V pátek, než jsme odjeli, jsem stihla odřít zrcátko auta a o hodinu později ohnout koulí značku auta parkujícího za mnou. Nikdy se mi něco podobného nestalo a ten den dva zářezy najednou. Zařekla jsem se, že neřídím. Nakonec jsem řídila asi třetinu cestu. Děti se vzbudili kolem páté ranní po přejetí italských hranic. Pizejska ještě usnula a Čudle obdivovalo Alpy a vyprávělo, jak poleze až úplně nahoru.
Celou dovolenou jsem byla vděčná za naše přizpůsobivé děti, protože mít režimové děti, asi bysme to nezvládli. Hned první den, vzaly za své, že se dospává a od jedný do šestý večerní se spalo. Obyvkle jsme vstávali kolem deváté (my dřív než děti), až na dvě výjimky, kdy jsme děti budili lehce po desáté, aby neprospaly celý den. Kolem třetí jsme si dali poobědový dvě hodinky a do jedenácti jsme pak courali městem. Kupodivu po návratu domů děti opět přeskočily do původního systému.
Ukázalo se, že hadi moc o moře nestojeji. Sedět na břehu a stavět z písku to jo, ale koupání ne, takže jsme ani deku nenosili a dobrovolně jsme si zadírali písek do plavek. Celkově nejsme plážový typy. K moři jsme chodili na maximálně tři hodinky a ještě ani ne denně. O něco víc dítka zaujal bazén. Hodně jsme chodili na procházky (a na zmzlinu), jezdili na kole, hráli línej tenis a chodili koukat na lodě. Celý týden bylo lehce pod mrakem, což pro nás bylo naprosto optimální. Horka nesnášíme všichni. Jediný propršený den, jsme se vydali na výlet a jak to nakonec dopadlo už jsem tu psala.
Snědli jsme asi moře zmrzliny. Největší uzurpátor byla Pizejska. Když jsem ji první den nabídla líznout, zabavila mi celý kornout a odmítla vydat. Rychle mi došlo, že jí budeme muset kupovat vlastní. Nakonec to vyřešily prázdné kornoutky a půlka mojí zmrzliny.
Muž snědl mořských potvor do zásoby na celý rok a když si objednal celý sépie, nebylo mi úplně dobře. Děti ochotně ochutnávaly s ním a já se snažila tvářit, že nic.
Na každý pád jsme si to strašně užili, řekla bych naše nejlepší dovolená. Děti byly úžasný, nadšený a spokojený, že jsme všichni pohromadě. Dospali jsme spánkový deficit a úžasně jsme si odpočinuli.
Jak jsme vybírali dovolenou
Ještě dva týdny před dovolenou jsem byla přesvědčená, že pojedem trochu dobrodružně a projedeme Švýcarsko, Rakousko, Itálii a Francii. Podíváme se a spát budem v Čendovi. Pak Pizejska předvedla několik blicích eskapád a já usoudila, že je třeba změnit plán, neb o dítko nadopované Kinedrylem celý týden jsem nestála.
Inu dobrá, překonám se a poletíme. Mallorca nebo Kypr zdály se mi dobrou volbou. Začala jsem se rozhlížet po cestovkách s tím, že v pondělí je obejdu osobně a uvidíme. Z neděle na pondělí dítko řvalo kvůli bolení ucha. ORL. Chlapec málem zbořil ordinaci. Začínající zánět. Dva dny jsme byli doma. Dítku už samozřejmě nebylo vůbec nic, ale bylo jasné, že kdyby náhodou fakt v tom uchu něco měl, tak pokud poletíme, bude to pro něj příšerný zážitek.
Takže to dopadlo zcela zřejmě. Ve čtvrtek jsem došla do cestovky, zakoupila jsem pokorně opět sever Itálie. Zvažovali jsme jestli hotel s jídlem nebo apartmán. Při představě týdne v jednom minipokoji s oběma dětma jsme vzali apartmán. A byla to skvělá volba.
Inu dobrá, překonám se a poletíme. Mallorca nebo Kypr zdály se mi dobrou volbou. Začala jsem se rozhlížet po cestovkách s tím, že v pondělí je obejdu osobně a uvidíme. Z neděle na pondělí dítko řvalo kvůli bolení ucha. ORL. Chlapec málem zbořil ordinaci. Začínající zánět. Dva dny jsme byli doma. Dítku už samozřejmě nebylo vůbec nic, ale bylo jasné, že kdyby náhodou fakt v tom uchu něco měl, tak pokud poletíme, bude to pro něj příšerný zážitek.
