si mě vyhlídl ten krásný moka superb, co tu krouží po dálnici, tak jdu asi druhý den na půl roku odevzdat noty na služebnu.
Matrika a jméno
Minulý pátek jsme vyrazili na matriku, aby muž slavnostně přísahal, že Škub je jeho. Paní matrikářka nebyla z nejbystřejších. V mojí občance našla zapsané Čudle. Činilo jí strašný problém převést jeho rodné číslo na datum narození. Nakonec jí ho muž nadiktoval. Následně jsem se zeptala jestli chce datum narozeni i druhého sourozence, neb Pizejsku v dokladech nemám. Paní se podívala na to co už vypotila, změřila si pohledem Pizejsku v růžových šatech a podezíravě se zeptala: "Vy máte ještě jiný dítě než tohle?" Ale nee, kdepak, tohle je ten čtyřletý kluk, co už ho máte napsaného.
Následně přišel problém se jménem. Nějak jsem žila v tom, že pokud to jméno prokazatelně existuje, lze ho zapsat. Matrikářka ovšem byla jiného názoru a vyšoupla nás ven. Nakonec jsem volala na matriku do Budějovic, kde paní strávila dvacet minut hledáním našeho jména všude mozně a když nenašla, vysvětlila mi co dál a co nastane, když posudek nestihne dorazit do porodu a vůbec. Byla úplně milionová.
Takže jsem hned v pátek poslala žádost o posudek, v pondělí volali, že je to vyřízený A ve čtvrtek bylo lejstro doma. Trochu jsem trnula, aby to nezamítli, protože mít za litr negativní posudek se mi moc nechtělo. Nicméně to prošlo, dozvěděli jsme se, že je to svahilské jméno znamenající 'pojmenované dítě'. Jak příhodné. Další možný původ je ve jménu Gina, případně jeho variant jako Regina nebo Virginia. Variantu, kterou máme zapsanou my, si nechám kupodivu pro sebe.
Každopádně, teď už by to šlo. (Tašku sbalim než pojedem, fakt.)
Následně přišel problém se jménem. Nějak jsem žila v tom, že pokud to jméno prokazatelně existuje, lze ho zapsat. Matrikářka ovšem byla jiného názoru a vyšoupla nás ven. Nakonec jsem volala na matriku do Budějovic, kde paní strávila dvacet minut hledáním našeho jména všude mozně a když nenašla, vysvětlila mi co dál a co nastane, když posudek nestihne dorazit do porodu a vůbec. Byla úplně milionová.
Takže jsem hned v pátek poslala žádost o posudek, v pondělí volali, že je to vyřízený A ve čtvrtek bylo lejstro doma. Trochu jsem trnula, aby to nezamítli, protože mít za litr negativní posudek se mi moc nechtělo. Nicméně to prošlo, dozvěděli jsme se, že je to svahilské jméno znamenající 'pojmenované dítě'. Jak příhodné. Další možný původ je ve jménu Gina, případně jeho variant jako Regina nebo Virginia. Variantu, kterou máme zapsanou my, si nechám kupodivu pro sebe.
Každopádně, teď už by to šlo. (Tašku sbalim než pojedem, fakt.)
Žofie
Už je s náma tři měsíce a já se s ní pořád nekamarádím.
Jasně, je to Sharan, ale prostě mi nesedí. Nemám ji v ruce a sžíváme se velice velice ztuha. Ještě jsem se s ní nenaučila jezdit se slušnou spotřebou a tak po městě jezdím kolem sedmnácti litrů, což při skutečnosti, že většina mých cest jsou popojížďky do školky a nakoupit, není značka ideál. Asi se to trochu upraví, protože jezdíme na ethanol a ještě to neni úplně doštelovaný, ale žádný závratný čísla nečekám.
Ještě se mi pořád občas stane, že mi auto někde chcípne, spojka bere úplně jinak a někdy se chová naprosto nevyzpytatelně, obzvlášť za studena (což by taky mohlo vyřešit to poštelování). Kamarád tvrdí, že to všechno mám za to, že jsem jí dala tak blbý jméno.
Nicméně nijak extra pindat nemůžu, protože jsem to byla já, kdo POTŘEBOVAL Sharana. A navíc co do velikosti a dalších věcí mi Žofie maximálně vyhovuje. Neumím si představit menší auto, protože objem věcí, který neustále vozím sem a tam je obrovský, jenom než naložím dětem dopravní prostředky na víkend k babičce. Kolo, odrážedlo, kočár, k tomu velkej kufr s hadrama a další aspoň dvě tašky, ve kterých bývá nevím co, ale rozhodně to nutně potřebujeme. Smekám před každým, kdo naloží dvě děti do Fabie, případně jinýho malýho chcípáka.
Ještě tomu dám čas. Uvidíme jak v zimě, snad se to poddá a třeba aspoň ocením, že je to 4x4 (nebo taky ne). A jestli se to nepoddá začnu pomaloučku polehoučku muže sunout k myšlence na nové auto.
