Něco

Už od včera jsem jdu NĚCO napsat a teď si samozřejmě nemůžu vzpomenout CO.

Takže tak letem světem. Pořídili jsme na zahradu bazén, neb jsem zhodnotila svoje šance brát děti někam k vodě jako velmi velmi malé až nulové. Oba je ve vodě neuhlídám a harcovat se někam na celý den k vodě se mi taky úplně nechce, takže jsem zavřela oči nad vlastním pohrdáním zahradníma bazénama a pokorně jsme napustili vodu.

Balíme na dovolenou, sice ještě úplně nevíme kam, ale někam určitě a snad i trochu k moři, ale zatím je to ve hvězdách. Nicméně odjet se chystáme v pátek, nejhůř v sobotu a dost možná přijde ke slovu i Čeněk, kterýho muž nachystal, udělal mu solární panel a vůbec ho po zimě dal do kupy.

Minulý týden bylo vzrůšo. Muž usoudil, že má angínu a jal se ji léčit česnekem. O smradu pomlčím. Nicméně si jím tolik shodil tlak, že když jsem ho našla popelavýho sedět ve sprcháči, nebyla jsem si jistá jestli neni mrtvej. Nahodily ho dva panáky slivovice, ale já se klepala ještě dvě hodiny.

Pizejska předvedla, že když v zimě blila v autě, nebyl to ojedinělý případ a obšťastňuje nás zcela pravidelně. Po cestě do Gennetu na ultrazvuk vyhodila snídani asi 500m před cílem cesty. Prozíravý muž, doma přihodil do tašky pyžamo (který má nejlepší leta za sebou), takže prohlídku novýho sourozence absolvovala v něm. Včera dokonce nevydržela ani popojetí po městě a než jsem našla u nemocnice parkovací místo, blila jak alík. Se na tu dovolenou začínám fakt těšit.

Na zahradě mi chcíply maliny. Jeden by brečel. Ale ledovýmu salátu se daří, první dávka hrachu je úspěšně sežrána, ředkvičky taky jdou (příště nutno zasadit méně hustě), špenát, brokolice, pórek, všechno vypadá dobře. Jen pastiňák s polníčkem jsou líný a trochu s napětím očekávám co bude z okurek. Jo a jahody máme hnusný, nevěřila bych, že můžou bejt tak nedobrý.

Doma

Trošku odklon od minulého příspěvku, ale někdy je důležité si to připomenout.

Jsem šťastná, že jsme se přestěhovali. Jsem nadšená naší zahradou jako dvě dlaně. Minizáhonkem, kde mi nikdo nestojí za prdelí, sázet můžu, když máme s dětma čas a chuť a ne když je ta správná doba, nejsou mi trnem v oku kytky, který by tak akorát zabíraly místo něčemu jedlýmu. Čudle klidně vykope uprostřed zahrady díru, protože ji nutně potřebuje a já nemám výčitky, že něco ničí. Obě děcka jsou denně zadělaný od hlavy až po paty od hlíny, kterou mi následně natahaji do venkovní chodby a já ji tam s ledovym klidem týden překračuju a tvářím se, že není.

Miluju teplý odpoledne (dny) na terase, kdy vytáhneme markýzu, napustíme bazének, nebo aspoň lavor a děti se cachtají, vaří, mlátěji se kyblíčkama po hlavě a vůbec dělaji klasický sourozenecký kratochvíle. Já je mám hned u zadku, můžu vařit, uklízet kuchyň nebo sebou prostě plácnout na gauč a číst si a po očku je sledovat. Už moc dobře vědí, že když je teplo, nechybí v lednici meloun, který následně zmasakrujou, šťáva z nich teče, ale smějou se jak šílený a jsou naprosto spokojený. Dostat je v osm domů je nadlidský úkol.

A nejvíc miluju, že zabouchnu dveře a všichni mi můžou tak maximálně vlézt za ucho, což umocňuje i to, že ani nemáme funkční zvonek.

Kruh

Jsem unavená. Psychicky. Na druhou stranu nemám čas na svojí obvyklou těhotenskou protivnost a věčný nasrání. Hodně nadsazeně si připadám jak oběť domácího násilí. Vím, že něco je špatně, vím dokonce i co to je, ale nedokážu z toho utéct. Pořád na tom hledám něco pozitivního? hledám vinu u sebe, u nás. Pořád se obhajuju. Vysvětluju, kde jsem byla nebo proč jsem nebyla, kde jsem řekla že budu. Každou volnou minutu musím mít plán, jinak nemám právo odmítnout. Pořád mě stíhá na telefonu, ví, že jsem slaboch, že jednou umím říct ne, bohužel ho už nedokážu zopakovat.

Celá tahle blbá situace se samozřejmě odráží na vztahu s mužem, on ví, že mě to žere, ale taky ví, že na tom nic nezmění a tak se tím nezabývá. Já to hodit za hlavu prostě neumím. Neumím nastavit hranice. Neunesu věčné výčitky a vydírání.  Neumím ani slušně poslat do prdele člověka, kterýho bych si měla za normálních okolností chovat v úctě a vážit si ho.

Zvažuju psychologa. Motám se v tom jak vítr v bedně a začínám mít pocit, že jsem se nechala semlít. Asi potřebuju slyšet, že nejsem ta špatná a potřebuju to od někoho fundovanýho, protože to, že mě přesvědčuje okolí evidentně nestačí.

Konec cavyků

To, že Pizejska chodit umí, ale nechce, je zřejmé už tři měsíce. Pomalu jsem se smiřovala s myšlenkou, že zakoupíme kola, necháme jí je namontovat a budem ji jako kačenu tahat za sebou na provázku.

Dneska ji ale zřejmě přestalo bavit hrát si na princeznu Popones mě. Postavila se a přešla obývák z rohu do rohu, aby následně usoudila, že nazrál čas používat nohy k jejich primárnímu účelu a prostě chodí. Jen tak. Jako když se nechumelí.

Snědla jsem mámu, tátu a TEBE taky sežeru

Nikoliv však já.

Holčička v sedm vstane. Behěm mého chystání svačiny Čudleti sní několik koleček okurky. Následně posnídá jogurt a dva banány. Když přijede muž v devět z bazénu, doveze mi snídani. Milá s námi pojí kus rohlíku a tři plátky šunky. Za hodinu ukazuje opět na stůl. Má v merku košík s nektarinkama. Posvačí čtyři kusy a zlobí se, když další nevydám. Následuje oběd - dva středně velký kopečky rýže s omáčkou. Samozřejmě ochutná i z mého talíře. Několik lžic čočky se zelím. V průbehu dopoledne v ní zmizí i cca půlka balení pohankových křupek.

Po spánku přesnídávka s piškotama. Další dvě nektarinky. Během procházky jeden malej kopeček zmrzliny. Společnýma silama s Čudletem vysomrují napůl rohlík. A konečně večeře. Hluboký talíř krupicové kaše. Před spaním samozřejmě nakojit, ale to je spíš v rámci uspávacího rituálu.

Docela se mi uleví, když kyseliny usnou, neb celý den jen vydávám jídlo a utírám špinavý pracičky.

Pokud bude další kus obdobně žravý, asi koupíme louku a budem je posílat pást.