Takže to dopadlo zcela zřejmě. Ve čtvrtek jsem došla do cestovky, zakoupila jsem pokorně opět sever Itálie. Zvažovali jsme jestli hotel s jídlem nebo apartmán. Při představě týdne v jednom minipokoji s oběma dětma jsme vzali apartmán. A byla to skvělá volba.
Zasedací pořádek
V pátek před odjezdem na dovolenou muž změnil zasedací pořádek dětských sedaček a nacpal je vedle sebe. Nenávidím takový změny. Bytostně. Obvykle tak dlouho pindám a mračím se, až ho naseru a on je přendá zpátky. Tentokrát jsem mlčela. Nebudem se hádat, když jsme ještě ani nevyrazili. Za chvíli jsem to dokonce shledala přínosným, neb manipulační prostor vedel blicího dítěte neni úplně k zahození.
Přesně tomuhle prima prostoru patřila moje první myšlenka o pět dní později na italské silnici, když bylo zcela zřejmé, že se během vteřiny transformuje na deformační zónu.
Rána, kouř, smrad. Další myšlenka - chytne to, děti ven.
Nakonec jsme dostali "jen" na zadek. Sedět v něčem jiném než v Sharanovi, nebyl by to hezký pohled. Takhle jsme z toho vyvázli krásně. Vylítaný boční airbagy (smrad), bouchlá patrona v mužově pásu (kouř), bouchlej nárazník, hnutej kufr, vlna na střeše a koule ustřelená o 45°, neb jsme s ní rozpárali Punto.
Čudle mělo milion otázek, ani sesypat jsem se nemohla. Pizejsce to bylo celý pumpa. Muž vyřízený, protože přehlédl v zrcátku právě to Punto.
Zaplatili jsme odtah a pokutu a ze servisu jsme nakonec odjeli bez oprav po vlastních kolech. V hotelu to na mě začalo dopadat a začínající nával paniky urovnala až sklenička vína, který s náma bouračku přežilo.
Přesně tomuhle prima prostoru patřila moje první myšlenka o pět dní později na italské silnici, když bylo zcela zřejmé, že se během vteřiny transformuje na deformační zónu.
Rána, kouř, smrad. Další myšlenka - chytne to, děti ven.
Nakonec jsme dostali "jen" na zadek. Sedět v něčem jiném než v Sharanovi, nebyl by to hezký pohled. Takhle jsme z toho vyvázli krásně. Vylítaný boční airbagy (smrad), bouchlá patrona v mužově pásu (kouř), bouchlej nárazník, hnutej kufr, vlna na střeše a koule ustřelená o 45°, neb jsme s ní rozpárali Punto.
Čudle mělo milion otázek, ani sesypat jsem se nemohla. Pizejsce to bylo celý pumpa. Muž vyřízený, protože přehlédl v zrcátku právě to Punto.
Zaplatili jsme odtah a pokutu a ze servisu jsme nakonec odjeli bez oprav po vlastních kolech. V hotelu to na mě začalo dopadat a začínající nával paniky urovnala až sklenička vína, který s náma bouračku přežilo.
Noc literatury
Jsem si přednastavila článek a evidentgně v tom nejsem zdatná, takže se zpožděním.
Ve středu jsme s Gymplačkou vyrazily na Noc literatury. Plán byl pět čtení z devíti.
První kousek Najednou někdo klepe na dveře. Poslechli jsme dvě povídky, nějak jsem se na ně nedokázala soustředit a přemýšlet o nich, takže dojem na mě úplně nezanechaly.
Následovalo předčítání v kostele z knihy Než usneš. Paní čitatelka honem honem ukončila povídání o kostele s tím, že musí začít. Následovalo 13 minut "reklamy" na knihy, které napsala ona. Otrávilo mě to. Obzvlášť, když knihy poslala dokola a první co mě praštilo do očí, když jsem jednu otevřela, byla chyba, chybějící písmenko. Úryvek knížky byl výborný, ale to si upřímně uvědomuji až zpetně, protože mě tolik rozladil ten reklamní blok a i povídání po čtení, které nijak nesouviselo s knížkou, že to naprosto přebilo celý literární zážitek.