Jasně, je to Sharan, ale prostě mi nesedí. Nemám ji v ruce a sžíváme se velice velice ztuha. Ještě jsem se s ní nenaučila jezdit se slušnou spotřebou a tak po městě jezdím kolem sedmnácti litrů, což při skutečnosti, že většina mých cest jsou popojížďky do školky a nakoupit, není značka ideál. Asi se to trochu upraví, protože jezdíme na ethanol a ještě to neni úplně doštelovaný, ale žádný závratný čísla nečekám.
Ještě se mi pořád občas stane, že mi auto někde chcípne, spojka bere úplně jinak a někdy se chová naprosto nevyzpytatelně, obzvlášť za studena (což by taky mohlo vyřešit to poštelování). Kamarád tvrdí, že to všechno mám za to, že jsem jí dala tak blbý jméno.
Nicméně nijak extra pindat nemůžu, protože jsem to byla já, kdo POTŘEBOVAL Sharana. A navíc co do velikosti a dalších věcí mi Žofie maximálně vyhovuje. Neumím si představit menší auto, protože objem věcí, který neustále vozím sem a tam je obrovský, jenom než naložím dětem dopravní prostředky na víkend k babičce. Kolo, odrážedlo, kočár, k tomu velkej kufr s hadrama a další aspoň dvě tašky, ve kterých bývá nevím co, ale rozhodně to nutně potřebujeme. Smekám před každým, kdo naloží dvě děti do Fabie, případně jinýho malýho chcípáka.
Ještě tomu dám čas. Uvidíme jak v zimě, snad se to poddá a třeba aspoň ocením, že je to 4x4 (nebo taky ne). A jestli se to nepoddá začnu pomaloučku polehoučku muže sunout k myšlence na nové auto.
O palcích
Včera byl palcový večer.
Čudle si do masa ohlodalo celé bříško palce, řvalo jak prorvaný, že to bolí. Dneska ten skvělý kousek zopakoval na druhé ruce. Na otázku proč, sklopil oči a pronesl - "maminko? víš já mám večer v posteli hroznej hlad". Od dítěte, který povečeřelo jednu hodně velkou dospělou porci těstovin a misku mléčný rejže, to zní jako vtip. Nicméně sbalil na stole suchej rohlík a šel do postele. Ani jsem se nevzmohla na poznámku o zubech. Asi bude třeba pořešit večeře.
A druhá palcová story. Včera sama doma, děti spěji, přehoupla se jedenáctá hodina. Dodělávám úklid a životně nutně potřebuju ustřihnout bednu. Bolest jako svišť a ze špičky palce mi stříká krev jako malá roztomilá fontána. Trochu mě to rozhodilo, neb jsem žila v domnění, že krev stříká jen z tepen. Po dvacetiminutách s tlakovým obvazem a s rukou nad hlavou už jen teče, ale nedaří se zastavit. Zvažuju, že zavolám muži, aby přijel. Ukrutně se mi nechce tahat ho z dýchánku ve městě. Než se rozhoupu, konečně ze mě přestane lejt a po půl hodině už to ani nepromáčí obvaz. Ráno tu srandu o ustřižené špičce prstu vyprávím muži. Když mu po půl hodině nabídnu ostříhání nehtů, odmítne. Nechápu proč.
Čudle si do masa ohlodalo celé bříško palce, řvalo jak prorvaný, že to bolí. Dneska ten skvělý kousek zopakoval na druhé ruce. Na otázku proč, sklopil oči a pronesl - "maminko? víš já mám večer v posteli hroznej hlad". Od dítěte, který povečeřelo jednu hodně velkou dospělou porci těstovin a misku mléčný rejže, to zní jako vtip. Nicméně sbalil na stole suchej rohlík a šel do postele. Ani jsem se nevzmohla na poznámku o zubech. Asi bude třeba pořešit večeře.
A druhá palcová story. Včera sama doma, děti spěji, přehoupla se jedenáctá hodina. Dodělávám úklid a životně nutně potřebuju ustřihnout bednu. Bolest jako svišť a ze špičky palce mi stříká krev jako malá roztomilá fontána. Trochu mě to rozhodilo, neb jsem žila v domnění, že krev stříká jen z tepen. Po dvacetiminutách s tlakovým obvazem a s rukou nad hlavou už jen teče, ale nedaří se zastavit. Zvažuju, že zavolám muži, aby přijel. Ukrutně se mi nechce tahat ho z dýchánku ve městě. Než se rozhoupu, konečně ze mě přestane lejt a po půl hodině už to ani nepromáčí obvaz. Ráno tu srandu o ustřižené špičce prstu vyprávím muži. Když mu po půl hodině nabídnu ostříhání nehtů, odmítne. Nechápu proč.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)