Pokračovaly jsme na knížku Starý král ve vyhnanství. V půlce čtení jsem věděla, že si knížku odnesu domů a zároveň, že na další čtení nepůjdu. Nevím jestli to bylo podmanivým předčítáním pana Dimtera, ale ještě jsem na to nepřestala myslet. Nádherně napsaný, tolik smutný, spoustu lásky, pochopení, strachu, ale i vzteku.. Příběh není napsaný od stolu, ale přesně tak, jak ho autor spolu se svým otcem prožíval, okamžiky, kdy si uvědomuje, že jeho táta je uvězněný někde jinde a že je z toho stejně nešťastný jako všichni, kdo se o něj starají a které nepoznává. Laskavý přístup syna a odzbrojující nevinné otázky otce. Spoustu pravd a postřehů k zamyšlení, které pronáší nemocný pán jakoby nesouvisle a mimochodem. Když jsme vylezly ven, zkostatovala Gymplačka, že nic dalšího už nezvládne. A tak jsme zalezly k vínu a zbytek večera svorně mlčely.
Ve středu jsme s Gymplačkou vyrazily na Noc literatury. Plán byl pět čtení z devíti.
První kousek Najednou někdo klepe na dveře. Poslechli jsme dvě povídky, nějak jsem se na ně nedokázala soustředit a přemýšlet o nich, takže dojem na mě úplně nezanechaly.
Následovalo předčítání v kostele z knihy Než usneš. Paní čitatelka honem honem ukončila povídání o kostele s tím, že musí začít. Následovalo 13 minut "reklamy" na knihy, které napsala ona. Otrávilo mě to. Obzvlášť, když knihy poslala dokola a první co mě praštilo do očí, když jsem jednu otevřela, byla chyba, chybějící písmenko. Úryvek knížky byl výborný, ale to si upřímně uvědomuji až zpetně, protože mě tolik rozladil ten reklamní blok a i povídání po čtení, které nijak nesouviselo s knížkou, že to naprosto přebilo celý literární zážitek.
Pokračovaly jsme na knížku Starý král ve vyhnanství. V půlce čtení jsem věděla, že si knížku odnesu domů a zároveň, že na další čtení nepůjdu. Nevím jestli to bylo podmanivým předčítáním pana Dimtera, ale ještě jsem na to nepřestala myslet. Nádherně napsaný, tolik smutný, spoustu lásky, pochopení, strachu, ale i vzteku.. Příběh není napsaný od stolu, ale přesně tak, jak ho autor spolu se svým otcem prožíval, okamžiky, kdy si uvědomuje, že jeho táta je uvězněný někde jinde a že je z toho stejně nešťastný jako všichni, kdo se o něj starají a které nepoznává. Laskavý přístup syna a odzbrojující nevinné otázky otce. Spoustu pravd a postřehů k zamyšlení, které pronáší nemocný pán jakoby nesouvisle a mimochodem. Když jsme vylezly ven, zkostatovala Gymplačka, že nic dalšího už nezvládne. A tak jsme zalezly k vínu a zbytek večera svorně mlčely.
Bez mlíka
Už vím, co jsem sem včera nesla. Pizejska zase poskočila o level výš směrem k velký holce a byla obrána o kojení.
Nějakou chvíli už jsem to zvažovala, ale pořád jsem čekala, kdy přijde pevné rozhodnutí. Nečekano nezváno se objevilo minulý pátek, když se Milá probudila kolem půlnoci na mlíko. Čudle nocovalo u dědy, my ještě nespali a jak jsem ji slyšela, okamžitě jsem věděla, že teď je ta chvíle.
První dvě noci nadávala. První noc doma. Druhou noc u našich. Stála na Gymplačky posteli a vztekle tloukla do Boba Marleyho na zdi. Třetí noc byla pohodová, vstávala v půl devété (což cca jednou za týden uměla i kojená). Teď se v noci stejně budí, ale nevidím v tom problém, přesune se k nám a spí dál. Akorát mám trochu obavu, že v pěti nám naše milá postel dva na dva bude malá. Ale to je ještě daleko.
Nějakou chvíli už jsem to zvažovala, ale pořád jsem čekala, kdy přijde pevné rozhodnutí. Nečekano nezváno se objevilo minulý pátek, když se Milá probudila kolem půlnoci na mlíko. Čudle nocovalo u dědy, my ještě nespali a jak jsem ji slyšela, okamžitě jsem věděla, že teď je ta chvíle.
První dvě noci nadávala. První noc doma. Druhou noc u našich. Stála na Gymplačky posteli a vztekle tloukla do Boba Marleyho na zdi. Třetí noc byla pohodová, vstávala v půl devété (což cca jednou za týden uměla i kojená). Teď se v noci stejně budí, ale nevidím v tom problém, přesune se k nám a spí dál. Akorát mám trochu obavu, že v pěti nám naše milá postel dva na dva bude malá. Ale to je ještě daleko.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)